Denisa Morongová: Klima a feminismus nelze řešit jedno bez druhého

Profesně se věnujete problematice urbánního života v kontextu udržitelnosti. Není ale trendem vašich vrstevníků spíše z měst odcházet a žít více „s přírodou“ na venkově?

Nevím, jestli je to trend, ale já sama se skupinou přátel momentálně hledáme kolektivní bydlení v Brně nebo za Brnem. Snažíme se něco sehnat už několik let, ale stále narážíme na komplikace. Ať už finanční, tak i systémové. Co nás tlačí, spíš než táhne z města, jsou právě hlavně finance, ale i nedostupnost vhodných nemovitostí pro náš záměr.

Jaká byla vaše motivace připojit se do skupiny, která chce žít komunitně?

Většina z nás pracuje v Brně, takže při hledání lokalit máme nastavené hranice dojezdnosti a nechceme být úplně mimo civilizaci. Motivací sice bylo částečně uniknout ruchu města, ale není to forma úplného eskapismu. Nejde nám jen o to mít klid a zahrádku, ale snažíme se tím způsobem i zmírnit dopady krize bydlení. Doufáme, že takové žití bude udržitelnější jak pro přírodu, tak pro naše účty. Nejradši bychom byli také otevřeným místem pro sousedství, poskytli například zázemí pro různé komunitní aktivity. Ideálů máme mnoho, ale skutečnost realitního trhu jim zatím nejde vstříc.

Hledáte vilu, ve které budete žít jako komunita, nebo něco soukromějšího?

Vize je bytový dům, kde bude mít každý své soukromí v bytové jednotce s kuchyňským koutem, ale zároveň tam budeme žít společně, soběstačně a nehierarchicky. 

Na jaké problémy při hledání prostoru pro komunitní bydlení narážíte?

Zatím v Česku neexistují právní ani finanční podmínky pro takový druh bydlení. Možnost dostupné a pokud možno etické půjčky pro kolektiv lidí zkrátka v Česku není. Nebo jsme na ni zatím nenarazili. Zároveň je ta finanční stránka propojená s právní stránkou, je to celé zapeklité.

A co bytové družstvo?

Jednou z našich ideálních podmínek je, že byty nechceme vlastnit a chceme vyloučit dědické právo. Obojí však forma bytového družstva u nás neumožňuje. Jinak by pro nás byla nejlepší. Chtěli bychom totiž, aby nemovitost zůstala kolektivním vlastnictvím a nemohlo se s ní spekulovat na realitním trhu. Poslední dobou je prý komunitní bydlení i tématem na ministerstvu pro místní rozvoj, doufejme, že do budoucna se legislativa o komunitním bydlení změní. 

Jsou ženská práva a ochrana přírody ve vašem světě propojené?

Rozhodně ano. Často se zamýšlím nad tím, jak jsou útlaky na přírodě podobné útlakům na ženách a jak se v environmentálních kruzích reprodukují patriarchální vzorce. K ekofeministické perspektivě jsem se dostala především přes propojení práv žen a přírody v zemích globálního jihu, kde o půdu pečují především ženy. V kontextu našich měst, kterému se profesně věnuji nejvíce, vnímám to propojení třeba u nedostatečného důrazu na genderově citlivé plánování, kdy bývají opomíjené potřeby zranitelných a znevýhodněných skupin obyvatelstva — dětí, žen, seniorstva, lidí se sníženou mobilitou, lidí bez domova… Celkově je ale problém spíše v rozložení moci. Konflikt vidím mezi mocnými a utlačovanými a je jedno, jaká je vaše genderová identita. 

Studijně a následně i pracovně jste strávila nějakou dobu v Německu, teď pracujete zpět v Česku. V čem vidíte největší rozdíl v německém a českém pojetí ochrany přírody a klimatu?

Ano, pracovala jsem tam v berlínské pobočce neziskové organizace zaměřující se na rozvoj cyklistiky, takže moje sociální bublina byla velmi specifická. Zajímavé pro mě bylo pozorovat způsob financování takové organizace. V NESEHNUTÍ, kde pracuji teď, jsme z většiny financovaní granty. Cykloneziskovka v Berlíně byla financovaná především z ročních členských příspěvků. Když jsem odcházela, tak měla organizace patnáct tisíc členů a členek. A to stačilo na mzdy našeho zaměstnanectva. V Německu je běžnější podporovat činnost podobných neziskovek, ačkoliv jste jen pasivní členkou či členem. 

A co bylo náplní vaší práce?

V době, kdy jsem tam působila, jsme hodně intenzivně řešili bezpečný odstup automobilů 1,5 metru od lidí na kolech. Kolegové a kolegyně se také podíleli na berlínském zákoně o udržitelné mobilitě. Pořádali jsme i upomínkové jízdy za lidi, kteří při jízdě na kole zemřeli. Mimo jiné jsme také založily ženskou skupinu, se kterou jsme se scházely jednou za dva týdny a řešily ženskou perspektivu při cyklodopravě. Měly jsme navázanou spolupráci s domem, kde žili příchozí lidé ze Sýrie a Íránu. Tamní ženy, které měly zájem, jsme učily jezdit na kole, protože tuto dovednost ze svých původních krajin neměly. Zvyšovaly jsme tím možnost jejich mobility po městě. 

Denisa Morongová, foto: Klára Nesitová.

Nesetkaly jste se s nějakým odporem? Přeci jen ty ženy zažívaly těžké období svého života a dokážu si představit, že bílým berlínským liberálem z cykloneziskovky, co je chce učit na kole, když utíkají před válkou, pohrdnou. 

Já osobně jsem se s tím nesetkala, ale byla jsem až na konci celého domlouvání této akce, takže jsem se setkávala až se ženami, které o program měly zájem. Kromě ježdění na kole jsme ale společně trávily více času, dělaly jsme například pikniky. Osobně jsem to nevnímala tak, že je jdu paternalisticky něco učit. I mě ta setkání velmi obohatila. 

Neměla jste někdy touhu přinést něco podobného do Brna, kde teď žijete?

Touhu bych měla, ale moje první pocity z Brna ji zabily. Záhy po svém přestěhování jsem měla pocit, že oproti Berlínu nebo Praze se tu bude jezdit na kole výborně, protože tu nejsou žádné kočičí hlavy. Automaticky jsem předpokládala, že když jsou tu tak dobré podmínky, že tu přeci musí být vybudovaná cyklistická infrastruktura. Přitom jakékoliv cykloopatření tady je výsměch ve stylu „deset metrů cyklopruhu, ve kterém parkují auta“. Těsně po tom, co jsem se do Brna nastěhovala, jsem se přidala ke kolektivu Brno na kole. O všech věcech, co se týkají brněnské cyklistiky, ale svého času rozhodoval jeden člověk na policii, který k novým cykloopatřením vydával zamítavá stanoviska. Přestože se jednalo o nezávazná doporučení, město nechtělo jít do sporu s policií a mít na svědomí potenciální nehodu. Když tento jeden člověk není na vaší straně, bohužel s ničím nehnete. Přijde mi to absurdní. 

V českém klimatickém hnutí je poměrně dost žen, je tomu tak i v Německu?

Když vezmu příklad právě organizace, kde jsem působila, tak ano, bylo tam víc žen.

Existoval tam paygap? 

O našich mzdách jsme se vlastně nebavili. Byli jsme ale hierarchická organizace, takže nějaké rozdíly asi byly. Nemyslím si ale, že by lidé na stejných pozicích dostávali rozdílnou mzdu.

Profesně se věnujete také genderově senzitivnímu plánování a participaci. Co vás k této oblasti zájmu přivedlo?

Vždy jsem studovala komplexní obory a zajímala se o veřejné dění. Z gymnázia jsem šla na žurnalistiku, pak na kulturální studia, během toho jsem se začala i hlouběji zajímat o feminismus. Na žurnalistice mě velmi ovlivnil seminář s Arnoštem Novákem, tam začal můj systematičtější zájem o environmentální témata, který mě později přivedl ke studiu sociální a kulturní ekologie v Praze. Velký vliv sehrál i můj studijní pobyt v Berlíně, kde se mi feminismus s environmentální perspektivou propojily. Nevím, jestli se to dá tak říct, ale fungování veřejného prostoru jsem si vždy nějak víc všímala. Možná protože můj starší bratr je architekt a o městech a architektuře jsme se spolu bavili. A určitě k tomu přispěl i život ve větších městech, dopravování se hromadnou dopravou, na kole, pěšky. Ze všech témat, která environmentální studia nabízí, jsem tedy zakotvila u plánování měst.

Jak vypadá vaše práce, je to především řešení územního plánu města v kanceláři?

Ano, především je to práce u počítače, ale v NESEHNUTÍ děláme i terénní semináře a workshopy pro veřejnost, kterých jsem součástí. Pravidelně děláme procházky po Brně zaměřené na inkluzivní urbanismus, zranitelné skupiny, udržitelnou mobilitu a klima. Do budoucna chceme procházky cílit na specifické skupiny, od tříd na středních školách přes pečující o děti až po seniorstvo. Pro každého je žitá zkušenost ve městě specifická. Chceme, aby si lidé uvědomovali, že nejen jim, ale i jim město patří. A je dobré se o jeho podobu a rozvoj zajímat a ideálně na nich i participovat.

Jak jsme na tom s genderově senzitivním plánováním měst v Česku? Dochází v tomto ohledu k nějakým zlepšením?

Tu problematiku chápu šířeji a propojuji ji s tématem ochrany klimatu. A rozhodně to u nás není žádný standard. Jediný závazný dokument, který může genderově senzitivní plánování řešit, je územní plán. Když se před pár lety inicioval vznik nového územního plánu v Brně, snažili jsme se do něj s NESEHNUTÍm a dalšími brněnskými občanskými iniciativami prosadit regulativy týkající se ochrany klimatu na úrovni města. Klimatická opatření by pochopitelně měla pozitivní vliv i na skupiny obyvatelstva, na které se při plánování měst tak nemyslí. Bohužel realita veřejného prostoru odráží hlavně potřeby „bílého cis muže ve středním věku jezdícího po městě autem“. 

Jak moc rozdílné jsou zkušenosti jednotlivých socioekonomických skupin při pohybu po městě? 

Výzkum z roku 2021 od Centra dopravního výzkumu, který se zabýval genderovou tematikou v dopravě, ukázal, že rozdíly jsou zcela zásadní. Ženy vykonají během svého dne mnohem více pochůzek, protože dopravují děti do školy, na kroužky, dopravují se do zaměstnání, obstarávají nákupy a často ještě pečují o starší členy rodiny. Větší procento žen vykonává veškeré tyto cesty veřejnou dopravou, a pokud je v rodině jedno auto, tak k němu nemají přístup. Zatímco muž vykoná za svůj den dvě cesty — do práce a z práce — a ve větším procentu využije auto. Nejvíce pak systémem propadávají nízkopříjmové ženy bez automobilu, které bydlí na periferii města a musí za den pomocí veřejné hromadné dopravy vykonat všechny pochůzky spojené s prací i péčí o rodinu. I hromadnou dopravu ale plánují většinově muži. Nechci jim mít za zlé, že nemají ženskou zkušenost, to je pochopitelné, ale pro začátek není nic jednoduššího než se zeptat. 

Co vás tedy praští do očí, když jdete po ulici? 

Jako první mě napadá ostrakizace lidí bez domova. Ať už jsou to mizející lavičky nebo přidávání různých překážek na lavičky, aby si na ně nikdo nemohl lehnout. Bohužel už je to ve fázi, kdy si všímám spíše toho, když na sobě nějaká lavička žádné bodáky nemá, nebo vůbec existuje, protože to začíná být v Brně vzácnější. 

Další je samozřejmě prostor, který jsme ochotni věnovat autům. Mám soukromou fotogalerii aut, která parkují o stromy. Ty jsou pak úplně vykloněné a auto je o ně nárazníkem sice decentně, ale přesto opřené. 

Všímám si hodně i neexistujících nebo mizejících přechodů pro chodce. Dlouhodobě mě také zaráží, kolik prostoru politická reprezentace Brna věnuje „jedinečným zážitkům“ ve městě na úkor každodennosti. Minimálně se řeší, jak vypadají běžné ulice, kterými musí člověk projít, než se dostane do několika zelených oáz v Brně. Než se člověk v tropickém dni dostane z Lužánek na Moravské náměstí, může padnout vedrem. Tomu se pozornost nevěnuje. Každodennost je tu potíraná extra zážitkem.

Denisa Morongová, foto: NESEHNUTÍ.

Dříve jste uvedla, že „chcete žít ve městě tak, aby tu po nás nezůstával bordel“. Po kom ve městě zůstává největší bordel?

Je to trochu nadnesené a myslím tím dopad svého jednání na okolí, na životní prostředí. Z výzkumů již delší dobu vychází, že obecně jsou k tomuto senzitivnější ženy. I my jsme s kolegyněmi dělaly podobný výzkum ve věkové skupině 16 až 24 let a výsledky se nijak nevymykaly celé populaci. Lidé identifikující se jako ženy zkrátka více vnímají to, jaký „nepořádek“ po sobě ve svém okolí zanechávají, a nemyslím tím přímo odpadky. Jsou více angažované nebo minimálně s tématy ochrany přírody, krajiny a klimatu sympatizují. Mimo jiné i v celostátních průzkumech vychází, že těch vyhraněných zhruba 6 % populace popírajících klimatickou změnu jsou převážně muži. 

Obecně ale zastávám názor, že pouhá individuální změna chování není řešením. Věci je důležité řešit kolektivně, ve vzájemném dialogu a respektu, ale musí tam být minimálně ochota ze strany jednotlivce, jednotlivkyně.

Jak vy osobně vnímáte ženství?

Trochu zmateně. Nevím, do jaké míry mám následovat vzorce chování, které vycházejí z genderových a společenských norem. Sama v sobě ženství neřeším, zabývám se jím většinou jen při interakcích s okolím. I když se jedná o mé blízké, pozoruji na sobě, jak se v mém chování najednou začínají propisovat některé genderové normy jak u chování, tak vzhledu. Jsou oblasti ženství, kde je mi úplně jedno, co si o mně bude okolí myslet, jinde to ale řeším. 

V jakých situacích to třeba řešíte víc?

Hodně v tělesnosti. Když uvedu úplně konkrétní příklad, tak před nějakou dobou jsem si přestala holit nohy. Nebylo to vůbec aktivistické rozhodnutí, jen se mi to nechtělo řešit. Časem jsem ale zjistila, že i taková drobnost celkem dost zkouší moje hranice ve vnímání ženského těla. Když jsem pak měla úraz kotníku a v nemocnici přišla do kontaktu s mojí neoholenou nohou spousta personálu, nad věcí jsem rozhodně nebyla, přišlo mi to trapné. Nakonec jsem si to ale uzavřela tak, že zrovna lékaři a lékařky viděli už takové kvantum těl, že jsou jim mé neoholené nohy celkem jedno. 

Existuje podle vás nějaká nepřenositelná zkušenost žen, která může environmentální hnutí obohatit? 

Myslím, že každá skupina se sdílenou zkušeností má kolektivu co předat. Ale musí se dostat ke slovu. V březnu jsme pořádali několikadenní setkání environmentálních hnutí a v rámci něj i jednu přednášku na téma Ženy v klimatickém hnutí. Bylo vidět, že i takto úzce specifikovaná skupina má sdílené problémy, které většina jiných lidí nezažívá. Bylo pro mě šokující vidět, že na tu přednášku nepřišel kromě kameramana jediný člověk, který by se identifikoval jako muž. 

Na stejné akci o ročník dříve byla přednáška k vydání knihy Michaely Pixové a Véronique Ananké Nebeské Budoucnost je feministická o genderu v českém environmentálním hnutí. Tam se zase lidé ptali, proč má environmentální hnutí vůbec řešit feminismus, že od toho jsou tu jiné organizace. Musíme si uvědomit, že ani takové věci, jako že klima a feminismus jsou propojené, není v českém environmentálním hnutí stoprocentně sdílená hodnota. 

A měla by být?

Je třeba vysvětlovat, že feminismus není něco nového, co přibíráme do agendy environmentálního hnutí. Klima a feminismus jsou spojené a nelze řešit jedno bez druhého. 

Co přinesli a stále přinášejí mileniálové, mezi něž patříte, do českého klimahnutí? 

Řada mileniálů a mileniálek využila možnosti jet studovat do zahraničí a zpět přinesli třeba i zkušenosti a znalosti, jak se efektivně aktivisticky organizovat. S tím podle mě souvisí i Limity jsme my jako jedno z nejvýraznějších českých aktivistických hnutí. Do nějaké míry mileniálové kladli důraz na kolektivnost a odmítli logiku „co je kolektivní, to je komunistické“ a snažili se kolektivitu prosazovat jako obecný princip fungování.

Připravila Kateřina Švehlová. Text je součástí série rozhovorů Ženy a ženství v českém environmentálním hnutí. Pohled čtyř generací, uskutečněných pro bakalářskou práci na Katedře mediálních studií FSS MUNI. Kontakt: k.svehlova25@gmail.com.

Článek vznikl díky spolupráci s nadací Heinrich Böll Stiftung.