Prvních 48 hodin: Moc, kterou jsme odevzdali systému

Ztráta blízkého člověka a následné truchlení vyžadují čas, jak připomněl i nedávný článek Příroda nabízí náruč pro vše těžké v 7.G 2/2024. Moderní systém jej ale pozůstalým hned v prvních hodinách nekompromisně bere. Tlačí na rychlý odvoz těla a nutí rodiny ve stresu vybírat z katalogů konvenčních, často neekologických rakví. Přitom právě těchto prvních pár hodin je nejdůležitějších pro to, zda bude pohřeb „zelený“ a respektující. Jakmile lidé zpanikaří a odevzdají svou moc systému, často skončí u unifikované, nejdražší a nejméně udržitelné varianty.

Jak upozorňuje farářka a pracovnice hospice Magdalena Ondrová, čas kolem smrti vnímáme zkresleně. „Čas, který smrti předchází, i samo umírání je různým způsobem čas náročný, nemáme ho ve svých rukou. Zatímco čas po úmrtí ve svých rukou můžeme mít víc a snáz. Není nic, co by ‚mělo být‘, záleží na každém, co potřebuje. Pohřební služba je tu od toho, aby nám pomohla. Ne naopak,“ vysvětluje.

Tělo není nebezpečný odpad

Největší překážkou k tomu, abychom toto okno času využili, je strach. Systém a moderní konvence nás naučily vnímat mrtvé tělo téměř jako hygienickou hrozbu, jako nebezpečný odpad, který musí okamžitě zmizet z našich domovů. To je ale obrovský mýtus.

Socioložka Olga Nešporová z Etnologického ústavu AV ČR vysvětluje, že tento odstup se nevybudoval ze dne na den. „Jedná se o postupný trend, který se začal šířit po druhé světové válce s rozšířením nemocniční péče. Místo smrti se přesunulo z domácností do nemocnic. Lidé přestali být na péči o umírající zvyklí, nevídáme mrtvá lidská těla, a proto automaticky voláme specialisty,“ popisuje Nešporová. Zároveň upozorňuje na kulturní rozdíly. „Nepatříme ke středomořským kulturám, kde je běžný tělesný kontakt se zesnulým. Máme spíše rezervovaný přístup, podobně jako ve Skandinávii. Nevíme, co si s mrtvým počít, a bojíme se jeho tělesnosti a případných změn,“ doplňuje.

Foto: Pohřební průvodci.

Biologická realita je však mnohem milosrdnější. Skutečná ekologie začíná už tím, že tělo okamžitě nepředáme pohřebnímu průmyslu k rychlému zchlazení či chemickým úpravám, ale necháme ho v klidu a přirozeně vychladnout. „Nebojte se mrtvého těla. Za těch několik hodin se biologicky nic drastického nestane,“ uklidňuje zakladatel Pohřebních průvodců Oleg Vojtíšek. „Bakterie tam být mohou, ale milují našich živých 36 stupňů. V pomalu chladnoucím těle (tělo chladne asi o jeden stupeň za hodinu, pozn. aut.) se jim nelíbí. Pokud jste se nebáli dotýkat za života, není důvod se odtahovat teď.“ Vojtíšek také vyvrací obavy z kapénkového přenosu nemocí. Mrtvý člověk už jednoduše nedýchá, nekašle a nekýchá.

Pokud nenastaly specifické okolnosti, může tělo zůstat doma. V zákoně dokonce není stanovena žádná okamžitá lhůta pro odvoz. „Lhůty nám trochu stanovuje biologie, ale vězte, že za jeden den opravdu nikdo nezačne zapáchat. A delší dobu umíme vyřešit třeba chladicí podložkou,“ dodává Vojtíšek. Naši předci u těla běžně bděli, říkali tomu „hlídat mrtvého“. Otevírá se tím prostor pro nejstarší rituál lidstva, tedy možnost umýt a obléknout blízkého vlastníma rukama.

V hospicové péči je tento návrat ke kořenům už běžnější. „U nás v hospici je běžné, že pozůstalí zavolají sestřičce a požádají ji o pomoc. Oblékání a mytí pak mohou dělat společně, nebo to udělá jenom sestřička. Pro někoho je důležité, že všechno zvládne sám a stačí mu podpora po telefonu,“ popisuje praxi Ondrová.

Foto: Pohřební průvodci.

Co všechno v šoku nemusíte

Když nastane smrt, lidé mají často pocit, že se musí okamžitě začít chovat podle nějakého nepsaného scénáře. Začnou zběsile uklízet, převlékat se, dokonce chystat občerstvení pro lékaře, který přijede na prohlídku těla.

„Kašlete na to. Je to naše práce. Lékař zvládne prohlédnout tělo i bez kafíčka a jednohubek,“ vzkazuje jasně Vojtíšek. Stejně tak lidé nemusí mít výčitky kvůli nedokonalé domácnosti. „Lidé, kteří se na zesnulého přijdou podívat, ví dobře, jaké to je opatrovat umírajícího. Opravdu vás nesoudíme za dřez plný neumytého nádobí nebo nedojedenou pizzu.“

Samostatnou kapitolou je pak snaha „chránit“ děti tím, že je z domu okamžitě odvezeme. Odborníci se ale shodují, že pokud to není vysloveně nebezpečné prostředí, izolace dětem spíše škodí. Děti nejsou hloupé a bez vysvětlení si v hlavě vytvoří mnohem horší scénáře. Často navíc berou smrt přirozeněji než dospělí a to, jak na ni reagovat, se učí až od nás.

Foto: Pohřební průvodci.

Ekologie rozhodování

Proč tedy pohřební ústavy často tak spěchají? Odpovědí je především zaběhnutý byznys model a setrvačnost společnosti. Podle Nešporové se česká společnost sice pomalu vrací k intimnějším formám loučení, ale jde o běh na dlouhou trať. „Je to jednoznačně i reakce na předchozí socialistickou praxi a šablonovité pohřby v sekulárních smutečních síních. Změny po roce 1989 byly spíše pomalé. Dnes už ale vidíme zájem o nové formy rituálů, podobně jako to známe z hnutí natural death v Anglii (v Česku na něj navazuje spolek Ke kořenům),“ vysvětluje socioložka s tím, že už od roku 2017 zákon pohřebním službám dokonce nařizuje mít vyhrazený prostor, kde by si rodina mohla tělo sama připravit.

V cizím prostředí takzvaných „černých síní“ a pod tlakem času dělají pozůstalí v šoku rozhodnutí, kterých později litují. Advokátka a odbornice na zdravotnické právo Barbora Steinlauf proto zdůrazňuje, že z hlediska ochrany spotřebitele se na vztah mezi pohřební službou a rodinou díváme jako na jakýkoliv jiný obchodní vztah. Občanský zákoník poskytuje ochranu spotřebiteli, který je považován za slabší smluvní stranu. „Zákon o ochraně spotřebitele zakazuje nekalé a agresivní obchodní praktiky. Za ty lze považovat i jednání, kdy podnikatel využívá zvlášť zranitelného postavení spotřebitele k nepřiměřenému nátlaku,“ vysvětluje Steinlauf.

Tvrdou realitu z terénu potvrzuje i Oleg Vojtíšek. „V tomto jsme přibližně třicet let za západní Evropou. Klienti nám říkají, jak jim v klasické pohřební službě vyčetli, že chtějí levnější věnec a maminky si prý neváží. Tak se zvedli a přišli k nám.“ Pozůstalé navíc nesmí nikdo nutit podepsat okamžitě smlouvu o celém pohřbu. Na sjednání pohřbu stanovuje zákon 96 hodin.

Foto: Pohřební průvodci.

Nezávislý průvodce na straně pozůstalých

V těchto těžkých chvílích roste na významu role nezávislých pohřebních průvodců. Fungují de facto jako advokáti rodiny a nárazník mezi zranitelnými pozůstalými a průmyslovou pohřební službou. Pomáhají bořit mýty a vracejí lidem kontrolu. Odvozy těl navíc vůbec nemusí probíhat ve spěchu. S průvodci se dají řešit s ohledem na pietu i logistiku. „Odvozy z úplného centra Prahy, třeba od Karlova mostu, plánujeme s rodinou například na pátou hodinu ranní, jinak se prodíráme s rakví davy turistů, kteří si ji točí a fotí,“ dává příklad z praxe Vojtíšek.

Když rodina převezme moc nad prvními hodinami, dějí se podle Vojtíška často malé zázraky. Rozdíl mezi unifikovaným obřadem a rituálem, který si rodina vytvoří sama, je propastný. I podle Nešporové hrají tyto vlastní rituály zásadní roli v psychologii smutku. „Pomáhají nám se vyrovnat se smrtí. Pozůstalé může konejšit i vědomí, že pro svého blízkého ještě něco udělali, že o něj bylo dobře postaráno. Je to vždycky proces, ale takové loučení je v truchlení velmi nápomocné,“ vysvětluje socioložka.

Průvodci to ve své každodenní praxi jasně vidí. Často zažívají, že rodina, která se dobře rozloučila s tělem už doma a pak společně připravovala pohřeb, samotný formální akt ke smíření už vlastně nepotřebuje. „Sami už si to hlavní prožili a ‚odpracovali‘. Když maminku oblékali. Když vybírali fotky na pohřeb. Když poslouchali oblíbenou hudbu celé večery a přemýšleli nad místem rozloučení. Jakmile přijdou v den pohřbu, říkají mi: Olegu, já už to ani nepotřebuji, já jsem se vlastně rozloučila, já už se jen těším na oslavu, jak si pobrečíme, ale i zazpíváme, děti vypustí balonky, a nakonec něco dobrého pojíme a popijeme,“ popisuje obrovský psychologický přesah osobních rituálů Vojtíšek.

Autorka: Klára Nesitová.

Smrt jako osobní, nikoliv průmyslová událost

„Moderní doba velí zavolat pohřební službu, rychle odvézt, nenechat ,to‘ doma. Ale naše duše je pomalá. Potřebuje čas, aby doběhla realitu,“ shrnuje to nejpodstatnější zakladatel Pohřebních průvodců. Sedět u těla, třeba jen hodinu, dvě, nebo celou noc, dává prostor pro tiché rozhovory, pro omluvy, pro pláč, který nikdo nevidí. Je to vzácný meziprostor, kdy je milovaný člověk ještě fyzicky s námi, ale už nezasahuje do děje.

Pokud zvládneme první hodiny a nenecháme se převálcovat systémem, zvládneme i zbytek rozloučení. V souladu s přírodou, se svými hodnotami i sami se sebou. Ať už pak tělo uložíme do země na klasickém hřbitově, nebo se s popelem rozloučíme pod korunami stromů, jak se o tom v Sedmé generaci již psalo v reportáži Ke kořenům na věčnost (7.G 3/2016). 

Příprava na smrt, ať už vlastní, nebo našich blízkých, zkrátka není morbidní, jak se nám snaží namluvit společnost orientovaná výhradně na mládí a výkon. Je to naopak hluboce osvobozující akt, jenž nám v nejkřehčím momentu našeho bytí vrací svobodu a moc nad našimi vlastními životy a konci.

Kontakt: klara.nesitova@seznam.cz.