Úžasní jsou vlci i chovatelé

17. prosince 2020 /
foto: foto: z archivu Jiřího Beneše
Málokteré zvíře dokáže vyvolat v médiích i mezi obyvateli tolik vášně. Vlci se po více než dvou stoletích vracejí do české krajiny a postupně ji zabydlují. Ochránci přírody vidí v jejich návratu naději, u veřejnosti, především mezi chovateli a myslivci, ale vzbuzuje i odpor. Kde lze v soužití vlků a lidí nalézat kompromisy? Jakou roli v tomto sporu sehrávají média? A čím inspirují nejen vlci, ale i chovatelé hospodářských zvířat? Odpovědi jsem hledala u JIŘÍHO BENEŠE z Hnutí DUHA, který se řadu let snaží porozumět vlkům.

Jirko, co tě k vlkům tak váže?

Dřív jsem vlky naprosto zbožňoval. Nechtěl jsem přistoupit na nic menšího než jejich absolutní ochranu, tak trochu jim zametat cestičku při jejich návratu do české krajiny. To se změnilo, ale dodnes je obdivuji. Pro jejich schopnost lovu, schopnost udržet se při životě i přes veškerá pronásledování, která je staletí stíhají, a pro neuvěřitelně vyvinutou sociální strukturu v rámci rodiny. Současně vím, že jejich návrat způsobuje mnohým lidem závažné problémy, které ochránci nemůžou přehlížet.

Co tvůj pohled na vlky formuje?

Vedle vědeckých článků to jsou diskuse s lidmi, jejichž životy vlci bezprostředně ovlivňují. Především chovatelů a chovatelek ovcí, koz a dalších hospodářských zvířat v oblastech, kde se vlci usadili. Díky těmto diskusím se už nedívám na vlka pouze pohledem ochránce zvířat, ale i pohledem ekologa. Jsem schopen připustit, že při překročení určité meze může být vlk v krajině nežádoucí. Podle mě není důležité přežití každého jednotlivce, ale přežití vlka jako druhu. Právě to může ohrozit jeden problémový jedinec, jehož chování vyvolává kontroverze a vrhá na vlky špatné světlo. Jsem přesvědčený, že když se tento problémový jedinec odstřelí, ušetří to vlka jako druh. Je to i součástí Zákona o ochraně přírody a krajiny, který říká, že pokud jiný veřejný zájem převýší zájem ochrany přírody, je možné i jedince zvláště chráněného druhu odstranit.

foto: archiv Jiřího Beneše

Jak se chová vlk, kterého bys označil jako problémového?

Je to vlk, který opakovaně překonává kvalitně udělaná ochranná opatření stád. Dále by mohla být u vlka prokázaná vzteklina nebo agresivní chování vůči lidem, což je pouze hypotetická situace.

Ještě nikdy k tomu nedošlo?

Málem. V roce 2018 proběhla taková epizodka v Krkonoších, kde zmatená mladá vlčice vběhla do hospody, pokousala psa a vrčela na dva lidi. V její krvi našli protilátky na vzteklinu. Aby mohli odborníci nákazu potvrdit, museli vlčici utratit. Jako důkaz potřebovali mozkomíšní mok. Naštěstí pro ty, co byli s jejími slinami v kontaktu, touto nemocí netrpěla. Jediné logické vysvětlení je, že byla očkovaná, což znamená, že utekla ze zajetí. Ale k napadení člověka u nás nikdy nedošlo, vlci jsou velmi plaší, podobně jako rys.

S ilustrátorkou Karolínou Wellartovou vám letos vyšla kniha Přicházejí vlci. Ti však na českém území žili od pradávna, kam odešli?

Vlci neodešli, byli odejiti lidskou činností. V Evropě vytlačování vlků ukončilo zhruba před dvěma sty padesáti lety odlesňování krajiny a rozmach střelných zbraní, který nájemným lovcům umožnil masivní odlovy. Vlci byli vystříleni.

Proč?

V evropské kultuře jsou vlci historicky vykreslovaní jako bytosti špatné — to, co lidské poznání nebylo tehdy schopné objektivně poznat, co neslo stopy záhady, to lidé připisovali vlkům. Vlci byli ti, kdo stáli za ztrátami dětí v lesích, kdo roznášel nemoci. Přitom třeba indiáni považují vlka za symbol dobra, vyzdvihují jeho výborné lovecké schopnosti, schopnost udržovat dobré vztahy a pečovat o všechny členy smečky, přeneseně rodiny. Z těchto dobrých vlastností si indiáni berou příklad. Některé kmeny věří i v to, že se v budoucím životě vlky samy stanou.

Jiří Beneš, foto: Hnutí DUHA.

Dnes je vlk obecný zákonem chráněn jako kriticky ohrožený druh.

Ano, tak ho definuje Zákon o ochraně přírody a krajiny. Nechrání pouze vlka, ale celé biotopy, jež obývá. Jedná se totiž o takzvaný deštníkový druh. Chráníme-li vlka, ochraňujeme spolu s ním mnoho dalších živočichů, ale i ekosystém jako celek. Nejočividněji je jeho absence v krajině vidět na stavu českých lesů. Jednotlivé druhy přemnožené spárkaté zvěře brání přirozené obnově lesa ohryzem, loupáním nebo okusem především malých stromků. Myslivci roli vlka v rámci potravního řetězce nejsou schopni plně zastoupit. Vlci jim můžou v účinné redukci zvěře pomoci, i když je v počtu, ve kterém se k nám vracejí (aktuálně jich u nás nežije více než 100), nenahradí. Ideální podmínky bohužel panují na velmi málo místech, a už vůbec ne na území Česka, kde je krajina hodně změněná lidskou činností.

Do české krajiny se vlci vracejí od roku 2012. Co se s jejich příchodem mění?

Vlci přinášejí dvě věci: naději a kontroverzi. Oboje se viditelně odráží v médiích, téma vlků je pro čtenáře přitažlivé. Naději vidím v tom, že prostřednictvím zpráv o vlcích bude jednodušší dostat k laické veřejnosti informace o stavu naší krajiny. Dovedu si představit, že díky návratu vlků budeme schopni ukázat i to, proč je třeba zavádět remízky nebo udržovat vodu v krajině. A pokud se nám to podaří předat srozumitelně, lidé se připojí k našim požadavkům a vizím, abychom mohli efektivně cílit na zákonodárce a ty, kteří reálně rozhodují o tom, co se s krajinou bude dít.

Krušné hory, foto: Ester Dobiášová.

A ta kontroverze?

Už jsem popisoval, jak jednotlivé kultury přistupují k vlkům, něco podobného se děje také dnes. Část společnosti k nim přistupuje s nadšením, vnímá pouze pozitiva, ať už laickým, nebo odborným okem. Poté tu jsou skupiny lidí, pro které návrat vlka znamená starosti a v některých případech i existenční potíže. Jsou to myslivci, kteří vlka vnímají jako svého konkurenta, protože jim občas uloví nějakou pěknou trofej, která by se bývala byla vyjímala v loveckém salonku nebo nad vstupními dveřmi do baráku. Nebo kterou by mohli za desetitisíce až statisíce prodat zahraničnímu loveckému hostovi.

Pak jsou to chovatelé a chovatelky hospodářských zvířat. Vlci jim způsobují značné potíže, protože do jejich zajetého systému podnikání vnášejí nová rizika. Desítky až stovky let nemuseli svá zvířata hlídat před vnějším nebezpečím. Bránili stádům, aby jim utekla do lesa, ale nemuseli je chránit před tím, co přichází z lesa k nim do ohrady. Samozřejmě existují výjimky, třeba v Beskydech, kam vlci pronikají ze Slovenska, nebyla tradice ochrany stád přerušena na delší dobu. Je na chovatelích, jak se k této nepříjemnosti postaví. To je jeden z hlavních aspektů, které návrat vlků vnáší do soužití s lidmi.

Jak na potřeby samotných chovatelů a chovatelek reaguje stát? Na jedné straně chrání vlky zákonem jako kriticky ohrožený druh, ale na druhé straně tu jsou poškození občané.

Vlka zmiňují tři zákony. Zákon o ochraně přírody a krajiny, o kterém jsem mluvil. Vlka zmiňuje i zákon o myslivosti. Uvádí ho na seznamu zvěře, kterou není možné obhospodařovat lovem. Chovatelé mohou také podle jiného zákona zažádat o náhradu škod, jež jim vlci způsobili, nebo o dotace na ochranná opatření — elektrické ohradníky, koupi pasteveckého psa a podobně. Stát nabízí z evropských peněz stoprocentní pokrytí nákladů v místech, kde se vlci vyskytují, což je třeba na Broumovsku, v Krušných horách nebo v Beskydech. Tam, kde ještě není prokázán dlouhodobý výskyt vlků, se chovatelé a chovatelky mohou na příchod vlků připravit pouze na vlastní náklady. Uvedení do praxe je ale tristní. Administrativně je to enormně náročné.

foto: archiv Jiřího Beneše

Když se vrátím zpět k médiím, v knize i na přednáškách kritizuješ, že média častěji sahají k šokujícím událostem, čímž pohled na vlka zkreslují.

Některá periodika předkládají plus mínus objektivní informace, ať už se jedná o ty pozitivní — například, že se narodila vlčata —, nebo negativní — většinou zabité ovce. Prostor dostávají jak chovatelé a chovatelky, tak ochránci vlků. Pak jsou tu bulvární a některé regionální plátky, které pojímají kontroverzi jednostranně a využívají ji ke zvýšení dosahu svých článků. Velmi často tato kontroverze sklouzává k vypouštění dezinformací, jako jsou tvrzení typu „možná to byli vlci“, „dnes jsem viděl smečku deseti vlků v těsné blízkosti obce“, nebo když předseda Českomoravské myslivecké jednoty napsal, že projížděl obcí, kde pod pouliční lampou viděl vlčici s vlčaty, aniž by byl schopen toto „unikátní“ pozorování plachých vlků podložit fotografií. Přitom vliv médií je naprosto zásadní pro budování veřejného mínění. Především v regionech, kde se vlci usadili, vnímám v jednostrannosti médií velké riziko. Ucelenější pohled chovatelů a chovatelek chybí často právě v místech, kde vlci žijí.

Přesto se reálně děje, že vlk zabije víc ovcí, než je schopen sníst. Proč to dělá?

To nevím. Existuje několik teorií, které se to snaží vysvětlit. Někdo to přirovnává ke zvýšení adrenalinu v lidském těle, kdy ve stresových situacích jednáme zkratkovitě, jinak než s chladnou hlavou. Někdo říká, že je to pro vlka zábava a někdo chování vlka přirovnává k chování kuny nebo lišky v kurníku. Jiní si myslí, že vlka štve, že když uloví jednu ovci, ostatní hystericky bekají. A tak je pokouše, aby měl u žrádla klid. Tyto teorie mají různou relevanci, já se nejvíc přikláním k adrenalinu. Ale s jistotou na to neumí odpovědět nikdo.

Ve volné přírodě se to neděje?

V přírodě se to dít nemůže, protože jeleni, mufloni, daňci, srnci a další lesní zvířata nežijí za plotem. Můžou utéct. Vlčí smečka si musí vytipovat jedno zvíře, na které zacílí lov. Často to bývá ten nejslabší nebo zraněný jedinec. Ovce jsou pro ně snadná kořist, především na nechráněné pastvině. Nemají dobře vyvinuté obranné a únikové schopnosti jako jelen nebo srnec. Přesto tvoří pouze jedno až dvě procenta vlčího jídelníčku, a čím lépe budou pastviny chráněné plotem a psy, tím těžší pro ně bude ovce ukořistit.

Krušné hory, foto: Ester Dobiášová.

V knize tvrdíš, že my všichni rozhodneme, jakým směrem se příběh návratu vlků bude v blízké budoucnosti ubírat. Co tím máš na mysli?

Vedle kritického vyhodnocování informací a podporou organizací, které se stejně tak kriticky zaměřují na jejich ochranu, to může být podporou samotných chovatelů a chovatelek v lokalitách, kde se vlci vyskytují. Například nákupem jejich produktů: masa, mléka, výrobků z vlny. Někteří provozují agroturistiku, což je dobrá příležitost, jak se s nimi i osobně setkat a nahlédnout víc do jejich života.

Ale pokud se chce člověk dostat do úzkého kontaktu přímo s vlky, ať vyrazí na takzvané Vlčí hlídky, které každoročně pořádá Hnutí DUHA Olomouc. Dobrovolníci na území celé republiky monitorují pobytové znaky velkých šelem — nejen vlků, ale i rysů a medvědů — a dalších chráněných zvířat. Fotí jejich stopy, sbírají bobky, zanášejí do databáze fotky z fotopastí a podobně. Takto posbíraný soubor dat tvoří základ pro objektivní, zpětně ověřitelné informace, které Hnutí DUHA předkládá novinářům nebo vědcům. Prakticky to může ovlivnit rozhodování o budování nové železniční nebo silniční infrastruktury, může to vést k vytyčení nových migračních koridorů, aby měla zvířata kde bezpečně přejít dálnici, a podobně. A co víc, setkává se zde komunita lidí se společným zájmem a vznikají mnohdy úžasná přátelství.

Pověz mi víc o těch bobcích.

(smích) Dobře. Na úplném počátku odborných článků a vědeckých výstupů je prachsprostý sběr smradlavých, až třicet centimetrů dlouhých bobků plných kostí a chlupů, které dobrovolníci musí vzít z lesní cesty, uložit do igelitového sáčku a propašovat ho hromadnou dopravou k některému z koordinátorů do mrazáku, odkud vzorek putuje na celou řadu analýz. Každý bobek má své evidenční číslo, má rozsáhlou fotogalerii a podle GPS najdeme dokonce místo, kde bylo ponechané svému osudu… Vždy mě bavilo sledovat posun vzorků od sběru až k odbornému článku. Navíc se ze studia bobků dozvíme spoustu informací o tom, co se v lese děje. Z vlčího bobku dokážu odvodit, zda sežral ovci, divočáka nebo srnče. Vypráví příběh, který se na daném místě odehrál, podobně jako stopy.

To zní romanticky. Ještě něco bys nám k nim rád řekl?

Ještě je toho spousta.

Vlčí trus, foto: archiv Jiřího Beneše.

Raději příště. Řekni mi na závěr něco o projektu, v němž chceš přiblížit život chovatelů a chovatelek hospodářských zvířat.

Ano, to bych rád. Vadí mi totiž pohled na chovatele jako na méně hodnotnou část společnosti, která není schopna se etablovat v moderním světě, žije z dotací, protože si nemůže najít „normální“ práci, jež je v systému dnešní ekonomiky oceňovaná. V mnoha případech to tak vůbec není. Chovatelé jsou většinou inteligentní lidé s promyšleným pohledem na krajinu, jejichž životní příběhy jsou silné a inspirativní. Často hospodaří v oblasti, kde nemají sociální a kulturní zázemí, kde nejsou součástí sociální bubliny, kde nežijí s lidmi se stejnými životními hodnotami. Jejich pohled na život natolik utvářel můj vztah nejen k vlkům, že si přeji, aby se o nich dozvědělo více lidí. Proto jim chci věnovat knihu rozhovorů, jejichž leitmotivem bude návrat vlka do krajiny, aniž bychom se tím nechali omezovat.

Vlci jsou úžasná zvířata. Zaslouží si náš obdiv a respekt, ale neméně úžasní jsou právě chovatelé a chovatelky. Pastvou udržují mnohdy cenné lokality. Bez jejich špatně oceněné práce by zanikly a se zánikem těchto lokalit bychom mohli přijít o celou řadu druhů, které jsou stejně ohrožené a chráněné jako vlci.

Připravila Ester Dobiášová. Rozhovor původně vznikl pro online magazín JÁDU.

Jiří Beneš (*1987) žije celý svůj život (s krátkým pražským intermezzem) ve Šternberku nedaleko Olomouce. Pozitivní vztah k přírodě u něj začal v útlém věku budovat dědeček myslivec. Pracuje v ekologické organizaci Hnutí DUHA, kde se zabývá změnou lesnické a myslivecké legislativy. Prosazuje ohleduplnější hospodaření s lesy i zvěří. Ochranou vlků se zabývá od roku 2015, zároveň však pomáhá chovatelům a chovatelkám ovcí řešit složitosti spojené s jejich návratem do české krajiny. V nakladatelství Élysion mu letos vyšla kniha Přicházejí vlci, kterou napsal společně s ilustrátorkou Karolínou Wellartovou.

2 komentáře: “Úžasní jsou vlci i chovatelé”

  1. Zdeněk Krejčí napsal:

    Vlk tady byl od pradávna, dovolil bych si i tvrdit, že déle než ovce (i ty lidské), kvůli, kterým tak chovatelé .argumentují odstřel vlků. Bohužel, většina z dnešních zemědělců, hospodářů, začala dělat tento kšeft jen a jen z pouhého nechutného honění za dotacemi z EU. Nemají absolutně žádný vztah k nejen k půdě, ale ani k těm zvířatům, a krajině obecně. Proto tito lidé budou řvát a brečet. Opravdový chovatel přizpůsobí své hospodářství a bude šťasten, že se k nám vrací vlci, jedni z nejinteligentnějších tvorů na Zemi. K myslivcům se vyjadřovat nehodlám, to je většinou škoda slov. Spousta myslivců je tupá, arogantní a ožralá chamraď, co umí jen brát.

  2. Zdeněk Krejčí napsal:

    V mnohém souhlasím s panem Benešem, snad se vším, kromě posledního odstavce. Věřím, že bez těch INTELIGENTNÍCH chovatelů, kteří křičí po nepřirozené regulaci vlků, by krajině bylo daleko lépe. Čest výjimkám, kterým, jak mnohé osobně znám, vlci nejen že nevadí, ale i s radostí hledají způsoby, jak své hospodářské zvířata před vlky neagresivním způsobem bránit. To je ta spravedlivá a poctivá hra života. Zvykli jsme si na to, že sklizně jsou pravidlem a samozřejmostí. A podle toho to tak taky vypadá. .

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2021 vyjde v 2. polovině srpna.