Příroda se vágně neobnoví

Opatření na podporu biodiverzity se v plánu soustředí především kolem povinnosti zlepšovat stav chráněných stanovišť a druhů, kterou členským státům ukládá čtvrtý článek evropského nařízení. Autoři každé z nich zpracovali podle stejné šablony: popsali, jaký problém by opatřením měli vyřešit, vyjmenovali cílové druhy a stanoviště, jichž se týká, a doplnili časový rámec pro provedení opatření, sahající ve většině případů až k rokům 2040 či 2050. Navrhované praktické kroky lze pak obecně rozdělit do tří okruhů: první cílí přímo na ohrožené druhy, které se neobejdou bez lidské pomoci, druhý se věnuje obnově celých stanovišť a třetí je zaměřen na mnohdy nenápadnou každodenní péči o drobnější krajinné prvky, které zvířata a rostliny potřebují k přežití, například na práci s mrtvým dřevem.

Chránit nestačí

Při navrhování opatření pro první okruh vycházeli autoři z jednoduchého zjištění: mnoha ohroženým druhům už nepomůže pouhá ochrana, ať už území či jedinců samotných. Jejich populace jsou totiž již natolik malé, roztříštěné či vzájemně izolované, že si nemohou předávat genetickou informaci. Kromě úbytku území, poháněného třeba nevhodným hospodařením, je tak postupně ničí rovněž příbuzenské křížení a slábnoucí rozmnožování.

Autoři plánu proto počítají s přímou podporou konkrétních jedinců, a to jak ve volné krajině, tak ex situ metodami, tedy mimo původní stanoviště. Škála navrhovaných kroků je široká: u rostlin sahá od dosevů a výsadeb přes pěstování v kulturách až po uchovávání semen a vzorků DNA v genobankách, u živočichů zahrnuje záchranné chovy v zajetí, vypouštění odchovaných jedinců, návrat druhů na místa, odkud dříve vymizely, i vysazování do vhodných náhradních lokalit; a u ryb autoři počítají také s umělým výtěrem nebo s náhradou geneticky nevhodných populací. Součástí opatření jsou nicméně i záchranné přesuny — z bezprostředně ohrožených lokalit by podle plánu měli ochranáři jedince přemisťovat jinam, či je na čas nechávat v lidské péči.

Protože jde dle autorů plánu často o náročné zásahy, měly by se vždy opírat o schválené záchranné programy či regionální akční plány. NPOP tak staví na praxi, která v Česku běží již řadu let: záchranné programy dnes existují například pro perlorodku říční, sysla obecného nebo užovku stromovou. Nově plán ale počítá s přímou podporou bezmála tří desítek druhů — z konkrétních jmen plán zmiňuje hnědáska osikového, jednoho z nejohroženějších českých motýlů, jehož poslední populace přežívá jen díky odchovu v lidské péči.

Aktivita není obnova

Právě u tohoto okruhu se ovšem nejzřetelněji ukazuje, co vadí připomínkujícím z řad ochranářů a nevládek. Jak upozornili například účastníci dubnového workshopu Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ), seznamy druhů, jimž mají jednotlivá opatření pomáhat, jsou neúplné, a napříč plánem pak zcela chybí vyčíslení jakýchkoliv měřitelných cílů, třeba v podobě hodnot, o něž se mají populace rostlin a živočichů rozrůst.

Dobrovolníci pracující na PP Pláně v rámci Týdnů pro krajinu v Kutinách, Hnutí DUHA, foto: Jana K. Kudrnová.

K tomuto nedostatku se autoři NPOP koneckonců sami přiznávají — konkrétní měřitelné cíle budou podle jejich názoru určovat jednotlivé záchranné programy a akční plány, a územní i časová upřesnění mají přinést takzvané implementační plány, tedy dokumenty, které teprve vzniknou. Jenže dle kritiků je úkolem NPOP závazky evropského nařízení převést do „konkrétních, časově určených a měřitelných kroků“. Pokud je místo toho jeho autoři delegují do navazujících dokumentů, nenaplňují tím jeho smysl. Členové Evropské komise navíc nyní posuzují plán samotný, nikoli dokumenty, jež z něj mají vzejít. Hnutí DUHA proto ve svých připomínkách žádá, aby každé opatření dostalo cílové hodnoty k rokům 2030, 2040 a 2050; bez nich totiž nelze poznat, zda opatření druhům skutečně pomáhají, nebo jen oddalují jejich konec.

Nakolik nejde jen o úřednickou formalitu naznačuje zkušenost s perlorodkou říční. Její záchranný program patří k nejstarším a nejpropracovanějším v zemi — Česko se mlžům věnuje přes třicet let a tuzemští odborníci jako první na světě vyvinuli jejich odchov až do dospělosti. Program má přitom jasně stanovené kritérium úspěchu: záchrana druhu se považuje za dovršenou teprve tehdy, až se perlorodky začnou samy rozmnožovat alespoň na třech českých lokalitách. A právě díky tomuto měřítku dnes víme, že navzdory desítkám let práce a tisícovkám vypuštěných jedinců zůstává cíl nenaplněný — populace stárnou a bez lidské pomoci se zatím neobejdou. Kdyby program žádnou takovou metu neměl, mohl by být jednoduše považován za úspěšný. Takto nemilosrdně připomíná, že samotná aktivita ještě neznamená obnovu.

Mít kam se vrátit

Perlorodce stojí v cestě stav prostředí, do něhož se má vracet. Dokud řeka a její povodí nejsou ve stavu, který mlžům svědčí, ani sebevětší počet odchovaných jedinců druh nezachrání. Toto přitom platí v ochraně přírody obecně — druhy se nemají kam vracet — a autoři NPOP jsou si toho dobře vědomi. Ve druhém a nejobsáhlejším okruhu opatření proto navrhují řešení, jimiž chtějí pečovat o nejohroženější biotopy. Ty přitom trápí hlavně dvě věci: nedostatek vody a špatné hospodaření.

První problém autoři plánu řeší hlavně skrze mokřady, jež patří k druhově nejbohatším, a zároveň nejohroženějším prostředím u nás. Plošné odvodňování, meliorace a regulace toků v minulosti srazily hladinu podzemní vody a způsobily úplný zánik řady tůní, pramenišť či vlhkých luk. Přestože intenzita hospodaření mezitím polevila, historické drenáže odvádějí vodu z krajiny dál a samovolné obnově mokřadů brání. Autoři proto navrhují rušit staré odvodňovací systémy, tedy zaslepovat drenáže a přehrazovat meliorační kanály, hloubit nové tůně a mělké sníženiny, a tam, kde to jde, nechat krajinu mokřady znovu vytvořit. Plán v této souvislosti zmiňuje i na bobra evropského, jehož hráze místy zadržují vodu v krajině účinněji než technika, dosud se ale s jeho přičiněním systematicky nepracovalo.

Pozornost věnuje plán taktéž rašeliništím, u nichž autoři navrhují zahradit odvodňovací kanály dřevěnými přehrážkami a soustavou hrází postupně zvedat hladinu podzemní vody, dokud nedosáhne úrovně obvyklé na nenarušených lokalitách. Nakonec se pak zmiňují ještě o rybnících, u nichž chtějí měnit způsob hospodaření — v opatřeních stojí úprava rybí obsádky, omezení hnojení a krmení nebo šetrnější odbahňování.

Foto: Petr Ganaj, pexels.com.

Málo, ne moc

Druhý problém, špatné hospodaření, je o něco paradoxnější: mnohá česká stanoviště nestrádají přemírou lidské činnosti, ale jejím nedostatkem. Druhově bohaté louky, pastviny, vřesoviště či staré sady udržovalo po staletí kosení, pastva a další drobné hospodaření — a když tradiční péče ustala, začaly zarůstat nálety, hromadit stařinu a přicházet o světlomilné druhy. Plán proto počítá s výřezy dřevin, vyhrabáváním stařiny, strháváním drnu, cílenými výsevy z lokálních zdrojů, přenosem zeleného sena z druhově bohatých porostů, a doplňkově dokonce s lokálním vypalováním. Z těchto až technicky znějících pojmů mají těžit konkrétní ohrožené druhy. Na ploškách holé země dokáží podle plánu konečně vyklíčit semenáčky hořečku mnohotvarého českého či koniklece velkokvětého, a těžit z nich bude i celá řada opylovačů, kupříkladu okáč sudetský. Zelené seno zase poslouží jako zdroj semen, která obohatí chudé porosty a vypálení části vegetace uvolní cestu novým rostlinám.

I zde ovšem připomínkující upozorňují, že výčet osvědčených postupů nemusí stačit. Účastníci workshopu STUŽ varují především před vírou v univerzální řešení — žádají 

třeba, aby se hloubení tůní nestalo automatickou odpovědí na každý problém a aby byl kladen důraz na obnovování mokřadů a pramenišť jako celků. U jednotlivých opatření pak poukazují na konkrétní slabiny ve zvolených postupech a opakovaně připomínají, že intenzivní zásah je jen začátek — pokud po něm nebude následovat pravidelná péče, stanoviště znovu zaroste a nikdy obnoveno nebude.

Nad těmito jednotlivostmi navíc stojí námitka, kterou jsme podrobně rozebrali v minulém díle a která platí pro stanoviště stejně jako pro druhy. Opatření poměrně pečlivě popisují, co a jak dělat, už ale neuvádějí, kde a v jakém rozsahu. Chybí v nich harmonogram i vymezení konkrétních lokalit, a podle společného stanoviska šesti ochranářských organizací — mezi nimiž jsou Hnutí DUHA, Beleco, Česká společnost ornitologická či WWF — tak reálně hrozí, že zůstanou jen na papíře.

Pomoc v maličkostech

Ve třetím okruhu opatření na podporu biodiverzity pracovali autoři NPOP se specifickými nároky řady ohrožených druhů, jimž nepomůže obnova celých stanovišť, a naopak potřebují nějaký konkrétní drobný prvek, který z české krajiny vymizel. Kupříkladu saproxyličtí brouci nepřežijí bez tlejícího dřeva, mnozí ptáci bez dutin ve stromech, obojživelníci bez mělkých tůní a samotářské včely bez plošky holého písku. Právě takové prvky se z dnešní scelené a až uklizené krajiny vytrácejí jako první, přestože pro konkrétní organismy znamenají rozdíl mezi životem a smrtí.

Plán proto navrhuje tyto drobné struktury cíleně vytvářet a obnovovat. V dosud žijících stromech mají ochranáři vytvářet dutiny, zářezy a obnažené plochy pomocí takzvané veteranizace a vrškového hospodaření, jež napodobují přirozené stárnutí stromu a poskytují úkryt saproxylickým druhům, třeba kovaříku fialovému. Staré stromy ovšem jednou dožijí a s nimi by zmizeli i živočichové, kteří na nich závisejí. Plán proto počítá s výsadbou nových, které je časem nahradí — a to včetně regionálních odrůd ovocných stromů, jež samy o sobě patří k mizejícímu dědictví krajiny. Pro ptáky, jimž chybějí hnízdiště, navrhují autoři plánu budky, bidélka, plovoucí ostrůvky i uměle budované hnízdní stěny, a pro plazy zase líhniště a plazníky. 

Adršpašsko-teplické skály, foto: Wojciech Wyszkowski, pexels.com.

Do třetího okruhu patří rovněž obnova míst po těžbě, tedy opuštěných lomů, pískoven a výsypek. Na jejich obnaženém a pravidelně narušovaném povrchu dnes nachází útočiště řada druhů, jimž běžná krajina nevyhovuje: od ropuchy krátkonohé po ptáky hnízdící v kolmých stěnách. Plán proto navrhuje upustit od technických rekultivací, které tato místa zarovnají a zatravní, a raději v nich udržovat pestrou mozaiku holých ploch, tůní a stěn.

Poslední část opatření tohoto okruhu pak chrání druhy před přímými zásahy člověka, které neničí celé biotopy, ale přesto zabíjejí. Podle autorů musí být v plánu zabezpečení sloupů vysokého napětí, na nichž hynou dravci a sovy, zviditelnění prosklených ploch, zakrývání komínů a nádrží, do nichž padají ptáci jako sýček obecný, a omezení vstupu do tokanišť tetřeva v době hnízdění. U vzácných rostlin, jako je koniklec velkokvětý, počítají i s ostrahou před nelegálním sběrem.

Proti sobě samému

Také v této části Národního plánu obnovy přírody ovšem připomínkující nacházejí mnohá slabá místa, nejčastěji u lesních opatření a u toho, jak plán zachází s dutinami a mrtvým dřevem. Například Hnutí DUHA upozorňuje, že plán chybně spojuje do jedné škatulky tři různé věci — stojící mrtvé dřevo, ležící mrtvé dřevo a takzvané habitatové stromy — přestože každá z nich prospívá jiným organismům a vyžaduje jiná pravidla. Pokud plán tyto prvky nerozliší, podle ochranářů hrozí, že se v praxi ošetří jen ten nejsnadnější z nich a na zbytek se zapomene.

Ještě konkrétnější jsou „duhové“ výtky k frézování a štěpkování, tedy k plošné přípravě půdy před výsadbou nových stromů. Lesníci při ní na pasekách rozsekají keře a kmínky a zároveň naruší půdu do hloubky až třiceti centimetrů — tím ale zničí i drobná stanoviště, o jejichž obnovu jiná opatření téhož plánu usilují. Vzniká tak zvláštní rozpor: zatímco jedna část plánu chce na stromech pracně vytvářet dutiny a ponechávat mrtvé dřevo pro kovaříka a jemu podobné brouky, jinde se počítá s technikou, která obdobná mikrostanoviště na zemi spolehlivě zlikviduje. Hnutí DUHA proto žádá, aby se frézování z biologicky nejhodnotnějších lokalit úplně vyloučilo. A přidává i připomínku mířící na samotné zařazení opatření do plánu: metodika pro šetrné ponechávání mrtvého dřeva v hospodářských lesích už řadu let existuje, jen ji podle hnutí ministerstvo zemědělství neuvádí do praxe — opatření tak jen popisuje něco, co by mělo fungovat už dávno.

Také u třetího okruhu se nakonec vrací potíž, která se plánem obnovy táhne jako červená nit: jednotlivé zásahy jsou popsané do detailu, chybí ale to hlavní — kolik dutin, kolik mrtvého dřeva, na jaké ploše a dokdy.

Budou mít šanci?

Přes všechny výše naznačené výhrady je NPOP prvním českým pokusem posunout ochranu přírody od pouhého bránění se ztrátám k aktivní obnově. Ukazuje, jak křehká a rozdrobená česká příroda je a kolik různých a snadno přehlédnutelných podmínek potřebují jednotlivé druhy k přežití. Rozsah výhrad však zároveň obnažuje i slabinu plánu: vyjmenovat, co je potřeba udělat, je snazší než určit, kde, za kolik a dokdy. Pokud u tohoto vágního pojetí plán zůstane, hrozí, že se perlorodky, hořečky a kovaříci budou dál vytrácet, tentokrát ale z krajiny, která už měla plán na jejich záchranu.

Připravila Karolína Kupková. Kontakt: kajakupkova@seznam.cz.

Podpořeno švýcarským příspěvkem na snižování hospodářských a sociálních rozdílů v EU.