Anna Kšírová: Zbavila jsem se bezmoci

Vidím, že i dnes jste na naši schůzku přijela na kole — jakou jste měla cestu? 

Dobrou, ale původně jsem vlastně chtěla jít pěšky (smích). Kolo jsem si vzala, protože jsem nestíhala, a pak je to prostě nejrychlejší. 

Jako liberecká zastupitelka se snažíte dopravu po Liberci zlepšit. Proč zrovna tohle téma? 

Když jste se mě ptala, jestli se mi sem jelo dobře, tak já jsem cestou vlastně nejela ničím, co bych označila za bezpečnou infrastrukturu, a nejela jsem skoro nikde, kde bych chtěla vzít svoje děti, kde bych se o ně nebála. Což mi přijde špatně, protože děti se potřebují hýbat, potřebují svobodu pohybu a to, že jsme z veřejného prostoru udělali eldorádo, kde je skvělý jezdit v autě, ale nedá se tam pohybovat jinak, aniž by člověk ohrožoval svoje zdraví, to není dobře.

Směřovat libereckou politiku směrem k různým proenvironmentálním řešením jste se snažila už dřív, z pozice členky iniciativy Rodiče za klima. S čím jste přišli?

Vznikli jsme v roce 2019 v návaznosti na studentské stávky, které začala Greta Thunberg. To jaro bylo horký a suchý — myslím, že to s tím hodně souviselo — viděli jsme kolem sebe ty strašidelný rozměry. 

Tehdy mě otázka klimatických změn děsivě trápila — až takovým dusivým pocitem, o kterém jsem nedokázala mluvit. Studenti mě povzbudili, ale furt to nebyla skupina, se kterou bych se identifikovala. 

Pak jsem zjistila, že k příležitosti Dne matek se chystají mezinárodní pochody rodičů za klima. To byla najednou skupina, do které jsem patřila. Povzbudilo mě to k tomu udělat podobnou akci v Liberci. 

Na náměstí se sešlo několik stovek lidí. Byla to příležitost říct nahlas věci, které mě trápily a o kterých jsem dřív neuměla mluvit. Ulevilo se mi, že v tom nejsem sama. 

Nechtěli jsme ale pokračovat ve formě stávek a demonstrací. Chtěli jsme praktické kroky, aby se něco stalo. A tak jsme šli na zastupitelstvo a dali dohromady požadavky na vedení města. To vedlo ke vzniku Rady pro klima, jíž jsem se stala členkou. 

Anna Kšírová, foto: Marie Schindler.

Proč jste se rozhodla svou pozici změnit a místo tlaku zespodu jít do komunální politiky?

Asi jsem si uvědomila, že jsou věci, které se budou prosazovat líp z pozice zastupitelky. Navíc jsem vlastně neviděla významnou odlišnost mezi nimi a sebou, která jsem na zastupitelstva chodila jako členka Rodičů za klima. Když jsme s politiky jednali, přišlo mi, že spoustu rozhodnutí, která mi nepřišla dobrá, dělají proto, že nechápou celou řadu souvislostí. Měla jsem pocit, že když budu jednou z nich, můžu tam to porozumění vnášet přímo. 

Ve funkci zastupitelky jste rok. Jak se vám daří?

(smích) Teď už je to lepší, ale měla jsem krizi. Politika mi zabírá spoustu času a energie a upřímně je pro mě těžké sladit to se situací, kdy se zároveň pořád spoustu věcí učím ve své hlavní práci, potřebuju se vzdělávat a k tomu mám dvě malé děti. Takže úplně neobstávám před svými představami o tom, jak bych to měla dělat, abych to vnímala jako dobré. Taky je pro mě nová zkušenost být v prostředí, kde atmosféra není úplně příjemná a lidské vztahy nejsou nutně dobrý. Musím se oprostit od sympatií a snažit se jít po tom, jak prosadit věci, které pokládám za prospěšné a kvůli kterým jsem do politiky šla. 

Podařilo se vám už něco prosadit?

Povedlo se například navrátit do Liberce sdílená kola, prosadit městem hrazené obědy zdarma pro děti z nejchudších rodin, jako úspěch vidím také navýšení podpory linky bezpečí. Dotáhli jsme taky adaptační strategii na změnu klimatu, jejíž vznik jsem iniciovala a prosadila už v minulém volebním období jako členka skupiny pro klima. 

Spoustu žen by to, o čem mluvíte, odradilo — i liberecké radnici dominují muži. Vy jste do toho ale šla. Proč?

Velmi pozitivní roli v mém příběhu sehrály kvóty. Kandidovala jsem za Zelené, kde je máme a kandidátky chceme sestavovat zipově. Přitom to není tak, že bychom měli zástupy žen, které by se o místa hlásily. Ale tlačí nás to k tomu je shánět a vytvářet prostředí, ve kterém do toho půjdou. I mě, jako ženu, to motivovalo k tomu kandidovat. Věděla jsem, že ta místa je potřeba obsadit. 

Často se říká, že kvóty jsou způsob, jak zabránit schopným mužům jít do politiky (smích). Zní to, jako by v politice byla hromada schopných mužů, kteří by odtamtud mohli být vytlačeni neschopnými ženami — to ale není realita, kterou vidím. Věřím, že jsem schopná. Dělám to nejlíp, jak umím, a vím, že v zastupitelstvu hraju pozitivní roli. Zároveň je podle mě důležitý, aby na zastupitelstvu zazníval hlas člověka, jako jsem já — který má dvě malé děti, po městě se dopravuje jinak než autem a vnímá problémy v širším kontextu.

Anna Kšírová, foto: Marie Schindler.

Je liberecká komunální politika v otázce řešení klimatických změn v něčem specifická? Všimla jsem si například, že se Liberec zavázal k tomu, že chce být do roku 2030 uhlíkově neutrální…

Ano, a je to i výsledek práce, kterou jsme na městě udělali my jako Rodiče za klima. Jedná se o misi Evropské unie, která sdružuje stovku evropských měst zavazujících se do roku 2030 dosáhnout uhlíkové neutrality. Ale myslím si, že město tu žádost podalo trochu omylem (smích). Nebo respektive že úplně nevěděli, do čeho jdou. Možná taky nevěřili, že by to mohlo vyjít. Jenže Liberec byl jediné město z České republiky, které se do projektu přihlásilo. 

Jsou tam tedy nějaké závazky, které musíte splnit?

To ne. Není tam nic, za co by nám hrozila jakákoliv sankce. Ve smlouvách jsme se formálně zavázali, že chceme dosáhnout uhlíkové neutrality. Ale tým, který to za Evropskou komisi řeší, ví, že celá řada měst, zejména ze střední a východní Evropy, toho nedosáhne. Ale je to aspoň snaha otestovat cesty, které tím směrem povedou.

Město díky tomu dostalo plus v mnoha dotačních programech. Obrátilo to pozornost k tématu řešení klimatické krize — je tu například snaha budovat komunitní energetiku. Rozšířily se také naše možnosti, jak tlačit na věci, které k ochraně klimatu směřují. Například když se jedná o rozšiřování sjezdovek na Ještědu, můžeme argumentovat tím, že je to krok úplně jiným směrem — jde to přímo proti sobě. 

Povoláním jste lékařka. V souvislosti s tím jste založila další iniciativu — Doktoři za klima. Je klimatická změna téma, které mezi lékaři rezonuje?

Z celoevropského hlediska ano. Letos v červnu jsem byla na kongresu anesteziologů v Glasgow. Skotští anesteziologové si sami zakázali jeden anesteziologický plyn, který je silným skleníkovým plynem a máme k němu alternativy. Bylo povzbuzující vidět, že postoje směřující k ochraně klimatu jsou tam přijímané a společensky normální. 

Anna Kšírová, foto: Marie Schindler.

Proč se to nedaří i u nás?

U nás mají mnohem větší slovo dezinformace a lidé jsou míň informovaní. A to právě zůstalo mým hlavním aktivismem — otevírání tématu udržitelnosti a zdravotních dopadů klimatické krize. Jenže člověku jako jednotlivci chybí legitimita. V Česku nemáme instituce, které by se zdravotním dopadům klimatické krize věnovaly. Chybí tu expertní zázemí, lidé, kteří by byli odborníky na dané téma a z odborného hlediska ho vysvětlovali. Měli by česká data, monitorovali to a tlačili na zodpovědné instituce nebo na vládu, aby v tom ohledu podnikala nějaké kroky. Například v Británii už to tak funguje. Zdravotní dopady klimatické krize se tam mnohem víc komunikují v médiích. Sídlí tam například tým Lancetu (jeden z nejznámějších medicínských odborných časopisů, pozn. red.), který každoročně vydává zprávu o stavu zdraví v souvislosti se změnou klimatu. U nás tohle chybí, a proto je pak tak těžké téma do komunity zdravotníků vnést. 

Mohlo by podobné zázemí vzniknout i v Česku? Jsou aspoň náznaky toho, že se vydáváme stejným směrem?

Myslím si, že budeme muset. Evropská unie nás k tomu dotlačí. Legislativa už teď začíná po nemocnicích požadovat, aby vykazovaly, že dělají maximum pro to, aby se chovaly udržitelně jak z hlediska společenského, tak z hlediska životního prostředí. To se týká třeba šetrnějšího nakládání s vodou, snižování spotřeby energií nebo využívání obnovitelných zdrojů. Nemocnice jsou energeticky hodně náročné provozy. Zdravotnictví má hodně co dohánět i v oblasti odpadů. Jejich množství se neustále zvyšuje a vzhledem k tomu, že má výjimku z povinnosti třídit, dělá se to tam naprosto minimálně. Jde i o větší zapojení prevence, která je levnější a k životnímu prostředí šetrnější než akutní péče. To všechno bude do budoucna důležité i pro získání různých dotací. Jenže české nemocnice na to nejsou vůbec nastavené a je problém, že Ministerstvo zdravotnictví to vůbec neřeší.

My teď například na III. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy připravujeme předmět, který se bude věnovat právě dopadům klimatické a ekologické krize na zdraví. Začínáme teď v říjnu. Daly jsme dohromady perfektní tým lektorek — samé ženy. Řada z nich žije v zahraničí a budou se na přednášky vracet. To mi přijde skvělé, je to vůbec první kurz na tohle téma, který na lékařských fakultách vznikne.

Už víte, jaký je o něj zájem? 

Víme! Dneska jsem se to dozvěděla. Přihlásilo se nám 21 českých a 17 zahraničních studentů. Jsme s tím vlastně spokojení, skoro se nám naplnila kapacita. Takže jsme rádi, že o téma zájem je. 

Anna Kšírová, foto: Marie Schindler.

Vy se to téma snažíte také medializovat — vyšlo vám několik článků v Deníku Referendum. Letos v létě jste například napsala článek Extrémní vedra jsou také zkouškou naší ohleduplnosti. Jak jsme v ní obstáli?

Obecně v ní neobstáváme. Spalujeme fosilní paliva, vypouštíme skleníkové plyny, tím působíme problémy tam, kde je menší odolnost. Myslím tím země globálního jihu, kde se v důsledku našeho chování nedá žít. Lidé tam odnášejí náš blahobyt. To si myslím, že je ta zásadní ohleduplnost, na které potřebujeme velmi rychle zapracovat. Uvědomit si, jaké jsou dopady našich činů. Taky způsob, kterým se stavíme k migraci lidí z globálního jihu. Jako celá Evropa se k těm lidem stavíme velmi nehostinně. Přitom Evropa stojí na ideálech humanismu, ale uprchlické tábory mluví o něčem jiném. To mi přijde jako selhání.

V tom článku ale píšete i o ohleduplnosti k lidem tady u nás…

Je to tak. U nás je to zase například o uspořádání měst. Primárně o něm rozhodují muži středního věku, kteří se většinou pohybují autem. Vede to k tomu, že města jsou stavěná tak, aby se v nich dalo nejlíp pohybovat autem, ale už se nemyslí na to, aby v nich mohl dobře přežít senior, který jde ve vlně veder nakupovat, nebo matka se dvěma třemi malými dětmi, nebo s jedním, to je jedno. Že i tady chybí ohleduplnost ke všem skupinám při plánování měst a při rozhodování, jaká v nich budou platit pravidla. 

O změnách klimatu tedy budete mluvit ke studentům — mluvíte o nich i se svými dětmi?

Snažím se. Koupila jsem domů francouzský komiks o klimatické změně. Syn je zatím první z rodiny, kdo ho přečetl. Takže zájem tam je. Myslím si, že začíná vnímat, že situace není úplně dobrá. Tuhle mi říkal, že už jsem pro to dlouho nic neudělala, že v ochraně přírody teď nejsem moc aktivní (smích). Tak jsem se ho ptala, proč si to myslí. Říkal, že už jsem dlouho nepořádala žádnou demonstraci. Dřív se mnou totiž děti na demonstrace chodily. Tak jsem mu vysvětlovala, že existují i jiné způsoby, jak o ochranu klimatu usilovat. 

Co na to řekl? 

Přijal to, byl s tím o. k. 

Dřív jste se účastnila například protestů proti těžbě v dole Turów, teď jste víc vidět v politice. Jak teď nahlížíte na občanskou neposlušnost?

Myslím si, že je hodně potřebná, že při ochraně klimatu, ale i při řešení jiných problémů potřebujeme lidi, kteří budou dělat různé věci. Někoho by nebavilo sedět na zastupitelstvu, přišlo by mu to marný, ale i v politice potřebujeme mít lidi, kteří stojí za ochranou klimatu, za společenskou soudržností a za sociálně citlivou energetickou transformací, stejně jako potřebujeme mít ty lidi na ulicích.

Mně v tomhle pomohli Rodiče za klima. Začít mluvit o tom, co mě trápí, mi pomohlo zbavit se pocitu bezmoci. Nemyslím si, že náš stav je bůhvíjak skvělej. Zároveň to ale spoustě lidí není jedno. A v tom je naděje. Pro mě samotnou je také naděje v tom, že tu pořád je spousta krásných míst, které náš živí, sytí. Že můžu jít do lesa, kde se můžu vykoupat. Můžu cítit vděčnost, že to teď tak je, a zároveň si uvědomovat křehkost, že to tak být nemusí. A to je pro mě závazek, snažit se to chránit. 

Připravila Marie Schindler. Kontakt: marie.zealand@gmail.com.

Text byl podpořen nadací Heinrich Böll Stiftung.