Dobrovolnictví člověka utváří na celý život

Do korun stromů se začíná opírat vítr a na čelní okno auta dopadají první kapky deště. Vteřinu za vteřinou nabírají na intenzitě. Když přebíhám ulici k domu kamaráda, probodávají mě kapky jako jehličky. Brána už je odemčená a my se rychle schováváme v zahradním altánu. Prudký déšť provází tiché hřmění připomínající zlověstné vrčení psa. Je mi zima, byť je konec července. „Nebojíš se, že to sem znovu přijde?“ ptám se Marka, když pohledem zabloudím ke vzrostlým jilmům v dáli, které se zmítají ve větru. Z domu na nás přes okno mává jeho žena s miminkem v náručí. „Ne,“ odpoví rychle, až příliš rychle, protože vzápětí dodá: „Možná to mám zastrčené někde v koutku, ale nemyslím na to.“ 

Zato mně se právě teď nedaří zapomenout, že se nedaleko Markova domu před pěti lety prohnalo nejničivější tornádo v dějinách Česka. Že vítr rychlostí 300 kilometrů za hodinu strhal střechy domů, povalil auta na bok i na kapotu a zpřelámal stromy jako sirky. Že se kusy dřeva zabodaly hluboko do fasád domů a různé předměty roztříštily okna jako kulky. (Ne každý je koneckonců tak otrlý jako obyvatel Lužic v jednom z nejznámějších záznamů této události, který tornádo natáčel i po vysklení oken, a získal tak záběry, které by mu lecjaký lovec tornád mohl závidět.) 

„Když jsme se přijeli do Mikulčic poprvé podívat, potěšilo nás, jak si tu lidé renovují domy,“ začne Marek o pár minut později bezelstně. Tornádo během půl hodiny prošlo několika vesnicemi na Břeclavsku a Hodonínsku, více či méně poškodilo 1 600 domů, přičemž bezmála 180 budov muselo být později kvůli narušené statice zbouráno. Tornádo zabilo šest lidí a mnoho dalších zranilo. Marek se s manželkou do obce nastěhoval rok poté a dlouho si nový domov s katastrofou z médií nespojili.

Klubovna Hnutí Brontosaurus po tornádu, foto: archiv Terezy Opravilové.

Zatímco čekáme, až přejde bouře, ukazuje mi Marek knihu o Mikulčicích, již dostala při vítání občánků jeho půlroční dcerka. „Vezmeme si knihu na procházku s sebou. Chci si ta místa porovnat,“ přejíždí prsty po doprovodných fotografiích, na nichž jsou zachyceny polozbořené domy, předzahrádky zanesené odpadky, kaplička bez střechy, polámané stromy ležící na hrobech místního hřbitova nebo zdevastovaný lesopark Břízky. Při listování zjišťuji, že tornádo nebylo jedinou ničivou přírodní událostí, které museli obyvatelé v posledních letech čelit, čestné místo si v knize vysloužily i rozsáhlé záplavy z roku 1997.

Ačkoli procházka zavání mírně postapokalyptickou turistikou, ve skutečnosti jsem přijela prozkoumat něco docela jiného. Zajímá mě, zda a jak bylo ve chvíli krize důležité, že tu má dlouhodobě zázemí jedna z nejdéle působících dobrovolnických organizací v republice.

Když se spojí síly

Na okraji parku Břízky stojí už od roku 1976 klubovna místních skupin Hnutí Brontosaurus a Junáků. Právě zde se schází přírodovědný oddíl Vlkani, kterým v dětství prošel i místní rodák Dalimil Toman, mezi Brontosaury známý pod přezdívkou Cody. I jemu a jeho matce vzalo tornádo doslova střechu nad hlavou a poničilo mu zahradu. „V prvním momentu, kdy jsem obcházel rozbořené domy, jsem byl v šoku,“ vzpomíná, když si po mojí návštěvě Mikulčic telefonujeme. „Člověk tady chodil půl dne sám, ale když nám pak přijely pomoct desítky lidí, bylo to nesmírně povzbudivé. Krásně se ukázala pozitivní role spolkového života. Za lidmi přijížděli folkloristé, skauti, za mnou Brontosauři. Lidé se v obci propojili, otevřeli se a pomáhali si, ačkoliv se předtím moc neznali,“ vřele vzpomíná na dění, které pro Sedmou generaci tehdy reportážně přiblížila Žaneta Jansa Gregorová.

Jedním z dobrovolníků, kteří mu přijeli na pomoc, byl i Kryštof Synek. „Když jsme se mezi kamarády dozvěděli, že třem našim známým spadl barák nebo ulítla střecha a že je potřeba pomoc, hned druhý den ráno jsme vyrazili,“ vypráví. „Z médií sice občas plynuly obavy a vypadalo to, že by tam lidé neměli jezdit, aby nepřekáželi, ale na místě jsem měl pocit, že každá ruka je dobrá. My jsme navíc věděli, komu jedeme pomoct, a dostala se k nám zpráva, že je pomoc vítána, takže jsme se nemuseli ptát, co je potřeba. Prostě jsme přijeli a začali pracovat.“ Přespávali u Dalimila, kterému hned první den pomohli provizorně opravit střechu. 

Pozůstatek tornáda v Mikulčicích, foto: Ester Dobiášová.

„Celkově ta událost — ačkoliv to byla těžká situace — ukázala neuvěřitelnou pospolitost. Lidé si dokázali pomáhat a panovala tam nádherná atmosféra. Nikdo tam moc nebrečel, všichni se snažili hned něco dělat,“ popisuje Synek. „Myslím, že se o Češích říká, že se občas pomlouváme, ale když jde do tuhého, tak si pomůžeme, a tady se to potvrdilo. Člověk viděl, že i když lidé přišli o spoustu věcí nebo skoro o všechno, nečekali se zkříženýma rukama, ale šli a něco s tím dělali. Nečinnost v tu chvíli nedávala smysl.“

Vyšší i nižší pudy

Brzy se ukázalo, že by dobrovolníci z Brontosaura chtěli přispět i jinak. „V nejbližších dnech jsme zjistili, že dobrovolníků je moc na to, aby pomáhali jen svým známým,“ přibližuje situaci Dalimil, jenž tehdy v organizaci působil jako programový ředitel. „Zmapovali jsme potřeby místních v Mikulčicích, Hruškách nebo Moravské Nové Vsi a koordinovali jsme postup s globálními organizacemi, jako byly ADRA, Člověk v tísni nebo Český červený kříž, jejichž lidé pak na stáncích přijímali poptávky od místních a nabídky pomoci.“ 

Právě v této roli se našla Halka, která měla tou dobou čerstvě po maturitě. O tom, zda přijet pomoct, ani neuvažovala — jediné, co ji zajímalo, bylo, jak pomoct. Manuální práce ji příliš nelákala, zato koordinace lidí se i zpětně ukázala být tou nejlepší volbou. „Kdyby se mě někdo zeptal, jaká práce nebo dobrovolnictví se mi líbilo v životě nejvíc, tak bych řekla, že to bylo právě působení v charitním stanu v Mikulčicích,“ vzpomíná. „Lidé se mnou sdíleli své emoce, poslouchala jsem jejich příběhy a měla jsem zdroje pomoci. Zjišťovali jsme, kdo co umí a kde je kdo potřeba. Byl to trošku punk, ale zároveň snaha o organizaci.“ Pomoc na stánku jí dle jejích slov zvýšila sebevědomí, protože práci zvládla zastat a lidé ji tu nehodnotili podle věku. Na základě této zkušenosti si později udělala výcvik první psychické pomoci.

Pomáhající Tereza Opravilová, foto: archiv Terezy Opravilové.

„Uvědomila jsem si také, že charaktery lidí jsou opravdu rozmanité. Pamatuji si například polobezdomovce, kteří přijeli jakože dobrovolničit, ale pak jen jedli jídlo pro dobrovolníky a moc práce nedělali,“ vzpomíná Halka. „Nebo jsme zjistili, že někteří místní vytvořili požadavky, kolik potřebují pomoci, a pak dobrovolníci nedělali věci, které by byly tak důležité, ale pomáhali někomu třeba rovnat dřevo u domu.“ 

Halčiným úkolem tak bylo i třídění poptávek a přemýšlení nad tím, kdo opravdu potřebuje pomoc, aby nebyli dobrovolníci vykořisťováni. „Nahlédla jsem, že v krizi přichází i chvíle, kdy si člověk řekne, že jsme pořád lidi, kteří mají své nižší pudy a ne vždycky všichni všechno můžou myslet dobře.“ Dodává, že podobné příběhy slyšela i na Jesenicku, odkud pochází, když se lidé předloni vypořádávali s povodněmi.

První, co slyšíte, jsou centrály

Ani Tereza Opravilová neřešila, zda se vydá pomoct svým blízkým a přátelům do Mikulčic, ale jak se tam co nejrychleji dostat. „Myslím, že v tu chvíli jsem si vůbec nedokázala představit, co mě tam čeká, jak dlouho tam vlastně zůstanu a jaké to bude. Bylo to takové napětí, že jsem nad obavami nepřemýšlela,“ vzpomíná, když se jí doptávám, zda neměla před odjezdem strach.

Dalimil Toman po tornádu v Mikulčicích, foto: archiv Terezy Opravilové.

Pomáhala s odklízením škod a podobně jako Halka se ujala i koordinace a řešila, jak na místo dostat další lidi. Dodnes si vybavuje, že jako první, co slyšela ráno po probuzení, byly centrály na rozvod elektřiny. „A vy si uvědomíte, že to je další den v téhle katastrofě a že bude trvat ještě hodně dlouho, než se život vrátí do normálu. Bylo to absolutní teď a tady a řešit něco jiného bylo jako řešit něco z jiného světa,“ vypráví s určitým vzrušením. „Bylo to hodně silné a intenzivní a když jsem musela odjet jinam, měla jsem ze začátku problém se vyrovnat s tím, že jsem na jiném místě a lidi se normálně baví a žijí svůj běžný život bez ohledu na to, co panovalo v těch vesnicích. Zároveň se mi s tím pojí i hodně pěkných vzpomínek, když třeba dojeli na první víkend kamarádi a přivezli s sebou hrnce a pekáče plné jídla, protože maminky a babičky chtěly taky nějak pomoct, tak aspoň napekly.“

Zatímco ze začátku dobrovolníci pomáhali hlavně u kamarádů, jejich sousedů a známých, postupně vznikla iniciativa Spolu po tornádu, která propojila humanitární a neziskové organizace (Hnutí Brontosaurus, MUNI pomáhá a Ekocentrum Dúbrava), jež na místě pomáhaly. „Společně jsme uspořádaly několik víkendů, během kterých přijely na pomoc stovky dobrovolníků,“ popisuje Tereza, která v Mikulčicích pomáhala podobně jako mnoho dalších dobrovolníků a dobrovolnic dlouhodobě. „To se potom jezdilo po celých vesnicích a pomáhalo se na domech, ale třeba i ve vinohradech u vinařů. Na podzim jsem se zapojila také do několika výsadeb stromů.“

Získat přátele, dovednosti i naději

Schopnost vytvořit pevná přátelství, ochota nezištně pomoci a síť kontaktů na lidi různých dovedností a znalostí se v průběhu krize ukázaly jako jedny z cenných darů působení v dobrovolnické organizaci. Právě seznámení se s novými lidmi patří mezi časté motivace, proč mladí lidé, se kterými jsem mluvila, na akce s Brontosaury vyrazili poprvé. 

„Brontosaurus vítá v podstatě kohokoliv a střetávají se tam lidé, kteří by se normálně možná ani nepotkali. Láká to různé skupiny: lidi se zájmem o přírodu, ty, co si chtějí najít kamarády, ty, co rádi přidají ruku k dílu, nebo lidi, kteří něco hledají v životě či nevědí, co dál,“ vyjmenovává Kryštof Synek a mimo to zmiňuje, že dobrovolnictví v ochraně přírody může lidem pomoct vyrovnat se s pocity bezmoci kvůli klimatické krizi. „Vlastní iniciativa a aktivita vám dávají odstup a jiný pohled na věc. Navíc se tam setkáte s lidmi, kteří jsou optimističtí. Když se vzájemně podpoříme a něco budeme dělat, je to určitě lepší, než když budeme vyděšení, jak to z médií občas vypadá.“

Park Břízky po tornádu a nyní, foto: Ester Dobiášová.

Podobně pozitivní pohled má i Dalimil Toman, když se zamýšlí, v čem je činnost Hnutí sympatická právě mladým lidem. „Myslím si, že to dává lidem smysl. Je tam pozitivní vize, která lidi táhne. Snažíme se nestrašit budoucností, ale tvořit tak, aby ta budoucnost byla v něčem pozitivní. Myslím si, že proto Brontosaurus mladé lidi přitahuje. Což jsem moc rád, protože právě oni mohou udělat spoustu změn v celé naší společnosti a ve vnímání vztahu člověka k přírodě. Starší generace to podle mě neudělají, protože jsou navyklé na to, co všechno nejde, proč to nejde a tak,“ zmínil v prvním díle podcastu Hnutí Brontosaurus Příběhy nadšení. „Přináší to nejen dobrovolníkům, ale i širší společnosti, naději. Naděje není o tom, že čekáme, že něco dobře dopadne. Ale něco děláme, a proto čekáme, že to dobře dopadne,“ citoval Václava Havla.

Dalším přínosem, který dobrovolníci a dobrovolnice vyzdvihují, je získání různorodých dovedností. „Dobrovolnictví v Brontosaurovi mě naučilo pořádání akcí a tím, že v organizaci spojujeme dobrovolnictví a zážitkovou pedagogiku, i měkké dovednosti,“ říká Tereza, která se první akce zúčastnila v sedmnácti letech. „Dobrovolnictví mě v životě hodně ovlivnilo a nasměrovalo, ať už na začátku, když jsem se rozhodovala, co jít studovat, tak i později v práci a v tom, čím se v současné době živím,“ popisuje vystudovaná přírodovědkyně, která se nyní živí jako ovocnářka, tedy pěstitelka ovocných stromů.

Halka zase zmiňuje, že se díky dobrovolnictví naučila pečovat o stromy, stříhat ovce, kosit louky nebo používat aku vrtačku. „A získala jsem vztah ke krajině. Úctu k tomu hezkému, co je potřeba udržovat. Respekt ke kořenům, respekt k lidem, co tu kdysi žili, a k jejich způsobu života. Obdiv k těm před náma a lepší uvědomění, jak mohli lidi žít kdysi.“ S obavami z klimatické krize jí však dobrovolnictví oproti Kryštofovi nepomáhá. Ačkoli nezažívá úzkosti ani pocit bezmoci, krize ji vede například k přemýšlení, zda mít děti. K řešení velkých globálních problémů, jako je klimatická krize, však podle ní cesta přes dobrovolnictví nevede.

Spolu po tornádu, foto: Tereza Opravilová.

Výchovou k ochraně přírody

Zatímco mi hlavou běží příběhy Dalimila, Terezy, Kryštofa a Halky, procházím se vesnicí a pozoruji změny, které se tu za pět let odehrály. Kaplička je renovovaná a na rozdíl od fotografie má novou střechu, staré lípy na přilehlém hřbitově šumí ve větru a poskytují stín a chlad, ulice lemují nové domky, ty starší mají ještě tu a tam na fasádě oděrky po tornádu.

Ulice mě vede až k parku Břízky, kde postává pár přeživších solitérů ověšených ptačími a netopýřimi budkami. Na jeho konci se k sobě tísní desítky vysázených stromků chráněných plastovou ohrádkou jako hejno zelených plameňáků. Míjím zrenovovanou, ekologicky šetrnou budovu klubovny, ve které je nově možné zachycovat odpadní vodu na splachování, stejně jako využívat solární panely a tepelné čerpadlo. Její otevření provázela komunitní výsadba komunitního sadu místních ovocných odrůd u klubovny, do níž se zapojili obyvatelé Mikulčic, převážně rodiče s dětmi. Ti o ně také nadále pečují.

„Rodiče chtějí děti vychovávat k tomu, aby dbaly o své okolí. Proto spousta rodičů bere děti na tyto akce, aby to pro ně byla přirozená součást života. Starat se o stromy, vysázet je, mít k nim vztah,“ míní Radim Stibůrek. I jeho přivedli k dobrovolnictví rodiče, když ho v devíti letech přihlásili do Vlkanů, od té doby je součástí Brontosaurů. „Čistili jsme lesní úseky, dělali úklidy, sběr papíru… Organizace mě svým způsobem vychovala, protože člověka tyto aktivity utvářejí na celý život. Dobrá polovina odchovanců — i ti starší, co už mají vlastní rodiny — stále chodí na akce s dětmi, jezdí na tábory nebo přijdou pomoct, když je výsadba. Výchova v nich zůstala a stále se o své okolí zajímají.“ Radim žije v Mikulčicích celý svůj život a jako zastupitel obce se snaží spoluobčany motivovat k péči o své okolí. Kromě výsadeb stromů se stará o místní ptačí budky a spoluorganizuje akci Ukliďme Mikulčice, do níž se zapojují i skauti, hasiči, myslivci a další místní spolky. 

I kamarád Marek, novousedlík, se těší, až jeho dcera povyroste a budou se s ní moct spolu s manželkou účastnit komunitních akcí. Jednou by ji rád přihlásil i do Vlkanů, pokud tou dobou budou ještě existovat. Tuším, že po čtyřiceti letech fungování, záplavách a tornádu jim jen tak něco plány nepřekazí.

Kontakt: esterdobiasova@gmail.com.

Vznik článku podpořil Jihomoravský kraj.