Neříkejte tomu ezo: Za zrcadlo české spirituality

Za knihou Neříkejte tomu ezo, s podtitulem Česko uprostřed spirituální revoluce, stojí Magdalena Dušková a Pavel Šplíchal z redakce Deníku Alarm. Oba se v něm dlouhodobě věnují politice a společenským tématům, od bydlení a chudoby přes feminismus po krajní pravici. Z jejich novinářské práce vychází i Neříkejte tomu ezo — stojí totiž na stejnojmenné reportážní sérii, kterou Alarm spustil v září 2025. V knižní podobě se pak z reportáží a rozhovorů stává širší úvaha o tom, proč je dnes spiritualita pro tolik lidí přitažlivá a jak snadno se může z útěchy proměnit v břemeno.

Jsem tvůrcem svého života

V úvodní kapitole Ještě než to začalo se kniha vrací do minulého režimu a ukazuje, že česká alternativní spiritualita nevznikla až s Instagramem a zájmem o wellness. Její kořeny lze naopak hledat v psychotronice (pseudovědě zkoumající mimosmyslové vnímání — pozn. red.) a v různých undergroundových a pololegálních duchovních prostředích, která v té době existovala jak mezi disidenty, tak v oficiálních strukturách. Tento obrázek dokresluje také popis vzniku Českého klubu skeptiků Sisyfos a rozhovor s expertkou na alternativní spiritualitu Zuzanou Kostićovou. Právě ona vysvětluje, proč „tomu nemáme říkat ezo“, kolik Čechů nějakou formu alternativní spirituality praktikuje a nakolik je tento fenomén vlastně náboženstvím.

V dalších kapitolách pak již hlavní roli hrají jednotliví lidé a jejich příběhy. V kapitole Ze zastavárny do astrálu sledujeme Romana, jemuž spiritualita pomohla opustit prostředí násilí a drog a přivedla jej k tomu, jak sám říká, chtít být dobrým člověkem. Následná část Prosím, mějte mě někdo rád nás zavede do prostředí ženských kruhů a spirituálního influencerství, které je dnes tolik zesměšňováno. Dušková a Šplíchal sice též zachycují jeho absurditu, zároveň však předvádějí, co na něm může být tak přitažlivé. Trauma, samota, únava, špatná zkušenost s lékaři, nástrahy mateřství, to všechno jsou problémy, s nimiž klasické instituce neumějí pracovat, a spirituální influencerky či různé intuitivní průvodkyně a terapeutky naopak ano. Kromě krystalů a vonných tyčinek totiž dokáží poskytnout útěchu, podporu, a hlavně vysvětlení.

Jsem v harmonii se sebou i celým světem

Cestu skrze spiritualitu představuje kapitola Tam a zase zpátky, příběh z Brna. Petr a Jaromír v ní autorské dvojici popisují své stoupání na pomyslný vrchol spirituality i následný tvrdý pád do totálního skepticismu. Na jejich postoj ke spiritualitě, byť dnes prý smířlivý, navazují poněkud drsnější kapitoly. Přes příběhy dvou dětí, které ve spirituálním prostředí vyrůstaly a nedostaly na výběr, zda a nakolik budou jeho součástí, se kniha dostává do části o alternativní medicíně. Na příbězích několika lidí — těch, kteří v alternativě našli úlevu, těch, kteří se v ní ztratili, i těch, kteří na její sliby fatálně doplatili — předestírá celé spektrum vztahů mezi oficiální medicínou a alternativními přístupy.

Právě do těchto částí vstupuje také téma politiky a vzápětí přebírá otěže. K příběhům o vlastním uzdravování a hledání smyslu života najednou skoro automaticky přibývají dezinformace, konspirační teorie a proruské narativy. Zazní z úst dalších spirituálních influencerů a na festivalu Molekuly života, Dušková a Šplíchal je ale vypátrají i ve zdánlivě nevinných zdrojích typu časopis Meduňka. Úspěšně nás tak nechávají nahlédnout za zrcadlo alternativní spirituality, do její méně voňavé, láskyplné a sluncem prozářené části. Postupně tak s nimi pronikneme až do konspirací o UFO a údajných zázraků biotroniky, jejíž tváří je samozvaný prorok Tomáš Pfeiffer.

V závěru knihy naopak autorské duo skrze poslední příběh Niny ukazuje, že spiritualita nemusí nutně vést k apolitičnosti a do náruče konspirací, ale naopak v nás může probouzet solidaritu a touhu pomáhat. Neříkejte tomu ezo tak nakonec není jen sondou do české alternativní spirituality. Je rovněž pokusem představit její potenciál, který nebude nabízet zázraky ani spasení, nýbrž větší citlivost k druhým a odpovědnost za svět, v němž žijeme.

Usmívám se na svět a svět se usmívá na mě

Kniha vyniká svým reportážním pojetím, protože tak nejlépe a bez komplikovaného vysvětlování předvádí, jak rozporuplná může alternativní spiritualita být. Na druhou stranu v tom lze ale spatřovat i jistou slabinu publikace. Otevírá totiž spoustu témat, která poté dále nerozpracovává. Vzhledem k jejich rozsahu to ani dělat nemůže, čtenáře však nutně napadne, že tady o tom by si chtěl přečíst více. Mě takto upoutaly například pasáže, kde Petr s Jaromírem naznačují, že jejich spirituální období v sobě mělo cosi intenzivního a naplněného, něco, co jim dnešní skeptický přístup už nenabízí. Nebo když Roman na konci své kapitoly uvede, že si svůj současný život může dovolit jen díky pozůstalosti, čímž kniha náhle naráží na otázku peněz a privilegií.

Přestože se Dušková a Šplíchal snaží napříč knihou spiritualitu nehodnotit, občas mi připadalo, že jim to přece jen takzvaně ulétlo. „Po obrovských tržbách za Čtyři dohody si jejich autor vzpomněl, že existuje i Pátá dohoda, která se dá zpeněžit,“ píšou například. Ani to však nic nemění na tom, že jejich kniha přináší velmi zajímavé vhledy do současné společnosti, politiky i zdravotnictví, a to i tam, kde se zrovna přímo nezaobírá alternativní spiritualitou. Navíc je kromě zdrojů a slovníčku doplněna motivačními citáty, z nichž si některé můžete přečíst v mezititulcích této recenze.

Ve svých vhledech je nakonec kniha nejsilnější — odhaluje nejen svět léčitelů, spirituálních influencerek a biotroniků, ale hlavně společnost, v níž chybí solidarita, empatie a laskavost. A právě proto stojí za přečtení i těm, kdo se jinak nad slovem ezo jen ušklíbají.

Magdalena Dušková, Pavel Šplíchal: Neříkejte tomu ezo: Česko uprostřed spirituální revoluce. Alarm, 2025, vydání první, 213 stran. Kontakt: kajakupkova@seznam.cz.