Co dál, klimahnutí?

27. dubna 2022 /
foto: Peter Tkáč. Klimakemp 2020.
Klimavize nabízí šest klíčů k cestě z krize.

Letos je tomu sedm let, co jsme s lidmi po celé republice vycházeli do ulic proti návrhu tehdejší vlády prolomit limity těžby uhlí a předhodit rypadlům Pavla Tykače město Horní Jiřetín. Limity jsme my!, tak znělo heslo protestů. A právě z této iniciativy se během následujících let vyvinulo dodnes fungující uskupení, které se stalo jednou z prvních vlaštovek hnutí za klimatickou spravedlnost u nás — a svým způsobem tak předběhlo dobu.

Na počátku se zdál jeho požadavek ukončit těžbu uhlí přehnaný, stejně jako nejviditelnější prostředek jeho prosazování, jímž se staly nenásilné blokády samotných uhelných dolů. Vynucené odstávky povrchové těžby uhlí, odůvodňované argumentací, že nečinnost vlád tváří v tvář klimatické hrozbě představuje neobhajitelné ohrožení základních lidských práv, se opakovaly rok co rok. Mluvčí jedné z těžebních společností si dokonce před dvěma lety stěžovala, že se obsazování těžebních strojů „stává pro jistou skupinu mladých lidí formou zábavy“.

Nebyla to ale jen zábava. Přineslo to výsledky. „Klimakempy“, na nichž se rodící se hnutí potkávalo, pomohly připravit podhoubí studentských stávek, které v roce 2019 konečně probudily českou veřejnost do reality klimatické krize. Ta se stala dostatečně zřejmou, abychom si v roce 2020 mohli i v médiích středního proudu přečíst, že „jednou všem dojde, že krátká blokáda uhelného rypadla byla v roce 2020 velmi mírnou formou protestu“. Posun v politicko-ekonomické realitě stvrdilo letošní rozhodnutí Fialovy vlády schválit konec uhlí do roku 2033, stejně jako odpovídající plány skupiny ČEZ, jež nezměnila ani válka v Ukrajině.

Strategie českého klimatického hnutí, její úspěchy a meze

Ani my, kteří jsme v roce 2015 začínali s prvními aktivitami s ambicí nastartovat v České republice sociální hnutí za záchranu klimatu, jsme nečekali, že naroste do takové šíře a rozmanitosti, jakou má dnes. Právě pluralita různých strategií — jednota v různosti — byla přitom zřejmě jedním z klíčů k úspěchu. A nešlo jen o fungující spolupráci „pragmatického“ a „radikálního“ křídla. Souhra byla širší, od místních iniciativ zdůrazňujících lokální dopady uhlí přes právničky vytrvale zápasící na procedurální frontě a radikální mládež obsazující rypadla až po ulice zaplněné středoškoláky a ekology v oblecích, kteří jejich požadavky dotlačili za brankovou čáru oficiální politiky státu.

Mohutnost aktivní mobilizace samozřejmě po vzepětí v roce 2019 opadla. Částečně to lze svádět na pandemii. Je však třeba si připustit, že i bez ní by mobilizační potenciál narazil na limity, které lze překonat jen trpělivou prací na dlouhodobější strategii. Většina hnutí to naštěstí chápe, a k nesmiřitelně „bojovným“, ale kontraproduktivním akcím se tak tváří v tvář zpomalení tempa společenské změny uchylují jen malé, spíše okrajové skupiny. I díky tomu se velké části hnutí podařilo pandemický šok přečkat, ba i jemu navzdory dál růst.

A to je dobře, protože jakkoli se podařilo dosáhnout důležitých posunů ve veřejné debatě, reakce české i světové veřejnosti má dosud velmi daleko do celospolečenské mobilizace, která by byla potřebná k uskutečnění oněch „dalekosáhlých a bezprecedentních změn ve všech oblastech společnosti“, jež jsou potřebné k odvrácení klimatického kolapsu. Jak se k takové krizové reakci propracovat?

Šestici impulzů, jež se mohou hodit každému, kdo o této otázce uvažuje, nabízí výzkum Klimavize, který v minulém roce na základě diskusí s hnutím samotným i pestrým panelem expertek a expertů zpracovala stejnojmenná pracovní skupina kolem Hnutí DUHA a Re-setu: platformy pro sociálně-ekologickou transformaci. Klimavize vychází z kvalitativního výzkumu a principů systémového myšlení. Je teoretickým, ale i praktickým podkladem pro strategické myšlení a čtenářům a čtenářkám se snaží nabízet konkrétní příležitosti i tipy. Publikace výzkumu je v různých formách dostupná na webových stránkách Klimavize.cz. A k jakým závěrům výzkum dospěl?

1. Systémová změna: jít ke kořenu věci

Ve veřejné diskusi dosud dominuje přístup, který klimatickou krizi vykresluje jako technický problém, jež se týká čistě emisí oxidu uhličitého. Širší kontext, z něhož by bylo jasné, že rostoucí koncentrace CO2 v atmosféře je jen jedním z důsledků závislosti moderních ekonomik na neustálém exponenciálním růstu, s nímž se zvyšuje také spotřeba energie a materiálů, se opomíjí. Vytváří se tak dojem, že problém lze vyřešit prostě záměnou jednoho zdroje energie za druhý. Změna se pak často čeká od jednotlivých spotřebitelů nebo firem a investorů, kteří se mají najednou dobrovolně začít chovat „eticky“.

Tato hypotéza „zeleného růstu“ se přitom v praxi vůbec neosvědčuje. Množství energie z obnovitelných zdrojů sice roste rychle, ale ne dost na to, aby „předběhlo“ rostoucí spotřebu. Emise tak zřejmě nelze při dalším růstu snížit včas na stabilizaci oteplování pod bezpečnými limity. Bez snížení spotřeby přitom také hrozí, že poptávka po zdrojích na obnovitelnou infrastrukturu povede k expanzi těžby materiálů a další destrukci přírody — právě extrakce zdrojů totiž již dnes zodpovídá za devadesát procent úbytku druhové rozmanitosti.

Klimakemp 2020, foto: Peter Tkáč.

Základní problém je v povrchní analýze. Jednotlivci mají minimální vliv, dokud podobu ekonomik definují korporace a finanční instituce. A od korporací a finančních institucí lze těžko čekat „etické“ jednání, dokud je jejich hlavním cílem čistě finanční zisk. Řešení klimatické i širší ekologické krize proto vyžaduje mnohem hlubší změny, které půjdou ke kořenu věci — k cílům systému. Klimatické hnutí by mělo méně času ztrácet přesvědčováním jednotlivců a firem a víc energie investovat do politického prosazování změn v ekonomice: například do podpory sociálních podniků a firem s jinými než čistě finančními cíli či do snah o zásadní reformu finančního systému.

2. Průřezové téma: veškerá politika je klimatická politika

Opožděné a dosud nedostatečné reakci na klimatickou a ekologickou krizi nepomáhá, že jsme si ji jako společnost uložili do krabičky s popiskem „životní prostředí“, kterou obvykle ignorujeme a vnímáme odděleně od všech ostatních škatulek, do nichž jsme si zvykli třídit svět. Souvisí to s vadami celého moderního náhledu na svět, který začal přírodu chápat nesmyslně jako něco lidem vnějšího, cosi „tam venku“, co se nás tak úplně netýká.

Klima se pak chápe jako problém „ochrany přírody“ a systematicky se přehlížejí jeho souvislosti se vším ostatním v našich životech, se všemi vztahy, skrze které klima měníme a klima zase mění nás. Typickým příkladem je soustavné informování o extrémním počasí a projevech klimatické krize, jako jsou sucha, povodně, výkyvy teplot a vlny veder či extrémnější bouře, bez jakékoli souvislosti s jejich příčinami. Slepota k souvislostem jde ale hlouběji — a týká se zejména společenských aspektů příčin i dopadů krize.

Změny klimatu se pojímají jako něco, co způsobilo abstraktní „lidstvo“, a přehlíží se extrémní nerovnost v tom, jak ke krizi svými způsoby života přispívají různé vrstvy a třídy. Stejně tak se přehlíží, že naopak důsledky krize obecně dopadají v mnohem větší míře paradoxně na ty, kteří k ní přispěli nejméně. Důsledky pro společnost přitom již dnes mají — a ve stále větší míře budou mít — také opatření proti krizi. Jak všechny možné snahy o snižování emisí, tak pokusy přizpůsobit se extrémnějším podmínkám. Realita je tedy taková, že klimatická krize dnes již souvisí prostě se vším. Klimatické hnutí se musí naučit s tím nakládat. A ujasňovat si, na čí straně stojí.

3. Otázka moci: kdo změny blokuje — a kdo je může prosadit

Právě otázka spravedlnosti bude tedy pro řešení klimatické krize naprosto zásadní. Kdo opatření ke snížení emisí i přizpůsobení se extrémnějším podmínkám zaplatí? V čím zájmu se budou dít a na čí úkor? Komu mohou zlepšit život, a kdo se naopak bude muset omezit? Tyto otázky se stávají novým terénem tradičních konfliktů o uznání i distribuci bohatství a moci. Extrémní nerovnosti v jejich rozložení, které v posledních desetiletích nerostly o nic méně strmě než emise, přitom pomáhají vysvětlit, proč je změna tváří v tvář hrozící katastrofě tak zablokovaná.

S tím, jak koncentrovaná ekonomická moc prorůstá do politiky a západní demokracie se „oligarchizují“, třímá otěže v rukou stále pevněji právě úzká elita, která z dnešního nastavení profituje. „Únos státu“ oligarchy — včetně těch fosilních — i jejich vliv na média pak brání vytvořit celospolečenskou shodu na „záchranném programu“ a prosadit změny, které by byly potřeba. Ti, kteří mají moc neudržitelnou situaci změnit, jsou stále častěji ti samí, kteří ji způsobují. Klimatické hnutí dělá chybu, když se zaměřuje na jejich přesvědčování fakty a argumenty o stavu klimatu.

Racionálnější strategií, k níž se hnutí i v zahraničí stále častěji kloní, je snažit se zorganizovat zbytek společnosti do politické síly schopné prosazovat znovu veřejné zájmy proti těm soukromým, únos státní moci zvrátit a obnovit demokratickou politiku sloužící potřebám většiny. To se podle všeho neobejde bez mnohem větší míry regulací a veřejných zásahů do ekonomik, než bylo v posledních letech běžné. To neznamená, že nové formy podnikání nejsou součástí řešení nebo že spojencem v různých situacích není i část byznysu, které skutečně na udržitelnosti záleží. Jen to, že ochrana klimatu nutně půjde proti zájmům mocných, a veřejný sektor proto musí určovat priority.

4. Spravedlivá transformace: bez rovnosti to nepůjde

Je přitom zřejmé, že žádné kritické množství k potřebné akci nepůjde ve společnosti získat, nebude-li její většina považovat opatření na záchranu klimatu za spravedlivá. Proti změnám se pak snadno mohou postavit i lidé, kteří s nimi v zásadě souhlasí, ale obávají se jejich sociálních důsledků. Klimatická krize sama souvisí s nerovnostmi a dále je prohlubuje. Naopak ve více „rovnostářské“ ekonomice by bylo dle výzkumů snižování emisí snazší, protože je snazší dekarbonizovat základní potřeby — jako topení či svícení — než luxusní spotřebu.

Klimatická politika se proto musí stát také politikou „sociálně-ekologické soudržnosti“ a prosazovat takový proces přechodu k udržitelné ekonomice, který se bude dít v zájmu kvality života běžných lidí, a nikoli na jejich úkor. To se zdaleka nezužuje na problematiku uhelných regionů, ale týká se to celé společnosti. Nelze se tak vyhnout otázkám, jako je například rozložení daní, kdy snahy o zdanění uhlíkových emisí narážejí na odpor, protože daňová zátěž se v posledních desetiletích do velké míry přenesla z korporací a bohatých na spotřebitele a pracující.

Aktuálním se stává téma dostupnosti energií, které dobře ilustruje, jak může klimatické hnutí principy spravedlnosti uplatnit v praxi. Transformaci energetiky lze uchopit jako šanci řešit dnešní nedostatky systému, v němž miliardy za energie odcházejí na účty zahraničních korporací či domácích uhlobaronů v daňových rájích, zatímco tisíce domácností v České republice trpí energetickou chudobou. Podaří-li se zateplování budov či instalaci obnovitelných zdrojů zpřístupnit všem domácnostem a obcím ve venkovských regionech, můžeme pomoci potřebným a udržet peníze „doma“, a řešit tak sociální i ekologické problémy současně.

5. Strategická spojenectví: vyjít z bublin, zapustit kořeny

Navzdory rapidnímu růstu v posledních sedmi letech je klimatické hnutí v České republice dosud spíše okrajovou a značně izolovanou silou. Má-li uspět, musí na svou stranu získat nejen alespoň pasivní podporu většiny, ale také vybudovat a rozvinout silnější vlastní struktury aktivní podpory i spojenectví, skrze něž bude schopné potřebné změny prosadit. Zapotřebí je přitom jistá flexibilita: různá dílčí spojenectví jsou možná v konkrétních tématech či projektech, které klimatické hnutí musí prosadit, jako je transformace energetiky, dopravy či zemědělství, ale i širšího ekonomického systému.

Foto: Mika Baumeister.

Základní výzvou přitom je zbavit klima puncu tématu, které je do značné míry „snobské“, komunikované nepřístupným jazykem a spojené s prosazováním zájmů elit spíše než širších vrstev obyvatelstva. Jde mimo jiné o to, vzdorovat nutkání nechat diskusi o klimatu zatáhnout do zákopů kulturních válek — a napojovat ji naopak cílevědomě na otázky, v nichž jde o zájmy, potřeby a důstojnost běžných lidí, pro které je jinak téma příliš abstraktní.

Je třeba usilovat o širokou koalici napříč různými společenskými třídami a vrstvami. Zásadní jsou a budou vztahy na nejnižší, nejlokálnější úrovni obcí a regionů — kořeny, které musí hnutí posílit. Kontroverzním partnerem je soukromý sektor, v jehož případě je nutné uvážlivě rozlišovat mezi spojenci (malými a zelenými podniky) a protivníky (korporacemi, jejichž ekologické strategie jsou čistým „greenwashingem“) i šedou zónou uprostřed. Podceněnými možnými spojenci s velkým potenciálem mohou být odbory i církve. U obou by se mělo hnutí více snažit o dialog, který by jeho téma dostatečně propojil s jejich hodnotami a zájmy.

6. Instituce a veřejná správa: vrátit lidem obce a státy

Jakákoli účinná klimatická politika se bude muset prosadit skrze veřejnou správu: města a obce, regiony a státy, nadstátní útvary Evropské unie či Organizace spojených národů. Neschopnost účinně řešit klimatickou krizi souvisí také s tím, že veřejná správa není připravena komplexním výzvám účinně čelit, protože je řadou dynamik posledních desetiletí nejen v České republice oslabená. Nejde zdaleka jen o zmiňované prorůstání ekonomických zájmů do veřejné správy, které vede k „únosu státu“ a přizpůsobení jeho politiky zájmům korporací a oligarchů. Přispěla k tomu také ideologie „štíhlého státu“, který se nemá do ničeho moc plést, stejně jako snaha zavádět do veřejné správy postupy ze soukromého sektoru („řízení státu jako firmy“), jež ale neodpovídají specifickým cílům a potřebám veřejných institucí.

Výsledkem je začarovaný kruh: čím víc veřejná správa nezvládá smysluplně reagovat na potřeby lidí, tím více ji lidé vnímají jako něco nepřátelského či nepotřebného a spíše slyší na volání po dalším oslabování státu. Klimatické hnutí by tak dlouhodobě mělo řešit nejen obsah, ale i formy prosazování politiky a spojit se s dalšími proudy usilujícími o reformu a oživení veřejného sektoru.

Působit lze přitom na různých úrovních. Na rovině personální je třeba spojovat se a účinně pracovat s již dnes zajímavými úředníky či úřednicemi a podporovat je nebo se snažit do veřejné správy dostat další spřízněné lidi na klíčová místa. Na rovině institucionální dává smysl podporovat vznik specializovaných útvarů typu ministerstva „pro klimatickou krizi“ či „ekologickou transformaci“ — jaká dnes mají třeba Rakousko či Španělsko, které budou ekologickou politiku průřezově koordinovat napříč resorty. A konečně dává smysl, zvláště na lokální úrovni, zapojovat v mnohem vyšší míře než dnes do utváření politiky veřejnost různými metodami participace, a proměňovat tak samotnou roli a charakter veřejné správy.

Řešení je na nás všech

Co si s těmito problémy počít? Šest témat Klimavize lze chápat nakonec jako poměrně souvislý celek, v němž do sebe jednotlivé principy zapadají. První dvě témata se týkají chápání a rámování klimatické krize a jejích příčin, druhá dvě povahy projektu, který by mohl vést k rozhodnému obratu v dosavadním směřování, a poslední dvě témata pak politických metod a strategií, jež by k jeho prosazení byly nezbytné.

Stručně řečeno, klimatická krize je systémový problém prolínající se všemi oblastmi společnosti a hluboce zakořeněný ve struktuře dnešní společnosti a ekonomiky. Nejde v ní jen o fakta a informace, jde o moc a instituce. Řešení musejí být spravedlivá, aby získala většinovou podporu a vytvořila se potřebná spojenectví. A společenská poptávka se musí promítnout do politiky veřejného sektoru, který společný zájem na ochraně klimatu prosadí.

O řešení těchto výzev se nyní budou muset pokusit další debaty a experimenty, k nimž —doufejme — Klimavize poslouží jako startovní výstřel. Zájemce o jejich hlubší promýšlení a odkazy na další zdroje tak lze odkázat k výsledné publikaci či ke strategickým workshopům, které autorský tým skupinám usilujícím o řešení klimatické krize nabízí.

Autor působí jako výzkumník a kampaněr v Re-setu: platformě pro sociálně-ekologickou transformaci, kde prosazuje férová řešení klimatické krize a přechod k udržitelné a spravedlivé ekonomice. O ekologické politice píše zejména pro Deník Referendum. Kontakt: josef.patocka@re-set.cz.

Text vyšel za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2022 vychází v 2. polovině srpna.