Nové klima, staré ovoce?

Když v roce 1931 publikoval František Suchý druhé vydání pomologické knihy Moravské ovoce, napsal v předmluvě mimo jiné toto: „Nemají býti odsouzeny ty odrůdy, které se v našich poměrech po řadu desetiletí pěstovaly, dobře prospívaly a se osvědčily. Nelze přece počítati každoročně s takovými mrazy, jako byly v roce 1929. U některých odrůd vyobrazených a popsaných v tomto díle bylo poukázáno na účinky mrazů, aniž by byly proto odsuzovány všechny, které jim nevzdorovaly.“

Suchý byl ovocnářský modernista, jeho cílem bylo zjednodušení a zefektivnění ovocnářské produkce v Československu. Ve svém díle tedy protežoval odrůdy nové na úkor odrůd starých a krajových, které vnášely do pomologie jen zbytečný zmatek (tedy diverzitu). Když mluví o mrazech roku 1929, snaží se bagatelizovat ovocnářskou pohromu. Tehdy v únoru poklesly teploty až na -40°C a v Československu vymrzlo a bylo vykáceno 12 milionů ovocných stromů, tedy 40 procent celkového počtu ovocných dřevin. Československo tím přišlo o ovocnářskou soběstačnost a následující společensko-ekonomické události vedly k omezování odrůd pěstovaného ovoce, které později vyústilo až do Listiny povolených odrůd, která taxativně určovala, které odrůdy smějí být ve školkách množeny. Tím výrazně přispěla k ústupu starých a krajových odrůd ze sadů a zahrad.

Výsadby starých odrůd ovocných stromů na kmenných tvarech. Foto: Dominik Grohmann.

Nyní čelíme daleko většímu klimatickému výkyvu, než zažil František Suchý a jeho současníci. I proto se nabízí otázka, nakolik nám mohou minulostí osvědčené staré a krajové odrůdy pomoci při udržení ovocnářské produkce.

Lépe vzdorující, ale ne samospásné

Hnutí na záchranu starých a krajových odrůd zmiňuje několik argumentů pro to, aby byly právě tyto odrůdy pěstovány: Úcta k tradici a kulturnímu dědictví a práci starých šlechtitelů, s tím spojená estetická hodnota malebných venkovských alejí a sadů, rezistence vůči škůdcům a chorobám (které mají odrůdy z doby před-industriálního zemědělství zpravidla vyšší než ty vyšlechtěné v době chemizace zemědělství), přizpůsobení regionálním (často ztíženým) podmínkám, a ovšem také  nutnost zachování biodiverzity a genetické rozmanitosti pro případ, že to někdy v budoucnu budeme potřebovat. Jakkoliv se tento poslední argument nejvíce nalézá v oblasti budoucích slibů a přání, které jsou otcem myšlenky, mohou to být právě genofondové sady udržované nadšenci anebo zapomenuté sady v marginálních oblastech, které poskytnou klíč k udržení ovocnářské produkce i v časech klimatické změny.

Tento problém je však daleko komplexnější a nestačí se pouze spolehnout na to, že staré odrůdy en bloc prostě lépe odolají změně klimatu. Celá řada starých odrůd byla přizpůsobena na drsnější klimatické podmínky horských oblastí, případně oblastí srážkových stínů. Některé dokázaly lépe odolávat a prospívat na horších půdách, nebo si vytáhnout vodu i z nižších poloh či mít jiné vlastnosti, díky kterým dokázaly lépe vzdorovat delším obdobím sucha. Na druhé straně nejsou staré odrůdy samospásné — už před patnácti lety vyzýval ovocný školkař Stanislav Boček ke střízlivosti při nekritickém prosazování návratu starých odrůd vždy a všude, když zpochybňoval, že například stará odrůda ‚Baumanova reneta‘ (vyšlechtěná v Belgii kolem roku 1800) se svojí náchylností k chorobám a nízkou odolností vůči mrazu je do nových výsadeb vhodnější než nové rezistentní odrůdy, jako je například moderní česká odrůda ‚Nabella‘, jež vznikla šlechtěním ze staré odrůdy ‚Matčino‘.

Výsadby starých odrůd ovocných stromů na kmenných tvarech. Foto: Dominik Grohmann.

Staré odrůdy tedy mohou poskytnout výborný materiál pro budoucí šlechtění. V říjnu 2018 publikoval National Geographic článek o výzkumu v kalifornském pohoří Sierra Nevada. Nachází se zde celá řada měst duchů — hornických osídlení vzniklých během zlaté horečky v polovině 19. století, které většinou nepřežily počátek století 20. Právě v okolí těchto zlatokopeckých osad se dodnes nacházejí životaschopné exempláře starých odrůd, které dokázaly přežít v extrémních podmínkách bez chemizace a řádné ovocnářské péče. Tyto odrůdy tak mohou v budoucnu nahradit odrůdy, které si se změnou klimatu nedokážou poradit, případně mohou poskytnout šlechtitelský materiál ke šlechtění nových odolnějších odrůd.

Extenzivní vs. intenzivní

Pokud se dá u něčeho předpokládat společná výhoda starých a krajových odrůd vzhledem ke klimatické změně, pak je to kmenný tvar, na němž jsou pěstovány. Od starověku převažovalo pěstování na takzvaných vyšších kmenných tvarech — mladý strom rostl ze semínka, poté byl naroubován kulturní odrůdou a koruna mu byla zapěstována ve výšce 170—200 cm. To mělo pro pěstitele zjednodušeně jeden pozitivní a jeden negativní efekt. Strom rostoucí na semenné podnoži může zpravidla lépe odolávat náročnějším klimatickým podmínkám, má mohutnější kořenový systém, který si dokáže lépe a z větší hloubky natáhnout vodu (stará moudrost říká, že to, co roste nad zemí, má strom i pod zemí). Na druhé straně trvá delší dobu, než takový strom naroste do plodnosti, kdy můžeme sklízet jeho ovoce, navíc sklizeň vyžaduje lezení do výšek koruny, případně sběr spadaných jablek na zemi.

Proto už v polovině 17. století mniši ve Francii vyzkoušeli metodu pěstování takzvaných zákrsků (k nám se tato technologická novinka dostává koncem 17. století). U zákrsků se koruna zapěstovává maximálně ve výšce 90 cm, strom potom neroste do takové výšky, a umožňuje tak pohodlný řez i sklizeň. Pěstování zákrsků se v československém prostředí prosadilo až v 70. letech v industriálním zemědělství závislém na chemizaci a pravidelném řezu — mluvíme o takzvané intenzivní produkci. Zákrsky ovšem potřebují slabě rostoucí podnože, které jsou často množeny vegetativně, tedy ne ze semínka, ale třeba řízkováním. Ve školkách tyto podnože označují kódem zpravidla začínajícím písmenem M (například nejrozšířenější M 9).

Se slabším růstem ovšem souvisí i slabší rozvoj kořenů, které už mohou být pro strom problémem v delších obdobích sucha. A v tom může spočívat výhoda starých a krajových odrůd. Byly většinou vyšlechtěny pro vyšší kmenné tvary, a proto většinou rostou bujně a špatně snáší pěstování na zákrscích. Pokud jsou však správně zapěstovány a je jim věnována dostatečná péče v prvních letech po výsadbě, mohou růst dlouho bez větších zásahů ovocnářů (mluvíme o takzvané extenzivní výsadbě).

Brzo na závěry

Radim Pešek, školkař hospodařící v bělokarpatských Bojkovicích, začínal experimentovat s odrůdami lépe odolávajícími suchu už kolem roku 2010. Prozatím vidí jako řešení využívání semenáčů jako podnoží, které vytvářejí dostatečný kořenový systém. „Nejde ani tak o to, jak reaguji já na klimatickou změnu, ale jak reaguje klimatická změna na mě. Ve školce pořád experimentujeme a pozorujeme, které odrůdy lépe odolávají suchu, zatím je ale ještě brzo dělat z toho závěry,“ vysvětluje.

V krajině a zahradách lze stále nacházet více než stoleté ovocné stromy. Vzácné dědictví našich předků. Foto: Dominik Grohmann.

Podobně se vyjádřil i zmíněný Stanislav Boček, další postava česko-slovenského hnutí na záchranu starých a krajových odrůd (i když, upřímně řečeno, hnutí… můžeme parafrázovat Františka Palackého a říct, že by se všichni členové tohoto hnutí pohodlně vešli do jedné hospody — což se občas opravdu stává). Boček se často pyšní tím, že jeho školka v Crhově u Kunštátu se nachází ve srážkovém stínu Vysočiny, což v kombinaci s nadmořskou výškou 550 metrů nad mořem vytváří poměrně náročnou kombinaci. Ta ovšem na druhé straně slibuje produkovat odolné stromky, pro které je zlepšením skoro jakákoliv jiná lokalita, do níž je přesadíte.

Hrušky, třešně, dříny

Klimatické změna se ovšem nemusí podepsat pouze na změně v pěstování odrůd ovocných dřevin; v jejím důsledku se můžeme dočkat i kompletní změny v pěstovaných druzích ovocných stromů. Tedy že dosud dominantní jabloně vystřídá některý jiný druh.

Podíl jabloní na všech ovocných stromech se díky výsadbě zákrsků do sedmdesátých let zvýšil z poválečných 29 na 45 procent. Tyto odrůdy byly tržně atraktivní, vyžadovaly však příznivé podmínky, vysokou úroveň agrotechniky a s ohledem na vyšší citlivost na choroby a škůdce i větší chemizaci. A tyto podmínky jim socialistické ovocnářství dodalo. Díky tomu se stala jabloň hegemonem našich zahrad a sadů — v současnosti jejich podíl činí 80 procent, slivoně a hrušky dosahují kolem čtyř procent. To se ale může změnit.

Jabloně jsou v porovnání třeba s hrušněmi méně náročné na stanoviště a půdu, snáší zamokření a jsou schopny růst i ve vyšších nadmořských výškách. Na druhé straně, právě to, že hrušky, ale i slivoně lépe prospívají v sušších lokalitách, může v budoucnu vést k jejich nástupu. Vysychající krajina nás případně donutí k tomu, že se po sortimentu budeme poohlížet v jižněji položených krajinách, jako je třeba hornatá a suchá Bosna a Hercegovina.

Výzkumníci z Technické univerzity ve Zvoleně Andrea Uherková a Bruno Jakubec konstatují, že klimatická změna pravděpodobně zásadně promění druhovou skladbu zde pěstovaného ovoce. Předpokládají větší rozšíření hrušní, třešní a slivoní na úkor jabloní. Zásadní bude pečlivě pozorovat vývoj stromů, včas zrevidovat tradici i moudrosti předků a nebát se sáhnout i k doposud exotickým druhům ovoce. Zvolenští pomologové dokonce očekávají i větší rozšíření dřínů, dosud známých především v lesostepních lokalitách jižní Moravy.

Autor se spolu s dobrovolníky stará o starý sad při klášteře Porta coeli v Předklášteří u Tišnova, při tom se baví výrobou biouhlu a experimentováním s cidrem ve všech polohách. Kontakt: tolman@seznam.cz.

Článek vznikl za podpory programu INTERREG – Rakousko-Česká republika a Evropského fondu pro regionální rozvoj.