Janek Bednařík: U hus i lidí má všechno svůj čas

Původně jste pracoval jako horský vůdce a dostal jste se až k heliskiingu v Kanadě. Proč jste se rozhodl vrátit domů a později se pustit do tak neobvyklého projektu, jako je husopasectví?

Heliskiing je nádherná práce, ale i nebezpečná a náročná. Člověk k ní musí dojít přes roky zkušeností a trochu štěstí. Zjednodušeně řečeno jde o lyžování z helikoptéry. Lidé si zaplatí, že je pilot vysadí na vrcholku hor, a oni pak sjíždějí dolů v hlubokém prašanu. Dosáhl jsem tím sice vrcholu kariéry, ale chtěl jsem rodinu. Narodili se nám tři kluci a já jsem se snažil být dobrým tátou. Jenže jako horský vůdce bych byl přes dvě stě dní v roce pryč, a to by nešlo. Nastoupil jsem proto jako manažer ve větší české rodinné firmě, která prodává sportovní vybavení. 

Časem jsem ale zjistil, že u počítače a na schůzkách nejsem šťastný. Každý den jsem řešil několik věcí najednou, musel jsem se hnát, abych stíhal, a hlava mi jela i doma. Děti si hrály kolem mě a já tam vlastně nebyl. Uvědomil jsem si, že jsem to všechno dělal proto, abych s nimi mohl být, ale neumím s nimi být doopravdy přítomný. V práci jsem měl skvělé podmínky a přejít jinam by nebylo řešení. Přemýšlel jsem, jak z toho ven.

Vzpomněl jsem si na film z dětství o muži, který létal na rogalu s divokými husami. Poté jsem objevil francouzského pilota Christiana Moulleca, který dělá totéž dnes a nabízí lety s husami na komerční bázi. Lidé, co to s ním podstoupili, ten zážitek popisují jako nezapomenutelný.

Napadlo vás, že byste se právě tím mohl živit také namísto práce manažera?

Zpočátku mi to přišlo skvělé, ale jakmile jsem si začal o husách zjišťovat víc informací, tak jsem ten nápad opustil.

S husím vejcem, foto: Jan Šimánek.

Proč?

Tehdy jsem to neuměl pojmenovat, teď už ano. Je to podobné, jako když máte děti — husy jsou bytosti, které vám bezmezně důvěřují a jsou neuvěřitelně citlivé. Jsou velmi inteligentní, ale zároveň extrémně vnímavé, skoro až autistické. Stačí, že si vezmete jiné boty, a už jsou znejistěné. Když se něčeho polekají, může jim trvat týden, než vám znovu začnou věřit. Když má člověk jejich důvěru, drží v rukou něco nesmírně křehkého. A já jsem cítil, že ji nechci proměnit v atrakci.

Co vás tedy nakonec přivedlo k tomu, že jste se rozhodl odchovat divoké husy? 

Potřeboval jsem zastavit a ohlédnout se. Kladl jsem si otázky, jak v tomto světě obstát, když mi můj pracovní styl, tempo a vytížení nevyhovuje. Dokázal bych to vydržet klidně do smrti, ale věděl jsem, že mi to nepřináší nic dobrého, jenom finanční jistotu. Začal jsem o divokých husách načítat víc informací. Bylo to, jako když se začtete do opravdu dobré detektivky, studium mě úplně pohltilo. Nejprve jsem se k tématu vracel po týdnu, pak po pár dnech — a nakonec už neuplynul jediný den, kdy bych si o husách nezjišťoval něco nového. U četby jsem narazil i na etology a etoložky, kteří zkoumali zvířata, aby pochopili nás lidi — naše rodinné vazby, schopnost spolupráce i temnější stránky chování. Z těch známých je to třeba Dian Fossey nebo Jane Goodallová. 

Pro mě však byla klíčová práce Konrada Lorenze, jednoho ze zakladatelů moderní etologie a nositele Nobelovy ceny, který po několik desetiletí každoročně odchovával hejno divokých hus a zkoumal jejich chování. Právě na nich popsal princip otiskování, při kterém si ptáčata krátce po narození vytvoří silnou vazbu k prvnímu pohybujícímu se objektu, který zahlédnou — třeba i k člověku. Fascinovalo ho, jak jsou husy nám lidem blízké: tvoří trvalé páry, mají silné sociální vazby a způsob spolupráce, který připomíná rodinné společenství. 

Najednou jsem pochopil, proč mě husy tak fascinují: mohl jsem díky nim najít odpovědi, které jsem dlouho hledal v sobě. Po čtyřech letech každodenního studia jsem jednou ráno věděl naprosto jistě, že i já chci odchovat husí hejno. Že s nimi chci prožít celý rok, být jejich rodičem a vidět v nich „zrcadlo“ člověka, o kterém psal Lorenz. To byl ten moment. 

Janek Bednařík s housátkem, foto: Jan Šimánek.

Součást experimentu

Kde jste získal husí vejce?

Dostal jsem se k nim díky spolupráci s docentem Dušanem Janákem z Brna, který zkoumá chování zvířat a jejich neverbální komunikaci. Navazuje mimo jiné na teorii takzvané Strašidelné akce na dálku, o které psal Einstein — princip provázanosti. Když se dvě částice někdy v minulosti „potkají“, zůstanou spolu v kontaktu, i když se od sebe vzdálí třeba na světelné roky. Když se pohne jedna, druhá zareaguje. Dnes už to fyzici považují za potvrzený jev. 

Docent Janák se snaží podobné principy sledovat v chování živých bytostí. Věří, že něco podobného existuje i mezi živými tvory — že dokážeme vnímat záměr, náladu, emoci toho druhého, aniž bychom spolu museli mluvit. Studoval to u lidí, koček, vlků… a souhlasil, abych se stal součástí výzkumu: člověk žijící v hejnu divokých hus. Zajímalo ho, zda mezi námi může vzniknout porozumění beze slov. A právě díky tomuto výzkumu jsem dostal možnost převzít vejce ze zoologické zahrady ve Dvoře Králové a vychovat z nich hejno, které následně vypustím opět mezi divoké husy.

Vás samotného tedy pozoroval jako součást experimentu?

Ano. Měl jsem si vést deník a zapisovat chování hus a naše reakce. Ale já to bral spíš přirozeně — prostě jsem s nimi žil. Když jsem ležel v trávě, housata po mně lezla, schovávala se mi do rukávu nebo do nohavic. Později, když povyrostla, mi třeba přilehla k noze. A tehdy jsem začal vnímat něco zvláštního: že někdy poznám, která husa, co dělá, aniž bych se podíval. A stávalo se mi, že když mi Polárka — měl jsem je pojmenované podle hvězd — lezla po zádech a tahala mě za vlasy, věděl jsem, kdo to je, dřív, než jsem se otočil. 

K naladění mezi mnou a husami docházelo, ale jen když jsem na to nemyslel. Když jsem se na propojení pokoušel soustředit — třeba jsem ležel v trávě a říkal si: „Tak schválně, kdo na mě teď vleze?“ — nikdy jsem to neuhádl. Naladění, o kterém mluvil Janák, u mě začalo fungovat až v momentě uvolněné mysli a pozornosti, kdy jsem se vůbec nesnažil cokoli hádat a mít myšlenky pod kontrolou.

U vody s husami, foto: Jan Šimánek.

Když to vezmu ryze pragmaticky: jak jste si mohl dovolit finančně opustit práci manažera a trávit čas s husami? Vaše výdaje pokryla spolupráce na vědeckém projektu?

Ne, našel jsem člověka, který mě finančně podpořil. Byl to František Vrábel, zakladatel technologické společnosti Semantic Vision, kterému jsem dělal kdysi horského vůdce během heliskiingu v Kanadě. Je to velmi inteligentní člověk a filantrop, kterého si vážím. Našel jsem kameramana, který vše dokumentoval, a spolu s vědci jsme nastavili výzkumný plán, i proto, aby to nebyl jen bláznivý nápad, ale seriózní projekt, z něhož může vzniknout film.

Vzhledem k pracovní vytíženosti ale František neměl na natočení filmu dostatek času, a protože jsem chtěl mít možnost svůj příběh vyprávět lidem, odkoupil jsem od něj po třech letech autorská práva, poskládal příběh dohromady a teď ho můžu vyprávět svými slovy během veřejných promítání.

Vrátíme-li se zpět na začátek, kde jste měl husí vejce doma umístěná a jak jste jim dokázal vytvořit podmínky podobné těm u husí mámy?

Vejce jsem měl doma v malé líhni, kde byla nastavená stabilní teplota i vlhkost, kterou jsem pečlivě hlídal, ale to byla jen část procesu. Husí máma vejce několikrát denně otáčí, aby se zárodek rovnoměrně vyvíjel, takže jsem to dělal i já. Husa se také párkrát za den zvedne, aby se nakrmila a zaplavala si. V takovou chvíli vejce volně chladnou. Proto jsem vejce nosil v koši dvakrát denně ven a nechával je vychladnout, abych je pak pokropil vodou, jako když se mokrá husa vrátí z rybníku na hnízdo. Snažil jsem se jim také zajistit co největší klid, a tak jsem je měl v knihovně, kterou měly po celou dobu líhnutí jen pro sebe.

Zmínil jste, že ptáci si po vylíhnutí „otisknou“ první pohybující se bytost, kterou spatří, a považují ji za rodiče. Podařilo se vám být u momentu líhnutí, když jde o tak důležitý moment?

Poslední dny před vylíhnutím se housata ve vejci poprvé nadechnou a začnou pípat. Tak jsem jim četl pohádky, to vždy ztichla a poslouchala. U líhnutí byla i má žena a synové a housata nadšeně povzbuzovali. Každý si vybral své vejce a pojmenoval ho. Přestože Konrad Lorenz přikládal imprintingu velkou váhu, myslím, že se housata upnula především na mě, protože jsem s nimi trávil nejvíc času a můj hlas znala už z vajíčka. Navíc věřím, že to funguje i opačně. Dodnes si silně pamatuji moment, kdy jsem ve tmě prosvítil vejce a viděl, jak uvnitř tluče malé srdíčko. A od té chvíle se něco ve mně změnilo, to byl můj imprinting. 

Foto: Jan Šimánek.

Jak vypadaly vaše běžné dny s husami?

Když byla housata malá, zhruba jeden měsíc, byl jsem s nimi pořád. Přes den jsem je nenechával ani chvíli samotná — kromě večerů, které jsem chtěl strávit s dětmi a se ženou. V noci spala housata ve voliéře, ale měl jsem u nich chůvičku — když zapípala strachy, hned jsem běžel za nimi. Občas jen někdo prošel po ulici, ale občas kolem nich šmejdila kuna. Husy jsou koneckonců ostražitější než hlídací psi.

Dvakrát až třikrát denně jsem je bral na pastvu, k vodě nebo na trénink — naložil jsem je do auta a vyrazili jsme na louku. Ona se pásla a já seděl opodál a jen je pozoroval. Měla své „oblíbené chody“: jednou šla po jetelině, jako kdyby to byla čokoláda, jindy po jitroceli, kopřivách nebo borůvkách, po kterých měla modré zobáky. 

Mluvil jsem na ně přirozeně lidským hlasem a nesnažil se o kejhání. Postupně jsem je učil všemu, co je jednou čeká. Inspiroval jsem se lidmi, kteří se snažili odchovat husí hejna přede mnou. Bral jsem to jako učení dětí, každý den jen malý krok. Nejprve jsem je naučil nastupovat do auta a zvyknout si na motor, vždycky jsem je chválil, když překonala strach. Když narazí na něco úplně nového, snadno se zablokují, takže jsem je nechával zvykat pomalu a trpělivě. U rogala jsme začali jen tím, že jsme u něj odpočívali. Stejně jako když učíte dítě nejdřív vyslovit souhlásky a teprve později celé věty — jenže u hus máte na všechny životní „základy“ půl roku, ne několik let. Přitom husy mají rády hezký život, delší trénink by je nebavil. Klíčová tak byla pravidelnost.

Přišly vám husy inteligentní?

Ano, ale došlo mi, že jejich inteligence nespočívá v logice, jak ji chápeme my — nevyřeší matematickou rovnici. Ale mají neuvěřitelně vysokou emoční inteligenci. Každý den poznaly, jak mi je, a to ne podle gesta nebo tónu hlasu. Dokázaly vycítit moji náladu s přesností, kterou by jim mohl leckdo závidět. 

Pamatuji si, když jsem měl poruchu motoru u rogala. Dny jsem se s tím trápil, nadával, byl ponořený do problému a vůbec si jich nevšímal. A pak jsem je našel stát v rohu klece — vystrašené, úplně jiné než obvykle. Nechápal jsem proč, dokud mi nedošlo, že jediná změna byla ve mně. Když jsem byl přítomný a klidný, i ony byly v klidu. Když jsem byl rozladěný nebo duchem jinde, okamžitě to poznaly.

Co pro ně tedy bylo důležité, aby se cítily v bezpečí?

Hned po vylíhnutí byly pár dní v boxu s vyhřívací lampou, poté jsem box připojil k větší skládací voliéře, aby si na ni pomalu zvykaly. Tam zůstávaly, kdykoli jsem s nimi nemohl být — chráněné před psem ze sousedství, který by mohl vběhnout na zahradu, před dravci nebo kunou. Čekal jsem, že až je přestěhuji do většího prostoru, budou nadšené. Nechalo je to chladnými. Stejně tak s vodou: zpočátku jsme jezdili autem k malému zarostlému žabinci u letiště a já si myslel, že až je vezmu k rybníku, budou šťastnější. Nebyly. Postupně jsem si začal všímat, že jejich chování a psychická pohoda skoro vůbec nezávisí na prostředí. Pro ně bylo důležité jen jedno: má pozornost. 

Nácvik vzletu, foto: Jan Šimánek.

Zmiňoval jste, že jste husy musel navyknout především na rogalo. S rogalem jste je chtěl doprovodit na jih, aby se připojily k divokým hejnům? 

Ano, ale až pozdě jsem zjistil, že mám špatné rogalo. Nechal jsem si ho vyrobit podle plánů lidí, kteří přede mnou také létali s husami — jenže oni měli jiný husí druh, bernešky. To jsou velké husy s černým krkem a bílým pruhem přes hlavu. Ty s člověkem ochotně spolupracují a jsou rychlejší, což je výhodné, když se s nimi létá komerčně. Bernešky jsou jako takoví vlčáci mezi psy — a já měl tvrdohlavé jezevčíky, původní evropské husy velké. Když jsme poprvé vzlétli, zjistil jsem, že moje rogalo je na ně moc rychlé. Já letěl sedmdesát kilometrů v hodině, ony zvládly pětapadesát. Uletěl jsem jim. Bylo to, jako kdyby instruktor v autoškole vyskočil z auta a nechal vás samotné uprostřed města. Byly zmatené, vyděšené, ztratily vedení. A to se u hus nesmí stát. 

Co jste udělal?

Rychle jsem přistál a začal jsem je přivolávat takovou speciální trumpetkou, která se používá i při hokeji nebo při jízdě na kole. Připomíná kejhání husy. Vždy na ni dobře reagovaly, a naštěstí je zaujala i tentokrát. Během minuty ke mně přiletěly a přistály. Byly rády, že mě vidí, přesto si hlasitým kejháním stěžovaly. Měl jsem štěstí.

Ztratil jste jejich důvěru?

Tu noc jsem skoro nespal. Došlo mi, že jsem udělal přesně to, co husa nikdy neudělá — opustil jsem svoje hejno. Oni se totiž nikdy neopouštějí. Když na ně zaútočí predátor, postaví se za sebe do poslední chvíle. I když vědí, že prohrají, stejně bojují. Zkušený predátor, třeba orel nebo liška, to ví a raději se husám vyhne. Ne proto, že by se bál prohry, ale protože ví, že husa se nikdy nevzdá a mohla by je ve svém srdnatém boji zranit, což by je v důsledku mohlo stát i život. Tehdy jsem začal chápat, proč mají husy v přírodě tak výjimečné postavení. Lovci vyprávějí, že když je některá zraněná, hejno sice odletí, ale dvě nebo tři husy s ní zůstanou. Hlídají ji, dokud se neuzdraví, nebo nezemře. Když přežije, pomáhají jí znovu létat — nejdřív na pár set metrů, pak dál a dál, dokud se nepřipojí zpátky.

V armádě tomu říkají nobody left behind — nikdo nezůstane napospas. Když je někdo zraněný, nikdy ho tam nenechají. Když se jednotka rozhodne riskovat a nenechá nikoho za sebou, roste její odvaha i soudržnost. Ten princip převzala armáda právě od divokých hus. A já jsem to pochopil i ve svém hejnu. 

Co by se stalo, kdybyste je létat nenaučil?

Byly by takzvaně „zkažené“. Takové husy sice umějí létat, ale bez vedení rodiče se ztratí, bloudí krajinou, nenačerpají zkušenost, kterou potřebují. Jsou zmatené, traumatizované a chybí jim sebevědomí. Když se pak chtějí připojit k divokému hejnu, většinou je nepřijme — neumějí se zařadit do formace, nelétají v rytmu ostatních a zůstávají na okraji a bývají traumatizované. Tam často žijí krátce a osaměle. Rodič totiž husám ukazuje, kde je vzdušná vlna, kdy zabrat a kdy se nechat nést proudem. Díky tomu se později dokážou přirozeně zapojit do hejna a letět s ním desítky, někdy i stovky kilometrů, aniž by se vyčerpaly. Mladé husy se tak také učí, jak funguje spolupráce.

Foto: Jan Šimánek.

Jak jste věděl vy, kde je vzdušná vlna, kdy zabrat, ale hlavně jak to předat housatům?

Vzdušnou vlnu si můžete představit jako vlnu na moři, po které sjíždí surfaři. Každé křídlo během letu vzduchem na svém konci vytváří něco podobného a husy na to navede jejich máma. Člověk to nemá, jak ukázat, a tak jsem čekal, až na to husy přijdou samy. Pár dní to trvalo, ale jakmile to jedna z hus objevila a začala „surfovat“, ostatní pochopily a přidaly se. Od té chvíle už létaly pouze v šipce, protože husy milují pohodlí a nerady se zbytečně namáhají. 

Vaše rogalo bylo tedy zpočátku rychlejší než husy. Jak jste tento problém vyřešil?

To byl průšvih, ale všiml jsem si, že husy dokážou krátkodobě letět rychleji, než jsem si myslel — jen potřebují jistotu, že s nimi zůstanu. Tak jsem začal létat na hranici pádu a ony na hranici svých sil. Bylo to riskantní, ale fungovalo to a ony postupně sílily a zvládaly letět rychleji. Jenže pak jsem havaroval. V zatáčce jsem ztratil rychlost a spadl. Zlomil jsem si tři obratle a šest týdnů jsem musel zůstat ležet. Projekt skončil.

Z vašich hus se tak staly zkažené husy?

Naštěstí ne. Zůstal jsem s nimi doma a nechal je volně létat, i když nebylo jisté, zda se vrátí. Po čase jsem s nimi začal chodit do lesa, tolerovaly, že jsem zraněný a jsem ten nejpomalejší z hejna. Potřeboval jsem ale, aby byly schopné samy odletět s hejny divokých hus, a tak jsem se rozhodl, že zkusím tu nejméně pravděpodobnou věc — pozvu zkušené rogalové piloty a zkusím husy nechat létat s jiným člověkem, což vyžadovalo prolomení imprintingu. Nebylo co ztratit. Nejdřív jsem je zkoušel trochu obelstít: dal jsem pilotům svoje oblečení, stejnou kuklu, chtěl jsem, aby si myslely, že jsem to já. Ale nefungovalo to. Poznaly, že je balamutím, a odmítly letět.

Až když jsem to vzdal, vystoupil z úkrytu a přiznal, že to jsou jiní lidé, všechno se změnilo. Ukázal jsem jim, že jim věřím — že chci, aby letěly, i když to nejsem já. A ony to pochopily. V tom mi přišly ohromně inteligentní. Najednou se zvedly a začaly s těmi piloty létat. 

Foto: Jan Šimánek.

Podařilo se husám nakonec odletět na jih a připojit se k divokým hejnům?

Když se naučily létat vedle rogala, začali jsme lety prodlužovat. To se jim už nelíbilo, a po pár kilometrech se od rogala odpojily a letěly zpátky na letiště, kde jsem zůstával já. Naučily se však létat v šipce, což je poslední věc, co rodiče husy učí před odletem na zimoviště. Byly připravené, jak nejlépe to šlo.

Jak se blížil konec léta, začaly být neklidné. Když pak přiletělo hejno divokých hus na rybník pár kilometrů za letištěm, tak se z jednoho letu nevrátily. Těm silnějším se podařilo do hejna „probít”, ale čtyři slabší, kterým se to nepovedlo, jsem našel v okolí rybníka. 

Vzal jsem je domů a dál se jim věnoval, aby ještě zesílily. Ke svým sourozencům se připojit nemohly, a tak když hejno divokých hus z Českého ráje odletělo, odvezl jsem zbylé čtyři husy na jih Moravy, kde se mi je podařilo vypustit do jedné z největších populací divokých hus, která u nás žije. A s nimi pak i ony odletěly na jih. Věřím, že se to jim všem podařilo, i když to nemůžu ověřit. 

Být tu pro syny

Rok jste žil plně po boku hus. Změnil tento zážitek váš vztah ke zvířatům?

Velmi. Vidím v nich citlivé, emocionální bytosti s vlastním intelektem, jen jinak uspořádaným než lidské IQ. Od té doby k nim přistupuju s větší pokorou a respektem. Přestal jsem jíst maso a sám si ho doma nevařím.

Jak to doma zvládala vaše rodina? Bylo náročné skloubit chov divokých hus s péčí o tři děti, abyste tam byl opravdu i pro ně, jak jste si přál?

Jedním z momentů, kdy jsem byl připraven celý projekt zastavit, byla reakce mojí ženy. Měla právo veta — věděl jsem, že rozhodnutí opustit práci a vyměnit jistotu za nejistotu života s divokými husami, byť na rok, není jednoduché, zvlášť když máte doma malé děti. Když jsem přišel s tímhle plánem, čekal jsem, že řekne ne. Neřekla. Nadšená rozhodně nebyla, ale to, že mě nezastavila, beru jako obrovskou podporu. 

Je to navíc především její zásluha, že vše dobře dopadlo. Když jsem byl týden v nemocnici po havárii s rogalem, chodila s husama na pastvu a na rybník ona. Nevěřil jsem, že s ní půjdou, ale následovaly ji stejně, jako bych tam byl já. Jako by věděly, že se něco stalo a ona je ta, na koho jsou teď odkázané. Tlumočníkem hejna se stala Gemma, kterou si má žena líhla. Husy na ní mohly oči nechat, stále sledovaly, co dělá a následovaly ji.

A synové husama doslova žili. Ze školky utíkali rovnou k voliéře, a když jsme chodili na pastvu, chodili kluci často s námi. Až když husy začaly létat a byly velké, daly klukům najevo, že skončil čas her a nastal čas chodit kolem nich „po špičkách“. Už jsou to tři roky, kluci jsou větší, ale často na husy vzpomínají.

Janek Bednařík s husami, foto: Jan Šimánek.

K husám vás přivedla právě touha trávit víc času se svými syny. Naznačil jste také, že jste husy vnímal jako děti. Změnily vás jako otce?

Při výchově hus jsem si uvědomil, že stejně tak jako pro ně, i pro moje kluky není nejdůležitější, jestli s nimi trávím každý den, hodinu nebo tři — ale jestli jim dávám plnou pozornost. Když jsem duchem v práci, plný stresu a obav, tak tam pro ně nejsem. Potřebují vědět, že je vidíte, že jste s nimi. A že když se chtějí na něco zeptat, má to smysl, protože ví, že jim opravdu nasloucháte.

Naučil jsem se i něco o pubertě. Když se husy naučily létat, začaly se měnit. Z klidných mláďat se stali vzdorovití teenageři. Zlobili, provokovali, zkoušeli, kam až můžou zajít. Jedna husa třeba zůstala tvrdohlavě plavat na rybníku celé tři hodiny, než se rozhodla vrátit na břeh do auta.

Tehdy mi došlo, že i u nich má všechno svůj čas. Stejně jako u lidí. Puberta je přirozený moment, kdy se musí mládě od rodiče odpoutat, i když ho miluje. Kdyby se tímto způsobem nepřipravily k odletu, zůstaly by se mnou navždy. A to by nebylo dobře. Aby mohlo jít dítě do světa, musí přijít něco silnějšího než dosavadní láska. A proto i naše děti musí vzdorovat, aby mohly vyrůst a jít svou cestou. Není to nevděk, ale přirozený vývoj.

Čemu se profesně věnujete dnes?

Vrátil jsem se k práci horského vůdce. Se syny jsme se dohodli, že nikdy nebudu pryč příliš dlouho jako dřív, maximálně deset dní v měsíci. V čase, kdy nejsem na horách, vyprávím husí příběh. Pravidelně promítám na audiovizuální scéně ve Voděrádkách u Prahy a s jednodušším programem jezdím po republice nebo do škol a hospiců.

Připravila Ester Dobiášová. Kontakt: esterdobiasova@gmail.com.