Les ví nejlépe, co kdo potřebuje

27. dubna 2021 /
foto: archiv Aleše Miklíka. Aleš Miklík
Aleš Miklík je bývalý novinář a mediální manažer, stál u zrodu několika online mediálních projektů, například Vitalia.cz, naposledy působil v magazínu Forbes. Zároveň je celoživotním milovníkem přírody, ve které strávil o samotě tisíce hodin. Během nich si vypracoval vlastní metody, jak pomocí intenzivního vnímání přírody zlepšovat svoje mentální i fyzické zdraví. Je nadšeným praktikujícím Wim Hofovy metody a dalších přírodních seberozvojových stylů. S Wimem Hofem strávil týden na zimní expedici v Krkonoších. V současné době působí jako tiskový mluvčí Hnutí DUHA a certifikovaný průvodce lesní terapií, kterou studoval v Norsku od nejlepších mentorů japonského umění Shinrin-yoku, západního pojetí ekopsychologie i lesní moudrosti mnoha původních kultur.

Aleši, kde můžeme hledat kořeny lesní terapie?

Lesní terapie má své kořeny až ve starověké Číně, kdy byl tento způsob kultivace zdraví součástí umění čchi-kung (tradiční čínská cvičení pro zdraví a dlouhověkost podobná tai chi — pozn. red.). Lesní terapie, kterou používám já, je metoda rozvinutá zejména v Japonsku.

V osmdesátých letech minulého století Japonci zaznamenali po přechodu na znalostní ekonomiku a po ještě větším sestěhování obyvatel do měst velký nárůst civilizačních chorob. A protože jsou národ, který je stále tradičně založený a — dá se říct — lesní, byť z našeho pohledu je to spíše technologická velmoc, řekli si, že se nechtějí spoléhat jen na konvenční medicínu, ale zkusí hledat odpověď i v přírodě. Japonská vláda zadala sérii vědeckých výzkumů, aby zjistila, jak moc je příroda pro člověka reálně důležitá. Což bylo docela revoluční. To, co nám připadá samozřejmé, je seriózním vědeckým způsobem mapované relativně krátkou dobu.

A na co přišli?

Z výzkumů vyšlo velké množství zajímavých výsledků. Například je už docela známo, že přirozeně rostoucí les je v podstatě sociální organismus podobně jako mraveniště, kde jednotlivé bytosti spolu čile komunikují a pomáhají si. Když jeden strom napadne houba, škůdce nebo patogen, začne vylučovat do ovzduší chemické sloučeniny, kterým se říká terpeny (dříve se jim říkalo fytoncidy). Tím jednak začne chránit sám sebe, ale současně varuje své sousedy, kteří je začnou vylučovat taky. Vědci zjistili, že na terpeny reaguje i lidský imunitní systém. A to tak, že mohutně zvýší aktivitu a počet takzvaných NK T-lymfocytů. To jsou buňky, jež likvidují patogeny a čistí tělo od vlastních buněk, které mu už neprospívají. Po třech hodinách v lesním ovzduší, což je délka klasické lesní terapie, stoupá počet NK T-lymfocytů o padesát procent a tento efekt trvá minimálně týden.

To zní, jako by bylo nejzdravější chodit po nemocném a napadeném lese.

Může to tak znít, ale na druhou stranu zdravý, normálně fungující les je neustále plný terpenů mnoha druhů a tento koktejl je pro výsledek důležitý. Zdravý les jednak stále hledá rovnováhu mezi prospěšnými a škodlivými organismy a mikroorganismy, a jednak spolu stromy prostřednictvím terpenů komunikují.

Rovnováha je důležitá i ve vztahu k člověku. Lidský imunitní systém je v podstatě smyslový orgán — a to i na základě aktuálních vědeckých poznatků z biologie. Vyplývá z nich, že lidská imunita není bariéra mezi něčím dobrým a špatným, ale je to spíš smysl, který neustále hledá rovnováhu mezi tím, co je pro něj prospěšné, a co už ne. Potřebuje být neustále v propojení s určitým druhem podnětů — a to s podněty přírodního charakteru, ne umělého, protože naše evoluce proběhla v přírodním prostředí mezi stromy a dalšími živými bytostmi. Všechny naše seberegulační mechanismy počítají s tím, že budeme přicházet do kontaktu s terpeny a jim podobnými látkami, s přírodním cyklem světla a tmy, s proměnlivou teplotou a podobně. Když takové podněty nemáme, dochází k nerovnováze, která se časem může projevit třeba právě civilizačními chorobami. Proto každá přírodní terapie, která je prokazatelně funkční, spočívá v tom, že nás navrací do prostředí těchto původních podnětů — a tělo na ně reaguje.

Aleš Miklík při lesní terapii, foto: Séverine Lenglet.

Když jsem se ptala lidí ve svém okolí, co si představí pod lesní terapií, většinu napadla procházka lesem nebo meditace. Co to tedy je?

Lesní terapie je soubor metod a technik, pomocí kterých můžeme zlepšovat své psychické a fyzické zdraví smyslovým kontaktem s přírodou a jejími podněty. Cílem je dovést člověka k tomu, aby se zpomalil, přepnul pozornost „z hlavy“ do těla a plně vnímal přítomný okamžik, což mimo jiné vede k aktivaci parasympatického nervového systému, jež je zodpovědný za relaxaci a spuštění léčebných procesů. Lesní terapie není fyzické cvičení nebo jinak náročná aktivita a není to ani procházka, kdy bychom šli z bodu A do bodu B a měli jasný cíl. Právě naopak. Aktivity, ke kterým lidi v lese zvu, nemají žádný správný nebo očekávaný průběh a výsledek — zkrátka objevujeme barvy, vůně, povrchy, zvuky a mnoho jiných vlastností lesa a to, jak na nás působí. Zapojit smysly je důležité, protože jsou to naše kotvy v přítomnosti. To, co vnímáme smysly, je právě „teď a tady“, na rozdíl od myšlenek, vzpomínek a nápadů v hlavě. Může to znít jako druh vědomé všímavosti (mindfulness) nebo meditace, ale i když s nimi má ledacos společného, jde o dost jiný prožitek.

Popsal jsi, jak pobyt v lese působí ozdravně po fyziologické stránce, teď narážíš na psychickou rovinu. Můžeme se na terapii lesem dívat jako na psychoterapeutickou metodu?

Existují dobře zpracované vědecké studie, které popisují efekty lesní terapie pro různé skupiny mentálních poruch. Ale samotná lesní terapie není psychoterapie. Někteří z mých kolegů jsou psychoterapeutové nebo psychologové a využívají lesní terapii v rámci své praxe, ať už klinické, nebo soukromé, ale vždy je to jen podpůrná metoda. Terapeutem je zde totiž sám les a já jako průvodce vám k němu otevírám dveře. Například jedna z aktivit v rámci lesní terapie může být, že účastníky pobídnu, aby hledali všechny vůně v okolí. A když se někomu nechce, může si třeba jen tak sednout pod strom — a to je pak jeho vlastní lesní terapie. Je to přesně to, co má v tu chvíli dělat. Les je ten, kdo ví, co kdo v každý moment potřebuje nejvíc. Podstatou lesní terapie není řešit problémy, ale naopak přestat na chvíli vše řešit a jenom být.

Když terapeutem je sám les, jaká je tvoje role?

Jsem vyškolený průvodce lesní terapií. To znamená, že znám celou řadu technik, které u lidí podporují propojení s lesem, a navádím je k tomu s tím, že dohlížím na celý průběh, aby do tohoto zvláštního způsobu vnímání správně vstoupili i z něj bezpečně na závěr vystoupili. Jen velmi málo lidí dokáže samo vědomě vstoupit do přítomného okamžiku, prožít odpojení od vnějšího světa a vzít si z tohoto zážitku, co právě potřebují, plus se nechat dovést k aktivitám, které by sami nejspíš v lese nedělali. Mimoto hlídám i čas, místo a způsob aktivit, aby se účastník mohl věnovat jen přírodě. To mu dovolí ještě víc se uvolnit a dostat se do stavu, ve kterém je ten prožitek hlubší. Ve chvíli, kdy si to natrénuje a zjistí, co je pro něj nejvhodnější, už může tyto dovednosti rozvíjet sám.

Aleš Miklík při lesní terapii, foto: Séverine Lenglet.

Co si může člověk z terapie převzít do každodenní praxe?

Vedle lesní terapie existuje i jednodušší varianta, takzvaný forest bathing (lesní koupel — pozn. red.), což zahrnuje denní praxi a určité způsoby propojování se s přírodou, které člověku pomáhají, i když se nejedná o hlubší terapii. Funguje to tak, že od přírody, což může být i tvá vlastní zahrada, přijímáš určité pozvání k různě dlouhému smyslovému kontaktu. Vstup do tohoto zážitku může usnadnit přechodový rituál, který je typický i v lesní terapii. Může to být klacek přes cestu, přirozený předěl v krajině — ohnutý strom, pěšina nebo potůček, po jehož překročení víš, že na toto místo vstupuješ jen kvůli tomu, abys byla s přírodou a pro nic jiného. Starosti, které necháváš za sebou, můžeš i zhmotnit. Vezmeš si třeba hrst kamínků nebo klacíků a řekneš si: tohle jsem já se svými starostmi, nechám je zde a pak se pro ně vrátím. Teď je s sebou nebudu tahat. Pro mě osobně je tam důležitá ta dohoda s přírodou, že jí je tam nenechám (smích).

Překročíš práh, a pak už se jen soustředíš na to, že jsi. K tomu se využívají primárně tělesné smysly: zrak, sluch, čich, hmat a chuť. Plus některé další jako smysl pro orientaci těla v prostoru nebo smysl pro gravitaci a tak dále. Vždy vycházíme z místa, kde zrovna jsme, a z jeho nabídky pro spojení, která nás nějak osloví. Například vidím, že tu krásně svítí slunce, zkusím tedy najít v jeho světle všechny odstíny zelené a strávím tak pět, deset minut. A nechávám se trošku nést tím, co ke mně zvenčí dál přichází i co to ve mně uvnitř vyvolává, sleduji ty pocity, aniž bych je aktivně rozvíjel, abych se nedostal do myšlenkové nebo emoční spirály. Důležitá je průběžná reflexe příjemných pocitů, které z kontaktu s přírodou máme, užít si je. Možností těchto pozvánek nebo aktivit, které tě smyslově propojují, je prakticky nekonečně, a žádné místo, které takto zkoumáš, není pokaždé stejné.

Je lesní terapie vhodná pro každého?

Tím, že je terapeutem les, najde prakticky vždy ideální způsob, jak oslovit kohokoliv. Já jako průvodce předem nevím, co to bude, jen čekám, jak se situace vyvine. I pro mě je tak vždy dost obohacující sledovat, jakými způsoby se příroda a člověk dokážou potkat ve chvíli, kdy by to nikdo nečekal. Například za mnou jednou dorazil pár a oba tvrdili, že dlouhé roky v přírodě nebyli a chtějí pouze zjistit, jaké to je být v lese — a takových lidí je dnes kupodivu dost. Na závěr terapie přiznali, že nikdy nezažili chvíli, kdy by po nich nikdo nic nechtěl. Tohle bylo poprvé, kdy byli sami se sebou, což pro ně bylo hodně objevné.

Tato míra zklidnění a uvádění do přítomného okamžiku je z mé zkušenosti ideální i pro hyperaktivní lidi, lidi s poruchou autistického spektra nebo schizofreniky. Pro staré lidi s obtížnou pohyblivostí je potřeba najít stezku, která je pro ně přístupná, ale pak už není problém vymyslet způsob lesní terapie tak, abych je zapojil, aniž by se příliš pohybovali. I se zdravými lidmi občas ujdeme za celou dobu jen sto až sto padesát metrů.

To by byla škoda, kdyby příroda někoho vylučovala.

To je právě jeden z jejích úžasných rysů: ona tě vždy přijme. Přesně takovou, jaká jsi v tu chvíli, není tam žádné nálepkování, posuzování, vždy tam jsi naprosto taková, jaká máš být. To je něco, co v lidské společnosti už neznáme, stále si nasazujeme masky, neustále něco očekáváme od sebe, od druhých, a tohle jsou vzácné chvíle, kdy tohle vše můžeš odložit. Někomu se to nedaří hned, ale už jen to zjištění, že může, je často první krok, který představuje proces terapie.

Aleš Miklík při lesní terapii, foto: Séverine Lenglet.

Jak vybíráš konkrétní místa — zohledňuješ například míru civilizačního hluku nebo jejich dopravní dostupnost?

Místa se snažím vybírat tak, aby nabízela klid i pestrou nabídku pro všechny smysly. Ne vždy to musí být daleko od města a dokonalé ticho nebývá opravdu nikde a nelze ho dopředu zaručit — to ale není na překážku. Lesní terapii můžeme klidně dělat i v městském parku, pokud je tam aspoň trochu čistý vzduch, klidnější místa a dostatečně různorodé prostředí. Nejlepší, hlavně pro začátečníky, je to ale přece jenom v klidnějším lese daleko od vysokého tempa a ruchu města. Zkušenější „lesní koupači“ se mohou i ve městě zaměřit například na jiné smysly, než je sluch. Logisticky se to snažím vždy navrhnout tak, aby se lidé na místo lesní terapie mohli dostat buď MHD, nebo autem do čtyřiceti minut z města, případně některé svezu sám.

Může tato terapie fungovat i v jiné než lesní krajině, nebo nikdo jiný než les v přírodě nemá terapeutické účinky?

Co se týče fyziologických účinků, tedy terpenů a aniontů ve vzduchu, biofilních bakterií v půdě a podobně, je nejlepším prostředím opravdu les. Ten ale není podmínkou pro lesní terapii jako takovou — psychologické účinky má jakékoliv přírodní prostředí, kde se člověk cítí dobře a uvolněně. Jedna moje kolegyně z Bejrútu například provádí pouštní terapie — a proč ne, i poušť je přírodní krajina a pro spojení s ní lze využít překvapivé množství smyslů. Každé přírodní prostředí nabízí vlastní „příběh“ a terapii tomu lze silně přizpůsobit. Na pobřeží si tak můžeme hrát s pískem a kamínky, a tak dále. V Norsku jsem si některé dny vystačil celé hodiny s různými druhy mechů, které tam v lese dosahují síly až půl metru (smích).

Pomáhá lesní terapie lidem navázat bližší kontakt s přírodou, případně je vést i k její ochraně?

To je hodně široká otázka. Amos Clifford, zakladatel asociace ANFT, která mě vyškolila (Association For Nature and Forest Therapy — pozn. red.), má vizi určité nápravy kultury člověka a přírody. Tvrdí, že lidé chrání pouze to, co mají rádi. Díky lesní terapii člověk rozvíjí vztah s něčím, s čím často není v běžném kontaktu, a tak přirozeně rozšiřuje svůj záběr lásky. Jeho myšlenka je, že ve chvíli, kdy zažíváme něco velmi příjemného s něčím, co je živé, budeme přirozeně mít tendenci to ochraňovat. Ale pro lesní terapii to není očekávaný a prvoplánový požadavek. Spíše to souvisí s širším ideálem, návratem vztahu člověka a přírody k rovnováze.

foto: archiv Aleše Miklíka

Současná západní kultura je založená na tom, že přírodu využívá. Sami sebe chápeme odděleně: jsme tu my a je tu příroda. Můžeme ji ničit i chránit, můžeme z ní něco brát, ale stále je to dualismus. Kdežto smyslem lesní terapie a toho, co během ní člověk zažívá, je naopak vědomí jednoty. Vědomí, že není žádné já a příroda, je to prostě jen jedna entita. Nejsme součástí celku, ale my jsme tím celkem. Jistě to nemusí prožít každý, hlavně ne na první terapii, ale bývá to časté. V takové chvíli se vztah k přírodě změní. Náhle to už nemůže být nějaký objekt, který bereš jako kulisu. Pro mnoho lidí to pak znamená rozvinutí tendencí se o přírodu jako součást celku starat.

Nedávno jsem měl na lesní terapii paní, která procházela náročným životním obdobím, přírodě se delší dobu nevěnovala a nyní cítila, že by se měla o sobě a svém vztahu s ní něco dozvědět. Po první půlhodině se svěřila, co zažívá. Intenzivně vnímala otázku lesa: „Kde jsi byla tak dlouho?“ To byl velmi silný a dojemný okamžik jak pro ni, tak pro mne a ostatní účastníky terapie.

Abych nezapomněla: co přivedlo k lesní terapii tebe? Také odcizení se přírodě?

Bylo to dlouhodobé přání — pocit, že to, co díky poutu s přírodou celý život zažívám, lze dále rozvíjet, a navíc by bylo skvělé to přinést i dalším lidem. Když jsem náhodou narazil na první zmínky a zdroje o japonském umění Shinrin-yoku, byl jsem nadšený a hledal způsoby, jak se jej naučit. Pak jsem objevil první kurzy asociace ANFT a bylo mi jasné, že za nimi vyrazím kamkoliv na světě. Vlastně tak určitým způsobem mohu i poděkovat přírodě za to, co pro mne dělá, tím, že k ní přivádím další lidi. Protože nejen my potřebujeme přírodu, i ona potřebuje uvědomělé, přítomné lidi, aby s námi tvořila celek.

Připravila Ester Dobiášová. Kontakt: esterdobiasova@gmail.com. Autorka pracuje v Hnutí DUHA jako koordinátorka komunikace kampaní v programu Krajina. Rozhovor původně vznikl pro online magazín JÁDU.

Jeden komentář: “Les ví nejlépe, co kdo potřebuje”

  1. […] původně vyšel v časopisu Sedmá generace, jejím autorem je Ester […]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2021 vychází v 2. polovině prosince.