komunitní kurník

Komunitní kurník: malý krok k velké změně

24. června 2024 /
foto: archiv spolku ZAzemí. Anna Hudská, autorka myšlenky komunitních chovů, se slepicí.
Že české společnosti není slepičí život lhostejný, dokazuje mimo jiné novela zákona na ochranu zvířat proti týrání. Díky ní nebude od roku 2027 možné provozovat takzvané klecové chovy. Ty však v Česku stále dominují a přes tři miliony nosnic tak zůstává za mřížemi. V podmínkách, které neumožňují téměř žádný pohyb, prožijí slepice celý svůj krátký život. Po roce a půl jsou posílány na jatka, z ekonomického hlediska se totiž nevyplatí je déle živit. S alternativou přichází Anna Hudská, průkopnice komunitních chovů slepic.

Komunitním neboli sdíleným chovem myslíme situaci, kdy skupina lidí sdílí hejno třiceti až padesáti slepic. Často jde o slepice odkoupené z velkochovu, a tak zachráněné před porážkou. Členové komunity společně obstarávají veškeré povinnosti okolo chovu. V ideálním případě docházejí do kurníku jednou týdně, ale vejce, co odnášejí, jim vydrží na celých sedm dní.

První chovy tohoto typu vznikly v Turnově na Liberecku. Za jejich zrodem stojí spolek ZAzemí, zejména pak jeho zakladatelka, Anna Hudská. Spolek podporuje ochranu přírody a krajiny, zaměřuje se na výsadbu ovocných stromů, kompostování či bezzásahové lesní hospodaření. Jejich prvním projektem byla komunitní zahrada, kterou v Turnově založili před deseti lety.

Později se však ukázalo, že o zahradu není přílišný zájem a bylo nutné ji nějak oživit. „Jednou za mnou přišla kolegyně s nápadem, že bychom na zahradu pořídili prase,“ vzpomíná Anna. Údajně by rylo záhony, a tak zlepšovalo kvalitu půdy. „Já dříve pár prasat chovala, takže jsem věděla, co to obnáší. Děsila mě představa, že nám prasátko uteče a my ho budeme lapat pod koly kamionů na turnovském náměstí,“ doplňuje. Po notné dávce přemlouvání se nakonec shodly, že místo prasete si vystačí s hejnem slepic.

Na každodenní docházení za zvířaty však kolegyně neměly čas ani energii. Přemýšlely tedy, jak se na tom, jak říká sama Anna, „neodvařit“. Nakonec se rozhodly oslovit a zapojit známé, a tak vznikl první komunitní kurník.

Slepičí manuál

„Chovat slepice, nebo jakékoliv jiné zvíře, sám, úplně jednoduché není,“ píše se ve Slepičím manuálu, jejž spolek poskytuje zájemcům a zájemkyním. Ti v něm najdou informace o zakládání chovu nebo různé odzkoušené tipy a rady. „Vydělíme-li však povinnosti sedmi, zvládne to snad každý,“ pokračuje text. O jakých povinnostech je vlastně řeč?

Základem je sehnat podobně smýšlející nadšence, kteří se do projektu zapojí. Často jde o rodiče s malými dětmi či ekologicky orientované jedince. „Když se tohle povede, zbytek se už vždy nějak obstará,“ říká s úsměvem Anna. Na mysli má hlavně nalezení vhodného místa pro kurník.

Tato část procesu bývá nejnáročnější. Někdy se zadaří a prostor může poskytnout přímo jeden z členů, jindy musí skupina místo pronajmout od města či soukromého vlastníka. Je při tom potřeba dbát na územní plán, některé pozemky totiž podléhají zákazu veškerého chovu hospodářských zvířat. Minimální velikost pozemku by měla být 150 metrů čtverečních. Takový prostor může zvířatům poskytnout elektrická síť o délce padesát metrů, jež je oplocuje a zároveň chrání. A právě ta je pro sdílené chovy klíčová.

Slepice se totiž budí za úsvitu, ostatně od toho je také odvozen termín kuropění (slepice/kohout — kur se vzbudí a kokrhá neboli pěje) označující brzké ranní hodiny. Touto dobou je obvykle potřeba zvířata vypustit z kurníku, kde jsou v noci chráněna před predátory. V případě komunitních chovů zavřený kurník nahrazuje právě elektrická síť. Kurníky tak nemusí být zabezpečené, slepice je mohou využívat dle libosti. Díky tomu nemusí členové ke zvířatům docházet v určitý čas, do kurníku stačí dojít kdykoliv v průběhu dne a obstarat, co je zrovna potřeba. Typicky jde o doplnění krmiva a vody, sesbírání vajec, vyčištění kurníku a kontrolu elektrického vybavení (impulzátor, baterie, solární panel) napojeného na elektrickou síť.

komunitní kurník

Přes den mají slepice neomezený přístup ven a v kurníku pouze přenocují, proto nemusí být moc velký. Foto: archiv spolku ZAzemí.

Pravidelnou docházkou ke slepicím však povinnosti členů nekončí. Zajistit se musí dovážka zrní a podestýlky, správa společných financí nebo koordinace jednotlivých členů. ZAzemí doporučuje tyto úkoly rozdělit, aby měl každý člen svou funkci. Takto lze předejít možným neshodám, což je pro správné fungování komunity důležité.

Nejdůležitější součástí chovu je pak samotný kurník. Nemusí být příliš velký, v Manuálu je doporučen půdorys 1,5 × 2 metry. Uvnitř je několik bidel, na každou slepici připadá osmnáct centimetrů, což odpovídá normě v konvenčním chovu. Omezeným prostorem však slepice v komunitních chovech netrpí, v kurníku bývají jen přes noc. Zbytek dne se mohou volně pohybovat venku. „Kdybychom slepicím přeci jen dopřáli většího luxusu a zvětšili kurník i bidla, stejně se budou mačkat jedna k druhé,“ upozorňuje Anna.

Vstupní investice, zahrnující výše zmiňované vybavení, vychází přibližně na 17 tisíc korun, při sedmi členech přispěje každý necelými 2,5 tisíci korun. Každoročně se pak kupuje krmivo. To vyjde přibližně na 6 tisíc korun, záleží na počtu slepic v chovu. Jejich cena pak závisí na tom, jaké zvíře pořídíme. Pokud jde o nosnice odkoupené z velkochovu, cena bude kolem 50—70 korun za slepici. Mladé slepice neboli kuřice vyjdou dráž, budou však snášet více. Jsou-li podmínky příznivé, může se cena jednoho vejce z podobného chovu pohybovat mezi jednou až dvěma korunami, situace se však liší případ od případu.

Podobných chovů jsou dnes již desítky. Spolek jich eviduje něco přes dvacet, dle Annina odhadu jich může být až dvojnásobek. S rozšiřováním myšlenky sdílení slepic se totiž chovy zakládají bez přímé pomoci spolku, který tak ztrácí přehled o současné situaci. Vznikají nejen na Liberecku, ale třeba také v Praze. Z počátku Anna a další kolegové ze ZAzemí na nové chovy pečlivě dohlíželi, zájemcům všemožně pomáhali a sháněli nutné finance na stavbu a provoz kurníků. „Postupem času jsme ale přišli na to, že chovy fungují nejlépe, když si lidé udělají vše svépomocí,“ vysvětluje Anna. „Například budování kurníku je pro některé velmi silným zážitkem, lidé se seznámí a spřátelí, vše je pak jednodušší,“ dodává.

Záchrana slepic z konvenčních chovů tedy není tím jediným, co projekt přináší. Chovy přispívají k upevnění místní komunity nebo ke snížení množství odpadů z domácností. Zapojení rodiče zas ocení možnost brát ke slepicím své ratolesti a tím způsobem je vzdělávat.

Různí lidé, různé motivace

Například paní Zuzana P. se k chovu přidala právě z posledního zmiňovaného důvodu. „Moje dvě děti byly v době, kdy jsme začaly ke slepicím chodit, ještě velmi malé. Chtěla jsem, aby vyrůstaly v kontaktu s přírodou, tak jako dříve i my,“ vysvětluje. Další výhodou, již v chovu slepic spatřuje, je zužitkování organického odpadu z domácnosti. „Je až fascinující, jak ta zvířata dovedou přeměnit odpadky na vajíčka.“

„Mě chov slepic lákal odjakživa, vyrostla jsem mezi nimi,“ říká další zapojená žena, paní Helena V. „Neměla jsem ale čas, abych si založila chov vlastní, takže možnost podělit se o povinnosti, co s tím souvisejí, pro mě byla ideální. Chodím krmit jednou týdně, vždy v pondělí, a tak mi to vyhovuje.“ Helenina láska ke zvířatům ji také vede k přesvědčení, že mají právo na důstojný život. Toho se jim však podle ní v konvenčních chovech nedostává.

Rozdíl mezi čerstvě přivezenou slepicí z konvenčního chovu a slepicí žijící v komunitním kurníku. Foto: archiv spolku ZAzemí.

V průměrné drůbežárně jsou pohromadě tisíce slepic. Zavřené v klecích nemohou roztáhnout křídla, natož se popelit či hrabat, zkrátka naplňovat své přirozené potřeby. Klece jim poskytují životní prostor jen o něco větší, než je papír formátu A4. V chovech halových, které pravděpodobně klece nahradí, je sice zvířatům pohyb umožněn, ovšem na úkor rychlého šíření nemocí a vzájemné agrese. „Stačí vidět, jak vypadají slepice, co z velkochovu dovezeme,“ hrozí se paní Helena, „nemají téměř žádné peří, jsou zmatené, neví, jak se venku chovat, neznají to. V našem chovu se pak za pár týdnů opeří a vesele hrabou, je hezké to pozorovat,“ pokračuje.

Záchrana nezáchrana

Vyššího životního standardu se v komunitních chovech slepicím dostává i podle Terezy Vandrovcové, zakladatelky webu Soucitně.cz. Na něm se zaměřuje na soucitný přístup ke zvířatům, etické spotřebitelství a veganství. „Osobně si myslím, že je takový model mnohem lepší než kupovat vejce z průmyslových chovů. Slepičky mívají v takových chovech obvykle lepší péči než v anonymním prostředí velkochovů a je s nimi spíše zacházeno jako s individui, která mají své vlastní zájmy. Za pozitivní vnímám to, že takové projekty v očích veřejnosti zvyšují morální status slepic jako bytostí hodných nějakých ohledů,“ odůvodňuje svůj názor.

Vandrovcová však poukazuje i na stinnou stránku odkupu zvířat z velkochovu. „Zatímco na jatkách by za vynesenou slepičku dostali majitelé chovu třeba 10—15 korun, odkupitelé jim dají 30—50. Člověk sice zachrání konkrétní zvíře před násilnou smrtí (nebo ji alespoň oddálí), ale sponzoruje podnik, který ubližuje, a i díky těmto penězům bude dál ubližovat tisícům dalších zvířat.“ Přirovnává to k boji proti psím množírnám tím, že z nich budeme nakupovat štěňata. Za problematický považuje i fakt, že slepice v komunitních chovech se zpravidla nenechávají dožít, nýbrž se po dvou až třech letech porážejí.

Podobného názoru je i Vendula Brabcová, welfare specialistka z organizace OBRAZ — obránci zvířat. Podle ní tato forma hospodaření podporuje zodpovědnější přístup k hospodářským zvířatům, přesto bychom se však jako společnost měli soustředit spíše na celkové snižování závislosti na produktech živočišného původu.

Anna Hudská vysvětluje, že celý projekt se zakládal i s tím, aby na něm zapojení členové neprodělali. „Myslím, že více než na délce života záleží na jeho kvalitě,“ dodává. Jak slepice stárnou, klesá jim snáška a postupem času se jejich chov přestává vyplácet. Pak skupina přistoupí k takzvané obnově chovu. Starší slepice usmrtí a mezi sebou spravedlivě rozdělí. Do chovů jsou zapojeni také jedinci, kteří s tímto přístupem nesouhlasí. Ti si pak mohou část zvířat, která jim náleží, ponechat a samostatně o ně nadále pečovat. „Často jsou to ti lidé, kteří jdou do chovu s tím, že chtějí slípku zachránit a poskytnout jí lepší život,“ upřesňuje Anna.

Pro ni samotnou však záchrana slepic spočívá v něčem jiném. „Každá slepice na našem dvoře zachraňuje od existence slepici v kleci. A vlastně ani tolik nezáleží, jestli je z velkochovu, nebo od souseda,“ popisuje svůj pohled. Důležité je pro ni snížení poptávky po vejcích, což může průmyslové chovy oslabit. Vynesené slepice z konvenčních chovů doporučuje spíše proto, že jsou levnější. Vhodné jsou zejména pro začínající chovatele, kteří ještě nevědí, jak jim bude chov fungovat.

V komunitním chovu slepic, foto: archiv spolku ZAzemí.

Trochu s nadsázkou také popisuje, jaký šok je pro slepice vidět poprvé venkovní svět. „Ve velkochovu mají slípky stálou teplotu, světlo a tak dále. Teplotní výkyvy, co pak musí venku snášet, jim asi moc příjemné nejsou. Takže je to trochu taková záchrana nezáchrana,“ říká, „samozřejmě si však za nějakou dobu zvyknou, řekla bych, že jim to za to stojí.“

Slepičí komunita

„Vše, do čeho se pustím, mi musí dělat radost,“ pokračuje Anna. „Dřív, když jsem se věnovala zemědělství, jsem byla často sama. Zjistila jsem, že tak mě to nebaví, musím být mezi lidmi.“ To se jí nyní daří. V chovatelské komunitě pořádají různé akce, kde lidé sdílejí své zážitky se slepicemi, vyměňují si rady i recepty na vaječné pomazánky. Společně se radují z každého nově založeného chovu, uvědomují si však, že všichni takto fungovat nemohou.

„V ZAzemí nemáme iluze, že by takové chovy pokryly veškerou spotřebu vajec, to by ani nebylo možné, není na to dost místa,“ směje se Anna. Jejich význam podle ní tkví spíše v tom, že upozorňují na nepřijatelné podmínky, ve kterých slepice a další hospodářská zvířata v konvenčních chovech žijí. Je to jeden z malých krůčků, jež mohou postupně vést k větší změně.

Autorka studuje environmentalistiku na FSS MU. Kontakt: 535869@mail.muni.cz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2024 vychází v 2. polovině června.