Soutok: kde voda líhá se zemí

V první řadě uvidíte vodu. Na vlastní oči, na vlastní kůži, sandálu, pohorku, holinku. A to řeku pulsující, rytmickou, dynamickou. Nevadí, že se právě teď a tady jen tak líně vykrucuje. Řeky luhů mají mělká koryta, ze kterých vyskočí minimálně jednou za rok, alespoň při jarním tání (pokud má víc co tát, než jen sněžnými děly namalovaný ledovec na sjezdovkách). Nebo po každém větším lijavci. Řeka z břehů vylitá nahoře sbírá a dole, unavena, vyhazuje, upouští do krajiny a pokrotle se vrací do koryta. Zanáší vlastní břehy kamínky, pískem, bahýnkem (petkami, uplavanými jablky a pneumatikami, doplňte dle fantazie a zkušeností). Řeka si tak tvoří vlastní půdu prosycenou vodou, břehy osévá i osazuje tím, co připlulo po vodě, a vposledku tak vytváří svébytnou krajinu. Kterou v čase povodní neváhá přetvořit nebo zničit.

Mezi řekami les se zelená

Soutoku dominují dvě řeky, každá docela jiná. Dyje přitéká ze žulové a kyselé Vysočiny, ztiší se v nádržích pod Pálavou, okrášlí zámecké parky, ale v lužních lesích jí zůstalo více volnosti, hráze ji doprovázejí z větší dálky. Takže svobodněji hlodá na březích, zaplavuje více luk i lesa. Nerozpakuje se podebrat ani malé bunkry, řopíky, kdysi postavené k nikdy neuskutečněné obraně hranic. Takový řopík se do koryta svalí jako dutá kostka — má vybetonované i dno a zvolna obrušován bude dělat podivuhodný balvan v toku další desítky let. 

V meandrech Kyjovky, foto: Jana K. Kudrnová.

Morava to má jinak. Začíná sice na severu pod Králickým Sněžníkem (v Pardubickém kraji, který si tady zlomyslně ukousl špičku moravských hor), ale většinu vody dostává od východu z vápnitých a flyšových Beskyd a Karpat. Více svobody má v Litovelském Pomoraví nad Olomoucí, pod Olomoucí už byla vesměs narovnána, notně zkrácena, zahloubena, ohrázována. Ale tu a tam se ještě utrhne, naposledy u Strážnice, kde se zakousla do vátých písků. A ve stěnách meandru na Osypaných březích si hloubí nory břehule i ledňáčci. 

Kdo se vody bojí, staví hráze — anebo je to bobr a chce vody ještě víc. Bobří hráze jsou ovšem sice inženýrsky promyšlené a odolné, ale také dočasné a průtočné. Ty lidské jsou z jiného ranku — ať už vodu svazují podél, nebo se jí staví napříč. Řeka sevřená v upraveném korytě se nevylije jednou nebo několikrát za rok, lesy jsou sušší a dostupnější pro techniku, louky jakbysmet. Jenže když nepřijde řeka, neobnoví se podzemní zásoby vody. Nepřijdou čerstvé zásoby živiny a hlíny z horního toku. Voda v narovnaném a vydlážděném korytě zrychlí a zakousne se o to více do dna, když to do břehů pro kamenné obložení nejde. A pokud se jí do cesty postaví něco, jako jsou Novomlýnské nádrže, tak všechnu hlínu dovezenou z Vysočiny nechá v nich a dole je opouští skoro hladová, bez splavenin. A hladová řeka se dokrmí — z břehů a dna o to větší silou trhá a zahlubuje. Nehledě na to, že sebevětší hráze nikdy nebudou stačit na opravdu velké povodně. 

Na Anglické cestě, foto: Jana K. Kudrnová.

Naštěstí lesy na Soutoku zadržely nějakých 50—60 milionů kubíků vody z povodní v roce 1997. Když přičteme ještě Litovelské Pomoraví a Poodří, tak jsme na téměř 200 milionech kubících. Samy od sebe, zadarmo, bez údržby a dalo by se říct, že rády. S 64 miliony kubíků ovladatelného objemu všech moravských nádrží na moravských řekách se můžeme jít schovat, respektive je využívat na jiné účely, třeba jako zásobárnu vody. Více se můžete dočíst v textu Ondřeje Dargockého Simona Povodně: Krajina a lidé v 7.G 10/2002. 

Krajinu Soutoku modeluje nejen voda, také vítr zde nechal velké stopy. Tak velké, že ve zdejší ploché krajině mají doslova rozdílovou roli. Takový hrbol o výšce jen pár metrů, tvořený převážně pískem, má totiž docela jiné vlastnosti než hutná, provlhčená a pravidelně zaplavovaná půda nivy. Na jednom zvlášť velkém hrúdu zvícím skoro pěti hektarů stojí hradiště v Mikulčicích. Řeka je chránila před přepady (i když asi víceméně symbolicky, prý byla v tom čase dosti mělká), o zhruba tisíc let později před archeology. Dokud nebyla Morava ohrázovaná, nedalo se v blátě řádně kopat. Ale právě blátíčko uchovalo spoustu stavebních prvků i rostlinných zbytků. Trámy, ohrázování, čluny a pádla, ale také první broskvoně, révu, okurky a pastiňák prokazatelně pěstované na našem území. Mikulčický hrúd nakonec zřejmě dočista zastavěli kostely (rotundy, hranáče, baziliky) a z důvodu přebožení se postupně osídlení přelévalo do méně příhodných poloh a na další hrúdy.

U Hraniční cesty, foto: Jana K. Kudrnová.

Vlez v les

Zdá se, že lužní lesy nebyly vždy blátivé, kluzké a ne úplně pohostinné. Ostatně, kdo normální by si stavěl v devátém století hradiště na ostrožně u Mikulčic nebo na Pohansku, kdyby se kolem rozkládal jen samý močál a kopřiviště? Voda tu byla jistě, hodila se k pití i základní ochraně. Ale zřejmě nenesla tolik hlíny z hor. Tu uvolnili pravděpodobně až lidé — vykácením a rozoráním lesů a luk v horských a podhorských oblastech mnohem později. Od těch dob se hory o kus snížily, a nížiny naopak vykrmily (dokud země neputovala dál směr moře), zglajchšaltování krajiny, ale také docela nový biotop, echtovní lužní les. Velmi výhledově vznikne také v ploše nádrží Nové mlýny — velmi úspěšně zadržují značné dávky vysočinské hlíny a časem by se mohly naplnit a opět porůst lužním lesem, který kdysi zaplavily. Výhledově…

V okolí hradišť už před tisícovkou let začalo to, co dodnes dává lesům na Soutoku tolik přitažlivosti: prosvětlování lesa díky výběrové těžbě, kosení luk i (z našeho pohledu velmi extenzivní) zemědělské obhospodařování. A právě rozložité duby, světliny, paseky, lesní pastviny i políčka zakládají vzácnost tohoto kraje. Nejde o netknutou divočinu, ale krajinu dlouhodobě obývanou, někdy dobývanou, jindy ponechanou ladem. Je to z velké části starý pastevní les. Duby ponechané po prosvětlení lesa odmění hned několikanásobně: začnou mohutně přirůstat ve dřevě a hojně plodí žaludy. Pro vepře i dřevorubce ideální situace.

Pohansko, foto: Jana K. Kudrnová.

Celé se to změnilo ohrázováním a regulací řek, což zásadně snížilo hladinu podzemní vody — někde i o několik metrů, a jarní povodně jsou tudíž na řadě míst vzpomínkou, matně přibližovanou řízeným povodňováním. Amazonská síť potoků, přítoků a říček, ovšem se stavidly. Sušší půda a vůbec proměněná dynamika nástupu a ústupu vody vyhovuje babykám a habrům na úkor dubů a jasanů. Těm přidává další hřebíček do rakve voskovička (Chalara), houba, jež se velmi efektivně rozšířila prakticky po celé Evropě. Způsobuje odumírání mladých letorostů, stromy tak postupně obrážejí ze spících pupenů, získávají divný (ale pro nemoc typický) vzhled a pomalu nebo rychle usychají. Jilmy, další typický strom sušších částí luhů, zdecimovala grafióza už dávno. 

Lesy tu vůbec dost připomínají mozaiku, ovšem s ostrými hranami podle lesních cest, v průhledu povětšinou stojí posed. Mlaziny dubů, mlaziny topolů, vyfrézováno a osázeno mladými proutky, tu oplocenka s řádky dubů, ke kterým se ovšem posadil bobr a shazoval je také v řádcích, když mu je tak naservírovali. Ale také divoké vrbičky, olšiny po kolena ve vodě, náhle louka s majestátními duby dosud bez listů a ochmýřené ochmetem. Sem tam jsou už vidět světliny managementové, ochranáři promyšlené a uvolňující vybrané stromy k volnému růstu.

Kde se pásávali vepři na žaludech se nyní pasou jiná stáda — dílem v oborách a dílem mimo ně. Velký kus CHKO zabírá stejnojmenná obora — má přes 4 000 hektarů a je největší v republice. Dostanete se tam jen občas, režim návštěv je spletitější než výlukový jízdní řád. Podstatně menší, jen pětisethektarová obora Obelisk při Dyji je pro změnu nepřístupná úplně. A není výjimečná v tom, že zvěř v ní prakticky dokonale brání odrůstání čehokoliv, co není za dráty. Nebo pokud to nemá řádnou protiokusovou ochranu od přírody jako třeba hloh. I ty staleté duby nevydrží věčně a potřebovaly by následovníky pro příští staletí.

Bunkry v CHKO Soutok, foto: Jana K. Kudrnová.

Morava — zem mokrá je!

Morava jako země přejala název od Moravy řeky. Kde se vzal ten, není úplně jasné — může jít o slepenec kořene a koncovky z docela jiných jazyků i časů, nebo je to možná slovo původem germánské. Což odpovídá střídání obyvatelstva jak na orloji — staré názvy se dílem přerazily novými, dílem zůstaly a jako jazykové fosilie přežily v novém jazyce. Název je ale vykládán jednoznačně: voda velká a blátivá. Přesto právě při dolní Moravě a Dyji bylo jádro Velké Moravy — Pohansko, Mikulčice a zejména souměstí, na tehdejší dobu opravdová aglomerace Staré Město + Uherské Hradiště, při kterém někde v dosahu stál i dávný Velehrad (prakticky jistě jinde než ten současný, ale to nevadí, někde tady stál). I to jsou kořeny země, která patří s Čechami do jednoho státu, sdílí s ním mnohé, ale vyrůstá z jiných tradic a do jiných podob. Už jen to, že stojí na cyrilometodějské tradici, přišli dva z daleka a přinesli svaté ostatky a písmo; oproti tomu vojevůdce jediný (koně nepočítaje), svatý Václav vede Čechy a čeká v Blaníku.

Podluží je vůbec kraj razovity, akorát jinak než sever Moravy. Třeba Lanžhot, městys mezi rameny řek a lesa. Zvláštní název pochází ze slova Landshut čili zemské stráže, výspy na jihu Moravy střežící pomezí. Snad právě zvláštnost názvu i umístění dala vzniknout lanžhotsko-českým slovníkům, které se střídavou vtipností a trapností vysvětlují místní jazykové perly i z prdu kuličky. První obec osvobozená ve druhé světové válce, dnes konec světa, kde už vlaky řadu let nestaví a na opravu silničního mostu na Slovensko se hlavně čeká.

Břeclav zase začínala jako blatné hradiště stopené někde v lesích. Jeho původní jméno Lovětínhrad je odvozen od kmene Lověticů, německý název Lundenburg ho připomíná dosud. Česká Břeclav je ovšem od knížete Břetislava, jenž tu založil první pořádný hrad. Od té doby tu krajinu i město měnili Žerotínové a hlavně Lichtenštejnové, v roce 1921 tu na hodinu pobyl TGM (viz příslušný pomník), vybudovali pořádnou trať a poslední stanici před cestami na Slovensko i Rakousko, v dýmu zmizelo tradičně silné židovské osídlení a vzkvétají chemičky Fosfa a Gumotex. Čtyřicet let to bylo pohraniční město, hned za řekou číhala nepřátelská a lákavá cizina, vůně Vídně.

Další vesnice Podluží už jsou navlečené jak korálky na říční terasu, mimo dosah vody každoroční i veliké, akorát je občas olízne tornádo: Kostice, Tvrdonice, Týnec, Moravská Nová Ves, Lužice. Za nimi už začíná kraj vína a lesů na písku.

V CHKO Soutok, foto: Jana K. Kudrnová.

Řeka jako stezka

Řeky fungovaly jako orientační bod v krajině odjakživa. Sledovaly je jak stáda zvířat, tak tlupy a posléze skupiny (mírumilovné) nebo hordy (bojechtivé) lidí. Kdo by se cpal do nepřehledných, lesnatých a obtížně schůdných kopců, když Morava protéká rovinou nebo jednou široce vítající zemskou branou za druhou? Krajina říčních teras byla navíc přijatelně schůdná — sušší než samotná niva, nejspíše to byla lesostep s roztroušenou vegetací. Voda na dosah a suché nohy. Na brodech pak vznikala sídla, opevněná i prostá. Po stezkách mohlo přijít kdeco — zboží, myšlenky i vojenské přepady. Po stejné trase tak dorazily jak stavební plány na mikulčické kostely (největší inspirace pocházela z Dalmácie), sůl z Bavor, jantar ze severu i soluňští bratři, kteří to natáhli o kousek severněji, někam k Velehradu, aby tu posílili kořínky křesťanství a slovanského písemnictví.

Poslední desetiletí se ovšem co do stezek a tras na Soutoku moc nevytáhly. Průseky tak a tak, kolmice dělící lesy na čtverce a obdélníky. Asfaltky natažené do nedohledna, na několika kilometrech jen jediná sugestivní zatáčka nebo křižovatka. Pozůstatky dobývání a ochrany luhu chrabrými ochránci hranic nejdříve proti nacismu, posléze proti imperialismu. V ploché krajině je to ještě nápadnější než v pohraničních horách. Snad i to jednou Dyje ukousne a do vody svalí.

Na návštěvě u…

Právě díky mozaice různě mokrých a proměnlivých míst patří zdejší luhy mezi druhově nejbohatší místa v domácí krajině. V lesích (a loukách a močálech) soutoku je popsáno 873 druhů rostlin a přes tisíc druhů hub. Hmyzu nepočítaně (druhů, ne kusů komárů v sezóně), ptactvo bohaté a zjara mile hlučné. V lužním lese to žije na směny. Kdo chce chytat jarní slunce, musí si přivstat. Sněženky, bledule, medvědí česneky vypučí doslova z ničeho, zazelenají se, vykvetou, odplodí a zase zmizí pod zemí dřív, než se stromy pořádně nadechnou a rozbalí listí. Ale zase mají celý les pro sebe, občas není pro samé česneky nebo kvítka kam plivnout. Ale který dacan by flusal do té krásy, žeano.

V CHKO Soutok, foto: Jana K. Kudrnová.

V tůňkách se to hemží už od první jarní vody prehistorickými korýši. Na dobrou životní strategii — žij krátce, rychle se rozmnož, než tě někdo zhltne, a vydrž jako vajíčko v bahně prakticky cokoliv — přišli už opravdu dávno, a co funguje, to příroda nemění. Všichni jsou malí, nejvýše pár centimetrů, ale patří mezi velké lupenonožce. Žábronožky s velkým počtem nožek a bez štítku, listonozi s jedním štítkem a dlouhými štěty, škeblovky a hrašníci se schránkou ze dvou polovin připomínající právě to, na co odkazují jejich názvy. A také jasoni dymnivkoví, vázaní na lesní loučky, kde mají živné rostliny, mravenci lužní obývající mrtvé kmeny velkých listnáčů, přednostně dubů, brouci obývající mrtvé dřevo — páchníci, tesaříci, roháči, pro které je jeden strom celý život i svět.

V lužním lese též roste spousta nenápadných vzácností. Dokonce zde můžete být požaháni kopřivou, jež byla léta považována u nás za vyhynulou — kopřivou lužní. Skoro ji vyhubilo mohutné vysoušení kdejaké vlhčí plochy, ale zase se tu našla a je chráněná jako kriticky ohrožená. Na suchých hrúdech zase parazituje nezelená a vzácná záraza písečná, bez které by se asi její hostitel, pelyněk, s radostí obešel.

Duby stojící jsou působivé, duby a jiné velké stromy tlející zase pohostinné. Teplé luhy na jihu hostí velkou spoustu hub vázaných právě na mrtvé dřevo, některé byly zde poprvé popsané — třeba dřevomor moravský a jasanomilný (nejste-li mykologem, asi je moc neoceníte, jsou to takové načernalé strupy na mrtvých větvích). To kalichovka lužní, známá jen z jihu Moravy, je naopak velmi vzácná a pohledná masově růžová až nafialovělá houbička.

V CHKO Soutok, foto: Jana K. Kudrnová.

CHKO slaví první narozeniny

A hodně se začalo i udělalo, ledasco je vidět v lesích, na loukách, u vody. Není to národní park chránící divočinu, kde se málo zasahuje, ale hodně pozoruje, je to chráněná krajinná oblast, krajina přepsaná lidmi, kteří o ni pečují dál. Lesy se pozvolna posunou od hospodářských hustolesů blíže k rozvolněným porostům s dominantními dubisky. 

Klíčový bude ovšem návrat vody — a kde brát a nekrást? Naštěstí kanál Dunaj-Odra-Labe zahynul na vlastní megalomanii. Hráze ovšem zůstávají, regulace řek se jen tak nezbavíme, hladiny jsou o dva metry níž, než by bylo pro les dobré. I on hledá cesty, jak dál. 

Pro návštěvníky se kromě pár cedulí nic nezměnilo. Jestli se někam nemůže, tak jsou to zmíněné obory — a ne pár ploch národních přírodních rezervací (beztak mokrých a ne moc prostupných, tady se příroda před nadměrnou návštěvností brání sama). Všude jinde jsou lidé jen vítáni. 

Národní parky jsou na útoky politické i jiné zvyklé, i když nikoliv imunní — přesto Šumava oslavila 35 let Národního divadla divočiny. Nejstarší CHKO je Český ráj (to na pohled), vloni oslavil sedmdesátku. Tož věřme, že Soutok nebude první zrušenou CHKO v dějinách, jak by si to někteří moto-ochranáři z ministerstva životního prostředí přáli. 

Web CHKO Soutok najdete na soutok.nature.cz, Soutoku bylo věnováno celé číslo 4/2025 časopisu Veronica.

Autorka pracuje v Ekologickém institutu Veronica a píše za sebe. Kontakt: renata.plackova@veronica.cz. 

Tento text vyšel díky podpoře Nadace Veronica.