Na věci se má chodit od lesa, když jde o hory, tak od podloží. Magurský flyš zní tajemně, až jako zaříkávadlo. Co teprve paleogenní zvrásněné slepence, jílovce a pískovce. A právě ty daly Chřibům základní tvar. Tvrdé pískovce zůstaly na mnoha vrších jako osamělá skaliska a výchozy — Komínky, Budačina, největší Kozel. Vyhlídky dnes i kdysi, podle aktuálního stavu okolních lesů. Buky sice netrápí kůrovec, ale v kraji fungovalo několik skláren. A sklo potřebuje teplo (dřevo, později lignit) a potaš (uhličitan draselný). A ten se v nepatrném množství vyskytuje v popelu, z něhož se získával dost sofistikovaným způsobem loužení, zahušťování, sušení a přepalování. Šumavské lesy by mohly vyprávět, zdaleka ne všechny skončily jako stavební, palivové nebo papírenské dřevo.
Ale zpátky k flyši. Karpaty jsou sice významně mladšího vrásnění než léty obroušená Šumava (na té je to hodně vidět) nebo podstatně špičatější Krkonoše, ale přesto jde o geologicky dost klidný kraj, sopky tu nehledejte (moravských je ovšem habaděj, ale o kus dál na severu, kolem Bruntálu). Přesto tu jedna domnělá sopka byla a jezdily se na ni dívat davy. Zcela nevinně v tom byl vrch Komínky u Bunče. Na začátku bylo asi pálení klestu nebo trochu víc rozhořelý oheň dělníků montujících zábradlí na vyhlídku, ale když se z kopce dýme, tak to musí být sopka, no ne? Pod kotel fámě přiložily občasné erupce jihoitalských sopek a pompejské objevy, které prosákly i do místních novin. Snad hospodskými šikovně roztroušená zpráva přitáhla neskutečné množství návštěvníků, vědci vážně založení si zoufali, vědci veselejšího naturelu se bavili. Časy temna? Kdeže — začátek dvacátého století.
Lignit, porcelanit, smraďavka
Flyšová povaha určuje i další charakteristiky: Údolí jsou vesměs ostrá a krátká, strmé svahy náchylné k sesuvům. To dělá ta kombinace vrstev — pískovci voda snadno proteče a prosákne do další vrstvy, tedy jílovců. Jílovci neproteče nic, zato po nich pískovcové nadloží může parádně sklouznout. Pohorky jakbysmet. A nemusí jít jen o vodu z mraků. Víte, jak a na čem vzniknul Baťov, tedy větší část Otrokovic? Když byl Baťovi Zlín malý, tak expandoval dál. Nejblíže dolů po Dřevnici, na soutoku s Moravou, bývala nevýznamná víska Otrokovice. Vzhledem k ploché krajině a nadbytku vody obklopená spíše močály, kde se — s výjimkou Benátek — vesměs špatně staví. Ale to by nebyl Baťa. Tady máme díru, na protějším břehu kopec. Stačí sečíst a máme kde stavět. Zbývala drobnost. Přesunout 4 miliony krychlových metrů zeminy z pravého břehu na levý. Nešlo vesměs o skálu, ale právě poměrně měkké flyšové vrstvy. Vysokotlakým otryskáváním spláchli značnou část kopce, koryty přes Moravu převedli do dolíku vedle Otrokovic, nechali vyschnout — a mohlo tu vzniknout městečko v zahradách z baťovských cihlových domků.
A ještě jednou se podíváme pod zem. Chřiby mají tři podzemní poklady: Naftu a plyn, lignit a minerální vody. Do tváře krajiny se nejvíce zapsal ten, který už je u nás jako zdroj jen evidovaný, ale netěžený — lignit. Tenhle poddruh nezralého hnědého uhlí má pořád hodně blízko k bahnu a rostlinám, ze kterých vznikl — v moravských slojích se zhusta nachází úlomky nezuhelnatělých dřev i s letokruhy. Paleontologická paráda, s výhřevností je to už slabší. Přesto právě kvůli němu vznikl kanál, jaký jiný než Baťův. Od dolu Tomáš u Ratíškovic se převážel po kolejích do Sudoměřic, vyklopil přes výklopník na lodě a vzhůru do otrokovické elektrárny. Jen to načasování nebylo dobré, kanál byl dokončený v roce 1938 a fungoval jen kratičce. Už nikdy nebyla doopravdy obnovena dopravní plavba, ale výletní lodě všeho druhu hladinu brázdí a výletníci se kochají krajem — nakolik je v dohledu, kanál je totiž většinu trasy dost zahloubený. Zbytky lignitu zhltla hodonínská elektrárna, těžba byla ukončená v roce 2009.
Mlok skvrnitý, foto: archiv F.
S lignitem souvisí také jedna mezi geology provařená zajímavost, o níž jinak asi skoro nikdo neslyšel. Jsou to porcelanity v Medlovickém lomu, právě na úpatí Chřibů. Porcelanit, to je vlastně vypálený jíl, i proto celý lom vypadá jako skládka drcených cihel, místně se surovině říká červenice. Těžila se na zpevňování cest. Mezinárodně zajímavý je ze dvou důvodů: porcelanity zde vznikly díky vyhoření malé lignitové slojky a je vidět komplet celá vrstva, podloží i nadloží. Což ukázala právě těžba — to, co jej odhalilo, hrozilo památku zničit. Ale dloubání do stěn už je dlouho zakázané a řádí tu leda kudlanky, rosničky v tůňce na dně a geologické exkurze.
Pro karpatské okraje jsou typické minerální prameny. Většinou slané a sirovodíkem řádně navoněné. Lidoví názvoslovci se s tím nemažou, takový pramen je prostě Smraďavka, na Slovácku taky Sirkovica. Ani nóbl název Leopoldov to nevyvětrá. Ale jsou to milé lázničky, od Buchlova jen co by silnici přeběhl. V údolí nekarpatsky dlouhém a plochém, v nivě Dlouhé řeky. Prameny jsou málo minerální, ale voňavé. Lázně prožily několik vzestupů i pádů, momentálně jsou nahoře, opravené na wellness hotel s pramenem a pískovými špacírcestičkami místo kolonády.
A pokud chcete koštnout takový slanosirnatý koncentrát, tak zajděte do Napajedel. Hned vedle trati vyvěrá v místě bývalých lázní pramen Slanica, údajně nejnechutnější voda u nás. Slanost přidávají fosilní vody, co zůstaly po dávných mořích.
Od podloží na povrch
Ze spodních vrstev vyrůstá to, co jakoby není vidět, ale má to největší náboj: kulturní vrstva krajiny. Jak ji vnímáme, co si do ní propisujeme? Chřiby, to je hlavně stará Velká Morava a samozřejmě Cyril & Metoděj. Nikdo sice neví přesně, kde ležel prastarý (nikoliv ale bájný) Velehrad, ale skoro určitě to nebylo v místě současné baziliky. Nevadí, pod ochranou hor se mu sedí dobře a malebnost polohy v dolíku pod Chřiby vynikne zvlášť pěší cestou od vlaku ve Starém Městě. Při troše fantazie ho lze číst jako výspu křesťanského světla a dobré vůle navzdory stínům divokých lesů nad ním.
Chřiby při pohledu od řeky Moravy charakterizuje trojvrší: Holý vrch (nyní notně zalesněný, les na něm je dokonce chráněný), Buchlov s hradem a Barborka (čili Modla). Je to až symbolická triáda. Holý vrch býval prastarým hradištěm, zbyly po něm valy a stará cesta skrz. Oddělen od něj silnicí stojí Buchlov, hrad strážný, mocný, veliký. Po zpohodlnění šlechty se správní sídlo přesunulo jemu k nohám, do Buchlovic. Místní zámek s vynikajícím parkem je unikum stavební, prošel několika podobami a skončil jako opravdu rozsáhlá zámecká vila v zahradách. A do třetice vzhůru, k nebesům nebo aspoň sv. Barboře. Romantici hledali pohanské obětiště v kdejakém šutru s prohlubní, ale kdoví komu nebo čemu se tu obětovalo před výstavbou nikdy nedokončeného kláštera a kostela, starý název Modla přece nespadl z nebe.
Hrad Buchlov, foto: Jan Antonín Kolář.
Pokud chcete trojvrší symbolické doplnit ještě pořádným turistickým výkonem, tak to završte na Břestecké skále. Výstup od Břestku je asi z nejsvislejších, co jsem na českých turistických trasách zažila. Na sto metrech vzdálenosti uděláte padesát výškových. I tohle je rovina současných hor, neposvátná, ale žitá velmi.
Klimentek nepatří do pohledového tria, ale patří k nim, historií a významem. Právě ostatky sv. Klimenta přinesli soluňští bratři na Moravu jako předmět uctívání. (Vyčítá se někdy křesťanství, že „přerazilo“ pohanské svátky „vlastními“, ale uctívat kus něčí kosti mi přijde jako echtovní pohanská tradice, bez ohledu na sílu křesťanského nátěru. Kosti dejme tomu, ale co takové mléko panny Marie?). V kraji se věřilo a věří, že právě zde ostatky sv. Klimenta leží (stejně jako v Neumětelích, že pod náhrobkem leží Šemík). Klášter na Klimentku byl za husitských nepokojů vypálen a rozmetán tak dokonale, že už nikdy nebyl obnoven. Místo má zvláštního ducha, odlehlé od běžných cest zve ke kontemplaci. Křesťanské nebo jiné.
Údiv jiného druhu vyvolávají jiné památky protínající tyto hory. Tuhle násep v lese. Támhle betonový most zvíci několika stodol u Zástřizl. Propustek v poli nad potokem, který nejspíš spolkla meliorace. Desítky let staré smrky na tělese dálnice, po které nikdy nic neprojelo. Měla spojovat Česko a Slovensko, protektorátní stavba ale zašla na úbytek sil, materiálu a lidí po prvních pár letech tisícileté říše. Na hranicích pevnosti, v jádru země dálnice. Obojí stejně platné a stejně betonové.
Chřibské lesy stejně jako další nepřehledné krajiny byly útočištěm partyzánů. Jen pár pomníků připomíná masakry — největší nad Salaší, kde na konci dubna 1945 zahynulo 19 místních mužů, ochotných se přidat k osvobození se zbraní v ruce, a náhodná svědkyně Aloisie Špičáková, která tu jela na kole. Lest a pomsta vojáků poražené armády, zavraždění nepadli v boji. Smutek hor má ještě asi pár pamětníků.
Život i ochrana nutná
Chřiby jsou unikum z mnoha stran. Západní karpatský ostrov za řekou. Neobvykle zachovalé lesy, na něž se ze severu sápou hanácké lány a od jihu a východu vinice (nemalujme si to, vinařská velkovýroba má s udržitelným zemědělstvím pramálo společného). Leží na křižovatkách cest starých, tvoří rozhraní národopisných oblastí — Hané, Slovácka a na východě se k nim blíží Valašsko. Zatím se jich nedotkl velký turistický ruch, snad že jej odsála Pálava nebo kopce vyšší a divočejší. I když výstavba a turistifikace je místy znát. Sníh už není od přírody ani ve Špindlu, tak proč nezasněžovat nějakou severní stráň u Stupavy? Ať to stojí vody a elektřiny, kolik chce.
Chřiby jsou chráněným územím. I když to až na pár cedulí v lese, u skály nebo loučky, nepoznáte. Pokrývají je dvě velkoplošná chráněná území — Přírodní park Chřiby a Evropsky významná lokalita (EVL) Chřiby — a necelé dvě desítky maloplošných, konkrétně přírodních rezervací a památek. Tu a tam doplněno památným stromem. Významné krajinné prvky vynechme — mezi ně ze zákona patří každý les (a také vodní toky a jejich nivy, rašeliniště a další), v praxi tedy skoro celé tohle pohoří.
Přírodní park a EVL se víceméně překrývají. Někde je velkorysejší EVL, zahrnuje i lesy u Čeložnic a Vřesovic, jinde se o kousek víc rozmáchl park a pojal do sebe i plochy krajinářsky zajímavé a k Chřibům patřící, ale bez biotopů nebo organismů evropského významu, třeba k Chřibům přilehlé okolí Boršic, Buchlovic a Velehradu. Velký přírodní park Chřiby spolknul také Stříbrnické paseky, členité území z ostrých strání, starých sadů a roztroušené zeleně s báječnými výhledy na Bílé Karpaty. I to býval samostatný přírodní park.
Osvětimany, okres Uherské Hradiště. Skalní útvar Trpasličí město. Foto: Palickap, CC.
Přírodní park je trochu podivnou kategorii ochrany, která má chránit krajinný ráz. Co to doopravdy je, asi nikdo neví nebo neumí popsat, zákon to definuje jako přírodní, kulturní a historickou charakteristiku místa. Ale vytáhne se dle potřeby, třeba při odporu proti větrným elektrárnám. Ale zrovna ty škodí asi tolik jako umírněné vývěsní cedule na průměrné stavební památce — jen dočasně a jen pohledově, po sejmutí zmizí beze stopy. Na vile Tugendhat nebo Pražském hradě by byly pitomé, ale v živém městě nevadí. Přílišná ochrana vede ke smrti.
Evropsky významné lokality znějí významně, až kontinentálně významně. Vyhlašují se pro druhy nebo stanoviště vnímané v celoevropském kontextu jako významné a hodné ochrany napříč členskými státy. V Chřibech se pod naturovou ochranou ocitli samí krasavci tělem i názvem: motýl ohniváček černočárný, tesařík alpský, největší evropská vážka páskovec velký, vyvedená ve vosím vzoru černé a žluté, a vrkoč útlý, copánkovitý vlhkomilný šnek. Druhů chráněných českou legislativou jsou zde ale desítky, od kriticky ohrožených po ohrožené. Pro pestrou krajinu je příznačné, že jde jak o druhy lesní (třeba nejmenší sova kulíšek), tak pestrý výběr z obojživelníků a motýly a luční orchideje. A také houba — vzhledem našedlá špička na shnilém dřevě — s neodolatelným názvem kukmák dřevní.
Stanoviště jsou pojem trochu složitěji uchopitelný, jde o protnutí místa (podloží, vody, nadmořské výšky), klimatu i historie, té čistě přírodní i lidských zásahů. Většinu chráněných stanovišť v Chřibech mají lesy: bučiny a dubohabřiny. Jejich stav je hodnocen jako „vynikající“, což máme povinnost zachovat a usilovat o věkovou a strukturní rozmanitost, systematicky ponechávat umírající a suché stromy nastojato i naležato a tak dále. Mnoho naturových stanovišť lidé vytvořili nebo jsou na jejich činnosti závislé — třeba vstavačové louky, které bez sečení, pastvy a vůbec pravidelných lidských vstupů nevydrží, zarostou lesem nebo křovinami. A ochrana v praxi znamená vyloučení zásahů, které by mohly nepříznivě ovlivnit tato místa nebo druhy, a také zajištění takové péče nebo využití (pasení, sečení), které je podporuje.
CHKO by Chřibům slušela
Pod příliš slabou ochranou ale může dojít k plíživému rozdrobení, vytunelování a vysátí toho, co zde kolektivně považujeme za krásné a cenné. Příroda si poradí vždycky, její ochrana je spíš pro lidi — vesměs máme tendenci zachovat, co známe, co bylo, co se nám líbilo. Málokdy se chrání pro vnímanou vnitřní hodnotu věci samé — zvířat, rostlin, krajiny. Nevadí, funguje s nějakými potížemi a drhnutím obojí. Ale Chřibům by větší ochrana slušela. CHKO Středomoravské Karpaty, například.
Protože do hypotetické, bohužel nijak nepřipravované ani neprojednávané CHKO by se nejspíše přidal i Ždánický les (nyní jen přírodní park) a přinesla by komplexní ochranu území, odstupňovanou v zónách dle zachovalosti a potřeby ochrany, a ucelený pohled na tyto karpatské ostrovy a dlouhodobě málo osídlené kopce a lesy. Jsou sice tvořené částmi cennějšími a všednějšími nebo docela přeměněnými, ale jde o rozsáhlé území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem a významným podílem přirozených ekosystémů. Tedy dokonale splňují definici CHKO ze zákona.
Autorka pracuje v Ekologickém institutu Veronica a píše za sebe. Kontakt: renata.plackova@veronica.cz.
Tento text vyšel díky podpoře Nadace Veronica.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář