Na tomto principu dnes stojí řada projektů na jižní Moravě. Nesnaží se pouze předávat informace o životním prostředí. Dávají dětem a mladým lidem možnost zažít, že i jejich práce může krajinu skutečně proměnit.
Místo, které stojí za návrat
Jedním z takových projektů jsou Skautské patronáty, jež propojují skautské oddíly i školní kolektivy s chráněnými lokalitami po celé republice. Na jižní Moravě pečují o desítky míst od stepních strání a lomů přes lesy, aleje a ovocné sady až po vodní toky nebo území Národního parku Podyjí. Každá skupina má přitom svou lokalitu, kam se pravidelně vrací.
Práce, kterou zde děti odvádějí, rozhodně není symbolická. Hrabou a odnášejí biomasu, vyřezávají náletové dřeviny, odstraňují invazní rostliny, pečují o aleje, čistí okolí potoků nebo pomáhají chránit vzácné druhy rostlin před sečí. Na některých místech mapují výskyt chráněných druhů, jinde sbírají semena pro obnovu původních biotopů. Jsou to činnosti, jež běžně zajišťují ochranáři nebo správci chráněných území.
Podle koordinátorky Patronátů v Jihomoravském kraji Anny Veselé ale není největším přínosem množství odvedené práce. „Děti nejvíc motivuje vztah ke konkrétnímu místu. Znají ho, vracejí se tam a zajímá je, co se od poslední návštěvy změnilo. Postupně se z něj stává jejich místečko v krajině, o které chtějí pečovat a na kterém vidí, že jejich práce něco mění a dává smysl,“ říká.
Dobrovolníci při péči o cennou luční lokalitu z akce v komunitním sadu ve Křtinách v rámci programu Skautské patronáty. Pravidelné brigády pomáhají udržovat druhově bohaté biotopy. Foto: Tereza Bogdanovská.
Právě dlouhodobost odlišuje podobné projekty od jednorázových brigád. Děti neodjíždějí s pocitem splněného úkolu, ale vracejí se na stejné místo po měsících i letech. Sledují, jak se louka postupně mění, jak po odstranění náletových dřevin dostávají prostor původní druhy rostlin nebo jak se krajina rok od roku proměňuje. Přestává pro ně být anonymním bodem na mapě a získává konkrétní podobu i vlastní příběh.
Podobnou zkušenost popisuje také učitelka z Lesní školy Otakárek ve Křtinách, jež hledala způsob, jak propojit výuku s praktickou péčí o okolní přírodu. Ke Skautským patronátům ji přivedla snaha ukázat dětem, že ochrana přírody není jen tématem do hodin přírodovědy. Dobrovolnictví podle ní představuje především smysluplně strávený čas a možnost sledovat výsledky vlastní práce. Její vzkaz ostatním mladým lidem je jednoduchý: „Vyzkoušejte to, nikdo vás nekousne.“
Možnost vidět konkrétní výsledek své práce se přitom jako motiv opakuje ve všech oslovených organizacích. Ať už jde o stepní stráně, školní zahrady nebo mokřady na Břeclavsku, osobní zkušenost často znamená mnohem víc než desítky hodin strávených nad učebnicemi.
Když přírodě někdo pomůže
Nejlépe je to vidět v Ptačím parku Kosteliska nedaleko Dubňan. Kdo sem přijede dnes, uvidí mozaiku mokřadů, nivních luk, tůní i suchých písčitých stanovišť. Jen máloco ale napovídá, že ještě před několika lety velkou část území ovládaly invazní druhy rostlin a krajina postupně ztrácela svou rozmanitost.
Dobrovolníci při ořezu vrb během brigády na Zbudovských blatech. Pravidelná péče pomáhá udržovat cenné mokřadní biotopy. Foto: Jarmila Ichová.
Právě návrat života do podobných lokalit je hlavním cílem České společnosti ornitologické (ČSO). Nejde přitom pouze o ochranu ptáků. Obnova mokřadů, luk nebo pastvin vytváří podmínky pro desítky dalších druhů rostlin, bezobratlých i obratlovců. Každý obnovený biotop se stává součástí větší mozaiky krajiny, která zadržuje vodu, poskytuje útočiště živočichům a pomáhá udržovat biologickou rozmanitost.
„Hlavním cílem ptačího parku je obnova a udržení pestrých nivních biotopů. Přeměna zarostlých ploch invazními druhy rostlin na fungující biotopy má zvýšit biodiverzitu a vytvořit prostor, kde se bude znovu dařit původním druhům rostlin i živočichů,“ vysvětluje terénní pracovník Jihomoravského kraje ČSO Ondřej Ryška.
Taková proměna ale nevznikne přes noc. Za každou obnovenou loukou nebo novou tůní stojí hodiny práce. Dobrovolníci vyřezávají náletové dřeviny, odstraňují invazní rostliny, odklízejí biomasu, opravují oplocení nebo připravují pastviny. Často jde o fyzicky náročnou práci, jejíž výsledky nejsou na první pohled vidět. Bez ní by se však krajina měnila jen velmi pomalu.
Významnými pomocníky se na Kosteliskách stali také velcí kopytníci. Pastvou udržují otevřené plochy i tam, kam by se technika dostávala jen obtížně. Ani oni ale nenahradí lidskou práci. Jak připomíná Ryška, právě první roky bylo potřeba odstranit velké množství náletových dřevin a invazních rostlin ručně, aby vůbec bylo možné pastvu zavést.
Praturům podobný skot pomáhá v Ptačím parku Kosteliska udržovat otevřené plochy a společně s dalšími opatřeními vytváří vhodné podmínky pro návrat původních druhů rostlin i živočichů. Foto: archiv České společnosti ornitologické.
Stejně důležití jako samotná práce jsou lidé, kteří se na místo vracejí. „Dobrovolnictví je pro ptačí park naprosto klíčové. Za dobu existence Kostelisek k nám přijelo opravdu velké množství dobrovolníků a mnoho z nich se rádo vrací opakovaně,“ přibližuje Ryška.
Na brigády přijíždějí studenti, členové ČSO, další ochranářské spolky i zaměstnanci firem, které dobrovolnictví zařazují do svých teambuildingových aktivit. Každý přiloží ruku k dílu jinak, společným výsledkem je ale krajina, která se rok od roku mění.
Pro mnohé dobrovolníky ale není motivací jen samotná práce v terénu. „Dobrovolnictví mi dává možnost dělat věci, které mají smysl. Velkou odměnou je i atmosféra na společných akcích. Je fajn být s lidmi, kteří mají podobné hodnoty, protože se navzájem inspirujeme,“ říká dobrovolnice ČSO Eva Štefková Kašparová z České zemědělské univerzity v Praze.
Jak doplňuje Dita Hořáková, jež má v České společnosti ornitologické na starosti péči o členy a dobrovolníky, mladé lidi nejčastěji motivuje možnost udělat něco konkrétního pro přírodu a vidět výsledky vlastní práce. Důležitý je pro ně také pobyt venku, setkávání s lidmi se stejnými zájmy i vědomí, že jejich pomoc má skutečný dopad na ochranu ptáků i krajiny.
Mladí účastníci programu České společnosti ornitologické při kontrole hnízdní budky. Dobrovolnictví zahrnuje nejen práci v ptačích parcích, ale také péči o hnízdiště, monitoring ptáků a další ochranářské aktivity. Foto: archiv České společnosti ornitologické.
A změny jsou skutečně vidět. Tam, kde ještě před několika lety dominoval zlatobýl nebo topinambur, se postupně vracejí původní druhy rostlin. Na obnovených mokřadech se znovu objevují živočichové, kteří z lokality téměř zmizeli. Některé proměny se projeví až po několika sezonách, jiné může člověk sledovat téměř před očima.
„Na Kosteliskách nás stále něco překvapuje a naštěstí většinou příjemně. Díky intenzivní péči se objevují nové druhy rostlin či živočichů a některé biotopy se mění přímo před očima. Právě proto tu práci děláme,“ dodává Ryška.
Přestože se práce na chráněných lokalitách může zdát od školních projektů nebo skautských brigád vzdálená, spojuje je stejná zkušenost. Lidé se na stejná místa vracejí, sledují jejich proměnu a postupně si k nim vytvářejí osobní vztah. A právě ten bývá nejsilnější motivací pokračovat dál.
Nejdřív pochopit, potom měnit
Stejně jako Skautské patronáty nebo ČSO pracuje i brněnská Lipka — školské zařízení pro environmentální vzdělávání s jednoduchou myšlenkou: vztah ke krajině nevzniká tím, že si o ní člověk přečte v učebnici. Musí ji poznat, pochopit, a především zažít.
Dobrovolníci během ochranářské akce pořádané Lipkou. Účastníci se zapojují do péče o krajinu, například při hrabání luk, výsadbě stromů nebo odstraňování náletových dřevin. Foto: archiv Lipky.
Na školních zahradách, loukách i v sadech mladí lidé nejprve hledají, co jejich okolí potřebuje. Teprve potom přichází plánování a samotná práce. Přesně na tomto principu staví Lipka své programy. Nejde jen o výuku, ale o zkušenost, že i jejich vlastní nápad může proměnit místo, kde žijí.
„Dlouhodobě postupujeme systematicky hned z několika směrů, ve všech míříme ke společnému cíli. Tím je aktivizace mladých,“ shrnuje projektová manažerka Lipky Zdeňka Jičínská.
Na podobném principu stojí také koncept venkovní výuky, jejž Lipka rozvíjí společně se školami. Děti nejprve budují vztah k okolnímu prostředí, učí se pozorovat, hledat souvislosti a přemýšlet nad tím, co jejich okolí potřebuje. Teprve potom přichází samotná změna. Součástí tohoto přístupu je také rozvoj podnikavých kompetencí, tedy schopnosti převzít iniciativu, spolupracovat a proměnit dobrý nápad v konkrétní čin.
Jedním z příkladů je projekt studentů Gymnázia Globe v Brně, kteří se pustili do obnovy starého ovocného sadu na Bílé hoře. Nejprve zmapovali lokalitu, navrhli výsadbu stromů a keřů a připravili plán prací. Poté se pustili do samotné realizace. Cílem nebylo jen vysadit nové dřeviny, ale vytvořit místo, jež bude lépe zadržovat vodu, podpoří biodiverzitu a o které budou pečovat i další studenti.
Žáci Základní školy Višňové při obnově tůněk na Skaličce v Jiřicích. Součástí projektu byla obnova drobných vodních ploch i péče o okolní krajinu. Foto: archiv Lipky.
Podobnou zkušenost získali také žáci Základní školy Višňové. V rámci svého miniprojektu se zapojili do obnovy tůněk na Skaličce v Jiřicích. Vedle úpravy drobných vodních ploch pomáhali s úklidem lesa, péčí o okolní prostředí i následnou výsadbou stromů. Projekt jim ukázal, že ochrana přírody nespočívá jen v jednotlivých akcích, ale v dlouhodobé péči o konkrétní místo.
Podobné ochranářské akce pořádá Lipka i pro další školní kolektivy a středoškoláky. Mladí lidé se zapojují do výsadby stromů, hrabání mokřadních luk, odstraňování náletových dřevin nebo stavby hmyzích hotelů. Každá z těchto činností má konkrétní cíl, zároveň ale ukazuje, že ochrana přírody není jen souborem pravidel. Je to práce, při níž člověk poznává krajinu vlastníma rukama.
Víc než brigáda
Při rozhovorech se zástupci všech tří organizací se stále vracela stejná myšlenka: mladé lidi k ochraně přírody nepřitahují velká hesla ani abstraktní výzvy. Mnohem víc je motivuje možnost být u skutečné změny. Vidět louku, která znovu rozkvétá, mokřad, do něhož se vracejí ptáci, nebo místo, které vlastníma rukama pomohli proměnit.
Možná právě v tom spočívá největší síla podobných projektů. Neučí děti jen poznávat přírodu, ale pomáhají jim vytvářet si k ní osobní vztah. A když se z místa, kolem kterého člověk dříve jen procházel, stane místo, o které pečuje, mění se i pohled na ochranu přírody či krajiny. Přestává být školním tématem a stává se přirozenou součástí každodenního života.
Kontakt: klara.nesitova@seznam.cz.
Vznik článku podpořil Jihomoravský kraj.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář