Eko rybníkářství? Ptejme se pod hladinou

Podívejme se krátce do historie. První rybníky u nás vznikaly už v raném středověku a za Karla IV. se staly součástí státní hospodářské politiky. Největší rozmach přišel s jihočeskými Rožmberky. Rybník tehdy nebyl jen zdrojem ryb, ale i způsobem, jak regulovat vodu v krajině, zadržovat ji v době sucha a mírnit povodně.

Dnes je na území České republiky více než 24 tisíc rybníků a nádrží, které dohromady pokrývají téměř 52 tisíc hektarů. A přestože nejslavnější rybníky leží v jižních Čechách, rybníkářská tradice se otiskla i do krajiny jižní Moravy. Mezi Pohořelicemi, Novými Mlýny a Dolnomoravským úvalem vznikaly vodní plochy, jež dodnes určují rytmus místní krajiny a dávají jméno Pohořelickému kaprovi — značce, která je stejně samozřejmá jako víno z Pálavy.

Rybníkářství na křižovatce

Jenže staré řemeslo dnes funguje v podmínkách, jež si dřívější rybáři neuměli představit. Jižní Morava zažívá proměny, které není možné přehlédnout. Sucho, horko a dlouhé týdny bez deště dopadají i na místa, kde by voda měla držet nejdéle — na rybníky. Přítoky slábnou a rybáři mluví o desítkách hektarů rybníků, které letos prakticky vyschly. 

To je nutí měnit zaběhlou praxi. V některých rybnících snižují počty ryb, aby zbylo víc kyslíku nejen pro ně, ale i pro ostatní vodní organismy. Jinde ryby převážejí do bezpečnějších lokalit, upravují dávky krmení, nebo ryby nepřikrmují vůbec. Do hry vstupují i nové technologie: provzdušňovací zařízení a měřicí stanice, které nepřetržitě sledují obsah kyslíku ve vodě. Když kyslík začne klesat na nebezpečnou úroveň, hospodáři dostanou varovnou SMS, aby mohli zasáhnout dřív, než nastane hromadný úhyn ryb.

Pohořelice, foto: Broukalka, Wikimedia CC.

K tomu přibývá ještě jedno téma, které se dlouho drželo pod hladinou — welfare ryb. Co vlastně ryby cítí? Jak snášejí manipulaci, převoz nebo výlovy? A pokud se chov nebo lov označuje za ekologičtější, znamená to něco i pro samotné ryby a další živočichy? Znamená ekologičtější chov i chov etičtější? Právě na této křižovatce mezi tradicí, dopady klimatické změny a měnícím se vztahem k rybám jako k živým tvorům stojí dnešní rybníkářství nejen na jižní Moravě.

Podoby ekologického chovu ryb

U masa, mléka nebo vajec už dnes většina lidí ví, co znamená značka BIO nebo jiné ekologické certifikace. U ryb je to složitější. Mořský rybolov má své vlastní standardy — například certifikace MSC (Marine Stewardship Council) označuje ryby ulovené na volném moři tak, aby nedocházelo k ohrožení populace. Další mezinárodní certifikace, ASC (Aquaculture Stewardship Council), se zaměřuje na ryby z farmových chovů a hodnotí jejich dopad na životní prostředí.

Jenže česká realita je jiná. Většina ryb nežije na mořských farmách ani v recirkulačních systémech, ale v rybnících — v krajině, která se vyvíjela stovky let. Stav rybníků má vliv na rostliny, hmyz, ptáky, regulaci vody, krajinnou mozaiku i na samotnou roli rybníků jakožto ekologických uzlů. Nestačí tak posoudit jen stav populace nebo hygienu chovu. 

Právě z tohoto kontextu vzešla v roce 2023 certifikace UCHR — Udržitelný chov ryb, již vytvořila Mendelova univerzita v Brně (MENDELU) společně s Rybářským sdružením ČR a obchodním řetězcem Albert. Jejich ambicí je poskytnout spotřebitelům alespoň základní jistotu, že ryba pochází z chovu, který dbá nejen na produkci, ale i na přírodu a welfare zvířat. „Zákazník dostane informace, jak jsou ryby chované, za jakých podmínek, a že jsou organickou součástí krajiny a jejich chov je udržitelný,“ řekl v roce 2023 rektor MENDELU Jan Mareš pro Ekolist.

Výlov rybníka Jírovce, foto: Vít Švajcr.

Certifikace požaduje po chovatelích především to, aby měli zdravé a dohledatelné vlastní hejno, aby rybníky nebyly přerybněné a aby ryby rostly převážně na přirozené potravě. Její součástí je i „eliminace nežádoucích ryb“. Další pravidla se týkají samotného rybníka – jak se hnojí, vápní a jak se udržují hráze, mělčiny a břehové porosty. U manipulace, převozu a welfare ryb odkazuje pouze na „souhrn podmínek pro ochranu zvířat a šetrné zacházení s nimi“.

Za zmínku stojí, že podle tvůrců certifikace je už samotný chov kaprů principiálně ekologický. Opírají se přitom o několik argumentů. Za prvé uvádějí, že rybí maso má ve srovnání s ostatními živočišnými produkty nízkou uhlíkovou stopu — podle jejich dat vzniká při „výrobě“ jednoho kilogramu rybího masa zhruba čtyřikrát méně skleníkových plynů než při „produkci“ drůbežího masa nebo hovězího. (Uvozovky neuvádí, ale my si je nedokážeme odpustit.)

Dalším často zdůrazňovaným bodem jsou takzvané ekosystémové služby rybníků. Rybníkářství podle nich nepředstavuje jen produkční systém, ale také způsob, jak v krajině zadržovat vodu, podporovat biodiverzitu, zlepšovat mikroklima nebo tlumit dopady sucha. 

V materiálech UCHR se objevuje i srovnání se zemědělstvím — podle jejich údajů je znečištění dusíkem a fosforem z rybníkářství přibližně pětkrát nižší než z rostlinné výroby. A nakonec argumentují i tradicí — rybníky podle nich nejsou cizorodý zásah do krajiny, ale její přirozená součást, která se vyvíjela po staletí. 

Výlov rybníka Jírovce, foto: Vít Švajcr.

Projekt běží dva roky, ale aby se stal skutečnou změnou v českém rybníkářství, bude ho muset následovat ochota a kapacita podniků měnit zažité postupy — takových podniků je zatím jen několik. Certifikaci získaly pouze tři — Rybářství Třeboň, Rybářství Mariánské Lázně a Rybářství Chlumec nad Cidlinou. 

Proč nemá o certifikaci zájem více rybářství? Podle zástupce Rybářského sdružení ČR může být důvodů několik, například to, že certifikace není povinná, podniky s ní mají více administrativy a musely by procházet každoročními audity nad rámec těch, které jsou přikázané státem.

Kdo hledá, ten najde?

Představme si tedy, že si na jižní Moravě chceme koupit rybu z ekologického chovu. Certifikaci UCHR tu zatím nemá žádné rybníkářství a webové prezentace podniků se zaměřují hlavně na rybu jako produkt, ne na ekologickou praxi. Zeptali jsme se proto rybníkářů v jihomoravském kraji, zda je klimatická změna či tlak zvenčí vede k ekologičtějším postupům a co to znamená v praxi.

Jedním ze dvou podniků, které reagovaly na naše dotazy, bylo Rybníkářství Pohořelice — největší chovatel ryb v regionu. Ředitel Ivan Šútovský vnímá poptávku po ekologičtějším přístupu ze strany veřejnosti, obchodních řetězců i mladších rybářů*ek a je přesvědčen, že ekologičtější chov je možný bez zásadních systémových změn. „Stačí lidský přístup a zdravý rozum. Rybáři pracují celý život s přírodou, kdyby to s ní necítili a nemysleli dobře, zle by dopadlo jejich hospodaření a snažení,“ vysvětluje poněkud obecněji. O certifikaci UCHR podnik zájem má.

Rybníkářství musí v posledních letech plnit přísnější normy dané státem, například pro aplikaci závadných látek do vody. To zahrnuje nižší krmné dávky pro ryby, již zmíněné snižování počtu ryb v rybníku kvůli podpoře biodiverzity nebo rybníky ponechané zcela bez ryb. Šútovský dodává, že za posledních třicet let vnímá také obrovský posun v oblasti welfare ryb, které je pro ně samozřejmostí. „Je možné to vidět při naší práci, úrovni a vybavení techniky.“

Foto: Andrew Stavarz.

Kdyby němý tvor mohl mluvit…

Právě welfare ryb je téma, které bychom neměli opomenout. Vztah k rybám je totiž plný paradoxů. Ryby jsou běžnou součástí jídelníčku i rybářských rituálů, ale protože nemají mimiku, hlas ani „výraz tváře“, snadno si k nim vytvoříme odstup. Živý tvor se navíc ve slovníku živočišného průmyslu často mění na věc, jejíž kvalitu určuje „výrobní praxe“ a „zmasilost“, jedná se o „výjimečný produkt“ a živé ryby jsou na sádkách „uskladněny“ až do Vánoc. To koneckonců zdaleka neplatí jen pro ryby.

Švédský profesor Per Jensen ve své knize Zvířata nejsou bez citu shrnuje výzkumy, jež ukazují, že ryby mají nervové dráhy pro vnímání bolesti a jejich chování mění nejen okamžitý podnět, ale i předchozí zkušenost. V pokusech stačilo několikrát spojit záblesk světla se stresovou situací a ryby reagovaly neklidem ještě týden poté. Pro chov a lov to má zásadní význam. Pokud ryby vnímají stres, bolest a strach, musíme být přísní při kontrole, jak probíhá jejich výlov, převoz nebo manipulace na sádkách. A pokud má být chov na jižní Moravě skutečně ekologičtější, měl by být šetrnější i pro ryby samotné.

Mezi typické záběry z výlovů rybníků patří nabírání ryb ve velkém množství do podběráků, vytahování z vody na třídicí linku, nebo podlouhlé koryto, ve kterém rybáři ryby třídí podle druhu a velikosti, než je hodí zpět do vody do kádě. Ivan Šútovský zdůrazňuje, že v Pohořelicích mají ryby v každém momentě přístup k vodě a ke vzduchu — oproti dřívějším praktikám tak nejsou ryby ani v síti na suchu (síť je vyplněná vakem) a i třídicí linka (takzvaný brak) má regulovaný přítok vody z hadice. V kádích, kde jsou na sebe ryby hustě namačkané, je umístěné čerpadlo, aby v nich byl neustále přísun čisté vody. „Jediné místo, kde bývají ryby na suchu, je na váze, abychom věděli jejich přesnou hmotnost a neměřili jsme vodu,“ dodává. 

Že tento přístup není samozřejmostí můžeme vidět například na fotkách z jiných rybníkářství, jako je i Rybářství Třeboň oceněné certifikací UCHR, kde jsou ryby vytahované v podběráku bez výplně, tedy bez přístupu k vodě. Podle Zdeňka Eiserta, hlavního zootechnika Rybářství, jsou ryby v síti pouze několik vteřin, než se dostanou na třídicí linku (s přítokem vody stejně jako v Pohořelicích) a osobně se nesetkal s rybářstvím, které by postupovalo jinak než oni. Součástí certifikace tento požadavek není. Velikost ok se navíc liší podle odhadované velikosti ryb a Eisert věří, že dochází k minimu zranění, například ploutví. „Snažíme se s rybami zacházet co nejhumánněji. Není možné ryby vyndávat šetrněji, jednu po druhé, to by výlov trval čtrnáct dní, což by bylo pro ryby teprve stresující,“ dodává.

Výlov rybníka Jírovce, foto: Vít Švajcr.

Podle etoložky Renáty Hesové z Ústavu ochrany zvířat a welfare na Veterinární univerzitě v Brně v obou případech „dochází ke zvýšené stresové zátěži. A to ať už při vytažení ryb na vzduch nebo při jejich manipulaci, výlovu a přeskupování, protože ryby jsou schopné se navzájem rozeznat v hejnu, pokud se jedná o hejnový druh.“ Při výlovu se najednou přerušují jejich běžné vazby — ryby jsou namačkány v malém prostoru, ztrácejí své „známé“ z hejna a přicházejí o pocit bezpečí, který jim skupina běžně poskytuje.

Po výlovu následuje přesun ryb do sádek a pak je čeká další převoz — například na vánoční prodejní místa. S tím, že Rybníkářství Pohořelice exportuje 40 % ryb do zahraničí. „Samotná doprava je pro jakékoliv zvíře vždy jistým způsobem stresující. Jistě by bylo mnohem lepší, kdyby si lidé chodili ryby kupovat přímo do sádek,“ upozorňuje etoložka a dodává, že „v konečném důsledku pro zvíře jako takové není až tak velký problém akutní stres, mnohem horší je stres chronický.“ Chronický stres nastává tehdy, když jsou ryby dlouhodobě vystaveny nepohodě — to může znamenat dny či týdny zvýšené zátěže, která oslabuje imunitu nebo zvyšuje náchylnost k nemocem.

Tradice, kterou jen tak něco nerozhýbe

Když se vrátíme k úvodní otázce — prosazuje se na jižní Moravě ekologičtější způsob chovu a lovu ryb? — odpověď není přímočará. „Tradiční rybníkářství je řadu let stejné. Hlavní chovanou rybou je kapr, a kromě modernější mechanizace se nemění,“ shrnuje situaci pro časopis 7.G Radek Špatka z Povodí Moravy. Výraznější změny podle něj brzdí především ekonomika a vlastnická struktura rybníků. Mnoho vodních nádrží vzniklo výhradně pro chov ryb a patří firmám, pro něž je to hlavní zdroj příjmů. Ty musí držet krok s trhem, legislativou a rostoucími náklady — a prostor pro experimenty je tím velmi omezený. Nicméně moderní intenzivní chovy, například lososovitých ryb, existují v Česku jen výjimečně.

Špatka zdůrazňuje, že hospodaření v rybnících je silně ovlivněno podmínkami konkrétní nádrže, vodoprávními limity a státními zásahy, včetně dotací či náhrad za škody způsobené predátory. Něco se přesto mění. Rybáři reagují na sucho, podporují biodiverzitu snižováním množství ryb v rybníku, k tomu vznikla první česká certifikace, která se pokouší nastavit standard šetrnějšího chovu. „I myšlení samotných rybářů, co se týče udržitelnosti, se mění,“ míní Špatka. „Probíhá generační výměna a mnoho mladších rybářů, kteří se dostávají do vedoucích funkcí, si uvědomuje, že udržitelnost je správná cesta. Pokud se ale nezmění myšlení a přístup většiny, tak to bude zase jenom kapka v moři a boj s větrnými mlýny,“ dodává.

Ekologičtější chov se tak na jižní Moravě a potažmo v celém Česku zatím spíš rodí, než že by se prosazoval. Je v návrzích, v prvních certifikacích, v technologiích, jež reagují na horko a sucho. V generační výměně. V otázkách, které si rybáři i veřejnost začínají klást. Bez nezávislého ověření je však těžké posoudit, kde končí marketing a kde začíná skutečná změna. Většina chovu je stále tradiční a zodpovědět otázky po ekologičtější praxi se odvažují jen nemnozí.

Kontakt: esterdobiasova@gmail.com.

Tento článek byl podpořen z veřejné sbírky dobročinných ob­chodů Nadace Veronica