Znepokojení senioři za klima?

Letošní extrémní vlny veder přinesly nemalé zdravotní komplikace dlouhodobě ohroženým skupinám lidí: malým dětem, těhotným, chronicky nemocným, seniorům a seniorkám, stejně jako lidem sociálně slabším nebo lidem bez domova. OSN vypočítalo, že extrémní počasí v důsledku klimatické změny už způsobilo úmrtí dvou milionů lidí. Každoročně se pak očekává smrt dalších 250 tisíc lidí. Ač se devět z deseti úmrtí týká rozvojových zemí, kde nejsou dostatečné prostředky pro ochranu zranitelných a kde jsou lidé ohrožení malárií, podvýživou a průjmovými onemocněními, nebezpečí se týká i stárnoucího obyvatelstva Evropy. I na české nejstarší obyvatelstvo má klimatická krize velký dopad.

Stáří v rozpáleném městě

O městských tepelných ostrovech jsme psali vícekrát, věnovali jsme se jim také v čísle 4/2022. Před třemi lety vydalo město Bratislava k tomuto tématu studii s názvem Atlas hodnocení zranitelnosti a rizik nepříznivých důsledků změny klimatu. Ta, stejně jako další podobné analýzy zranitelnosti z jiných měst, ukazuje, že jedny z nejvyšších teplot jsou nejen na velkých střechách průmyslových areálů či obchodních center, ale také na veřejných budovách, jako jsou školy či nemocnice, či v přednádražních prostorách, kde se často pohybují osoby ze zranitelných skupin, tedy i senioři a seniorky. Patří k nim také větší plochy pro bydlení, například nové developerské výstavby bez dostatečné zeleně, a tudíž i zastínění. Další příklady řešení na městských úrovních, kromě závazných strategií a zapojení všech skupin obyvatel do plánování nových výstaveb, představuje publikace Jak navrhnout město, které přežije z dílny pražské kanceláře Nadace Heinricha Bölla. 

Důsledkem života v rozpálených městech jsou únava, dehydratace, přehřátí a zkomplikování některých onemocnění, která mohou nastoupit velmi rychle. Senioři navíc často nepociťují pocit žízně. Kromě zdravotních důsledků mohou být i sociálně izolovaní, protože jim tropické denní teploty neumožňují vycházet ven. 

Seniors for Climate Action Now!

V Kanadě i Spojených státech amerických už organizace sdružující seniory a seniorky bojují za klima asi deset let. Jejich misí je zanechat planetu k žití dalším generacím. Vedou je lidé, kteří se komunitním organizováním zabývají celý život. Například Marie-Lynn Hammond vypráví, že se k aktivismu dostala už v sedmdesátých letech minulého století jako zpěvačka a skladatelka, ale posledních patnáct let je aktivnější, protože dopad klimatických změn je mnohem viditelnější. Bojí se o svět, který zanecháváme i jejím vnoučatům. Jednoduše nechtěla být důchodkyní v houpacím křesle, co nedělá nic. „Pořádáme demonstrace, další dělají výzkumy, věnují se vzdělávání a zapojení původních obyvatel nebo lidí v odborech,“ popisuje na videu organizace Seniors for Climate Action Now (zkráceně SCAN) a začne zpívat svou skladbu, kterou složila na nadcházející demonstraci: „Canada is burning, Canada’s on fire…“

Věková segregace

U nás se dopadům klimatické krize na nejstarší obyvatelstvo dlouhodobě věnuje organizace Arnika. Spolupracuje s řadou expertů a expertek, s jejichž pomocí organizuje už pět let workshopy pro lidi důchodového věku v Praze s cílem zapojit je do plánování a rozvoje města i v kontextu klimatické změny. „Účast starších je dlouhodobě opomíjena, ač na ně opatření mají přímý dopad a řada z nich je velmi aktivní, zejména na místní úrovni, a také jsou často členy a členkami různých spolků, typicky například zahrádkářských, kde můžou být skvělou spojkou,“ vysvětluje za Arniku Václav Orcígr z Arniky. 

Obsazení mostu Pont au Change v Paříži, Extinction Rebellion 2019, foto: Bastian Greshake Tzovaras.

Socioložka Lucie Vidovićová, která se na workshopech podílí, dodává, že senioři mohou být také indikátorem klimaticky odolného města. Zároveň jsou ale hodně různorodou skupinou. „Jsou mezi nimi totiž tací, co ve stejném věku krmí holuby v parku, stejně jako ti, co řídí korporace. A protože se s postupujícím věkem snižuje naše pohyblivost v prostoru a stále více se koncentruje do menších a menších prostor, jsme čím dál tím závislejší na kvalitě nejbližšího sousedství a nemůžeme před negativními jevy utéct,“ vysvětluje Vidovićová a dodává, že senioři často upozorňují na rozdíly mezi tím, jak si věci pamatují z dřívějška, a současným stavem. To pomáhá identifikovat trendy, které tato skupina považuje za zlepšení. 

Při hlubším zkoumání klimatického hnutí přišla Michala Pixová spolu s Ananké Nebeskou na fakt, že české kolektivy až tolik inkluzivní nejsou. „Nízkou míru spolupráce napříč různými hnutími lze chápat jako charakteristický jev české post-socialistické společnosti, která má nadále rezervovaný postoj k různým formám sdružování. Dále ji lze hypoteticky přičítat poměrně častému zaměření iniciativ na jednotlivá témata, a tedy i dosud nedostatečným snahám o hledání společných — přemosťovacích — témat či společných diagnostických rámců, respektive o identifikaci společné příčiny řešených problémů. Mezi příčinami menší míry spolupráce mohou být i dělící linie v oblasti ideové, hodnotové a politické orientace jednotlivých hnutí, kdy například klimatický aktivismus může být ostatními hnutími vnímán jako příliš radikální, a naopak jiná hnutí jako příliš umírněná, konzervativní, reformní a podobně,“ shrnují v publikaci Budoucnost je feministická z roku 2022.

Pro české klimatické hnutí je podle závěrů tohoto výzkumu typická vysoká koncentrace mladých lidí bez závazků, kteří mají nízké životní náklady a jsou ochotni vysoké náklady života ve městech kompenzovat například spolubydlením. V neposlední řadě je možnost pracovat v ekologických organizacích limitovaná také pro lidi žijící mimo velká města, kde se tyto organizace obvykle nacházejí, byť digitalizace přinesla značný posun, a některé práce tak lze vykonávat i na dálku. 

Věková segregace představuje pro českou společnost typický rys, který následně brání vzájemnému generačnímu pochopení. Do školy jdeme se stejně starými lidmi, stejně jako do důchodu. Vlastně se moc nepotkáváme, a tím se často nechápeme. Podle Vidovićové mohou mít starší pocit, že do klimatického hnutí nejsou přizvaní. A toto hnutí možná netuší, že tu má velmi schopnou a nadšenou skupinu lidí nachystanou k zapojení. 

Nástup generativity

Dohromady přivedl starší lidi a členy a členky klimatického hnutí alespoň letošní workshop Arniky. I když nedošlo k tomu, že by se seniorstvo přidalo k hnutí Limity jsme my, podle Valentýny Heřmánkové z Arniky bylo zásadní, že si tyto dvě různé skupiny vzájemně naslouchaly. „Starší si hodně váží toho, co dělají mladí lidé. Nepovažují je už za extremisty, chápou jejich strategie, mohou pomoci je vysvětlovat dalším. Navíc vize města, ve které by všichni chtěli žít, byla hodně podobná: méně aut, více zeleně a více prostoru pro komunitní život, který se vytrácí v individualizované sféře,“ popisuje Heřmánková.

Vidovićová k tomu podotýká, že mezi seniory najdeme mnoho natolik aktivních, aby byli součástí snahy o změnu. „Mají pocit, že sami už nemůžou nic ovlivnit, a proto je pro jejich zapojení klíčové dát jim najevo, že o jejich pomoc stojíme. Například jedna paní na workshopu byla překvapená, že nedostala jen informace o tom, kolik toho má vypít, ale že pomůže také podepsat petici proti developerskému projektu nebo psát na radnici. Stačilo k tomu naťuknutí, protože jsme představili problém v komplexnosti,“ objasňuje socioložka. „Senioři a seniorky také vnímají důsledky klimatické krize na svá vnoučata a stav, ve kterém svět zanechávají,“ doplňuje. I u českých seniorů se objevuje pojem generativita neboli zájem o budoucí generace. 

Pozvěte starší a slabší

Vidovićová proto radí, abychom při organizaci protestu, happeningu nebo jiné akce mysleli na všechny věkové kategorie, s čímž souvisí velmi praktické skutečnosti: kde a kdy akci pořádáme, jestli na ni můžeme zajistit bezbariérový přístup, jestli jsou dostupné toalety nebo jestli občerstvení respektuje například diabetická pravidla. Podle ní jsou právě tyto aspekty klíčem k angažovanosti této skupiny. A dodává, že lidé, kteří začali být aktivní před mnoha lety v Brontosaurech nebo v ČSOP a zestárli v nich, nebo ti, co se věnují ochraně klimatu profesně (jmenuje profesorku Hanu Librovou), mohou být pro další seniory velkou inspirací, jak být aktivní. Navíc prý ani nové formy online aktivismu nemusejí být pro starší překážkou, ba naopak, i mezi nimi budou lidé, kterým bude například psaní e-mailů politikům příjemnější. 

Obsazení mostu Pont au Change v Paříži, Extinction Rebellion 2019, foto: Bastian Greshake Tzovaras.

S tím souhlasí i závěry Pixové a Nebeské: „Naslouchejte zpětné vazbě, ale také předjímejte, jaká zpětná vazba se k vám ani nebude mít možnost dostat. Aktivně oslovujte skupiny lidí, které nejsou v (klimatickém) hnutí dostatečně reprezentovány, a pokuste se je zahrnout do společného plánování,“ doporučují výzkumnice.

Zároveň ale varují před některými případy „inkluze“, kdy například německé hnutí Ende Gelände při organizaci přímé akce vytvořilo speciální finger (skupinu demonstrujících) pro fyzicky méně zdatné či jinak indisponované jedince, za což se následně dočkalo kritiky a obvinění ze segregace. Na další přímé akci pak již bylo speciálních fingerů vytvořeno víc, přičemž každý byl šitý na míru lidem s různými druhy potřeb a měl svá specifická pravidla, čímž se de facto normalizovalo to, že v hnutí není místo jen pro odvážné, silné a zdravé osoby. 

Hana Holcnerová, dvaašedesátiletá aktivistka z Brna, souhlasí s tím, že se české klimatické hnutí prezentuje jako mladistvé. „Na první dobrou to vypadá, že dramatická změna klimatu zajímá pouze mladé. Je fakt, že jejich život, život jejich dětí je bytostně ohrožen, my starší nějak dožijeme. Řekla bych, že moje generace má zakořeněnou obavu z veřejného vystupování a aktivistického jednání. Chce to jistou dávku odvahy, která mně osobně nikdy nechyběla,“ vysvětluje. Sama se zapojovala už v devadesátých letech a nyní podporuje Poslední generaci nebo Pochody za třicítku. Kvůli své nemoci se nyní aktuálně osobně nezapojuje, ale snaží se být činná aspoň v diskusích na sociálních sítích.

Aktivně stárnout ve městě i na venkově

O klimatickou budoucnost se obává i šedesátiletá Pardubičanka Olga Kudrnová. Zároveň má velké obavy, že mladé v jejím okolí klima nezajímá. „Mladí žijí v představě, že žádná hrozba nepřichází. Já se moc bojím, mám pocit, že vidím dál,“ svěřuje se. Ještě před šedesátkou se stihla zúčastnit demonstrace za zákaz těžby v Turówě nebo protestu v jedné z pražských pojišťoven, která dotuje uhelný byznys. Nyní se bohužel nezapojuje. V Pardubicích je ze stejně smýšlejících podle svých slov bohužel sama. 

Na otázku, zda lze aktivizovat starší obyvatele venkova, mi Vidovićová odpovídá otázkou, zda nejsou protesty typicky městská aktivita. Dodává ale, že o aktivním stárnutí na venkově toho vlastně věda moc neví. A nevíme ani, jak moc se angažují senioři a seniorky na místní úrovni. Nejen ve spolcích a svazech. „Je možné, že nelegální skládky nebo nefunkční čističky vod řeší právě tato skupina nejčastěji, data o tom ale nemáme,“ uzavírá. 

Kontakt: gregorova@sedmagenerace.cz.

Text byl podpořen nadací Heinrich Böll Stiftung.