Ovoce tradiční, nebo moderní? Hlavně pestré

Kolem pěti tisíc kusů letos vysazených stromků má společné dvě věci. Jejich původ sahá hodně daleko a všechny prošly rukama potulného sadaře Dominika Grohmanna. Bezpečně zabalené cestovaly na všechny směry republiky a dnes je s velkou pravděpodobností mnoho z nich již přikrytých čerstvou nadílkou sněhu.

Tam, kde se rodí kořeny budoucích sadů

Na okraji Hrušek u Vyškova se krajina rozevírá do širokých, táhlých polí, kde vítr bez překážek sviští přes hřebeny. Uprostřed této otevřenosti vyčnívá malý ostrov pořádku a trpělivosti: tradiční ovocná školka. Školka tu stojí v naprostém kontrastu k okolní rozlehlosti. V pravidelných řadách vyrůstají tisíce mladých stromků — různé druhy, různé tvary, různé fáze růstu. Každý pevně uchycený u opěrné tyčky, každý zaškolkovaný do ručně vypleté půdy. 

Je to tu od A do Z. Do tří hektarů se podařilo vměstnat všechno, co v našich krajích dokáže zapustit kořeny — celý sortiment ovocných stromů. Všude kolem neveliké oplocenky se táhnou pole, některá zoraná, jiná v podzimní žluti doznívající kukuřice. Je v tom něco příslibového — jako by se tu mezi kukuřicí a mohutnými stožáry vysokého napětí tiše rodila jiná budoucnost krajiny. 

Mezi těmi řadami stromků stojí Dominik Grohmann. Na první pohled působí jako někdo, kdo sem patří — ruce v kapsách, klidný výraz, pevný postoj. Za jeho zády se krajina rovná do přesných linií připomínajících pruhy na jeho modrém svetru. Ten, spolu s chladným vzduchem, je zatím jedinou předzvěstí blížící se zimy. Ta sem dorazí až za pár týdnů, v té době už bude mít podzimní prodej stromků ukončen a zahájí přípravy na další sezónu.

V pevných hnědých botách prochází školkou a půda mu jemně praská pod podrážkami. Kolem něj stojí stovky mladých stromků, které nejen vysadil, ale každý den se o ně pečlivě stará. „Nejsem jediný potulný sadař. Měl jsem pocit, že navazuju na ostatní. Založil jsem web Potulný sadař a postupně se tím začal živit,“ říká. Občas se zastaví, pohladí rukou mladou větvičku a pokračuje: „Vnímám ovocné stromy, to, jak je pěstujeme, to spojení s krajinou. Když někde jsme a jdeme se projít, vidíme něco zajímavého a určujeme stromy. Je to už naší součástí.”

Kde zakoření péče, roste i krajina

První výsadba v Hruškách ho přivedla k celé řadě nových otázek: jak o mladé stromky správně pečovat, co potřebují, kdy zasáhnout a kdy jim dát prostor. Aby tomu porozuměl, začal jezdit na kurzy. „Nejvíc jsem se toho naučil od Ludovíta Vašše a Janka Veselého z Bílých Karpat,“ říká. Postupně mu došlo, že podobné informace hledá víc lidí, jenže na internetu se o tradičním ovocnářství psalo jen okrajově. „Když jsem si uvědomil, že je o tyto informace zájem, ale nejsou na internetu moc dostupné, začal jsem psát blog,“ vysvětluje. 

A pak už věci nabraly vlastní tempo. Zvědavost rostla, zájem veřejnosti taky — a s ním i množství času, který tématu věnoval. „Po třech letech zájmu se z toho pro mě stala full time práce,“ dodává. A dnes, kromě výsadeb po celé republice, má i vlastní ovocnou školku.

Tradiční moravský sad je pro něj široký pojem. „Jinak vypadá sad v Jeseníkách, jinak u Znojma, kde bude spíš meruňkový, u Hustopečí zase mandloňový a na severní Moravě hlavně jabloňový. Je to hodně lokální, často vesnice od vesnice.“ Když se hovoří o tradičním sadu, představí si polokmenný nebo vysokokmenný, s minimální péčí o stromy. „Ale takových sadů dnes už moc není. Jsou jen relikty a postupně mizí,“ dodává.

Potulný sadař Dominik Grohmann ve své ovocné školce, foto: Karolína Poláčková.

Mírný trend sázet je zpátky však existuje. „To nás živí,“ říká s úsměvem — ale masovou záležitost z toho dělat nelze. „Pokud se bavíme o produkčních sadech, tradiční extenzivní sady nemají šanci konkurovat intenzivním sadům, kde jsou malé stromky vysázené nahusto, lehce se sklízí, ale je tam vysoká míra chemizace,“ přibližuje.

Z Potulného sadaře srší klid, klid člověka, který ví, že výsledky jeho práce se neukážou za měsíc. Školka je o trpělivosti a čekání — o každém centimetru nové zeleně, o každém zakořenění, které není vidět, ale rozhoduje. Ovocnářství je právě o tom. A místo, kde sadař stojí, je takovou mezifází: odsud půjdou stromky do sadů, kde stráví desítky let.

Dnes podle něj existují dva proudy lidí: jeden, který tvrdí, že staré odrůdy jsou dávno překonané, a druhý, který se k nim naopak vrací. Ale faktem zůstává, že stromů je v krajině mnohem méně než historicky. „Celý tamten svah, tam všude kdysi byly sady. Teď jsou tam pole. Vnímám, jak to ubylo,“ uzavírá.

Když výsadba propojuje lidi

Hlavní příčinou úbytku tradičních sadů je intenzifikace zemědělství, a samozřejmě kolektivizace v padesátých a šedesátých letech. „Lidé přišli o svoji půdu a zemědělská družstva sady vytrhala, protože nedávaly ekonomický smysl,“ objasňuje Grohmann. „Bylo jednodušší vysít pšenici a rozoráním spousty sadů nadobro zničit to, co stálo úsilí předchozích generací.“ Krajina se tehdy zásadně změnila a mnohé historické sady zůstaly jen vzpomínkou. 

Některé sady mizí, jiné sadař tvoří. „Vidíte tamten sad?“ ptá se, zatímco ukazuje na protější svah, a bez čekání na odpověď pokračuje: „Před šesti lety tam byly jen lány polí.“ Na necelých třech hektarech vysázel přes tři sta ovocných stromů a desítky keřů — hlavně hrušně, meruňky, třešně, jabloně, slivoně a ořešáky, přičemž od každého druhu je zde zastoupen mix více odrůd. Sad je rozdělen na dva menší celky a nabízí útočiště hmyzu i polním živočichům.

„Sad patří celé obci, je na obecním pozemku a má význam i v rámci územního systému ekologické stability — je to vlastně malé biocentrum,“ doplňuje. Místní sem mohou přijít s košíkem v ruce a natrhat si, co chtějí. „V obci už máme i sušárnu ovoce a plánuje se budovat moštárna. Rádi bychom navázali akcemi typu obecní moštování, aby komunita kolem sadu žila a fungovala,“ plánuje sadař, který v okolí obce spolu s občany vysázel už přes sedm set stromů.

Ovocná školka Dominika Grohmanna v Hruškách na Vyškovsku, foto: Karolína Poláčková.

Nová doba, staré odrůdy?

„Proč je důležité pěstovat staré odrůdy? Pro mě je klíčová pestrost,“ vysvětluje Grohmann. „Ve starých odrůdách je mnohem větší rozmanitost než v moderních. Moderní odrůdy jsou vyšlechtěné tak, aby vyhovovaly dnešnímu spotřebiteli — aby hezky vypadaly, byly velké a měly jednotnou chuť. Staré odrůdy ale nabízejí pestrost, kterou ty moderní nemohou nabídnout,“ dodává.

Staré odrůdy přinášejí nejen odlišnou chuť a velikost plodů, ale i specifické využití: některé jsou vhodné na sušení, jiné na moštování. „Každá má své nároky na stanoviště — například na nadmořskou výšku,“ pokračuje ve výkladu. „U moderních odrůd si toho příliš nevyberete, většinou jsou vyšlechtěné pro jednotné podmínky. A v tom je obrovská výhoda těch starých.“

Výsadba moderních odrůd navíc podle něj může být riskantní. „Když si někdo vysadí jen moderní odrůdy, může mu to brzy přestat fungovat. I když jsou rezistentní, choroba může zmutovat a z rezistentů se stanou velmi citlivé odrůdy. Nejsem zásadně proti moderním odrůdám, ale pestrost je zásadní — jak v sadech, tak při nových výsadbách,“ míní. Zároveň připomíná, že k pěstování starých odrůd vede i určitý sentiment. „Lidé mají rádi to, co znají z dětství. Stromy k tomu vybízí — zasadit strom znamená myslet na dlouhou budoucnost, než začne plodit.“

S ohledem na klimatickou změnu je podle Grohmanna možné najít vhodnou starou odrůdu téměř pro každou lokalitu. „Moderní odrůdy jsou méně adaptované. Samozřejmě platí, že když se před sto lety sázelo něco na jednom místě, dnes to může být jinak. Ale určitě je snazší vybírat ze starých odrůd než z moderních.“

Nezapomenuté chutě českých zahrad

Do Hrušek k němu míří více kategorií zákazníků. „Jedni sází do krajiny — jsou to podobně ladění lidé jako my, dělají výsadby kolem polňaček, často se zapojují i obce. Pak jsou tu zahradníci, kteří slyší na to, že máme odrůdy, které znají — měli je jejich babičky, dědové. Moderní odrůda má sice punc krásného jablka, ale chuť potom bývá jiná, než na kterou jsou zvyklí.“

V ovocnářství je podle něj hlavní problém klimatická změna. „Každé čtyři roky se vegetační doba prodlouží asi o jeden den. Stromy začínají dřív rašit a později ukončují vegetaci, dřevo tolik nevyzraje a jarní mrazíky přicházejí stejně jako dřív — klidně v první čtvrtině května. Úroda tak na jaře častěji zmrzne. Moderní i staré odrůdy s tím mají problém, ale některé staré jsou mrazuvzdornější, takže je lze vysadit do potřebných lokalit,“ přibližuje.

Neplatí však, že staré odrůdy vyžadují jen málo péče. „I některé staré odrůdy jsou citlivější, náchylnější k chorobám, vyžadují častější řez, nezvládnou sucho. Přesto většina moderních odrůd představuje víc péče — nikdo je nešlechtí na to, aby přežily třeba v 600 metrech nad mořem.“

Potulný sadař Dominik Grohmann ve své ovocné školce, foto: Karolína Poláčková.

Potulné poslání za záchranu klimatu

Potulný sadař se tak snaží vracet krajině to, co z ní pomalu mizí: druhovou i odrůdovou pestrost. Místo rychlých řešení volí trpělivost, místo chemie a hnojiv spoléhá na půdu, čas a poctivou práci. „Moje motivace, proč jsme začali sázet extenzivní sady a prodávat staré odrůdy, je jednoduchá — aby byla krajina pestrá. Z mého pohledu je to jediná cesta, jak se vůbec máme šanci adaptovat na klimatickou změnu. Nikdo nedokáže předvídat, ale jediná šance jak přežít je sázet druhově a odrůdově pestré výsadby. Proto lidem nabízíme v naší školce desítky odrůd — aby v té krajině bylo spoustu různorodého ovoce a aby tam za padesát, osmdesát let stále něco bylo.“

Na klimatickou změnu se přitom snaží moc nemyslet. „Je to podle mě dost úzkostné. Vidím to spíš pesimisticky a myslím, že za sto let to bude hodně špatné. To, co zažíváme dnes — problémy se suchem, chorobami, ekonomikou — bude mnohonásobně vyšší. Zemědělci jsou obecně konzervativní a myslím, že to bude velký průšvih — sociálně i ekonomicky. Ale třeba to skončí dřív něčím jiným,“ zasměje se hořce.

Jeho školka je jediná v republice, která má certifikaci ekologického zemědělství. „Nikdo to tady nedělá v bio, a mě to motivovalo ukázat, že to jde,“ přiznává. Umělá hnojiva ani herbicidy nepřipadají v úvahu. V Česku je třicet až padesát školkařů, z toho jen dva pracují podobně, ale nechtějí podstupovat související administrativu. „Dělám to ekologicky proto, aby lidé vnímali, že je to důležité,“ tvrdí. 

Školkaření je však extrémně riskantní typ zemědělství. „Stromky jsou ve většině školek dva roky a během té doby se může pokazit spousta věcí. Když člověk nemá možnost zasáhnout chemickým přípravkem, možnosti jsou omezené, proto většina lidí nemá důvod riskovat. Důležité ale je, že strom vyrůstá šetrně, s ohledem na krajinu a životní prostředí,“ uzavírá klidně, zatímco nastupuje do své dodávky. Ještě ho čeká dlouhý den a podzimní výsadby nepočkají. 

Skončí tradiční sady?

Kdybychom situaci českých, moravských a slezských sadů posuzovali podle titulků v novinách, patrně by byli všichni sadaři zoufalí. „Za posledních deset let ubyla skoro polovina ovocných sadů v zemi,“ píše Český rozhlas Brno 23. června 2021. „Soumrak českých jablek? Na stromech zůstávají desítky tun, ovocnáře drtí inflace,“ informoval Deník.cz 26. listopadu 2022. O měsíc později psal iRozhlas ještě ostřeji: „Šéf ovocnářů: Zmizí milion ovocných stromů. Náklady na produkci jablek mnohonásobně stouply.“ Situace na trhu byla údajně stejně dramatická následující rok. Lidovky 8. srpna 2023 upozorňují: „Jabloní v Česku dramaticky ubývá, v obchodech přibývají jablka z Polska. Jde české sady ještě zachránit?“ A Pražský deník.cz 6. března 2025 dodává, že domácí ovoce stále častěji nahrazuje dovoz: „Ovoce v obchodech? Jablka se nejčastěji dovážejí z Polska, švestky z Moldavska.“ 

Realita není o moc veselejší. Tuzemské sady pomalu ztrácejí svou tvář — staré jabloně mizí a s nimi i vůně kompotu, chuť šťavnatého ovoce z dětství a stín, který kdysi nabízel útočiště v parných dnech. Když se Ivo Pokorný, místopředseda Ovocnářské unie České republiky, rozhlíží po moravských sadech, vidí změnu, která se neodehrála přes noc. „V posledních deseti letech významně ubylo plochy všech ovocných druhů pěstovaných na Moravě,“ konstatuje a dodává, že tento úbytek nepostihl pouze Moravu, ale celou republiku.

Tomáš Blaha v Předklášteří u Tišnova, foto: Karolína Poláčková.

Za ústupem sadů nestojí jediná příčina, nejpalčivější je však podle Pokorného počasí. Připomíná, že za poslední dekádu byla alespoň polovina sezón poznamenána poškozením jarními mrazy a krupobitím. Právě jarní mráz představuje zásadní problém: „V dnešní době představuje založení jednoho hektaru intenzivního sadu jabloní náklady i přes 1,2 milionu korun. Mráz je nepojistitelné riziko u ovocných druhů s výjimkou jabloní a hrušní.“ I u těchto výjimek je situace složitá — pojištění je téměř nedostupné kvůli vysoké ceně, a navíc je povinně spojené s pojištěním proti krupobití.

Proti němu se pěstitelé mohou bránit instalací sítí, ale i tato varianta není jednoduchá. „Je to finančně velmi náročné,“ upozorňuje Pokorný. Pěstování ovoce je jednoduše drahé. „Náklady na pěstování ovoce jsou mnohonásobně vyšší než u polních plodin,“ prozrazuje s tím, že i jeden jediný rok s výpadkem úrody může být pro pěstitele fatální.

Vládnou jablka, meruňky mizí

Když Pokorný mluví o ovocnářství na Moravě, nezůstává jen u aktuálních problémů. Připomíná i ztrátu, která má kulturní a historický rozměr: „Historicky byly doménou jižní Moravy výsadby broskvoní, meruněk.“ Právě tyto teplomilné druhy už ke krajině téměř nepatří. Změna klimatu, choroby a ekonomická nerentabilita spustily proces, který se těžko zastavuje. Problémem zdejšího ovocnářství je podle něj také nespravedlivé rozdělení marží mezi obchodníky a pěstiteli. „Farmářská cena často nestačí pokrýt náklady, zatímco cena na pultech stále roste, v posledním roce se zvýšila o tři procenta, zatímco u pěstitelů klesla o jedenáct procent, a rozdíl se tak postupně zvětšuje ve prospěch obchodníků,“ přibližuje.

Pokorný též připomíná čísla, jež ukazují změny v moravských sadech. Intenzivní výsadby členů Ovocnářské unie na Moravě a ve Slezsku dnes zaujímají 3 151 hektarů včetně školek, přičemž jabloně tvoří téměř třetinu. Nezapomíná však ani na sektor, který statistiky míjejí. „Nerad bych zapomenul na zahrádkáře,“ říká. Právě oni udržují staré odrůdy a sází stromky tam, kde velké sady postupně mizí. 

To potvrzují i data Českého statistického úřadu, podle nichž v roce 2024 rostlo v Česku více než 31 milionů ovocných stromů a keřů, přičemž domácnosti jich mají dokonce o něco víc než profesionální sady. Tento fakt se výrazně promítá i do celkové produkce: domácnosti sklidily přes 108 tisíc tun ovoce, což je více než dvojnásobek oproti zemědělskému sektoru. Z celé produkce jednoznačně dominují jabloně, kterých je téměř 15 milionů a jež se na sklizni podílejí více než 93 tisíci tunami. Podle ČSÚ pak každý našinec sní ročně téměř 26 kilogramů jablek, což odpovídá přibližně 167 jablkům.

Zahrady a dvory rozptýlené po celé zemi tvoří rozsáhlou síť malých, ale dohromady významných ostrůvků produkce, které přinášejí pestrost i stabilitu. Domácí zahrady jsou tak zásadní pro udržení tradičních ovocných druhů i genetické rozmanitosti. Celkový obraz ukazuje, že česká krajina je ovocem doslova protkaná — a že její největší sila neleží v monokulturách, ale v decentralizované, různorodé ovocnářské kultuře, která odolává výkyvům počasí i změnám klimatu.

Sad v Předklášteří u Tišnova, foto: Karolína Poláčková.

Aby to zvládl běžný člověk

O padesát kilometrů dál od Hrušek, na pozemcích cisterciáckého kláštera Porta coeli, pod starými rozložitými jabloněmi, stojí vysoká postava. Usměvavý chlap, který na první pohled působí, jako by mu listopadový chlad vůbec nevadil. Díky otužilosti klame tělem — kolemjdoucí by snad i uvěřil, že se kalendář spletl a že je tady ještě pořád teplo. Jenže i do Předklášteří u Tišnova už brzy dorazí zima. Pomalu, ale důrazně.

Tomáš Blaha si chladné měsíce příliš neužívá. Raději má léto, tiché podvečery, kdy se celá krajina stáhne do sebe a silnice kolem Předklášteří konečně ztichne. Vzduch se uklidní, všechno zpomalí a člověk cítí, že je tu správně. „To je taková pohodička dycky,“ směje se a ukazuje směrem k údolí Svratky. „Že si říkám: jo, kvůli tomu stálo za to ty sady prořezat a vyčistit, aby se tady člověk mohl v červencový podvečer válet a kochat se výhledem.“ 

Ještě před pár lety totiž okolní klášterní zahrady a sady vypadaly jako ukázkový příklad přirozené sukcese a návratu lesa. Šípky, hlohy a babyky tvořily neproniknutelné houštiny, staré stromy mizely v objetí křovin a celé místo jako by se propadalo do ticha. Od roku 2018 Blaha s přáteli, dobrovolníky a zřejmě již brzy takzvaně „politickými neziskovkami“ (Hojnost, Hnutí Brontosaurus, NaZemi a další) proměňuje zanedbané pozemky v prostor, který znovu dýchá. Z původních osmnácti hektarů se podařilo citlivě prořezat a postupně dosazovat šest hektarů — starý jabloňový a švestkový sad. 

Na podzim k nim jezdí na programy školy, pomůžou se sklizní a lisují mošt. „Pořád ale ve srandovním množství,“ poznamenává Blaha. „Nejde tady v prvé řadě o produkční sad, ale o zážitek. Aby každý odjel s lahví čerstvého moštu a hlavně s chutí, která v něm něco probudí. „Děláváme i mapování starých odrůd, díky tomu se nám už podařilo zmapovat celou řadu katastrů v okolí Tišnova, a vlastně jsme tím potvrdili, jak neuvěřitelně bohatá je odrůdová skladba našeho regionu. Máme i veřejně dostupnou mapu,“ přibližuje. 

Výlisky z moštování rozhodí na záhon v klášterní zahradě, kde tak vzniká domácí miniškolka podnoží, které po dvou letech naroubují místními raritními odrůdami. „Naše stromky pak sázíme do sadu. Není to profi školka, ale o to nejde. Cílem je ukázat, že to zvládne i běžný člověk,“ dodává.

Tomáš Blaha lektoruje v Předklášteří u Tišnova, foto: Karolína Poláčková.

Vysokokmen jinak: inspirace z Bretaně

Blaha zdůrazňuje, že nemá smysl svazovat se představami, které se tváří jako neměnná pravidla. „Podle mě je potřeba adaptovat se na podmínky doby — dnes vnímám jako užitečné vysoko zapěstované koruny, i třeba vyšší než dva metry, aby pod nimi mohla jezdit zemědělská technika.“ Mnozí zemědělci stromy odmítají právě proto, že si představují nízko založené koruny. V Normandii a Bretani ale viděl jiný model: „V jejich tradičních sadech rostou takzvané haut tige, v podstatě vysokokmen, ale ještě vyšší než u nás, protože se pod stromy pasou krávy a ty oberou větve a listí, na které dosáhnou,“ vysvětluje.

Blaha se při vyprávění pousměje. „Pomůžu si jedním bonmotem Christiana Toulleca, mého šéfa v cidérce v Bretani: ,Tradice je jen inovace, která uspěla.‘“ Právě tahle myšlenka mu často pomáhá podívat se na pojem „tradiční sad“ s odstupem. „Takže spousta lidí může vnímat jako tradiční sad nějaký rozvolněný vysokokmenný sad ve sponu (vzdálenosti mezi rostlinami, pozn. red.) deset na deset metrů,“ objasňuje. Pro znalce je tradicí takzvaný polní nebo selský sad, tedy řada stromů oddělující pole jednotlivých majitelů. Ale pro někoho jiného může být tradiční sad intenzivní sad se zákrsky, „což je podoba sadu, který už je tady třeba padesát let — to už je taky solidní tradice, ne?“ táže se. 

Pestrý genofond jako pojistka do budoucna

Z jeho slov je patrné, že praktická účelnost je pro něj důležitější než rigidní představa o tom, co je tradiční. „Takže mi přijde dobré se nevázat na žádné kánonem budované tradice, ale spíš přemýšlet nad účelností a funkcí,” vysvětluje. Podobně přistupuje i ke starým odrůdám. „Však i ty staré odrůdy mají svoji funkci a výhodu — dají se pěstovat extenzivně, bez velkých nároků na vstupy ať už v podobě lidské práce, anebo chemických postřiků.“ 

Stejně jako Grohmann považuje i Blaha za zásadní zachovávat pestrost pěstovaného sortimentu a udržovat genofond pro budoucnost. „Nevíme, která odrůda obstojí při klimatické změně, protože netušíme, jak se bude vyvíjet.“

A jak ovlivňuje klimatická změna jejich činnost na Tišnovsku? „Podobně jako všude nám přestávají platit staré poučky a moudrosti starých ovocnářů,“ odpovídá. Klášterní sady jsou na svazích orientovaných k severu: „Dřív se to považovalo za špatnou polohu, dnes je to výhoda — stromy tam ještě nejsou probuzené a nehrozí jim zmrznutí v květu při jarních mrazících.“

Sad v Předklášteří u Tišnova, foto: Karolína Poláčková.

Zachovat pestrost pro budoucnost

Blaha následně upozorňuje, že největším problémem jsou přehnaná očekávání nebo přezíravost — staré odrůdy nejsou en bloc lepší nebo horší než moderní. Každá má své vlastnosti, pozitiva i negativa. „Kdyby byla jedna nejlepší, už by převálcovala všechno ostatní, jako se to stalo u banánů s odrůdou Cavendish,“ směje se. Podle něj však může monokultura jedné odrůdy a jeden škůdce totálně zničit světový trh.

Blaha zdůrazňuje, že zásadní je, když si lidé budou staré odrůdy sadit v zahradách a pečovat o ně pro další generace. Klíčové je vytvářet decentralizované ostrůvky genetické pestrosti. Proto u nich v NaNebi pořádají Slavnost ovoce a výukové programy — lidé musí staré odrůdy nejprve ochutnat, aby je chtěli pěstovat.

A jak si představuje budoucnost sadů na jižní Moravě? Mluví o agrolesnictví. Stromy mezi poli. (Viz text v 7.G 5/2019, pozn. red.) „Stromy vytvářejí lepší mikroklima a pomáhají rozbít nekonečné polní lány,“ vysvětluje. Vlastně nejde o nic nového. Spíš o návrat k tomu, co dřív bývalo běžné. A co může krajině pomoct přežít výkyvy počasí a klimatickou změnu.

S příchodem zimy zahrady utichají a velká část území už je pokrytá sněhem. Holé větve stromů se sklánějí pod jeho bílou tíhou, země odpočívá v tichém vegetačním klidu. A právě v tom zimním spánku, pod sněhovou peřinou, spočívá jejich síla: pokud jim dáme čas, znovu ožijí na jaře a spolu s nimi i chuť a vůně zdejšího ovocnářství.

Kontakt: carolinepolackova@gmail.com.

Tento článek byl podpořen z veřejné sbírky dobročinných ob­chodů Nadace Veronica.