Hledání společné klimatické vize

17. prosince 2019 /
foto: Jan Hromádko. MFDF Jihlava.
Co a jak dělat, abychom donutili mocenské elity řešit klimatickou krizi? Tato odvážná a složitá otázka byla tématem jednoho dne letošního Inspiračního fóra — šestidenní akce doprovázející jihlavský festival dokumentárních filmů, nabité diskusemi různých formátů s desítkami zajímavých hostek a hostů. Diskutujícím ve čtyřech panelových debatách se podařilo promýšlet tuto otázku skutečně důsledně. Vize klimatické krize jako příležitosti společně vytvořit nový, lepší svět, která z diskusí povstávala, měla sílu znovuoživit naději a motivaci v člověku trpícím environmentálním žalem.

Už vymezení tématu ukazuje na klíčový posun ve veřejné diskusi, k němuž dochází v posledních dvou letech. Nikdo příčetný už dnes nezpochybňuje klimatickou změnu ani lidský podíl na ní. Jak to ale pregnantně shrnul Bill McKibben, hlavní „hvězda“ klimatického programu, dlouholetý environmentalista a zakladatel grassrootového hnutí 350.org, když přibližoval své úvahy z roku 2010: „Vyhráli jsme debatu, ale prohráváme boj. Protože ten není o argumentech, ale o penězích.“ Dnes už se ví, že fosilní průmysl věděl o změně klimatu od 60. let. Měl dokonce vlastní analýzy a modely, které se dnes ukazují jako velmi přesné, držel si je ale pro sebe, připravoval se například na zvýšení hladiny oceánů a mohutným lobbingem, financováním pochybných vědeckých studií a masivní dezinformační kampaní se mu desítky let dařilo zdržovat politickou a ekonomickou snahu s klimatickou změnou něco dělat. Opakuje se zde příběh tabákového průmyslu, jen je teď v sázce mnohem víc.

Co dělat?

Jak varuje nová ředitelka Hnutí DUHA Anna Kárníková, v Česku nám nyní hrozí, že poté, co jsme se vymanili z absurdní debaty s popírači, uvízneme v nekonečných diskusích o technologiích. Podle ní máme u nás jakousi potřebu velkých, jednoznačných a do detailů propracovaných řešení. Taková řešení však nekonečně komplexní procesy změny klimatu a dalších environmentálních problémů z podstaty neumožňují. Cesta z krize musí být spíš procesem neustálé adaptace, zkoušení různých cest a hledání dalších za běhu, jak se nezávisle na sobě shodli Kárníková a předseda irské Strany zelených Eamon Ryan.

Během letošního MFDF Jihlava organizátoři vysázeli 23 ovocných stromů, foto: Radek Lavička.

A co tedy dělat? Diskutující se zejména v prvních dvou panelech shodli na dvou hlavních směrech všech, a speciálně aktivistických snah. Na jedné straně je potřeba stupňovat tlak na politiku, firmy, a v současnosti hlavně na finanční instituce, aby skoncovaly s podporou fosilních paliv a dalších ekologicky škodlivých aktivit. Na straně druhé vzít situaci ekologické krize především jako příležitost k vytvoření lepšího světa, spravedlivějšího ke všem lidským a mimolidským bytostem.

Od uhelných elektráren k bankám a pojišťovnám

Globální klimatické hnutí se za uplynulou dekádu prudce rozrostlo a podařilo se mu ze změny klimatu udělat jedno z hlavních politických témat dneška. Podobně se díky tlaku lidí podařilo zamezit některým velmi konkrétním záměrům fosilního průmyslu, ať už to byla záchrana Hambašského lesa před vykácením kvůli těžbě uhlí (viz 7.G 5/2018), nebo zabránění těžbě ropy v Arktidě. Jak ale připomenul McKibben, jsme teprve na začátku změny klimatu a čekají nás velmi těžké časy, pokud rychle a radikálně nezměníme směr. „Kdybychom měli padesát let, můžeme dále informovat, vzdělávat, přesvědčovat k individuálním změnám. Máme ale jen deset let,“ dodává. Nenásilná občanská neposlušnost je v takovémto stavu nouze nejen legitimním, ale přímo nepostradatelným nástrojem v bohaté paletě taktik na vyvíjení tolik nutného tlaku na proměnu systému.

A kam namířit tento tlak? Klimatické hnutí se tradičně zaměřuje zejména na přímé pachatele — třeba fosilní průmysl nebo leteckou a námořní dopravu a infrastrukturu. To jsou jasní viníci a je potřeba na ně i nadále ukazovat. Jak ale bylo zmíněno výše, tento boj závisí zejména na penězích. My je nemáme, ale máme mnoho lidí ochotných obětovat svůj čas, pohodlí, nebo i svobodu, dodává McKibben. V posledních letech se proto rozmáhá také takzvané divestování — působení na firmy a instituce, aby stáhly své investice z fosilního byznysu a dalších pro klima a přírodu ničivých odvětví (viz 7.G 5/2015). A tento tlak se stále víc posouvá k jádru finančního světa — k bankám a pojišťovnám. Právě ony totiž mohou velmi rychle ovlivnit velké toky peněz, a vysokoemisní průmysl tak nejvíc ochromit.

Nebát se radikality

Hodně se diskutovalo o podobě a radikalitě takovýchto akcí, i ve světle veřejné debaty, již vyvolala nedávná blokáda pražské magistrály hnutím Extinction Rebellion (XR, Rebelie proti vyhynutí). Opět zde bylo vidět zásadní posun. Když hnutí Limity jsme my před Klimakempem v roce 2018 rozvažovalo, jak bude vnímána případná přímá akce, vstupovalo na neznámý terén — česká veřejnost a média na tento druh akce nebyla zvyklá a v environmentálním hnutí převládala až přílišná opatrnost. Letos se už konalo hned několik ekologicky motivovaných přímých akcí, zejména blokád, a diskuse se už nevede o jejich legitimitě, ale pouze o nuancích formy a zacílení. Není nutné se tedy bát být radikální v metodách ani v rétorice, jak se shodlo vícero diskutujících. McKibben to vyjádřil pěkně a jednoduše: v současné situaci je třeba „radši víc narušování než míň“.

Je ale samozřejmě potřeba promýšlet podobu těchto akcí a sdělení. Podle průzkumu Greenpeace jsou totiž přímé akce pro veřejnost často těžko čitelné. A podle Kárníkové (ale i podle mnohých, kteří mají s přímými akcemi rozsáhlé zkušenosti), je proto potřeba jasně pojmenovávat problém a viníky. A také tvořit příběh, který může spojovat — třeba o boji mnoha bezmocných proti pár mocným, se kterým se mnoho lidí, zejména neprivilegovaných, může ztotožnit.

Aktivista Bil McKibben, foto: ji-hlava.cz.

Ačkoli je tedy určitě na místě promýšlet design akcí, v čemž by se neměli Rebelky a Rebelové obávat inspirovat u lidí s větším množstvím zkušeností, jejich celkový přístup a narativ má potenciál oslovit významnou část veřejnosti. Sama radikalita v tom určitě není překážkou, ta jen odráží vážnost situace. Lidé silně cítí problémy dneška, od sucha po obrovské ekonomické rozdíly. Klimatické hnutí by se mělo zamýšlet nad tím, že prohrává zápas o uši a srdce těchto lidí s krajně pravicovými populisty, a tvořit příběhy, které je osloví a pomohou scelit společnost. Ze změny klimatu je možné takovýto příběh udělat.

Veřejné vnímání legitimity občanské neposlušnosti ovlivňuje také její autenticita. Jak zmínil veterán slovenského environmentalismu, výkonný ředitel slovenských Přátel Země Juraj Zamkovský, nejlepší samozřejmě je, když je akce dělaná přímo z pozice těch, kdo daným problémem trpí — i tady tedy vidíme výzvu a prostor pro oslovení a zapojení některých, zejména ohrožených skupin. Kárníková však doplnila, že autentická může být i akce dělaná z pozice spolupachatelů — což může být dobrý způsob, jak se vyhnout vytváření dojmu morální nadřazenosti, kterým asi každé hnutí někdy trpí. S tím může podle mě nejlépe pracovat právě Rebelie, nakolik — jak poznamenala Veronika Holcnerová z XR — jejich síla spočívá právě v tom, že k radikálním metodám sahají „obyčejní lidé, kteří zjistili, že jim někdo vzal budoucnost“.

Tvořit lepší svět…

Jak už jsem předeslal, boj proti fosilnímu průmyslu a tlak na politiku a instituce by měly být jedním z pilířů snah o překonání klimatické krize. Ten druhý je ale stejně zásadní a může být příležitostí k větší spolupráci napříč společností. Jak zdůraznil Juraj Zamkovský, čekají nás těžké časy — už dnešní mladá generace se bude mít zřejmě mnohem hůř než jejich rodiče a neměli bychom o tom mlčet a vychovávat děti ve starém příběhu o věčném pokroku, protože jinak budou velmi rozčarované. XR i Fridays for Future jsou tím kultivovanějším vyjádřením tohoto zklamání a pohoršení, emocemi sublimovanými do aktivity. Mnozí další lidé ale už dnes trpí a budou trpět ještě víc rozpadem kapitalistické verze pohádky o světlých zítřcích.

Vítězný film sekce Svědectví o přírodě Vítejte v Sodomě, foto: ji-hlava.cz.

Je proto potřeba obrátit perspektivu a ukazovat, že změny, které nás čekají, mohou být příležitostí vytvořit svět, který je v mnoha ohledech pro všechny bytosti lepší. V českém klimatickém hnutí sice občas vzniká napětí mezi těmi, kdo prosazují pragmatické kroky k překonání klimatické krize v rámci stávajícího společensko-ekonomického systému, a těmi, pro něž je radikální změna tohoto systému nutným předpokladem skutečného řešení. Tyto dva přístupy se však nemusejí vylučovat. Jak řekl Bill McKibben, máme před sebou krizi, jež vyžaduje řešení v horizontu několika málo let, a tak ji v těch pár letech musíme odvrátit, i když prozatím v hranicích stávajícího systému, jinak se budeme potýkat jen s nekonečným řetězcem dalších krizí. Ale zároveň s tím je třeba tvořit základy pro ten nejlepší svět, jaký si dokážeme představit. Tradice klimakempů vždy ztělesňovala právě snahu vytvářet jeho předobraz tady a teď.

…a být přitom na jedné lodi

Je to právě příběh o novém, lepším světě, jenž může být tolik potřebným mostem k široké veřejnosti, a zejména k méně privilegovaným, důsledky změny klimatu potenciálně nejvíce zasaženým vrstvám. Podle Sini Harkki, programové manažerky Greenpeace Finsko, udělalo environmentální hnutí na začátku chybu v rámování klimatické změny jakožto ryze ekologického problému. Podle ní je potřeba ukazovat, že se jedná o problém týkající se všech oblastí našeho života. Podle Eamona Ryana je třeba naslouchat lidem, neobviňovat je, hledat jejich místo v této krizi a společně vymýšlet cesty k jejímu překonání a k lepší podobě společnosti. Potřebujeme „we narrative“ a „home narrative“ — tj. příběhy, jež překlenou propast mezi „my“ a „oni“ a jež velké globální problémy a jejich řešení přiblíží běžným životům v našem nejbližším okolí.

Kupříkladu energetická transformace, diskutovaná také v jednom z panelů, může vedle bezuhlíkové energie přinést také lepší distribuci moci i financí. Obnovitelné zdroje jsou demokratičtější, protože je můžou vlastnit i malé skupiny lidí, energetická družstva nebo samosprávy. Energetická soběstačnost nás pak vyvazuje z ekonomických i mocenských sítí. Na Slovensku Priatelia Zeme takto pomáhají ve třech regionech s největšími ekonomickými a sociálními problémy realizovat místní energetické politiky. Ještě bližší a srozumitelnější pro lidi může být třeba otázka půdy a jejího zdraví — a kvalitní živou půdu potřebujeme pro lepší zadržování vody v krajině i pro udržitelné zemědělství.

Ředitelka Hnutí DUHA Anna Kárníková, foto: ji-hlava.cz.

Vícero diskutujících napříč panely, vedle již zmíněných třeba Naďa Johanisová z brněnské katedry environmentálních studií nebo Veronika Dombrovská z Limity jsme my, se shodovalo na tom, že jedním z klíčových problémů na globální úrovni je idea nekonečného ekonomického růstu. Poukázali i na existenci alternativ. Z těch zejména koncept nerůstu (degrowth, viz 7.G 1/2011) přináší potenciál pro synergická řešení ekonomických, sociálních i ekologických výzev. Může vést k lepší distribuci bohatství ve společnosti, ale také k lepší distribuci práce. Dekomodifikace (vyvazování z tržní logiky) je též zásadní, podotkla Johanisová, neboť když se něco stane zbožím, nutně se toho mnohým nedostane — a dnes je zbožím stále víc základních potřeb, od bydlení přes zdravé jídlo, čisté životní prostředí, kulturu až po uznání a lásku. Možná právě narativ o nerůstové společnosti, která bude spravedlivější, pomalejší, ale o to lidštější, hlubší a zdravější, by mohl být oním hledaným společným příběhem.

Solidarita jako ochrana i cesta

Toto pojetí dvou pilířů: boje s fosilním průmyslem na jedné straně a tvoření lepšího světa na straně druhé, v sobě nese tolik potřebnou synergii mezi aspekty, které bývají bohužel často dávány do protikladu: mezi protestem a řešením, bojem a tvorbou, ale také mezi radikalitou a otevřeností. Jak se shodli Jan Beránek, jeden ze zakladatelů Hnutí DUHA a současný manažer organizačního rozvoje Greenpeace International, a Eamon Ryan, radikalita a otevřenost nemusí jít proti sobě, jak se na tom často zasekávají diskuse i uvnitř klimatického hnutí. V akcích tlačících na instituce a firmy můžeme a měli bychom být radikální, zároveň však můžeme oslovovat lidi příběhem, s nímž se mohou ztotožnit. Ve snaze hledat cesty z krize a přetvářet svět k lepšímu zase můžeme a měli bychom spojovat všechny lidi napříč společností. Jen bych dodal, že bychom v tomto ohledu měli využít i velmi radikální imaginaci. Například nehierarchicky spravované komuny, v nichž se rozhoduje konsenzem, mohou vést jak k rovnoprávnosti všech, tak k větší angažovanosti, ale i lepšímu vztahu k místu, a tedy udržitelnějšímu životu.

Myslím, že by bylo dobré vést o těchto tématech intenzivnější diskusi napříč celým environmentálním hnutím, aby se vzájemně doplňovalo ve svých snahách a rolích. A nakonec se musíme, jak to výstižně vyjádřila Anna Kárníková, znovu ptát, co to znamená být člověkem. Musíme společně vybudovat silné komunity, uzavírá McKibben, a etikou solidarity nahradit etiku individualismu. To je jediná reálná ochrana, již máme před silami, které jsme rozpoutali, ale zároveň je to i společná cesta k lepšímu světu.

Autor je aktivistou a od letošního roku i ekologickým ombudsmanem Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Kontakt: lubos.slovak@gmail.com. Článek vznikl ve spolupráci s Katedrou environmentálních studií FSS MU v Brně.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2020 vyjde v 2. polovině srpna.