Schrödingerova kočka divoká

22. února 2023 /
foto: Vladimír Čech ml.
Mourovaté tělo, huňatý ocas, krátká ouška s ostrou špičkou a tiché nenápadné tlapky. Tajemná návštěvnice českých a slovenských lesů je prakticky nedostižitelná, avšak přesto se o ní podařilo týmu složeného z vědců a odborníků tří institucí získat dostatek informací, aby poodhalili některá její tajemství. Projekt Hledáme kočku, pozor, divokou! loni uzavřel dvouleté monitorování naší malé chráněné šelmy. Jak se tedy kočce „divošce“ vede?

O pohybu kočky divoké na našem území se toho doposud moc nevědělo. Po základní pilotní studii však nyní skončil dvouletý monitorovací projekt, který se zaměřil na tři stěžejní oblasti v západních Karpatech: Strážovské vrchy, Javorníky a Bílé Karpaty. Patronát nad projektem má Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR, slovenská Národní zoologická zahrada Bojnice a Hnutí DUHA. Sedmá generace se díky Kateřině Kosákové věnovala v roce 2020 prvním veřejně známým jedincům žijícím v Doupovských horách. Od té doby se ale monitoring rozšířil.

Kolik koček divokých se v tuto chvíli v České republice a na Slovensku nachází, je stále nejasné. Podle Jarmily Krojerové, vedoucí Ústavu biologie obratlovců AV ČR, je to navzdory instalovaným fotopastem stále těžké určit. „Na Doupově víme asi o dvanácti jedincích, od kterých máme vzorek z genetické analýzy, na fotopastech jich vídáme dokonce patnáct. Několik jedinců se vyskytuje i v jihozápadních Čechách. A v Karpatech se pohybují spíše na slovenské straně, v Javornících jich evidujeme deset, v Bílých Karpatech o něco méně a po Strážovských vrších se pohybuje až třicet zvířat,“ přibližuje výsledky monitoringu. 

V loňském roce byli navíc evidováni dva jedinci sražení na silnici u středočeské Dobříše. Že by to byla náhoda, není příliš pravděpodobné. Ovšem tamější populaci se dosud nepodařilo prokázat. 

Naše nová celebrita

Kočka divoká je na rozdíl od tří velkých šelem — rysa, vlka a medvěda — téměř neviditelná. A to navzdory faktu, že se na našem území úspěšně pohybuje několik desítek let a její populace narůstá. 

Od své domácí sestřenice se liší především geneticky. To je jedním z velkých problémů jejího monitoringu i případné ochrany. U koček domácích sice existují tisíce barevných mutací, které svůj šlechtěný původ prozradí, ovšem při srovnávání obyčejné mourovaté kočky s kočkou divokou si ani odborníci nejsou vždy jistí. 

Kočka divoká ve vojenském újezdu Hradiště, Doupovské hory. Foto: Vladimír Čech ml.

Nejtypičtějším znakem „divošky“ je plně mourovatá šedo-hnědá barva. „Nejvýraznějším rozdílem mezi oběma šelmami je zbarvení srsti na hřbetu. Ve zbarvení kočky divoké převládá šedohnědý až šedožlutý odstín, přičemž hřbet, nohy a ocas jsou výrazně pruhované; pruhů je ale celkově méně než u kočky domácí a jsou méně kontrastní. Výrazné jsou ale čtyři delší a jeden kratší tmavý proužek na krku a tmavý, úhoří pruh, jež se táhne středem hřbetu a končí u paty ocasu. Ocas je u kočky divoké mohutnější, huňatý, s tupou špičkou a se třemi až čtyřmi černými oddělenými kroužky. Spodní strana zadních tlapek je černá jen částečně, u koček domácích jsou zpravidla tlapky černé celé. Drobným detailem je také fakt, že špičky uší koček divokých jsou stejně šedé jako zbytek uší,“ popisuje web celého projektu kockadivoka.cz.

Největší hrozby? Auta, myslivci a kočky domácí

Jednu z největších překážek pro rozšíření populace kočky divoké představuje silný automobilový provoz. O existenci mnoha jedinců se tak odborníci dozvídají až z jejich kadáverů u silnic. Právě silnou fragmentaci krajiny a s ní spojené obtíže při přecházení dopravních tepen uvádí i projekt jako jedno z největších rizik pro málopočetné populace. Migrační koridory ubývají, teritoria šelem se ze všech stran zužují. Když se mladý jedinec rozhodne přirozeně putovat přírodou, aby našel nepříbuzného partnera, musí se vydat právě přes obydlené krajiny. 

Další nebezpečí spočívá v časté záměně s kočkou domácí. Ta je totiž často považována za škodnou zvěř a v současnosti je stříleno zhruba deset tisíc koček ročně. Toto na první pohled děsivé číslo je navíc prakticky zanedbatelné oproti množství koček, které se střílelo před lety. Jednou z podmínek, kterou se myslivecká stráž musí při odstřelu kočky řídit, je přinejmenším dvou set metrová vzdálenost od nejbližšího lidského obydlí, což kočce divoké, obývající hustší a méně zabydlené oblasti, pochopitelně neprospívá. „Střelené kusy nemusí myslivecká stráž nikde hlásit nebo odevzdávat, takže se nedá určit, kolik záměn s kočkou divokou proběhne. Ale zákaz střelby není řešení, kočka domácí výrazně negativně ovlivňuje ekosystém a biodiverzitu,“ vysvětluje Krojerová.

Právě velké množství koček domácích pohybujících se volně v přírodě je třetí výraznou hrozbou pro život té divoké. Dochází totiž k jejich křížení, což jednak snižuje počet čistokrevných jedinců a jednak zvyšuje riziko přenosu nemocí, které by dokázaly zdecimovat celou populaci divokých koček skrze jediného nakaženého jedince. Jde například o pro „divošky“ smrtelné onemocnění FIV nebo různé virové mutace. 

Kočka divoká ve vojenském újezdu Hradiště, Doupovské hory. Foto: Vladimír Čech ml.

Osm nadějí pro život

I vzhledem k výše uvedeným rizikům se v souvislosti s ochranou divokých šelem často diskutuje možnost dočasného chovu v zajetí. Poslední velmi zpopularizovaný případ byl loňský nález mladého sraženého vlka v Krušných horách. Díky záchranným stanicím v Bublavě a ve Vlašimi, doktorům i veřejnosti, která na jeho rekonvalescenci přispěla několika miliony korun, byl letos v lednu nakonec vypuštěn do volné přírody. 

Případ vlka Bubly, jak se mu začalo říkat, poukázal na nový problém, který s návratem šelem úzce souvisí. Kam s těmi zraněnými? Kde budou mít šelmy možnost uzdravit se pod odborným dozorem, ale přesto dostatečně daleko od lidí, aby příliš nezkrotly a následně se mohly vrátit za svými smečkami? A kam s těmi, kteří už návratu do divoké přírody nebudou schopni? Zoologické zahrady preferují přísně řízený chov a zpravidla postrádají prostorovou kapacitu, zookoutky či soukromníci zas nemívají finance nebo zkušenosti. 

Kočka divoká ovšem i díky projektu Hledáme kočku, pozor, divokou! svou záchrannou stanici má. Stala se jí nově vybudovaná rehabilitační stanice v zoo v Bojnicích, která vloni vybudovala osm přírodních velikých výběhů mimo zorné pole návštěvníků. V případě nálezu zraněné kočky či opuštěných koťat ji tedy sem můžete umístit pod dohled odborníků. Kočky se na tichém, klidném místě zotaví a následně budou vypuštěny zpět do přírody. 

Foto: Vladimír Čech ml.

Náročný monitoring neviditelné šelmy

Kde vlastně kočka divoká v dnešní době přirozeně žije? Jak ji lze sledovat a dokázat, že se jedná o divokého jedince? Původní domovinou „divošky“ byly podobné terény jako u jiných evropských kočkovitých šelem — rysů. Tedy lesy, kamenité sutě, hustší porosty, kde dokázala nalovit dostatečný objem potravy, ale zůstala skryta před zraky lidí a současně se mohla ukrýt, třeba na stromech. 

Je to ale malá šelma, s čímž se pojí i výhoda druhové flexibility. „První rok se nám monitoring dařil výborně. Soustředili jsme se do lesů a nasbírali hezké množství dat. A následující rok najednou nic. V průběhu druhé sezóny se totiž kočky přesunuly jinam, za kořistí mnohem blíže například agrárním areálům. Víme i o příkladu na Slovensku, kdy se kočky přesunuly na místní sysloviště a lovily tam,“ popisuje obtíže Krojerová. 

Taková přizpůsobivost ovšem pro kočku divokou pochopitelně představuje výhodu. Jedním z důvodů, proč se totiž počty jejích populací zvyšují i bez zásadních lidských zásahů, je například klimatická změna. Mírnější zimy jednak prospívají většímu množství hlodavců, které kočky žerou, a také v lese nebývá tolik sněhu, a kočky tudíž mají daleko větší šanci přežít i ve vyšších polohách, kterým se doposud musely vyhýbat. 

Aby zoologové dokázali pohyb koček co nejpřesněji zmapovat, zapojili do výzkumu terénní monitoring, fotopasti, sběr genetických vzorků z uhynulých jedinců i chlupové pasti. Tyče obalené klasickou šantou kočičí jsou totiž neodolatelné i pro divoké šelmy.

Pomoct můžeme všichni

Výsledky studie prokázaly několik nových poznatků a potvrdily některé doposud nepotvrzené hypotézy. Například, že „divošky“ se skutečně vyskytují a úspěšně rozmnožují i v lokalitách, kde se jejich populace jen předpokládala, nebo že ke křížení s kočkou domácí dochází. Naštěstí ale zatím ne do takové míry, aby nebylo možné zachovat genetickou čistotu kočky divoké. Stejně jako v případě rysa ostrovida je navíc možné určit jedince z fotopasti či fotografií jen na základě vzhledu, kresba v srsti koček je pokaždé jedinečná.

Kočka divoká ve vojenském újezdu Hradiště, Doupovské hory. Foto: Vladimír Čech ml.

Dále pak výzkumníci*ce označili největší hrozby a navrhli sérii opatření, které by jejímu přežití mohly napomoci. Především je ale nutné dodat, že monitoring neskončil. Již v první fázi projektu totiž výzkumný tým plánoval zapojení telemetrického obojku pro zjištění přesného pohybu a stylu života koček. Kvůli covidové pandemii a nedostatku čipů se to ovšem do uzavření výsledků studie nepodařilo. 

„Kočka je malá a my chceme, aby jí obojek co nejméně překážel a současně aby baterie v něm vydržela co nejdéle. To je nevýhoda monitoringu malých šelem, nemáme příliš na výběr, jaký obojek využít, a jsme tak i finančně dost limitovaní,“ vysvětluje Krojerová. Věří ale v dobrovolnickou pomoc. Na terénní monitoring může vyrazit každý. A čím může pomoci? 

Pokud například člověk nalezne sraženou kočku, která nápadně připomíná kočku divokou, měl by se obrátit přímo na výzkumníky, kteří ji odvezou na genetickou analýzu. Stejně tak je třeba osvěta i mezi zainteresovanou veřejností, aby podobné znalosti měli i lidé, kteří se s kočkami mohou nevědomky setkávat, jako jsou myslivci, lesníci nebo veterináři. 

V neposlední řadě lze apelovat i na chovatele koček domácích. Křížení s „divoškou“ by například zabránila kastrace nechovných jedinců. 

Monitoring koček divokých potrvá ještě přinejmenším pět let. Pokud vás tato drobná mourovatá šelma zaujala, můžete se do monitoringu zapojit také. Na stránkách projektu kockadivoka.cz najdete více informací i formulář, kam můžete hlásit své nálezy.

Kontakt: krist.cermakova@gmail.com.

Článek podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

      

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2024 vychází v 2. polovině dubna.