Vzpomínka přátel na Jirku Beneše

24. října 2023 /
foto: Jirka Beneš popisuje životní cyklus kudlanek, Týdny pro krajinu v třešňovém sadu ve Šternberku 2022, foto: Jana K. Kudrnová.
V pouhých 36 letech náhle zemřel milovník a ochránce přírody, ptáků, motýlů, vlků, Ukrajiny či výtvarného umění Jiří Beneš.

„Ester, Jirka umřel,“ vyskočí mi na mobilu SMS. Jako ozvěnou píšu všem okolo, kteří vědí, že byl v umělém spánku: Jirka umřel, Jirka umřel. Jako by to můj mozek nezvládl pobrat sám. Sedím ve vlaku s kamarádkou, obejme mě, ale rozpláču se až v olomouckém parku mezi kachnami, třináct minut od místa, kde Jirka den předtím spal a ráno už se neprobudil.

Pročítám zprávy plné nevěřícnosti, smutku a bolesti od lidí, kteří ho poznali teprve nedávno, i od jeho dlouholetých přátel a rodiny. Sdílení bolesti je konejšivé, nejsme na ni sami. Ráda vyprávím o Jirkovi lidem, kteří ho neznají. I mé kamarádce o něm v průběhu dne vyprávím.

Vyprávím, jak loni na Velikonoce zablokoval autem bagr u rybníka nedaleko rodného Šternberka, aby zabránil zničení hnízdiště jeřába popelavého. Česká inspekce životního prostředí a starosta, které mezitím obvolal, měli přijet každou chvíli. Deset dělníků na něj koukalo poněkud udiveně, ale hnízdiště zachránil. Místní chtějí vést rallye přes stezku, kde zrovna migrovali mloci. Smůla. Se svým „bratrem ve zbrani“, jak přezdíval Martinovi, akci sabotovali. Kdykoliv se v jeho okolí děla nepravost vůči zvířatům nebo přírodě, zasáhl. A nejen v okolí. Taky například mobilizoval a koordinoval logistiku za Českou republiku při blokádě Bělověžského pralesa v roce 2017. Pro některé mohlo být setkání s Jirkou nepříjemné, hlavně když právě bořili bobří hráze.

Jirka Beneš, Týdny pro krajinu v NP Šumava 2022, foto: Jana K. Kudrnová.

Až do jejich vítězství

Přírodě a zvířatům nejen pomáhal, ale také je vášnivě fotil. Srdce ho táhlo i k lidem. Před pár lety koordinoval pomoc obyvatelům vesnice na Hané zastižené povodněmi. Přátele, kteří přijeli pomáhat vlastníma rukama, ubytoval se ženou u sebe doma. Když vypukla válka v Ukrajině, prakticky okamžitě informoval na sítích, že vyjíždí na hranice převážet uprchlíky, a v průběhu dalších měsíců až do své smrti Ukrajincům a Ukrajinkám aktivně pomáhal. Více jak osmdesáti ženám a dětem sehnal ubytování ve Šternberku i okolí, dvě ženy a jejich děti ubytoval na několik měsíců s manželkou u sebe doma. Dal dohromady tým lidí pro vydání knih v ukrajinštině a jejich distribuci k uprchlíkům zdarma. Do Mukačeva a Oděsy vezl desítky tisíc roušek, později ochranné zdravotnické obleky nebo pleny, sunary, nutrilony, příkrmy a hračky pro sirotčinec v Ternopilu. „Viděl jsem věci, které patří do uplynulých staletí. Povídal jsem si s oběťmi ruských válečných zločinů. V pomoci hrdinnému ukrajinskému národu budu pokračovat až do jejich vítězství. Statečné ženy a muži bojují na Ukrajině i za naši svobodu,“ psal v listopadu 2022 na své zdi na Facebooku.

Loni na podzim převezl do Kyjeva generátory a další potřebnou pomoc a spolu s přáteli pomáhali na vlastní náklady místní „bábušce“ s opravou poškozeného domu, aby v pořádku přečkala zimu. „Myslím na to, jak jsem si ve vlaku směrem do Kyjeva říkala, že jsem fakt vděčná za důvěru, kterou k němu cítím, a za to, že díky tomuto přátelství můžu pomáhat,“ píše kamarádka Terez po jeho smrti. „Neznám nikoho, kdo by si takhle moc vážil života a z lásky k němu pomáhal lidem a přírodě. Kromě zármutku cítím zároveň velkou vděčnost a naději a chuť jít dělat věci s takovým zápalem jako on,“ dodává. Jirka opravdu žil naplno. Nejspíš i proto, že před pár lety málem zemřel na rakovinu.

Razítka z ukrajinských hraničních přechodů v Jirkově pasu, 2023, foto: Jana K. Kudrnová.

Gomora Travel

Ukrajinu navštívil už v roce 2012, kdy si ji zamiloval. Zcestoval kus světa, jak zjišťuji z jeho Facebooku: Havajské ostrovy, Izrael, severní Ameriku, Maroko, Španělsko, Velkou Británii, Černobyl, Francii, Kanárské ostrovy, poslední roky pořádal pro známé výpravy do Bělověžského pralesa. Na pohřbu mi Peťka vypráví historku, jak sháněl lístky do New Yorku na japonském trhu a vše překládal přes Google Translate. Japonským znakům nerozuměl, ale do New Yorku doletěli.

Jana, Jirkova kamarádka, kolegyně a spolucestovatelka, s ním jela do Kyjeva později i autem. „Dvacet hodin! Dvacet hodin do Kyjeva a zpátky jedno jediné cédéčko AC/DC,“ směje se. Cesta na Ukrajinu pro ni byla jen jeden z mnoha dobrodružných zážitků s Jirkou. „Zemětřesení v Bosně, blackout v Kyjevě, minová pole, vichřice v pralese… Dělali jsme si srandu, že by si měl registrovat značku Gomora Travel,“ vypráví. „Jednou jsme jeli fotit zubry a skočili rovnýma nohama do migrační krize na běloruské hranici. Pohled na růžové dupačky na okraji bažiny v pustině vás prostě změní. Nekonečný sled zážitků, krásných i těžkých chvil. Tohle přátelství byla jízda. Bude mi neskutečně chybět…“

Jirka sleduje vlčí stopy v Biebrzańském národním parku, foto: Petr Zewlakk Vrabec.

Výstavní třešňový sad

Poslední čtyři roky byl jeho láskou nádherný starý třešňový sad na kraji Šternberka, který si pronajal od města. S dobrovolníky a přáteli včetně mě pročistil dva hektary, zachovával zde bohatost druhů stromů i rostlin, velká mraveniště, staré trouchnivějící stromy, aby se zde dařilo hmyzu, ptákům a dalším tvorům. Celé dny tam trávil i sám, pracoval, ale také pozoroval ptáky. Ptáky totiž miloval, člověk se jen zmínil o nějakém opeřenci a Jirkovi zasvítily oči. Věděl o nich první poslední.

To stejné platí pro motýly, a natož vlky! Před několika lety Jirka pomáhal chovatelům ovcí získat dotace na ochranné ploty a psy. Byl také členem vlčích hlídek a jednu dobu jezdil po republice coby „rysí táta“ s ochočeným rysem v rámci besed Setkání s rysem. Ale to by bylo opravdu dlouhé vyprávění.

V sadu pořádal také výstavy obrazů. Jen letos stály mezi šedesát let starými třešněmi díla pěti výtvarníků a výtvarnic. Ujal se tvorby známého malíře Petra Zlamala, jehož série Sklizeň sad jakožto výstavní prostor otvírala. Časopis Respekt označil Zlamalovu retrospektivní výstavu v Muzeu umění Olomouc, se kterou Jirka pomáhal, jako výstavu týdne. Jirka se o umění vášnivě zajímal už od střední školy a byl hrdý na svoji sbírku obrazů.

„Díky tomuto obrazu jsme se seznámili a Jirka vždy říkal, že jednou bude jeho vlastníkem,“ ukazuje nám malířka Karolína ve společném chatu s přáteli obraz Rapsódie pro rysa. Rozhodla se ho darovat rodině nebo do sbírky muzea Jirkovým jménem spolu s originálním listem z kroniky Přicházejí vlci, kterou ilustrovala, nazvaným Vlk u Šternberka. „Tenhle originál miloval, stejně jako byla důležitá tahle událost pro všechny hlídkaře a rodáky ze Šternberska,“ doplňuje Karolína a já si vzpomínám, jak mi Jirka v roce 2017 psal, že vysedává celé dny v lesích u domu v naději, že se zde vlk snad ještě ukáže. „Tohle kdyby mi někdo řekl 1. ledna 2015, když jsem v tajícím sněhu u Mácháče poprvé u nás stopoval vlky, poťukal bych si na čelo,“ psal Jirka na Facebooku. „No jo. Vlci prostě přicházejí.“

Jirka Beneš obrazy Petra Zlamala, foto: Jana K. Kudrnová.

Dokázat cokoliv na světě

Pro mě i mnoho Jirkových přátel bylo radostí sledovat jeho nápady, do kterých rád zapojoval ostatní. Tím jsme se vzájemně seznamovali i my s krásnými a nápaditými lidmi, kterými se obklopoval. „Jirkův dar byl přesvědčit člověka o svých schopnostech a o tom, že můžeme dokázat cokoliv na světě, když budeme chtít,“ sdílí Karolína. „Bez něj bych nic tak krásného, jako je projekt Přicházejí vlci, nevytvořila.“

Mnozí přátelé i kolegové a kolegyně bezprostředně po jeho smrti přicházeli s nápady, jak na Jirkovu práci navázat. Kdo teď bude pečovat o sad? Kdo zde bude dobrovolně pomáhat? Kdo dopíše Jirkovu knihu pro děti o zvířatech, kde chtěl do každé ilustrace vpašovat své děti, Magali a Jiříčka? 

Stáňa přichází s myšlenkou, že by ráda vytvořila dokument nebo knihu o Jirkově životě. A tak v den loučení, po pohřbu 29. září, v Jirkově milovaném sadu mezi námi chodí kameraman. Natáčí, jak Markét hraje na housle dojemné skladby, u kterých Terez zapaluje slavnostně oheň. Natáčí desítky lidí stojící kolkolem, společně v bolesti i vděčnosti. Natáčí, jak si připíjíme Jirkovým domácím bezinkovým sirupem nebo redbullem, který měl také rád, ujídáme z Jirkovy trnkové marmelády, vaříme polévku v kotlíku, povídáme si, vzpomínáme a smějeme se historkám, které jsme neznali a které doplňují mozaiku Jirkova života. Každý má svůj příběh seznámení. A my s ním opět jinak trávíme čas a poznáváme ho, i když tu už není.

Poznámka autorky: citace a fotky jsem sbírala v průběhu dní mezi Jirkovou smrtí 23. 9. a loučením 29. 9. ve skupině přátel na Facebooku, v postech a na Jirkově facebookové zdi. Zde můžete mimochodem narazit i na příspěvky a fotky z roku 2009, což vám o Jirkovi také hodně poví. A kdyby vám o sobě mohl vyprávět Jirka sám, mnohem víc byste se nasmáli. V textu navíc nutně chybí spousta úrovní Jirkova života, pohledů jeho přátel a vůbec tu nezmiňuji vzpomínky Jirkovy rodiny, ke kterým nemám přístup. Můžeme se tak těšit na zmiňovaný dokument.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2024 vychází v 2. polovině dubna.