Ekofarmáři: Haló, my jsme tu taky

Největším problémem zemědělce je údajně jaro, léto, podzim a zima — poučuje známý bonmot. V dnešní době to však dávno přestává platit. Plejáda problémů, s nimiž se dnes zemědělci potýkají, je čím dál početnější. Jaký je ale největší problém ekologického zemědělce, který navíc hospodaří na jihu Moravy — jednom z regionů nejvíce ohrožených suchem a dalšími dopady měnícího se klimatu? 

„Specifikum jižní Moravy spočívá v tom, že zemědělská produkce je hodně roztříštěná. Jsou tu jak vinaři, ovocnáři, tak nějaké větší polní podniky, které dělají jenom živočišnou výrobu v těch méně úrodných a hornatějších částech, a k tomu menší zelinářské farmy,“ přibližuje Petr David, ředitel jihomoravského centra Svazu ekologických zemědělců (PRO-BIO). Ročenka ekologického zemědělství uvádí, že na jižní Moravě hospodařilo v roce 2021 asi 340 ekofarem, a stejně jako v celé republice jich stále pozvolně přibývá. 

První a také největší výrobce biopotravin v České republice — společnost PROBIO — existuje již od devadesátých let. V roce 2007 začala hospodařit na vlastní ekologické farmě PROBIO ve Velkých Hostěrádkách v areálu bývalého JZD. Vedoucí ekofarmy PROBIO Michael Vrána připomíná, že v roce 2007 byla ekofarma jednou z mála u nás, které hospodařily na orné půdě, jelikož většina biofarem fungovala na trvalých travních porostech. Podle něj se to však začíná měnit a orné půdy v ekologickém režimu přibývá. Oni sami hospodaří ekologicky na 355 hektarech orné půdy. 

Cíl máme, co dál

Pozitivní trend nárůstu ploch orné půdy v ekologickém režimu ilustrují i data z veřejného registru půdy (LPIS). Zatímco v roce 2019 tvořila orná půda 16,7 procent z celkové výměry půdy v ekologickém režimu, v roce 2022 to již byla téměř pětina — na jižní Moravě však jen 6,7 procent. Podle platného Akčního plánu ČR pro rozvoj ekologického zemědělství v letech 2021—2027 je cílem dosáhnout 30procentního podílu orné půdy na celkové výměře půdy v ekologickém režimu.

Podpora ekozemědělství ze strany státu je však podle Michaela Vrány stále stejně slabá: „Cíle jsou sice na papíře připravené, ale nevšiml jsem si, že by k tomu směřovaly konkrétní kroky — ať už nižší byrokracie pro ekozemědělce nebo vyšší sazby za ekologický režim.“

Také podle Petra Davida nemá stát peníze na to, aby dotacemi vykryl tak velký podíl, nestačí ani na stávající dvacetiprocentní podíl ekologického zemědělství. „Ekologická produkce je méně výnosná než konvenční, takže dochází k finanční újmě, a proto je potřeba dotační podpora,“ zdůvodňuje svoji skepsi ohledně naplnění celorepublikových cílů a dodává: „Jak velká podpora je, podle toho se zemědělci rozhodují, zda přejdou do BIO. Část segmentu jsou lidi, co to dělají z přesvědčení, ale to určitě není více než třicet procent,“ odhaduje.

Ekofarma PROBIO, foto: ekofarmaprobio.cz.

Malí, bio a neviditelní

Jedním z takových srdcařů je Libor Kožnar z Živé farmy, který hospodaří v Šanově na jihu Moravy mezi Mikulovem a Znojmem. Na začátky farmaření vzpomíná jako na nejlepší období svého podnikání. Od roku 2017 tu hospodaří na jedenácti hektarech orné půdy, kde pěstuje ovoce, zeleninu a bylinky metodou polykulturního farmaření (několik plodin najednou). Záhy po prvotním nadšení ale přišel náraz. „Myslel jsem, že ten systém pro malé ekologické farmáře funguje po celém světě tak nějak stejně a já jsem víceméně na vše připravený. Pak jsem se ale přestěhoval do Česka a zjistil jsem, že je všechno jinak, systém je dominantně nastavený na velké agropodniky a pro nás malé biozemědělce to tady nefunguje,“ líčí energický farmář své rozčarování z české reality. Sám totiž vystudoval farmářskou školu ve Spojených státech a zkušenosti z ekofarem sbíral také v Kanadě, na Kubě či v Itálii. 

Z toho, co okoukali v zahraničí, čerpají také manželé Šediví z ekofarmy Člupy na Vyškovsku, kde hospodaří na chráněném území Člupy. Pestrou krajinu, již obdivovali při práci na Novém Zélandu a v Austrálii, chtěli přenést na jižní Moravu, odkud pocházejí. Pasou ovce a krávy, které jim pomáhají s údržbou chráněného území, kde manželé hospodaří. Z mléka pak vyrábějí mléčné produkty — čerstvý sýr byl dokonce dvakrát oceněn jako Regionální potravina Jihomoravského kraje. Pečují ale i o ovocné stromy a původní dřeviny. 

Také oni však upozorňují na ne zrovna přátelské prostředí pro malé rodinné ekofarmy: „Naší největší výzvou bylo vybudovat malou rodinnou farmu, která bude vyrábět jídlo, prodávat ho lokálně a příkladně se starat o krajinu. Paradoxně něco, o čem Ministerstvo zemědělství mluví již dvacet let jako o důležitém pilíři českého zemědělství. Jelikož to stát chce, jeden by si myslel, že plánuje tento sektor podporovat. Těmto farmářům však hází jeden klacek za druhým přímo pod nohy, přestože v médiích tvrdí, že je podporuje,“ uvedli manželé v rozhovoru Kamila Šedivého a Hany Bláhové z Impact Hubu Brno v rámci projektu Živý region Podbrněnsko.

Je už toho prostě moc

Stále bobtnající byrokratické požadavky a vyčerpávající kličkování mezi nimi a prací na farmě zmiňuje jako jednu z hlavních výzev také Michael Vrána. Podotýká, že rozumí principu dotačních kontrol a vidí smysl v tom, že pokud chce zemědělec brát dotace, je správné dohlížet na dodržování pravidel, „ale už je toho prostě moc.“ Jako příklad uvádí družicové kontroly, jež byly zavedeny v polovině minulého roku. Spočívají v kontrole půdy skrze družicové snímky, na základě nichž družice kontroluje, jestli plodina na poli odpovídá tomu, co farmáři zadali do systému. Pokud systém vyhodnotí, že tomu tak není, dochází k pozastavení přímých plateb na plochu.

Zavedení satelitního sledování půdy mělo počet kontrol snížit. Stal se však pravý opak a počet kontrol se zdvojnásobil, jelikož družice dělá chyby. Petr David k tomu dodává, že „Česká republika je jediná, která si vyžádala, že chce kontrolovat, jakou plodinu na daném pozemku zemědělci mají, což satelit nedokáže přesně rozlišit. Když je pak nějaké pochybení, tak český úředník požaduje po zemědělci, aby na to místo šel a vyfotil, co tam přesně roste. Pokud to třeba v určitém termínu nestihnul, například když byly zrovna žně, tak přijela kontrola.“ Podle Davida jde o paradoxní situaci, kdy ostatní státy satelitní systém využívají ke kontrole, zda je daný pozemek obhospodařovaný, nebo ne. U nás vyžaduje také informaci, zda tam roste pšenice, nebo ječmen.

Sociální podnik Jasan, foto: spjasan.cz.

„Je otázka, co reálně Evropská komise chce, a co si tam reálně přidáváme sami navíc,“ upozornil pro týdeník Respekt na začátku března Martin Rexa, expert Hnutí DUHA na zemědělskou politiku. Jako další příklad uvádí odměňování za krajinné prvky, jako jsou meze, aleje nebo remízky. Pokud tyto prvky nejsou zcela obklopeny zemědělskou půdou, tak je zemědělci nemohou počítat do mimoprodukčních ploch (povinná tři procenta orné půdy vyčleněná pro přírodu), ani na ně pobírat přímé platby na hektar. Vyjmutí alejí a mezí z dotační podpory pak značně znevýhodňuje ty zemědělce, kteří tyto důležité prvky do naší jednolité zemědělské krajiny přinášejí. „Ministerstvo zemědělství se celou dobu vymlouvalo na Evropskou komisi, že to je její vina, že to nechce povolit. My jsme se na to proto Evropské komise oficiálně zeptali a ta řekla, že tohle samozřejmě nechtějí a je na národní úrovni, jak si to každý členský stát nastaví,“ objasňuje Rexa častý jev, kdy je naše národní provedení evropské legislativy zbytečně zatěžující. 

(Jak) přežít

Na otázku, co považujete nyní za největší výzvu, odpovídá Jiří Hřivna ze Sociálního podniku Jasan, který pěstuje zeleninu, vyrábí vlastní bioprodukty a chová menší hospodářská zvířata ve Velkých Hostěrádkách, lapidárně: „Tak nějak přežít.“ Přiznává, že momentálně zažívají stresující období především kvůli hledání nových možností odbytu svých produktů. „Ekonomicky to není úplně ono, v podstatě tady všichni pracujeme za minimální mzdu, a přitom je to těžká práce,“ přiznává Hřivna. Potenciál nyní vidí ve spolupráci s Waldorfskou školou, jejíž žáci k nim na pár týdnů jezdí a jako dobrovolníci na farmě pomáhají. Do budoucna by se chtěli stát školním statkem celé školy, kde se vzdělává více než pět set studentů. Ve spolupráci vidí Jiří Hřivna také „dobrý potenciál odbytu“, jelikož by produkci z velké části odebíral učitelský sbor a rodiče žáků. 

Hřivna na počátku podnikání využil dotaci pro mladé a začínající zemědělce, kterou si pochvaluje. Vzápětí však dodává, že mu chybí průběžná finanční podpora od státu, jež by náročný chod ekofarmy pomáhala udržet. „Zatím se nám to nějak daří, ale vždycky je to s odřenýma ušima,“ shrnuje. 

Kromě dotací na hektar (přímé platby, o které může žádat každý registrovaný zemědělec), je možné mimo jiné čerpat také projektové (investiční) dotace, které pomáhají hradit náklady například na investice do strojů a techniky. Podmínky jsou ale mnohdy nastaveny složitě a rizika pro malé farmáře jsou příliš vysoká. „Když člověk s těmi penězi počítá, ale nakonec vám to odmítne SZIF (Státní zemědělský intervenční fond) proplatit, tak pro velkou firmu jsou to třeba jednotky procent obratu, ale pro nás to může být i polovina obratu,“ přibližuje Kožnar svou zkušenost se zamítnutím dotace, která místo pomoci vedla k finančním problémům.  

Také podle Michaela Vrány není přímo problém v tom, že by dotační podpora chyběla, ale je nastavená komplikovaně a malý zemědělec se dvakrát rozmyslí, jestli do toho jít. Za „špatný“ označuje loňský rok z ekonomického hlediska pro PROBIO také on. Jeho ekofarma se snaží „udržovat v černých číslech“ a přizpůsobovat změnám na trhu. „Letos třeba poprvé pěstujeme mák, který by měl mít rozumnější tržní cenu než pšenice,“ uvádí. Odbyt má ekofarma zajištěný obchodní společností PROBIO jakožto největším výrobcem biopotravin u nás.

Menší ekofarmy s prodejem své produkce občas bojují. Ekofarma Jasan i Živá farma k prodeji svých výpěstků využívají systém komunitou podporovaného zemědělství (KPZ). Právě tito koneční zákazníci podle slov Libora Kožnara udržují jeho Živou farmu ekonomicky nad vodou. Obě tyto farmy spolupracují také se společností Sonnentor v Čejkovicích, jež jim s odbytem jejich produktů pomáhá a pro sociální podnik Jasan jde aktuálně o vůbec nejvýznamnějšího odběratele.

Živá farma, foto: zivafarma.cz.

Bio tady prostě nemá vybudovanou tradici

Nízký odbyt bioprodukce řeší většina ekofarmářů a zpracovatelů bioproduktů. Shodují se, že by pomohla větší osvěta a soustavná promyšlená propagace ekologického zemědělství a značky BIO. „U nás se před dvěma lety rozjela kampaň na podporu biozemědělství, která spočívala v tom, že se udělal pilotní program s asi desítkou biofarem, my jsme byli mezi nimi, udělala se dvouminutová videa a byly publikované nějaké články. Tím to ale skončilo,“ vzpomíná na iniciativu Ministerstva zemědělství k propagaci bioprodukce Libor Kožnar z Živé farmy. Podle něj je potřeba rozproudit veřejnou debatu o významu ekozemědělství a lokálních biopotravin jak pro přírodu, tak pro lidské zdraví.

Nahodilé snahy státu o propagaci BIO produktů kritizuje také Michael Vrána. Soustavná podpora podle něj zcela chybí. Jednorázové kampaně, kdy se propagační spoty vysílají pouze krátkodobě, mají podle Vrány nízký dosah a ve výsledku tak nepřinášejí kýžený efekt.  

Propagace ekologického zemědělství tak často zůstává na bedrech samotných ekozemědělců a různých neziskových skupin. Podporou lokálních zemědělců se zabývá také projekt Živý region, jehož cílem je vzájemně propojit ekologické zemědělce, dodavatele biopotravin a spotřebitele v regionu. Pilotní projekt právě probíhá na Podbrněnsku a výsledkem má být vytvoření bioregionu, které dnes fungují například v Itálii, Francii, Rakousku či ve Švýcarsku. U nás projekt realizuje Hnutí DUHA a Impact Hub. 

„V polovině března jsme tu měli návštěvu z jedné německé organizace, která se zabývá sociálním zemědělstvím a sociálními službami, to bylo takové neformální setkání a předávání zkušeností,“ popisuje Jiří Hřivna jednu z aktivit projektu. Vedle sdílení zkušeností s dalšími ekofarmami si farmář od projektu slibuje také pomoc se zvýšením odbytu faremních produktů. Součástí programu jsou také kulaté stoly, semináře či workshopy. Manželé Šediví z EKO farmy Člupy si například pochvalují workshop o marketingu v zemědělství, na nějž byly spolu se seminářem o dotacích pozitivní ohlasy.

Přizpůsobit se, nebo skončit

Ekofarmy na jihu Moravy však čelí i jiné klíčové výzvě — změně klimatu. Rychlost změn a způsoby, jak se měnícím podmínkám přizpůsobují, líčí na výmluvných příkladech. „Jsme dodavatelé měsíčků pro Sonnentor a minulý rok jsme je sklízeli ještě v půlce prosince,“ popisuje důsledky prodlužování vegetačního období Libor Kožnar a dodává, že před pěti lety byl rád, když oranžové květy měsíčků zářily ještě první týden v září.

Michael Vrána přiznává, že pokud na dopady klimatických změn adekvátně nezareagují, tak mohou s hospodařením brzy skončit. „Už nyní se to projevuje na skladbě plodin, co pěstujeme, a na tom, jak přistupujeme k půdě. Jeden příklad za všechny je, že máme na některých polích dvě sklizně místo jedné. Vegetační sezóna je tak dlouhá, že není problém udělat ještě jednu sklizeň plodiny s kratší vegetační dobou,“ uvádí. 

Manželé Šediví z EKO farmy Člupy, foto: Ekofarma Člupy.

PROBIO se měnícímu klimatu nepřizpůsobuje jen změnami osevních postupů, kdy zkouší třeba sít jařiny na podzim, což — jak Vrána podotýká — není nic nového. „Pracujeme s meziplodinami, děláme výsadby stromů a keřů v krajině tak, aby bránily větrné erozi, protože naše kopce jsou dost dlouhé a holé. Optimalizovali jsme taky půdní bloky z průměrných patnácti až dvaceti hektarů na šest hektarů,“ vyjmenovává další postupy a technologie. Ty jeho ekofarma představuje také prostřednictvím programu Demonstrační farma — projektu pod Ministerstvem zemědělství, do kterého je od roku 2018 zapojena. Letos budou zakládat agrolesnický projekt na 8,5 hektarech, a to na svažitém, zerodovaném poli poznamenaném socialistickým hospodařením.

Ekologické zemědělství samo o sobě pomáhá krajině přizpůsobit se klimatické změně a také její tempo zmírňovat. Oslovení ekozemědělci se shodují, že je jen potřeba větší podpory, aby se pozitivní opatření v ekologickém zemědělství přelévala i do konvenčního hospodaření. 

Na protesty nemáme čas ani traktor

Protestujícím zemědělcům totiž mimo jiné často vadí právě evropské regulace, jež mají přispět ke snižování emisí, ochraně zemědělské půdy či k podpoře druhové pestrosti — zjednodušeně tedy to, co z principu dělají ekologičtí zemědělci. Co ale všechny zemědělce spojuje, jsou stížnosti na byrokratickou zátěž. Zatímco velké podniky mají často na úřadování speciálního člověka, malé farmy si to nemohou dovolit, a musí tak vedle náročné práce na farmě vykonávat ještě tuto „druhou směnu“.

Shodnou se také na chybějící dlouhodobé koncepci dotační politiky: „Hodně pravidel se mění jak z roku na rok, tak z měsíce na měsíc, a zemědělci na ně někdy nemají ani čas reagovat, přitom musíme respektovat přírodní cykly,“ vysvětluje Vrána nutnost neustále se přizpůsobovat novým požadavkům. Jako příklad uvádí zavedení povinných úhorů a pásů kolem vod v minulém roce v dubnu, kdy už měla většina zemědělců zaseto, a tudíž museli některé plochy přesívat, aby o dotaci nepřišli. A společně sdílená je i nelibost vůči rostoucímu dovozu: „S čím s protestujícími souzním, je určitě nadměrný import ze zahraničí za nízké ceny a s bůhvíjakou kvalitou výroby. To mi osobně vadí jak z hlediska ekonomických, tak i environmentálních dopadů,“ říká Hřivna.

Dobrodružný statek, foto: Jana K. Kudrnová.

Ačkoliv se tedy průsečíky mezi konvenčně i ekologicky hospodařícími zemědělci najdou, druhá skupina se do protestů (zatím) nezapojuje a vlastní protest nyní neplánuje. „Svaz se k tomu už na podzim minulého roku postavil tak, že nechal rozhodnutí na jednotlivých členech, protože naši členové z řad ekozemědělců jsou od půl hektaru po tisíce hektarů a nebylo jasné, koho bychom jako svaz v té škále měli hájit,“ vysvětluje Petr David, proč se PROBIO do celorepublikových zemědělských protestů nezapojil. Nicméně dodává, že se tento postoj může proměnit po dalším setkání, plánovaném na konec dubna. 

„Většina z nás si to kvůli pracovní vytíženosti nyní nedokáže představit,“ odpovídá Kožnar na otázku, zda neplánují vlastní protesty. Doplňuje, že spolu s dalšími malými biofarmáři často nemají ani ten traktor, ani čas vzít si den volno. Podobně reaguje i vedoucí farmy PROBIO Vrána: „My jsme neprotestovali, seli jsme jařiny. Ale ani bychom nešli, ty požadavky jsou spíš z úst těch velkých zemědělců, kterým ten trend společné zemědělské politiky směrem k větší udržitelnosti nevyhovuje,“ vysvětluje. „Protestovat bych šel, kdyby chtěli vyloženě zrušit podporu pro ekozemědělství, bez ní by to nešlo. Většina podniků je na ní už závislá nebo tvoří významnou část příjmů,“ doplňuje, co by ho přimělo vyrazit do ulic. 

Tady je velkoagrárníkovo 

Menší ekologické farmy často trápí, že jejich útrapám není v oceánu stížností a zájmů velkých agropodniků a jejich lobbistických skupin nasloucháno. „Problém je, že nás vůbec neregistrují. Veškerá infrastruktura, tabulky, systémy — všechno je nastavené pro velké agropodniky,“ popisuje pocit zmaru Kožnar. Menší zemědělci, typicky zelináři, tak například řeší problémy s platební agenturou, která má na starost dotace. „Když žádám o dotace, tak ten systém je udělaný tak, že nejmenší zaměřovací půdní blok je 0,01 hektaru a nám jako polykulturní farmě se do toho vejde třeba patnáct záhonů. Do té kolonky se ale má napsat jedna dominantní kultura, která v tomto případě neexistuje. Ze záhonu mangoldu, kadeřávku, mrkve a petržele tak zaznamenáte třeba jen mangold. To je ale chyba,“ sdílí jeden z malých zelinářů svoji zkušenost s dotační žádostí. „Dotace jsou šité na míru velkým monokulturním agropodnikům, které mají třeba jen tři až šest plodin, takže jim to sedí, ale pro nás to nefunguje, a tak nám pak auditoři při kontrole zastaví dotace, protože na záhonu není jen ten mangold, a navíc se to různě točí a obměňuje během roku,“ dodává jihomoravský ekozemědělec.

Nefunkčnost dotačního systému pro menší zemědělce potvrzuje také Petr David: „Státní aparát nereaguje na rozmanitost zelinářských ekofarem, a kvůli tomu se menší pěstitelé dostávají do problémů, kdy nezapadají přesně do úředníky vytvořených tabulek a škatulek.“ 

Zemědělské půdě i politice u nás stále jako relikt kolektivizace dominují velké zemědělské společnosti hospodařící konvenčním způsobem. K překonání tohoto stavu a dosažení kýženého vyššího podílu půdy v ekologickém režimu je nezbytný nejen vyšší zájem spotřebitelů, ale také skutečná podpora státu, které bude uvěřitelná, jakmile se od papírových prohlášení konečně posune i do konkrétních kroků. A k tomu bude nezbytné začít poslouchat i hlasy malých ekozemědělců, kteří tu zatím stále jsou. 

Kontakt: kousalikova.kristyna@gmail.com.

Tento text vyšel díky podpoře Nadace Veronica