Kamery na jatkách: ano, ale…

Loni na jaře byl u nás vůbec poprvé někdo poslán do vězení za týrání zvířat na jatkách. Jatka v Hraběticích byla uzavřena měsíc po zveřejnění skrytých záběrů, které po prošetření Státní veterinární správou přivedly k soudu i tři pachatele. Jeden z nich byl odsouzen k odnětí svobody na tři roky (jedná se o souhrnný trest), druhý k podmíněnému trestu dva a půl let s odkladem tří let a třetí dostal peněžitý trest ve výši pětačtyřiceti tisíc korun.

Skryté záběry pořízené spolkem Zvířata nejíme zachytily nejen kopání a mlácení prasat železnou tyčí do krve, tahání za uši a za ocas nebo vtahování krav navijákem za nohu do prostoru jatek v Hraběticích, týrání nemohoucích krav na jatkách ve Všeticích na Benešovsku nebo křik, sprosté nadávky a nelegální způsob pohánění zvířat elektrickým pohaněčem v Českém Dvoře. „Takové situace jsou ale na jatkách běžné, nejde o žádnou výjimku. A my už to dokázali několikrát,“ říká Lukáš Vincour, zakladatel spolku.

Ekonomický kalkul

Praktiky zaměstnanců odsoudil v rozhovoru se zástupkyněmi spolku i Zbyněk Semerád, ředitel Státní veterinární správy, která má povinnost tyto případy prověřovat. Zdůraznil, že chování, jaké viděl na záběrech z Českého Dvora, odporuje české legislativě a porušuje i základní principy důstojného zacházení se zvířaty. Na velkých jatkách by měl být stále přítomný veterinární dozor, jenž má zasáhnout a nahlásit, pokud se zaměstnanci kdekoli v prostorách jatek dopouštějí násilí na zvířatech. 

Navzdory tomu, že by přítomnost veterinárního dohledu měla být samozřejmostí, realita vypadá jinak: veterináři nejsou u každého příjmu zvířat a často chybí dostatek personálu, který by na jatkách mohl tuto kontrolu zajišťovat. Malá jatka, jako jsou ta hrabětická, navíc ani nemají povinnost veterinárního dozoru. „I z těch záběrů bylo vidět, že naháněči vůbec nevěděli, jak mají manipulovat se zvířaty,“ poznamenal Semerád k záběrům z Českého Dvora. Dodal, že násilí mnohdy pramení z toho, že zaměstnanci nevědí, jak správně a bezpečně ke zvířatům přistupovat, a sami pak mají strach.

Na záběrech z Českého Dvora vidíme kromě násilí další nezákonnou běžnou praxi, a to převoz nemohoucích či nemocných zvířat na jatka. Taková zvířata nejsou po příjezdu schopna z transportu ani sama vyjít, což výrazně ztěžuje práci zaměstnanců. 

Semerád vysvětluje, že za posíláním zubožených zvířat na jatka se skrývá ekonomický kalkul. „Utracení zvířete je možné na hospodářství, jenže to musí provést veterinární lékař, a odvoz těla do asanačního centra se platí za kilo deset až dvanáct korun.“ Při běžné váze krávy může utracení znamenat přímou ztrátu více než 7 000 Kč. „Když se mu je podaří přepravit na jatka, tak tělo může být zužitkováno jiným způsobem a nemá tyto náklady,“ dodává Semerád. Těžko si tedy představit, že by se tato praxe změnila, i když je legislativně podchycená. 

Součástí problému je podle Semeráda nedostatek personálu: „Často se tam lidé střídají, ale to je neomlouvá v tom, že takto s těmi zvířaty zacházejí.“ 

Zdroj: nevinneobeti.cz.

Na nedostatek kvalifikovaného personálu upozornil v rozhovoru pro DVTV i provozovatel jatek v Českém Dvoře Miroslav Kyncl. Přitom je právě on zodpovědný za výběr, proškolení a dohled nad chováním zaměstnanců a v kanceláři má kamery, které monitorují prostor vykládky, kde k týrání docházelo. 

V jiných odvětvích bychom těžko tolerovali, kdyby v něm chyběli kvalifikovaní zaměstnanci. V případě práce se zvířaty to snad nevadí? Studie navíc ukazují, že pracovníci jatek zažívají kvůli náplni své práce velké psychické problémy, jako je posttraumatická stresová porucha nebo deprese. Špatné pracovní podmínky vedou v kombinaci s nedostatečnou kontrolou k utrpení a týrání zvířat.

Kamery na jatka

Na četné kauzy týrání zvířat na jatkách zareagovalo i ministerstvo zemědělství a letos na podzim představilo návrh novely veterinárního zákona, který zavádí povinnost umístit na jatka kamery. Záznamy by byly uchovávány po dobu třiceti dní a přístup by k nim měly pouze jednotlivé krajské veterinární správy. Kontroly by probíhaly na základě podezření či nahlášení a přibylo by důkazních materiálů. 

Největší efekt kamer by měl být psychologický. „Tam, kde byli dosud tyrani a násilníci se zvířaty sami nebo v malém kolektivu, nyní by věděli, že se budou záznamy uchovávat a potenciálně by mohly být použity proti nim,“ říká Pavel Buršík z organizace OBRAZ, jež v kampani Kamery na jatka vyzývá veřejnost, aby napsala politikům o podporu přísnějšího znění návrhu.

Vládní návrh má totiž řadu slepých skvrn, neboť se týká jen vybraných druhů zvířat — nevztahuje se například na kuřata, králíky nebo krůty — a pouze prostoru vykládky, tedy místa, kde jsou zvířata vyváděna z transportů do prostor jatek. Poslankyně Klára Kocmanová (Piráti) a předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP09) proto předložily poslanecký návrh obohacený právě o tyto chybějící body. 

I uvnitř jatek, mimo dosah kamer, totiž může docházet k dalšímu týrání, a to všech druhů zvířat. Právě proto je v některých evropských zemích monitorován veškerý prostor jatek od vykládky až po místo omráčení a poražení. Povinné kamerové systémy již fungují například ve Španělsku, Skotsku a Anglii, kde se snížil počet nahlášených případů týrání zvířat o jedenáct až třicet procent.

Skutečně zamezit utrpení

Otázkou zůstává, zda je nedostatečný dohled nad pracovníky jediný nebo nejdůležitější faktor, který vede nejen přímo k týrání, ale i „běžnému“ utrpení zvířat na jatkách, což nemusí být jen bolest, ale i panický strach a stres. 

Již v sedmdesátých letech minulého století se dnes již světově známá americká etoložka a profesorka zootechniky Temple Grandinová začala jako jedna z prvních zabývat pohodou zvířat, především krav, na jatkách. Dokázala, že za strachem a neochotou zvířat „spolupracovat“ při jejich převodu z transportu k místu porážky stojí neporozumění. Už samotné uzpůsobení prostředí totiž vyvolává ve zvířatech strach a stres, kvůli němuž se odmítají pohnout nebo panikaří. To pak výrazně ztěžuje práci zaměstnanců a může vést k jejich frustraci, agresi a brutalitě vůči zvířatům. 

Foto: PxHere.com.

Dobytek i prasata například odmítají vstoupit do prostor jatek kvůli odleskům na kalužích, odrazům na naleštěném kovu, řinčení kovů nebo rozkývaným řetězům, kvůli zvukům o vysoké frekvenci, syčení, oblečení zavěšeném na plotě, pomalému otáčení ventilátoru, malým předmětům na podlaze, temnému vstupu do naháněcí uličky a z dalších důvodů, které běžný člověk nerozpozná, ale pozornosti Grandinové neunikly, neboť se díky autismu dokáže dívat na svět vizuálně jako zvířata.

Grandinová tudíž navrhla například důmyslné koridory a rampy, jež napodobují přirozený pohyb stáda, pomáhají zvířatům cítit se klidněji a omezují používání nátlaku či násilí. Zavedla také systém hodnocení projevů zvířat, podle nichž zaměstnanci poznají, zda jsou zvířata klidná. Pro mnohé chovatele dobytka a provozovatele jatek napříč USA se stal její systém standardem. Mnohé fastfoodové řetězce včetně McDonaldu požadují maso pouze z jatek dodržujících tato pravidla, čímž přispěly k jejich rozšíření a běžnějšímu užívání. Jí navržené systémy zakřivených žlabů a výběhů pro skot se používají po celém světě.

Širší trend

Kamery na jatkách mohou sloužit jako nástroj pro monitorování chování zaměstnanců, ale zatím nemáme dostatek empirických studií o tom, zda kamery zlepšují dodržování zákonů. Nedostatečný dohled totiž není jediným důvodem vedoucím k utrpení zvířat a jatka jsou jen jedním z mnoha míst, kde hospodářská zvířata zažívají utrpení. 

Zatímco zmiňované způsoby týrání jsou v rozporu s legislativou, mnoho bolestivých praktik při chovu, jako je násilné zavádění semene samce do krav, takzvaná inseminace, kastrace selat bez anestetik nebo odrohování koz či skotu, uštipování zobáků slepicím a další praktiky, však česká legislativa povoluje, a nikdo tak před nimi zvířata nechrání. 

„Zákon na ochranu zvířat proti týrání není dostatečný. Jeden bývalý poslanec prohlásil, že zákon spíše ukazuje, co je zvířatům stále možné dělat, protože je plný výjimek a výjimek z výjimek. Stále umožňuje mnoho trýznivého chování. Kastrace bez anestetik je například nelegální, ale existuje výjimka pro mláďata do stáří několika dní, což jsou takřka všechny případy, kdy se to reálně děje,“ upozorňuje Buršík z OBRAZu. 

K zamyšlení také stojí, proč se při zacházení se zvířaty bere větší ohled na poptávku obchodních řetězců a nakupujících, na zisk a na množství vyprodukovaného levného masa, než na důstojný způsob života i smrti živých tvorů, kteří nás provázejí již tisíce let. A kde leží klíčové uzly masného průmyslu, které by bylo potřeba rozvázat, aby zvířata netrpěla. 

Lze nicméně doufat, že zavedení kamer představuje součást širšího trendu a že společnost bude stále důrazněji vyžadovat zodpovědnější a spravedlivější přístup ke zvířatům, jak se to nedávno projevilo při zákazu kožešinových farem a jak dnes vidíme v úsilí zakázat klecové chovy nebo zpřísnit pravidla pro převoz zvířat.

Text vznikl ve spolupráci s Deníkem Referendum. Kontakt: esterdobiasova@gmail.com.