Tragédie biodiverzity

V roce 2002 se svět zavázal do letošního roku zastavit snižování biodiverzity. Možná šlo spíše o vyjádření touhy po změně našeho přemýšlení o přírodě než o realistický cíl, každopádně to však nefungovalo. Tempo poklesu biodiverzity je rychlejší než globální změna klimatu, a přesto je politicky mnohem méně populární. Snad to má něco společného s jazykem: biodiverzita znamená rozmanitost života a v naší kultuře jsme si navykli spojovat rozmanitost s volbou. Obejdeme se bez jistých druhů? Smíme některé druhy upřednostňovat? Platí v ochraně přírody, že účel vždy světí prostředky?

Biodiverzita jako volnotržní ideál

Vědci mohou podobné otázky odmítat, nicméně pojem biodiverzita k nim vybízí. Násilné sloučení biologie a diverzity do biodiverzity dalo vzniknout nejasnému pojmu naplněnému hodnotami, což budí pochyby o jeho skutečném významu. Biodiverzita se stala bezděčně „kvantitativním náhledem na život“ a zdá se být doménou specialistů popisujících ji jazykem ekonomie: soutěž, energetický výdej, strategie a dominance.

Co se stalo s přírodou? Ekonomové ji primárně chápou jako zdroj, takže se biodiverzita ocitla ve společnosti pojmů jako ekosystémové služby, přírodní kapitál, což jsou všechno volnotržní, konzumní ideály. A právě vyznávání těchto ekonomických ideálů způsobilo ničení biodiverzity po celé planetě. Zemědělství, odlesňování, městská výstavba a doprava představují zásadní hrozbu rostlinným a živočišným druhům a habitatu; navíc si k tomu připočtěte změnu klimatu.

Ochranářská obec nyní brání „přírodu, kterou máme rádi“ ze strachu z „přírody, která se nám nelíbí“. Pravověrný environmentalismus tvrdí, že domácí druhy mají přednost před cizími, vzácné před běžnými, veverka obecná před veverkou popelavou, takže redukujte počty veverek popelavých. Tento přístup s sebou nese etické otázky s odpověďmi, které by byly v jakékoliv jiné oblasti lidského počínání nepřijatelné.

Hádanka na ostrově Robinsona Crusoa

Nabízím jeden z nejprovokativnějších a nejvýstižnějších příkladů: při návštěvě Ostrova Robinsona Crusoa jsem dychtivě očekával endemické rostliny, mlžné lesy a jedinečnou biodiverzitu. Co mě však na první pohled ohromilo, byla prachem pokrytá měsíční krajina posetá kvetoucími vlčími máky a jasně žlutými aksamitníky — tyto obyčejné druhy neobvyklost scenerie ještě zvýraznily.

Ostrov Robinsona Crusoa, pojmenovaný po slavném románu Daniela Defoa (který se inspiroval skotským námořníkem Alexandrem Selkirkem, jenž zde prožil čtyři roky), je největším ostrovem v souostroví Juana Fernándeze. Stěny jeho vyhaslých vulkánů se tyčí do výšky 916 metrů nad mořem a pokrývá je jedinečná vegetace, která vysloužila celé oblasti přízvisko „botanické Galapágy“.

„Je to jeden z celosvětových klenotů biodiverzity,“ potvrzuje Peter Hodum, ekolog z americké univerzity Puget Sound, který vede ochranářskou organizaci Oikonos. „Ačkoliv nedosahuje prestiže Galapág, význam je srovnatelný.“

Podle odborníka na ostrovní biologii Toda Stuessyho z Fakultního centra pro biodiverzitu na Vídeňské univerzitě zde evoluce rostlin vytvořila takovou vegetaci, že „souostroví Juana Fernándeze představuje biogeografickou hádanku, unikátní místo k testování evolučních hypotéz a ochranářský symbol. My všichni jsme zodpovědní za jeho správcovství“.

Endemitům zvoní hrana

Správcovství je důležitou myšlenkou v ochraně přírody, ovšem v případě zmíněného souostroví vedlo ke změně jeho ekologie. V roce 1574 zde španělský námořník Juan Fernández vypustil čtyři kozy jako zdroj potravy pro budoucí návštěvníky. Na rozdíl od Selkirka, který toužil po záchraně, k jeho ostrovu posléze připlouvali lidé hodlající zůstat: piráti, političtí vězni a v 19. století kolonisté. Nyní žije na ostrově v pěkné osadě San Juan Bautista šest set lidí živících se sběrem langust a chovem domácích zvířat.

Vybudování takového ráje v divočině má nicméně zásadní ekologické důsledky. Nadměrná pastva koz, dobytka, ovcí, koní a králíků vedla k nevratné půdní erozi. Lodní krysy a myši se na ostrově zabydlely a staly se predátory endemických ptáků a hlodavců — z některých druhů zbylo pár posledních jedinců. S příchozími se na ostrovy dostaly nové rostliny, pronikly přes zahradní ploty a začaly kolonizovat narušenou půdu a vytlačovat vegetaci vyvíjející se po čtyři miliony let.

U populace kolibříka ostrovního — druhu adaptovaného na nedotčené pralesy a jednoho z nejvzácnějších ptáků na světě — se mělo za to, že klesla ke čtyřem stovkám jedinců. Pouhých deset procent lesa, kde se kolibřík živí hmyzem a nektarem, totiž přežilo nadměrné spásání, erozi a invazi zavlečených rostlin (například evropské ostružiny), které nekvetou květy, jež kolibřík potřebuje. Díky ochranářským programům a vysazování původních křovin v zahrádkách se počty zvedly ke dvěma až třem tisícům. Nicméně kolibříky, kteří zalétávají do vsi za potravou, nyní zase ohrožují kočky.

Ze 123 endemických druhů rostlin už bylo pět prohlášeno za vyhynulé, 72 druhů je ohrožených a vzácných, 21 jich je ohrožených a 21 zranitelných. U dalších 14 druhů se ve volné přírodě vyskytuje méně než deset jedinců. Nejsmutnějším případem ze všech je asi příběh keře Robinsonia berteroi z čeledi hvězdnicovitých, kvetoucího v mlžných pralesech: poslední exemplář uhryzala krysa, čímž navždy zmizel další rostlinný druh.

Střílet kozy, trávit krysy

Jedinečná ekologie souostroví Juana Fernándeze čelí nezvratným změnám, což celosvětová ochranářská obec a ostrované vnímají jako katastrofu. Odehrává se zde to, co jinde ve světě: ztráta habitatu a druhy na pokraji vyhynutí. Souostroví znázorňuje tragédii biodiverzity v malém, barvitý obrázek prudké změny křehkých ekosystémů vlivem lidského osídlení. Takto pojímaná biodiverzita nás vtahuje do nepřátelského konfliktu s přírodou.

Pojem biodiverzita klade důraz spíše na různost života. Možná platí, že rozmanitost je předností a že ji potřebujeme k životu. I když vše živé závisí na vzájemných vztazích, je obtížné mít kladný vztah k abstraktním myšlenkám rozmanitosti, obzvláště když naší přirozeností je láska k jedinečnému: této kapradině, ptáku či tuleni.

Hodnocení rozmanitosti samé automaticky nemusí vést k rozlišování mezi tím, co máme rádi a co potíráme. Rozlišování pomocí vědeckých ochranářských indikátorů jako původnost, vzácnost, ohroženost a zranitelnost však přestává být neutrální.

Tvrdí se, že stojíme na pokraji hromadného vymírání a že příkazem dne je jednání směřující k ochraně biodiverzity. „Střílet kozy, trávit krysy, odstranit ostružiník,“ na tomto se shodli účastníci nedávné konference ochrany přírody na souostroví Juana Fernándeze. Vedoucí novozélandského programu pro boj s invazními druhy Alan Saunders je ve věci ochrany endemických druhů na ostrovech Juana Fernándeze před „invazními vetřelci“ optimistou: „Říká se, že čas nejde vrátit zpátky, ale já si myslím, že můžeme dosáhnout ohromného pokroku při navracení ostrovů do původního stavu. Vyhubili jsme nepůvodní druhy z Nového Zélandu a i tady máme velkou šanci na úspěch.“

Zasahovat, nebo nezasahovat?

Správcovství se do jisté míry stalo způsobem, jak vyřešit etická dilemata vzniklá přístupem „účel světí prostředky“. „Na biodiverzitě je důležité to, že má smysl sama o sobě. Je však na nás, jak s ní naložíme,“ tvrdí Ivan Julio Leiva Silva, ředitel Národního parku Juana Fernándeze.

„Není to příjemná práce,“ říká Peter Hodum, „ale nejdůležitější je zachránit místní endemické druhy.“ Mnozí místní obyvatelé s takovými opatřeními souhlasí. „Musíme jednat teď,“ říká jeden ostrovan. „Naše ostrovy umírají.“

Zapojení místního obyvatelstva představovalo klíč k úspěchu. Podobné projekty probíhají po celém světě, například britská vláda z podobných důvodů podporuje vyhubení krys na ostrově Ascension. Rostoucí zoufalství nad ztrátou biodiverzity činí tyto kroky drastičtějšími. Poněvadž však debatu ovládá uzavřená skupina odborníků používající velmi specifický jazyk, není jejich etika a postupy pod veřejnou kontrolou.

Naše péče o biodiverzitu je manažerská, „nahrazujeme“ přírodu. Vychází z touhy mít vše pod kontrolou jako na vlastní zahradě a stojí v protikladu k přírodním procesům, jako jsou invaze rostlin a živočichů působících dlouhodobé změny v námi preferovaném modelu biodiverzity. Řízení je v rozporu s divokostí, a i když nedotčená divočina představuje jen o málo víc než romantický ideál, starat se o to opravdu divoké znamená propagovat nezasahování, hájení přírody takové, jaká je, dokonce i když to sami považujeme za škodlivé.

Tyto odlišné vize přírody může být obtížné sladit, obzvlášť když stojíte v lese na Ostrově Robinsona Crusoa, okolo vás ve větvích bíle kvetoucího hřebíčkovce zpívají kolibříci, na každém kroku rostou úžasné kapradiny a vy sledujete vítězný postup evropského ostružiníku likvidujícího čtyři miliony let trvající izolované evoluční procesy. Přesto, je však ospravedlnitelné vynucovat si budoucnost založenou na lidských preferencích, jak se domnívají vědci?

Vášnivě hájit mimolidský život

Vytváření řádu v přírodě je vždy na úkor něčeho jiného a zásahy bývají většinou dočasnými snahami o zadržení, dokud se postoje či přírodní procesy nezmění. Aby se ochrana stala společenskou záležitostí, musí se stát věcí všech, a ne jen profesní elity používající specializovaný jazyk a práva.

Mezinárodní rok biodiverzity ukazuje, že zaměřit se na „rozmanitost“ samo o sobě životu na planetě nepomůže. Potřebujeme vášnivou obhajobu mimolidského života, celku přírody, ne jen částí upřednostňovaných odborníky. Můžeme se vrátit k obecnému jazyku přírody, který nebude představovat konkurenční volbu mezi různými podobami rozmanitosti. Můžeme podporovat skupiny, které mění věci k lepšímu. Společně můžeme podnítit mezinárodní snahy přinejmenším stejně naléhavé a rozmanité, jako jsou aktivity zabývající se změnou klimatu.

—

Paul Evans pravidelně píše pro Guardian, připravuje přírodovědné pořady stanice BBC a je manažerem rozvoje ochranářské organizace British Association of Nature conservationists. Z časopisu Resurgence, číslo 262, září/říjen 2010, přeložil a upravil Petr Švec.