Kraje na okraji

Slovo Sudety vnímám ze třech stran, ve třech smyslech. Sudetská pohoří v geomorfologii zahrnují severní pás vršků, kopců a hor zhruba od Šluknova po Moravskou bránu u Ostravy. Plus nějaké ty přesahy do Německa a Polska. Vejdou se tam tedy Lužické hory, Jizerky, Krkonoše, Orlické, Králický Sněžník, Jeseníky, jejich předhůří, podhůří a mezilehlé plochy, třeba ledovcem olíznuté Osoblažsko. 

Zrovna tahle lehce přežehlená pahorkatina je takovou esencí okrajovosti. Znáte Osoblahu? Právě sem vede zvlněná úzkokolejná dráha z Třemešné, na nádraží se tu potkávají normálně- a úzkorozchodné koleje, jedny jak pro trpasličí dráhu. Město bylo na konci 2. světové války prakticky zničeno; na současné výstavbě je to znát. Naštěstí se tehdy ještě nestavělo v duchu příšerného socialismu, současný dojem je poněkud omšelý, ale duch tam je. Krajinu kolem navíc formoval ledovec od severu, brousil kopce, trousil tu bludné balvany, některé dovezl až do Ostravy a k Porubě. To u nás jinde nevidíte, horské ledovce v Krkonoších a na Šumavě pracovaly trochu jinak.

Bývalá německá osada ve Staré vodě, foto: Jana K. Kudrnová.

Jen co by bludnou žulou z výběžku do výběžku dohodil (nebo po peážní trati přes Glucholazy do Jeseníku dojel a pak se pracně hrabal dýchavičnou lokálkou od Lipové-lázní) je tu Vidnava. Kraj za Jeseníky, dívá se do polských rovin, sedí u kolen Rychlebských hor a Jeseníků. Jen málokdo z turistů sem přepadne z nacpaných hor. Náměstí dílem dlážděné říčními oblázky, obzory daleké nebo horsky zubaté. Vloni tu prolítla velká voda, říčka Vidnávka brala břehy, mosty. Bílá Voda bude pár let v kurzu díky historii a románu z kláštera, copak to kraji přinese? Stejné otázky vyvolává hromada kaolínu ležící za městem. Má se těžit, vozit, stavět trať a cesty, nebo raději ne? 

Kašperk, foto: Jana K. Kudrnová.

Šluknovsko je první sudetské pohoří od západu, první nebo druhý z výběžků republiky, které jsme se učili ve škole pojmenovat. Nejsevernější bod leží v nejsevernějším bodu katastru obce Severní. Kdo nevěří, ať tam běží — třeba po Via Czechia proti toku Severního potoka. Kraj, odkud je to všude blíž do Německa než do českého vnitrozemí — kam se asi místní cítí patřit? Textilky zmizely spolu s Němci po válce, ale rybičky po kapsách máme pořád. Ty z Mikovu Mikulášovice, vsi, jejíhož konce nedohlédneš a vlakem jedeš na tři zastávky. 

Co do hrobu dáme, je jen pozemský šat, však co milujeme, zůstává na věčnost. Foto: Jana K. Kudrnová.

K vidění i zamyšlení

Druhé Sudety, ve smyslu „tady je Henleinovo“, už naštěstí dost vyvanuly. Snad i k velkému kusu opravdového smíření došlo. Některé kraje zůstaly na okraji, o některých se to nedá říct ani trochu. Šumava přetéká lidmi — aspoň v těch místech, kam musí každý. Snad pořád táhne ten punc tajemna a zakázána. V první fázi obrozenecké objevování divočiny (včetně příslušně pitoreskních obyvatel skoro-pra-lesů), kam je radno se vypravit jen řádně obut, vystrojen a nasvačen. Na to víceméně plynule navázala železná opona a pohraniční pásmo se skutečnými zákazy a divočinou toho rázu, co si vytváří jen lidé sobě navzájem. A poslední desítky let zákazy jen opravdu jemně vynucované v zájmu ochrany přírody. Táhne doopravdy tohle, nebo je to jen vylehčená a levnější verze „povinných“ fotek na Trolím jazyku, na které se ale stojí nekonečná fronta, tak tedy aspoň Boubín? 

Kostel ve Staré vodě, foto: Jana K. Kudrnová.

Krušné hory mají ledasco ze Šumavy. Délku, ploché hřebeny s rašeliništi, náhorní vsi sem-tam-dům, německé sousedství, v lecčem podobnou historii. Chybí ten punc názvu „Šumava, to musíš vidět“. Takže zatím chybí i turisté (až na zimu na Božím daru a kol). A z velké části chybí i systematičtější ochrana přírody, horského fenoménu, průniku lidí a přírody, vzájemný souboj a souznění propsané do krajiny. Drobky ve stylu „tu rezervace, támhle rezervace“ zchladí nejhorší nápady, ale staví se tu, parceluje, chystá kdeco. Občas se kácí v chráněných bučinách. Horská rašeliniště se naštěstí už neodvodňují, sem tam dojde i na revitalizaci (na Šumavě je to mnohem dál, i díky mnohaleté práci lidí na národním parku). Ty louky a pláně doširoka otevřené by ale potřebovaly ochránit, aby na nich nevyrostlo něco, co už nikdo neodpáře. Dávně hornická krajina kolem Krupky dostala ochranu dokonce od UNESCO a ty zarostlé výsypky a tunýlky po těžbě všemožných kovů jsou vlastně půvabné. Z Jáchymovské těžební historie mrazí, lágry, dráty, hlídací věže. Návštěva silně doporučena, i tohle patří k historii, která má ještě nemálo pamětníků. Těžba a pálení dávných pročernalých lesů pod horami pozvolna dohasíná a kraje hledají, jak dál. Zmizelé vesnice, zámek Jezeří na ostrožně, fabrika velikosti města pod Litvínovem, po kolejích přestěhovaný kostel. Dycky Most! A lithium? Uvidíme. 

Kapela Severní nástupiště, Ruda u Rýmařova, foto: Jana K. Kudrnová.

Výběžky to mají vždycky těžké. Ze všech stran jsou obklopeny někým jiným, než ke komu formálně a administrativně náleží. Západní „čumáček republiky“ je dokonce Trojmezí/Trojstátí i podle názvu, potkává se tu Česko, Sasko a Bavorsko. Okamžik slávy, kdy právě sem vstoupili první američtí vojáci, je už hodně dávný. Teď tu ale brousí vlci, šmrdlá se pár větrných elektráren, v potoce se pozvolna množí a odrůstají perlorodky. Mírný kraj Smrčin vložený mezi Český les a Krušné hory má kouzlo pro toho, kdo se na okraji nebojí a umí se dívat. Je to taky kraj přervané historie, vyhnání, odsunů a dosídlení. Země k zamyšlení.

Vyloučené, neviděné, krásné

Sudety jako země vyloučené, neviděné jsou nejnovějším smyslem slova. Někdy tvoří prstence, takový ten vnější kruh kolem nějakého epicentra, kruh, kterým se jen projede, nestavíme, nevnímáme. Vždycky mě překvapovalo, kolik prastarých a nadprůměrně ohavných vlaků jezdí na tratích ve vnějším pásu kolem Prahy. Tam, kde se nemíří do centra, ale zhruba v tom pásmu neviditelnosti — Neratovice, Kralupy, Slánsko, Rakovnicko. Na procházku kolem Spolany asi chodí jen místní a aktivisti z Greenpeace. 

Malíř Adam Kašpar, Hanušovice, foto: Jana K. Kudrnová.

A přitom je kolem Labe pozůstatek kdysi rozsáhlého lužního lesa — nyní rezervace Úpor-Černínovsko, sněženkový les. Na Okoř možná vede cesta jako žádná ze sta, ale stromů, natož lesů moc nezbylo, na vandr ten kraj moc neláká (to spíš Křivoklátsko na jižní dohled). Ale leží mezi archeologickými nalezišti světového významu, daly jméno dvěma kulturám — Knovízské a Únětické. O Levém Hradci nebo Budči ani nemluvě. Perly, perličky. Kladno se pomalu — rychlostí dostavby nějakých rozumných vlakových tratí — stává předměstím Prahy. Mezi nimi leží zóna Amazon, letiště, outlety. S lidmi, natož pěšky, se tu zjevně výhledově moc nepočítá.

Místa, odkud je všude daleko, vznikají také na rozhraní krajů. Kam doopravdy patří Žlutice, Podbořany, Jesenice (ne ta bleskurychle kynoucí u Prahy, ale ta u Jesenické křižovatky na silnici-kusé dálnici č. 6)? Karlovarský, Plzeňský, Středočeský a Ústecký si tu dávají pac — a do všech jejich center je to sakra daleko, myšlenkově i fyzicky. Miluji tenhle kraj, který se mění jak v kaleidoskopu i při pěší rychlosti — jemné otevřené vlny chmelnic, žulové krajiny v lesích kolem Jesenice, ostrý zlom Blatenského svahu, hluboce zaříznutá Střela zvěstující Manětínsko, kraj lesnatých kopců, které se nepnou, ale sestupují; zdá se, že vrchy vznikly rozřezáním pláně a odnosem okolí. 

Tančírna, Rychlebské hory, foto: Jana K. Kudrnová.

Džbán s podivuhodnými kamennými řadami, které mohou mimo jiné znamenati cokoliv (cituji; znalci díla věhlasného olomouckého písničkáře poznají). Projela jsem si změť místních lokálek včetně Kolešovky, ale cestovat pomaličku po stokrát zalomené trati je potěcha leda na čundru, ne při cestě za doktorem, do školy, do práce. Jak se tu žije, jak se tu cestuje? Třeba právě Jesenice bývala výletním místem pražské smetánky, v žulových lomech u Krt byl vylámán nejeden parádní kámen na dlažbu nebo ostění hlavního města. Zbyly vzpomínky, zatopené lomy, naučné cedule a je tu stále krásně.

Kouzlo obou světů

Vzpomínám i na kraje okrajové, kde klíčí něco nového. Třeba Jindřichovice pod Smrkem, na konci nekonečně dlouhé lokálky z Frýdlantu. Bejvávalo, že nekončila na hranicích a vedla až do Polska (tehdy Pruska). Leč hranice a pořádek musí být, čili se usekla a končí slepě. Za časů textilek se tu dobře žilo aspoň někomu, čili zbyly celkem výstavné vily. Po mnoha desítkách let chátrání se zdá, že kraj objevili lidé, co tu chtějí něco nového začít, ze starého to dobré obnovit. Nejviditelnějším z klíčků je Žijící skanzen a Krajina útulná. 

Broumovsko, foto: Jana K. Kudrnová.

Obdobně na Broumovsku obrození probíhá, staví na gastru a kulturní turistice. Proč ne, nemusí se všichni najednou mačkat v Adršpašských skalách a pak zhltnout nejnovější české národní jídlo — smažák. Podhůří nikoho mezi Nízkým Jeseníkem a Oderskými vrchy, Budišovsko, zase oživuje nekonfliktní těžbu břidlice. Ne fyzicky — břidlice se těží jinde nebo se pseudobřidlicové krytiny lisují z plastu — ale jako vzpomínku, turistickou atrakci a ducha kraje. 

Kraje na okraji. Kraje pro samotářské poutníky, nebo kraje, kam je nutné vnutit život, i kdyby se mu tam sakra nechtělo? Musí se žít všude stejně? Nechci rozhodovat za lidi, za místní ani rozhodující. Okraje a rozhraní mají kouzlo obou světů, dar skrytosti pod svícnem. Je to dar i daň. Posviť tam a rozhraní vznikne jinde, život se přelije, duch boží zase vane, kam chce. I tam, kde ho možná nikdo nečekal.

Autorka pracuje v Ekologickém institutu Veronica. Kontakt: renata.plackova@veronica.cz.