Využijeme potenciál ekochovů?

„Zvířata nám to vrátí — žijeme s nimi, tak se k nim musíme chovat jako k členům rodiny,“ popisuje filosofii rodinné bio farmy Nelepeč na Tišnovsku Veronika Kropáčková — provozovatelka jedné z prvních farem, která po pádu totality na počátku devadesátých let přešla do ekologického zemědělství. Tehdy se čtveřicí kraviček, dnes jich u Tišnova chovají okolo padesáti. Už šest let část mléka zpracovávají přímo na farmě a poptávka po jejich mléčných výrobcích stále roste.  

Zájem o biovýrobky je na vzestupu dlouhodobě. Na jižní Moravě táhne poptávku Brno a více lidí stále častěji vyhledává právě menší rodinné farmy, aby si tam nakoupili napřímo, bez prostředníka. „Zákazníci vidí z obchůdku krávy na louce, pokud nejsou kravičky zrovna s telaty, tak se jdou za nimi podívat, pohladí si je,“ přibližuje Kropáčková jeden z faktorů, který podle ní zákazníky vede k zájmu o nákupy přímo z farmy.  

Ekologických farem na jihu Moravy tak přibývá. V roce 2021 jich zde fungovalo 267, v roce 2023 již 383. Co se týče ekofarem s chovem zvířat, jejich počet také narůstá: zatímco před čtyřmi lety jich bylo 68, k listopadu 2025 už bez dvou rovná stovka. Počty chovaných zvířat v Česku ale klesají — jak v konvenčním, tak v ekologickém režimu. Jak uvádějí autoři nejnovější Ročenky ekologického zemědělství za rok 2023 — počet chovaných zvířat v ekologickém zemědělství poklesl u všech kategorií (s výjimkou koní) meziročně o 3,2 procenta, což je největší pokles v historii. 

Rohozecký dvůr, foto: farma Rohozecký dvůr.

Řekni, kde ty ovce jsou?  

A tento trend je obdobný také na jižní Moravě. Na základě dat Českého statistického úřadu se vůbec nejvýrazněji, o 45 procent, mezi roky 2020 a 2023 snížil počet chovaných ovcí; v těsném závěsu jsou kozy, kterých ve stejném období ubyla asi čtvrtina. Počet ovcí a koz jde však dolů celorepublikově (v biu i konvenci), a to již od roku 2015. V posledních dvou letech je ale úbytek právě v ekologických chovech ještě rychlejší.

Na jižní Moravě ubylo nejen ovcí, ale také počet farem, které je chovají. Platnou certifikaci BIO jich má aktuálně 44 z celkem registrovaných 51. Podle Andrey Hrabalové, jež se dlouhodobě věnuje ekologickému zemědělství a spolupracuje s Českou technologickou platformou pro ekologické zemědělství, je tento strmý pokles posilován mimo jiné také omezeními volné pastvy v důsledku stále častějšího výskytu nakažlivých chorob — do Česka se například loni po patnácti letech vrátila katarální horečka ovcí. „Ekochovy jsou však postihovány za to, že nemají ovce a kozy na pastvě,“ vysvětluje a dodává, že pro řadu z nich je tak východiskem přechod do konvenčního chovu.

Relativně stabilně se v jihomoravských chovech drží v čele skot, který je také celorepublikově nejčastěji ekologicky chovaným zvířetem — v roce 2024 jeho podíl činil 64 procent. Po něm stále nejvíce farem chová ovce, následuje drůbež, kozy a prasata. Aktuálně má platnou certifikaci pro ekochov skotu na jižní Moravě 59 farem a jen během posledních dvou let přibylo dvanáct nových chovů. 

Roste též počet farem, které chovající bio drůbež — celkem jich je v Registru ekologických podnikatelů uvedeno devět, z toho tři nové během posledních dvou let. S tím se však výrazně navýšil i samotný počet zvířat, a tedy i velikost chovu — průměrný jihomoravský chov má tak nyní okolo 1 300 slepic. Po Moravskoslezském kraji tak v tom Jihomoravském chovají v republice v ekologickém chovu nejvíce drůbeže, a to především kvůli vejcím. 

V posledních letech vznikají podle Hrabalové také různé inovativní způsoby venkovního pastevního chovu drůbeže — pod národní přírodní památkou Pouzdřanská step například v posledních letech vyrostly moderní mobilní kurníky s kapacitou až dva tisíce slepic ve volném výběhu — Vejce Kolby. Trendem jsou také chovy drůbeže (především nosnic), které se pasou v sadech či ve vinicích. 

Dlouhodobě zůstává na okraji ekochov prasat, i když se jejich počet za posledních pět let zvýšil ze tří na současných šest. Na jižní Moravě chová bio prasata mimo jiné Ekofarma PROBIO ve Velkých Hostěrádkách. Hrabalová upozorňuje, že s volnou pastvou prasat je to podobný příběh jako u ovcí a koz — kvůli rizikům spojeným s výskytem afrického prasečího moru v posledních letech často není venkovní chov možný a podle svazu Pro-Bio zastupujícího ekologické zemědělce požadavky státu na preventivní opatření často neberou v potaz realitu ekologických chovů. 

Ekofarma Nelepeč, foto: Ekofarma Nelepeč.

Živý region stárne

Stagnace až změna k horšímu — tak popisuje početní stav jihomoravských ekochovů také Michal Bajgart, který se mezi biozemědělci v regionu jižní Moravy pohybuje poslední roky jako vedoucí projektu Živý region. Jeho cílem je tvorba bioregionů na jižní Moravě a podpora ekologicky hospodařících zemědělců a místních farmářů. (Viz text v 7.G 4/2025.) Důvodem k tomuto negativnímu hodnocení situace je mimo jiné stárnutí jihomoravských chovatelů a chybějící nástupci. Mladých lidí, kteří se pouštějí do ekologického zemědělství, je podle něj stále málo, a když už, nepouští se do chovu zvířat, ale třeba do zelinářství. 

Jedním z cílů projektu Živý region bylo také motivovat farmáře k přechodu na ekologické zemědělství. Povedlo se to? „Boom se nekonal. Ty, kteří za tu dobu přešli do bio režimu, bych spočítal na prstech dvou rukou,“ hodnotí Bajgart dosavadní výsledky. V rámci výstupů projektu totiž zjistili, že je tam pořád pro zemědělce tolik bariér, že jim to za certifikaci BIO nestojí. Ačkoliv by o ni stáli, často dokonce už hospodaří v souladu s některými ekologickými principy, proces je natolik demotivující, že o certifikaci nakonec nepožádali. „Vnímají to spíš jako trest,“ uzavírá Bajgart s tím, že podpora státu a regionu v přechodu na ekologický režim není dostačující. 

Generační udržitelnost v zemědělství je palčivé téma. Nicméně zájem mladých lidí o práci v zemědělství existuje a pomalu se probouzí — například podle zájmu mladých o studium ekologického zemědělství na Farmářské škole, na což upozornil Tomáš Uhnák v Deníku Alarm. Na jižní Moravě je ovšem dlouhodobý pokles v podílu pracovníků v zemědělství ještě razantnější než republikový průměr — od roku 1993 do roku 2020 klesnul z 8,7 na 2,6 procenta. 

Sociální podnik Jasan, Velké Hostěrádky, foto: Jana K. Kudrnová.

Jak na odbyt? 

Hlavní motivací, proč se chovatelé či chovatelky rozhodnou pro ekologický režim, je podle Bajgarta stále především přesvědčení. Ekonomicky to totiž ne vždy vychází. Například pro malé chovatele zvířat orientovaných na mléko je často problémem odbyt a chybějící distribuční řetězec, třeba směrem k veřejnému stravování. Pokud chovatelé nemají vlastní mlékárnu a samotné mléko nemají komu prodat — do supermarketů často ze známých důvodů dodávat nechtějí —, mají problém. V roce 2019 poklesly výkupní ceny mléka a pro chovatele bez faremního zpracování to bylo prodělečné. Od toho roku se tak zvýšil počet farem, které se pustily do vlastního zpracování mléka. Zmíněná Ročenka ekologického zemědělství za rok 2023 potvrzuje, že počet faremních zpracovatelů každým rokem narůstá, nicméně zatím si produkci zpracovává samo jen šest procent ze všech ekofarem.

S vidinou dlouhodobé ekonomické udržitelnosti otevřela v roce 2019 faremní mlékárnu také Veronika Kropáčková na farmě Nelepeč. Od té doby tu pod jejíma rukama vznikají mléčné výrobky, které již víckrát uspěly v soutěži o Regionální potravinu kraje, a poptávka po jejích produktech stále roste. Před pár lety se tak z důvodů časové úspory rozhodli otevřít také samoobslužnou prodejnu. „Koupili jsme dřevěný domeček, dali tam trezor s penězi na vracení, naplnili lednice a od té doby několik let jedem takhle a je to super,“ přibližuje Kropáčková. S nepoctivými zákazníky prý zatím žádnou zkušenost neměli. 

Právě přímý prodej takzvaně „ze dvora“ každý rok narůstá. V roce 2023 se meziročně zvýšil o 6,6 procent. Pomáhá tak ekologickým farmářům překonat nedostatek odbytových možností, tlak konkurence i nízké výkupní ceny. Zároveň přivádí zákazníky přímo na farmu, buduje vzájemnou důvěru a funguje jako nejúčinnější reklama na biopotraviny. Potvrzuje to také Kropáčková — na její farmu kousek od Tišnova jezdí lidé z Brna pravidelně, klidně každý víkend. Jedna paní prý dojíždí pro produkty z moravské metropole pravidelně vlakem. „Říká nám, že se jí to i tak vyplatí,“ podotýká farmářka. 

Na třešních, Sociální podnik Jasan, Velké Hostěrádky, foto: Jana K. Kudrnová.

(Samo)obslužte se 

Přímým prodejem z farmy v podobě pravidelně doplňované prodejní lednice řeší odbyt také na farmě Rohozecký dvůr na Tišnovsku. Toto další malé ekologické hospodářství s chovem krav na mléko má také vlastní výrobu mléčných produktů, jež kromě přímého prodeje dodává také do spolkového obchodu Tišnovská spižírna. (Viz text v 7.G 1/2025.) Majitel farmy Ondřej Švanda říká, že si malé hospodářství po vzoru Rakouska a Švýcarska vysnili a ekologický chov byl jasná volba. 

A stejně jako farma Nelepeč, Mlsná koza a mnohé další ekofarmy na jihu Moravy, které již samoobslužný obchůdek nebo automat (respektive kozomat) v posledních letech zavedly, také Ondřej Švanda plánuje v příštím roce jeden takový otevřít a prodávat v něm nejen jejich produkci, ale i výrobky jiných regionálních farmářů.

Podle Bajgarta je přímý prodej ideální volbou, načež poukazuje na velký boom automatů a samoobslužného prodeje. „Aktuálně je opravdu velká poptávka po seminářích a exkurzích na toto téma — menší farmy plánují končit s tradičními prodejnami a závozy do prodejen. Chtějí, aby ten odbyt běžel po vlastní ose,“ přibližuje Bajgart plány na větší automatizaci prodeje, která je pro farmáře ekonomicky výhodnější než klasická prodejní nebo online tržiště. 

Pomoci drobným chovatelům a farmářům dostat co nejvíce produktů přímo k zákazníkům by měla také volnější pravidla pro prodej ze dvora, která vstoupila v platnost 1. září 2025. Co na to říkají malí chovatelé? Bajgart zatím od zemědělců, s nimiž byl v kontaktu, nezaznamenal na uvolnění prodejních pravidel žádnou reakci. Ondřej Švanda z Rohozeckého dvora toto opatření vítá, zároveň by však pravidla rozvolnil ještě více, aby se přímý prodej skutečně rozvíjel.

Dobro-družný statek, Stupešice, foto: Jana K. Kudrnová.

Choroby zleva zprava 

Vedle hledání optimálních prodejních cest se ekologické chovy v posledních letech stále častěji potýkají s již zmíněným rizikem nákazových chorob zvířat. Jen letos se v několika chovech drůbeže objevila ptačí chřipka a v sousedních zemích byla zaznamenána slintavka a kulhavka, která se naštěstí do Česka zatím nedostala. Právě riziko šíření těchto chorob však přinutilo k preventivním opatřením i malé ekologické farmy na jižní Moravě, pro něž je — na rozdíl od konvenčních provozů — uzavírání zvířat a omezení jejich volného pohybu podstatně větší komplikací.

„Když jsme museli na konci března z preventivních důvodů zavřít farmu, byla to pro nás největší výzva za poslední léta,“ vzpomíná na začátek jara Veronika Kropáčková. Nejen, že všechno mléko musela mladá farmářka zpracovat sama ve faremní prodejně, ale kvůli nutnému uzavření obchodu musela v rychlosti shánět odbyt mimo farmu. „Pokud by to trvalo dýl, tak bychom to asi fyzicky nezvládali,“ přibližuje náročnost situace. 

Nakonec se jí však nečekaně navýšený objem produkce přece jen podařilo vyřešit, a to převážně díky pomoci místního řeznictví a uzenářství pana Jůzy, kterému se podařilo velkou část produkce prodat ve svých tišnovských prodejnách. Záložní plán v podobě prodeje na platformě Scuk tak nakonec realizovat nemuseli. Farmářku překvapilo, že se vše podařilo prodat, dokonce si na větší nabídku zákazníci zvykli a chtěli ji takovou i dál. Velkovýrobu ale neplánuje, chce si nyní udržet takový objem produkce, aby si u ní mohla pohlídat kvalitu a zachovat poctivost a ruční práci. 

Bio — bude líp?

Bioprodukty ale patrně budou ještě žádanější — prostor pro vytoužený boom ekologických chovů se nově otevírá s letošním zavedením povinného podílu biopotravin do veřejného stravování (minimálně 5 procent) a do školních jídelen (alespoň 2 procenta z hmotnosti porce), což může být v rozvoji tuzemského ekologického zemědělství důležitý mezník.

Hrabalová spatřuje v souvislosti s těmito novými legislativními požadavky velký potenciál pro malé biochovy. Zda se opravdu naplní, však není jisté. Nově vznikající poptávku po bioproduktech totiž podle ní mohou uspokojovat místo lokálních produktů dovezené biopotraviny ze zahraničí. Záležet bude také na přístupu škol a veřejných institucí, zda se rozhodnou pro jednodušší cestu nákupů bioproduktů „ve velkém z Makra a BidFoodu“, nebo se napojí na místní biofarmy a budou brát vejce, maso a mléko od nich.

Nicméně funkčnost takovéto formy spolupráce mezi školami a místními biofarmami dokládají příklady ze zahraničí, zejména z Rakouska a Dánska. „Záleží na tom, jestli farmy najdou kapacity a vybudují vazby. V propojení se školami jim mohou pomoct nevládky, časté jsou různé projekty,“ míní Hrabalová. Pozitivní roli by v tom podle ní mohl sehrát také kraj formou společných nákupů od místních farmářů — v jiných zemích fungující praxe. Společnými nákupy by kraj v rámci veřejných zakázek mohl dodavatele přimět, aby 30 nebo 40 procent bylo od lokálních producentů. „To je ale asi zatím utopie, ale jsem v tom optimista,“ uzavírá Hrabalová s tím, že to možná bude realitou za deset nebo patnáct let.

BIO region Velké Hostěrádky, foto: Martin Matěj.

Přiblížit se zemím jako Rakousko nebo Dánsko, kde je bioprodukce ve veřejném stravování již „zabydlená“, bude také podle Bajgarta trvat — navzdory nové legislativě — ještě několik let. „V současnosti tu poptávku po bioproduktech z lokální produkce, která přichází s novými legislativními požadavky, nedokážeme pokrýt, a do roku 2027 to i vzhledem k dvouletému přechodovému období nestihneme,“ přiznává vedoucí projektu Živý region. 

Stát podle něj dlouhodobě v rozvoji ekozemědělství zaspává, neměl jej jako prioritu, mimo jiné proto, že po tom dlouho nebyla poptávka. Tlak zespodu nyní pomalu začíná rozhýbávat ledy, ale infrastruktura, zpracování a logistika k pořádnému bio boomu stále chybí. Bajgart je však přesvědčený, že se legislativní požadavky podaří naplnit spíše až v horizontu pěti až deseti let. 

Jen dál, jen houšť

Ondřej Švanda z ekofarmy Rohozecký dvůr vidí budoucnost malých ekochovů optimisticky. Vzhledem ke své nevelikosti ale podle něj budou muset nabídnout zákazníkům vyšší přidanou hodnotu a „z mála produkce udělat větší příjem, ideálně nabízet také agroturistiku, ubytování na farmě či sociální zemědělství,“ upřesňuje. Oni sami mají v tomto ohledu velké plány: „Chceme farmu otevřít veřejnosti, věnovat se agroturistice pro děti a také vlastní produkci finalizovat — zkrátka takové to klišé od vidlí po vidličku,“ popisuje tišnovský farmář.  

Faremní výroba konečných produktů, rozšiřování nabídky služeb a zakládání dalších drobných chovů se tak jeví jako pravděpodobný trend, který bude (nejen) na jižní Moravě v následujících letech sílit. Stejně tak bude sílit i poptávka po bioproduktech. Otázkou však zůstává, jakým způsobem bude uspokojována. Zvýšení kapacit současných ekochovů podle Bajgarta není reálné, ačkoli by o to někteří jihomoravští chovatelé stáli. „Není dostupná půda, často chybí finance, a nelze tak zvyšovat produkci ani její zpracování,“ vysvětluje. Další možností je přechod klasických chovů na ekologický režim. Pokud tento potenciál zůstane nevyužitý, pravděpodobně ho zaplní zahraniční produkce. 

Ostřejším konturám budoucího obrazu ekologických chovů na jižní Moravě stojí v cestě řada známých i dosud neznámých proměnných. Aby se však stále více lidí snažilo zajistit svobodnější život zvířat chovaných pro naše potřeby, bude nezbytná nejen trvalá a odhodlaná podpora spotřebitelů, ale především systematická a skutečně cílená podpora ze strany státu a kraje. Menším ekochovům se zatím díky odhodlání jejich provozovatelů i zákazníků daří držet nad vodou, nebylo by však od věci konečně vstoupit do důstojnější fáze. 

Kontakt: kousalikova.kristyna@gmail.com.

Tento článek byl podpořen z veřejné sbírky dobročinných ob­chodů Nadace Veronica.