Plány na těžbu lithia chceme zastavit

S Kamilou jsme v srpnu 2025 mluvily v Galerii Hraničář o jejích zkušenostech s činností občanského spolku v místě, kam mnoho lidí zlákalo především ticho a samota, o dosavadní snaze spolku zastavit projekty plánované těžby i o paradoxech energetické transformace nejen v severozápadních Čechách.

Kamilo, jak bys popsala Cínovec?

Cínovec je horská osada. Je to část města Dubí, ale co je důležité — leží v Krušných horách, na jejich hřebeni, tedy zhruba v 850 metrech nad mořem. Cínovec je obklopen lesy a v okolí je mnoho lokalit, které jsou chráněné a přírodně cenné.

S rodinou jste se na Cínovec přestěhovali před patnácti lety. Jak se osada za tu dobu proměnila? 

Boom, kdy se lidé začali stěhovat na Cínovec, začal zhruba kolem roku 2009 a končil asi o pět let později. Domy na Cínovci byly levné a dostupné a lidé je postupně opravovali — my jsme si tenkrát koupili bývalou hospodu a kadeřnictví. Velkou roli hrálo to, že na místě byly staré nemovitosti, které už nesloužily svému účelu, částečně kvůli tomu, že se silnice E55 zavřela pro nákladní dopravu a ta se převedla na dálnici. Cínovec se celkově zklidnil a začal se transformovat do úplně jiné lokality. Myslím si, že předtím to moc příjemné místo pro život nebylo. 

Co se obyvatel týče, tak kromě odsunu německého obyvatelstva přineslo hlavní změnu ukončení těžby cínovce a wolframitu na začátku devadesátých let. Do té doby na Cínovci žili ti, kteří byli nějakým způsobem vázáni na důl, ale pak se Cínovec poměrně razantně vylidnil a zůstalo tam jen pár lidí. Většina současných obyvatel přišla na Cínovec z větších měst pod Krušnými horami, žije tam i jedna Kanaďanka a Čechokanaďan, pár lidí z Moravy. Velká část lidí si to místo vybrala — vzhledem k lokalitě, klidu a přírodě.

Jsi členkou spolku CINVALD, který jste založili spolu s dalšími lidmi z Cínovce v roce 2017. Co vás k tomu vedlo a čemu se věnujete? 

V době, kdy jsme se na Cínovec přistěhovali, začínaly v okolí průzkumné práce. To se založením spolku hodně souvisí, protože díky tomu jsme se dozvěděli, že se na místě něco plánuje. Druhá věc, která byla zcela klíčová, byla plánovaná povrchová těžba lithia, u které už probíhaly povolovací procesy, a to dost netransparentně a pod rouškou mlhy. Informace o plánované těžbě byly jen kusé, nebo byly zveřejňovány pozdě, neprobíhala skutečná veřejná debata a projednávání. To je klasický přístup investorů, když chtějí projekt protlačit rychle a bez odporu. Díky tomu jsme si ale řekli, že nechceme, aby to tak proběhlo i v případě hlubinné těžby. V roce 2017 už byly značně rozjeté vrtné práce a začalo to vypadat jako průšvih — bylo jasné, že pokud nezačneme dělat něco víc, projdou stejně rychle i tyto plány. To byl tedy prvotní impulz. Se založením spolku ale souvisely i některé další velké projekty, které se na Cínovci plánovaly, třeba výstavba větrné elektrárny. Říkali jsme si, že je potřeba o plánech vědět a mít možnost účastnit se správních řízení, abychom chránili naše práva a zájmy dřív, než budou projekty povolené. 

Co se týče hlavní náplně naší činnosti, tou je ochrana přírody a krajiny. Řešíme však i další témata, která místní trápí, jako je voda nebo zimní údržba. Existuje spousta dalších, třeba vzdělávacích a kulturních aktivit, které bychom rádi dělali, pokud bychom na ně měli víc času nebo lidí. To se teď ale bohužel neděje — naše činnost se zaměřuje hlavně na těžbu a další velké projekty. Doufám ale, že až tohle martyrium okolo těžby skončí, až nás přestanou trápit, bude konečně prostor pro příjemnější věci, které člověk dělá rád a s chutí.

Soustředění na Cínovci, foto: archiv autorek.

Jaká je tvoje zkušenost se začátky činnosti spolku CINVALD? Jakým způsobem jste se organizovali?

Pro nás bylo hlavní stát se účastníky správního řízení. Věděli jsme, že cesta nepovede tím, že si budeme povídat někde v hospodě, ale tím, že začneme podnikat formální kroky — to byl náš prvotní záměr. Na druhé schůzi spolku jsme si řekli, že musíme obejít všechny lidi na Cínovci a oslovit je. Díky tomu se také ukázalo, že zdejší obyvatelé smýšlejí velmi podobně a shodují se v tom, proč žijí na Cínovci. Když jsme se později ptali na jejich názor na těžbu, jestli v ní vidí vůbec nějaký možný přínos, tak drtivá většina řekla, že ne. Pouze jedna odpověď byla neutrální — to naznačuje, že místní mají na těžbu vyhraněný názor, byť se v některých dalších věcech shodnout nemusíme.

Chodili jste tedy od domu k domu a oslovovali lidi, zda se chtějí zapojit?

Ano, obcházeli jsme jednotlivé obyvatele na Cínovci, ale i rekreanty — není nás tu tolik, takže to šlo. Část lidí je dodnes na spolek napojená, ale přímo členové být nechtějí. Snad jde o relikt minulosti: hlavně nebýt nikde organizován. Přitom stačí souhlasit se stanovami spolku a nejednat v rozporu s nimi. Každopádně spolek funguje na několika aktivních lidech, ostatní se zapojují do diskusí a získávají tam informace.

Kde jste jako spolek získávali informace o plánované těžbě?

Informace, jejich množství a dostupnost, se lišily podle toho, kdo zrovna stál za projektem těžby. U povrchové těžby tou dobou již probíhalo stavební řízení, takže tam byly informace dostupné v rámci procesu posuzování vlivů na životní prostředí, takzvaném procesu EIA. O plánech na hlubinnou těžbu lithia jsme věděli především přímo od prospektorů, kteří na Cínovci ověřovali ložisko. Pak jsme se dostali ke společnosti Geomet, tehdy ještě plně vlastněné firmou European Metals Holdings (EMH), a s jejich zástupci jsme měli v minulosti několik schůzek. Ale důležité bylo i to, co se dělo v samotném terénu, kde člověk občas narazil na pracovníky koordinující vrtné práce. A hlavně — když se někde začalo vrtat, bylo to opravdu slyšet.

Kromě toho jsme informace získávali z webu EMH a jejich materiálů pro investory. Chodili jsme na zastupitelstva, měli jsme schůzky se starostou města Dubí a někdy měli informace i z dalších zdrojů. Podobně získáváme informace i nyní, kdy za projektem stojí skupina ČEZ přes dceřinku Severočeské doly, a. s. Zkušenostmi jsme se ale dostali k názoru, že váhu mají jen informace písemné a z oficiálních zdrojů, nejlépe závazná data z povolovacích procesů. Ostatní informace a mediální výstupy působí často jako reklama na „zelenou těžbu” nebo jde o více či méně dobře odvedenou, ale zavádějící PR práci. 

Podařilo se vám v té době už nějakým způsobem ovlivnit podobu plánované těžby? 

To ne — nebylo co, protože Geomet si v té době kromě průzkumných prací o nic nežádal. Problémem se ale ukázalo tehdejší vedení města v čele se starostou. Jejich přístup „na Cínovci nic nebude problém” se nám zdál jako velké riziko pro místo samotné a náš život na Cínovci. Chtěli jsme také dostat informace k lidem — že se něco plánuje, že to nebude tak úžasné, jak říká vláda a někteří politici, že to přinese místu a regionu řadu negativ a jen málo, případně vůbec žádná pozitiva. Tehdy nám šlo hodně o informovanost lidí a o komunální politiku. Ostatní aktivity, jako připomínkování záměru, účast na povolovacích řízeních, činnost ve vztahu k Evropské komisi a česko-německá spolupráce, zintenzivnily až s oznámením záměru v rámci procesu EIA a s dalšími souvisejícími kroky těžařů, vlády a kraje po roce 2021.

Soustředění na Cínovci, foto: archiv autorek.

Jak se vyvíjel postoj vašeho spolku v souvislosti se zveřejňováním prvních konkrétnějších plánů hlubinné těžby? 

Troufám si říct, že úplně v prvopočátcích jsme to brali jako fakt — jako něco, co se pravděpodobně stane, a my si musíme ohlídat, že to nepoškodí přírodu a kvalitu života. Ale to se výrazně posunulo po zkušenostech, které jsme s přístupem těžařů a tehdejšího vedení města měli, i po tom, co jsme viděli, jakým způsobem se celý projekt vyvíjí. Vnímali jsme i obyvatele z dolní části města Dubí, kteří se obávají zvýšené nákladní dopravy, na kterou si pořád dobře pamatují kvůli silnici E55. Takže jsme si ve spolku udělali průzkum a ptali jsme se na názor i lidí mimo spolek. Výsledek mě samotnou překvapil. Nečekala jsem tak silný odpor, ale je vidět, že i přístup lidí se vyvíjel s tím, jak si začali uvědomovat, co všechno těžba ohrožuje.

Jaký je tedy současný postoj spolku CINVALD k těžbě lithia?

Plány na těžbu chceme zastavit, nechceme, aby se na Cínovci vůbec těžilo — ani povrchově, ani hlubinně —, přičemž důraz klademe na hlubinnou těžbu, která přináší mnohem více rizik a dopadů. Pokud by k těžbě došlo, chceme, aby se zajistily vysoké environmentální a sociální standardy tak, aby byly chráněny veškeré přírodní hodnoty, které v okolí jsou, a zároveň aby se nezhoršila míra znečištění, kvalita života a veřejné zdraví.

V čem podle vás spočívají hlavní rizika a případné negativní dopady těžby lithia?

Jednak jsou to environmentální dopady — na krajinu a přírodu, biodiverzitu, oblasti Natura 2000 a další chráněné oblasti v lokalitě, a také na dostupnost a kvalitu vody. To je důležité téma, protože existuje velké riziko změny vodního režimu v krajině, odtokových poměrů a poškození vodních zdrojů. V tuto chvíli máme k dispozici jen expertní závěry k existenci rizik, ale nikdo zatím neřekl, jak to nakonec může dopadnout. Postoj těžařů, že „všechno bude v pohodě” a že „rizika jsou zanedbatelná”, považujeme za účelový a nesouhlasíme s ním.

Co se týče sociální oblasti, jednou z našich hlavních obav je znečištění a dopad těžby na veřejné zdraví. Nákladní doprava, která je teď v oblasti zakázána, a hlavně manipulace a přeprava vytěžené rudy zvýší znečištění ovzduší včetně emisí polétavého prachu. Nikdo zatím neřekl, jak přesně to bude vypadat, co bude ten prach obsahovat a jaký bude jeho vliv na zdraví. Souvisí to ale samozřejmě i s environmentální oblastí. Například ve chvíli, kdy lidé ztratí zdroj vody, bude se muset vybudovat nový, a je otázka, jestli bude stačit. 

Co se týče dopravy, k jejímu zvýšení prokazatelně dojde už v první fázi výstavby závodu. Zatím nikdo nespecifikoval, jak a čím se bude vozit zakládková hmota zpět do dolu nebo suroviny pro ní, kde bude fabrika na její výrobu. Existuje také riziko ohrožení nemovitostí a lidí z důvodu poklesů terénu či sesuvů půdy, a obáváme se, že domy ztratí svou hodnotu. To jsou základní rizika, která musí být brána v potaz a řádně zhodnocena. 

Další velké téma je znečištění vod, které v podzemí prokazatelně je: kam budou vypouštět vodu a jak s ní budou nakládat, co budou dělat s kontaminovaným materiálem, jak budou řešit situaci s německou stranou. Plány těžby na české straně mají přeshraniční dopady, ale neprobíhá mezistátní posouzení vlivů na životní prostředí, které je zcela zásadní. My usilujeme o to, aby byla aplikována takzvaná Espoo konvence a aby byla v případě českého i německého projektu druhá strana vždy včas a dostatečně informována a měla možnost se k plánům vyjádřit. Třetina ložiska totiž leží za hranicí a v Německu je těžba lithia plánována také.

Foto: archiv autorek.

Jaké konkrétní možnosti máte jako spolek při ovlivňování plánované těžby lithia, stejně jako podobných velkých projektů? 

Každý spolek má možnost ovlivňovat dění na lokální úrovni, a to i ve velkých městech. Jde o komunikaci s lidmi, o práci s veřejností, o edukaci a informování. Lidé často nejsou dostatečně informováni, a proto je důležité mluvit s nimi o tom, co konkrétně by pro ně mohl projekt znamenat. Když začneš sledovat úřední desky, ať už na městském nebo krajském úřadě, máš velkou šanci dozvědět se, co se bude dít. Já vždycky říkám lidem: „Ano, je to otrava, ale začít sledovat úřední desky je úplný základ, protože tam se dozvíš, co se děje.” Je to opravdu důležité, protože ve chvíli, kdy vidíte, že probíhá nějaké správní řízení, lze se do něj do osmi dnů přihlásit. Spolek se tím stává účastníkem řízení a má větší práva než běžný občan. Dříve byla možnost účastnit se i stavebního řízení, ale dnes se to týká hlavně řízení, v nichž by mohly být poškozeny zájmy ochrany přírody a krajiny nebo zdraví lidí.

Co se týče ostatních věcí, jako je ovlivňování politické reprezentace — to je neskutečně těžké. My jsme založili — nejen kvůli těžbě, ale i ostatním aktivitám, které se nám v Dubí nelíbily —, volební sdružení. Mohli jsme tak v roce 2018 kandidovat do vedení města a současný starosta byl zvolen za náš původní subjekt. To bylo zcela zásadní, protože kdyby původní vedení města zůstalo, tak už se možná na Cínovci těží. 

Pokud se tedy bavíme o tom, jaké existují nástroje, tak je to opravdu práce s veřejností — vysvětlování, edukace a informování. Druhá věc je formální a právní stránka, kdy máte jako spolek právo do věcí zasahovat. A pokud máte k dispozici třeba i dobrého právníka, jste schopni dosáhnout i větších věcí.

Částečně jsi již zmínila možné přeshraniční dopady těžby i to, že v Zinnwaldu, německém protějšku Cínovce, je soukromou společností Zinnwald Lithium rovněž plánována hlubinná těžba lithia. Můžeš krátce popsat, jaká je situace v Zinnwaldu a okolních obcích na německé straně? V čem vidíš podobnosti, či naopak největší rozdíly? 

Na obou stranách hranice provází plány na těžbu netransparentnost, nesdílení zásadních informací, podceňování rizik a negativních dopadů a přeceňování přínosů. Konkrétní plány na německé straně jsou vlastně velmi podobné: robustní důl přímo pod Zinnwaldem, dopravní koridory pro vytěženou rudu, deponie, těžká nákladní doprava. Aktuálně Zinnwald Lithium přidal plán na výstavbu velkého průmyslového areálu na hranicích — snad půjde o fabriku na výrobu zakládkové směsi, ale detaily zatím nejsou veřejné. Zpracovatelský závod na vytěženou rudu plánují na horských loukách v oblasti Liebenau, to je zhruba devět kilometrů od Zinnwaldu a nedaleko hranic. 

Rozdíl vidím v tom, že je projekt na německé straně rozmístěn do více lokalit a v každé z nich aktivně působí místní občanská iniciativa proti těžbě. Další rozdíly, často i významné, jsou v právním prostředí a ve správním právu. 

Vzorek cinvalditu z Cínovce, foto: Marie Čcheidzeová, CC.

Spolupracuje váš spolek s občanskými iniciativami, které vznikly v reakci na plánovanou těžbu a zpracování lithia v německé části Krušných hor? Jak by podle tebe měla probíhat spolupráce a komunikace mezi občanskou společností a politickou reprezentací v případě podobných projektů s možnými přeshraničními dopady? 

Ano, spolupracujeme s občanskými iniciativami ze Zinnwaldu-Georgenfeldu, z Bärensteinu a Liebenau, stejně jako s dalšími neziskovými organizacemi ze Saska, Německa i napříč Evropou. Sdílíme informace o plánech těžby, ale i zkušenosti a kontakty. Se saskými kolegy pořádáme společné akce a aktivity, které nám pomáhají posilovat i česko-německé přátelství a vazby.

Komunikace mezi občanskou společností, úřady a politickými představiteli by měla být více otevřená, transparentní a včasná. Ideální model vidím například v česko-německých pracovních skupinách, kde spolu zasednou zástupci úřadů, vedení regionu, města, občanské společnosti a místních komunit. Nesmí ale jít pouze o účelovou a formální skupinu, ale opravdu o nástroj rozvoje regionu, ve kterém budou lidé chtít i nadále žít. Velký problém vidím v tom, že část regionálních politiků si pravděpodobně neuvědomuje, že těžba lithia v Krušných horách může představovat precedens pro další podobné projekty těžkého průmyslu, které velká část veřejnosti po zkušenostech z minulosti odmítá.

Co ti pomohlo zorientovat se ve všech důležitých dokumentech, které se plánů na těžbu týkají? Jejich obsah je často velmi expertní. 

Velkou pomocí při zakládání spolku a při vyřizování záležitostí formálního charakteru, například žádostí o informace, byla organizace Frank Bold, která vytváří různé vzorové dokumenty. Ty jsou k dispozici na jejich webu a jde s nimi dobře pracovat. Co se týče ostatních informací a dokumentů, je to především o tom hodně číst, a když narazíte na něco, čemu nerozumíte, tak se snažit dovzdělat. Ideální je mít k ruce někoho, kdo se v dané oblasti vyzná, a v případě potřeby se prostě zeptat. Je to týmová práce, ale velmi složitá, protože všechno děláme ve volném čase, a experty neplatíme — dělají to z dobré vůle, protože chtějí pomoct regionu a chránit přírodu, a vnímají, že je projekt těžby lithia scestný a nesmyslný.

Jaké argumenty podle tebe chybí ve veřejné diskusi v médiích či s dalšími obyvatelkami a obyvateli Dubí?

Myslím, že jde o všeobecný problém, který se týká toho, jak si představujeme budoucnost, ať už na úrovni Evropské unie, České republiky, kraje nebo města. Jednoduše řečeno, co opravdu chceme a co jsme za to ochotni zaplatit nebo co tomu obětovat. To, co chtějí evropské a české politické špičky, regionální vlády, vedení měst a občané, je často zcela odlišné, a každý prosazuje své zájmy, bez ohledu na ostatní. 

Osobně mi chybí právě racionální a věcná diskuse nad podobnými koncepčními a strategickými věcmi. Je projekt opravdu nutný? V čí zájmu se prosazuje? Je prospěšný pro lidi a co jim přinese? Nebo jde jen o zisky korporací? Jaká konkrétní rizika a negativní dopady bude mít? Nepoškodí životní prostředí? Je žádoucí realizovat projekty těžkého průmyslu v chráněných oblastech? Nepoškodí půdu a ekosystémové služby, na kterých jsme závislí? Je v souladu se strategií rozvoje dané oblasti? A existují varianty nebo alternativy, které sníží jeho dopady a rizika? Podobné a další otázky bychom si měli klást všichni a měli bychom požadovat racionální a podložené informace, nikoli fráze o „zářné budoucnosti”.

Zásadní je také zahrnout do diskusí a do utváření podoby takových projektů místní komunity. Často vidíme, že i jinde v Česku nebo Evropské unii jde hlavně o soukromé subjekty a jejich schopnost lobbovat — stát a region budou mít z projektů jen velmi málo, obavy veřejnosti jsou smeteny ze stolu a místní jsou ignorováni. A kromě toho — nikdo nezaručí, že to, co se tady vytěží, se zde také skutečně využije. Premiér Babiš říkal v roce 2017, že „české lithium bude v českých rukách”, ale jakým způsobem donutí stát soukromý subjekt, aby lithium zužitkoval tady? Takhle by to být nemělo, protože to postrádá smysl — je to nespravedlivé a lidé se naprosto logicky bouří.

Lithium-intová baterie pro elektromobil BMW i3, foto: RudolfSimon, CC.

Jak vnímáš argument, že lithium potřebujeme kvůli odchodu od fosilních paliv, protože představuje klíčovou součást technologií energetické transformace tak, jak ji koncipují politiky Evropské unie? 

Na úrovni Evropské unie vidím podobně nekoncepční kroky jako na úrovni státu. Vedení Evropské unie sice ví, že v Evropě existuje několik ložisek lithia a dalších surovin, ale nevzali jejich seznam a neudělali žádnou komparativní analýzu možností, výhod, rizik a nákladů, na základě které by jim — po otevřené diskusi s regiony, městy a místními — udělili status strategického projektu. Naopak, Evropská unie otevřela možnost zažádat si o status strategického projektu a soukromé subjekty to udělaly. Zdá se, že ti, co měli dobrý lobbing nebo podporu ministerstev jako v případě Cínovce, status získali, a ti, co ho měli horší, jako Zinnwald, status nezískali. To je v podstatě absurdní postup, a je otázka, jestli chceme, aby tímto způsobem fungovala Evropská unie i do budoucna. Mně to přijde spíš jako návrat do minulosti. Když si vezmeme, že spousta takzvaných strategických projektů bude dotována z veřejných zdrojů, je to jenom přelévání peněz od daňových poplatníků někam jinam.

Nevíme tedy, jestli se vytěžené lithium použije v Česku nebo vůbec v Evropě, a není ani žádná jistota, že to bude pro účely dekarbonizace. Až bude mít Evropská unie jednotný strategický scénář, plánování a komparativní analýzu, pak se můžeme zamyslet, jestli a jak do toho zapadá těžba lithia na Cínovci. Za současného chaosu, kdy levá ruka neví, co dělá pravá, opravdu ne. 

Navíc, pokud budeme spotřebovávat stále více, ložiska stejně nebudou podle odhadů expertů stačit. Kde budeme brát? To je první věc. Nerozumím také tomu, proč je potřeba kvůli dílčímu a pochybnému přínosu k dekarbonizaci ničit přírodu a biodiverzitu — to nedává smysl. Je tam spousta dalších věcí, ale strategické plánování a otázka, co Evropa chce, jsou zcela klíčové. Zároveň bychom měli využívat to, co se už vytěžilo a co tady fyzicky máme. Recyklace je energeticky náročná a údajně se nevyplatí, ale je otázka, jestli je důležitější surovina, kterou tím získáme, nebo spotřebovaná energie. Soukromé subjekty mají své separátní zájmy a nelze předpokládat, že by za současné situace dobrovolně pracovaly na projektech recyklace. Pokud ale použijeme nízkoemisní energii, tak mají projekty recyklace smysl — a stát a Evropská unie by je měly podporovat.

Připravily Martina Johnová, Anna Remešová a Karolína Žižková. Martina Johnová je kurátorka v Galerii Hraničář, Anna Remešová je historička umění a doktorandka na AVU a Karolína Žižková je environmentální antropoložka pracující v Sociologickém ústavu AV ČR. Rozšířenou verzi rozhovoru najdete v knize Symptomy budoucnosti: Umění a energetická transformace vydané v roce 2025 Galerií Hraničář.

Článek vznikl díky spolupráci s nadací Heinrich Böll Stiftung.