Na přesný čas a místo, kde jsem Pavla potkala poprvé, si nepamatuji. Ale nosím v sobě ten pocit energie z každého setkání s ním. Zvučný hlas, velká gesta rukama, expresivní výrazy a důraz na předávanou informaci. Milovala jsem ty chvíle, kdy Pavel začal mluvit před lidmi, kteří se s ním dosud nepotkali. Člověk tak měl jedinečnou příležitost pozorovat, jak se jim rozsvěcují oči a poslouchají každé jeho slovo. Ať už mluvil o šelmách, oboře Radějov, obnově krajiny nebo i o svém pestrém životě, který rozhodně nebyl procházkou růžovým sadem. Pavel si byl vědom všech svých chyb, a možná i proto byl tak urputný v napravování toho, co se ještě napravit dá.
Když se Rada Hnutí DUHA rozhodovala, jestli založit Hnutí DUHA Bílé Karpaty, tak Pavel přijel na zasedání a vyprávěl o oboře Radějov. Své vzpomínky z dětství, výlety do krajiny orchidejí a lidské historie péče o ni. Předal nám i své rozhořčení nad tím, že je v našem státě možné, aby si jeden bohatý člověk usmyslel, že kus přírody, který byl do té doby všech, je najednou jen jeho a určen pro naplňování jeho potřeb. Jak mohl jeden bohatý člověk získat tak vzácný kus přírody a nejen že neumožní lidem vstup, ale hlavně si tam vytvoří jakési své safari pro sebe a své přátele. Nové cesty, více zvěře, která decimuje vzácné orchideje; sruby, které vydává za pozorovatelny; šikanování lidí, kteří se chtějí do obory podívat. Tato nespravedlnost Pavlovi nedala a pustil se do boje proti Leoši Novotnému a jeho pojetí obory Radějov. Cítil, že když bude patřit do klanu Hnutí DUHA, tak toho dokáže ještě více. Hnutí DUHA Bílé Karpaty bylo opravdu v roce 2013 založeno. Při každém setkání mi Pavel opakoval, že Hnutí DUHA je značka, která má sílu a dopad, a že je rád součástí této značky.
Pavel Dekař, foto: Jana K. Kudrnová.
Obora Radějov, rozkládající se na více než 1 500 hektarech v Bílých Karpatech, představuje jeden z nejvýraznějších polistopadových příkladů střetu soukromých zájmů s ochranou přírody a právy veřejnosti. Z původně státního majetku Lesů ČR přešla v roce 2010 do rukou miliardáře Leoše Novotného prostřednictvím kritizované a pro stát nevýhodné směny pozemků. Po privatizaci se obora stala symbolem arogance moci, když majitel navzdory zákonům i opakovaným prohrám u Nejvyššího správního soudu brání veřejnosti ve vstupu do lesa zamykáním bran a instalací bariér. Množství zvěře je v oboře tak velké, že devastuje veškeré přirozené zmlazení a orchidejové louky. Kontroverzní pověst místa pak v posledních letech dokreslily kauzy černých staveb, kdy v přísně chráněné oblasti vyrostly luxusní sruby maskované za myslivecká zařízení, které však reálně sloužily ke komerční rekreaci.
V roce 2015 nás Pavel se svou partnerkou Jindrou poprvé přivítali v rámci Týdnů pro krajinu na jejich turistické chatě Sokolka u jihomoravského Petrova. Pavel nám vyprávěl o její historii, kdy se která část přistavěla, jak jsou tam problémy s vodou a jak chátrala, než se jí ujali. Sokolka se pro nás stala základnou pro dalších deset turnusů Týdnů pro krajinu, ale nejen pro ně. Nejednou jsme se tam sešli a debatovali o oboře Radějov, o ochraně velkých šelem či o tom, jak lidem ukázat, že je důležité chránit přírodu v její rozmanitosti. Pavel byl výborným hostitelem a taky pozorovatelem. Jakmile objevil něco, co by bylo dobré řešit, hned se do toho pustil: černá skládka odpadů, výsadba stromů v krajině, oprava mostu přes potok, vysvobození zarůstající louky nebo skoncování s průmyslovými hnojivy a postřiky na pěstování vína.
Pavel Dekař (uprostřed), foto: Jana K. Kudrnová.
Sokolkou prošlo skoro dvě stě dobrovolníků a dobrovolnic Týdnů pro krajinu, kteří pod Pavlovým vedením odpracovali pro přírodu přes pět tisíc dobrovolnických hodin. Další desítky lidí pomáhaly s výsadbou alejí mezi Petrovem a vinohrady. Řada z dobrovolníků a dobrovolnic se za Pavlem vydávala i po vlastní ose a opakovaně. Vznikla přátelství a vztahy.
Vypůjčím si úryvek ze smuteční řeči z Pavlova pohřbu, se kterou se plně ztotožňuji:
„Pavel byl vypravěčem a průvodcem zároveň. Příroda byla jeho celoživotní láska, která se postupně proměnila v hluboký pocit odpovědnosti. Pavel nebyl jen tichým obdivovatelem krajiny, ale i jejím ochráncem. Věnoval se péči o bělokarpatské louky, výsadbě stromů, stopování velkých šelem. Člověk, který pro přírodu dýchal. Dokázal o krásách krajiny mluvit s vášní, která strhla ostatní. A nebál se ozvat tam, kde cítil nespravedlnost. Byl člověkem, který věřil, že i jeden hlas může mít smysl. Zanechal po sobě nesmazatelnou stopu. V krajině i v lidech, kteří ho na jeho cestě potkali.
Pavel byl člověk laskavý, otevřený a přátelský. Uměl naslouchat, vyprávět, sdílet i mlčet. Dokázal kolem sebe vytvořit prostor, kde bylo dobře. Nebyl dokonalý, byl opravdový a v tom byla jeho síla.“
Eliška Vozníková. Autorka je vedoucí programu Krajina Hnutí DUHA. Kontakt: eliska.voznikova@hnutiduha.cz.
Pavel Dekař, foto: Jana K. Kudrnová.
Člověk, který uměl nadchnout lidi kolem sebe
Zpráva o Pavlově odchodu z tohoto světa mě zastihla v pozdních večerních hodinách jako blesk z čistého nebe. V ten moment se zastavil svět. Pavel se ten osudný den chystal na akci Vlčích hlídek, na kterou už bohužel nedorazil.
Pavla jsem poznal před více než deseti lety jako zaníceného ochránce přírody Bílých Karpat, který měl velké přání, aby velké šelmy našly domov i v tomto pohoří. I proto začal jezdit na akce Vlčích hlídek organizované Hnutím DUHA Šelmy. Nejčastěji jsme se potkávali na základnách v Javorníkách, kde si Pavel svou srdečností a otevřenou myslí rychle získal srdce podobně smýšlejících lidí. I díky němu se později začaly tyto akce pořádat také v severní části Bílých Karpat.
Každou zprávu o výskytu vlků nebo medvěda v těchto horách, známých spíše vzácnými orchidejemi, vítal s upřímnou radostí. Když se objevil na Kosence ve Valašských Kloboukách, bylo jasné, že se brzo spát nepůjde. Díky svému vypravěčskému umu dokázal — s humorem i vážností — nadchnout řadu dobrovolníků k hlubšímu zapojení do ochrany přírody, ať už prostřednictvím Vlčích hlídek, nebo později na Týdnech pro krajinu, které pořádal na své chatě Sokolce v Bílých Karpatech.
Osobně jsem Pavla nejvíce poznal při letním monitoringu medvědů na Malé Fatře, který dlouhá léta organizovala Správa Národního parku Malá Fatra. Poprvé jsme se ho společně zúčastnili v roce 2015. Dostali jsme přidělenou lokalitu pod Stohem, stranou od turistických cest — nádhernou fatranskou divočinu, kterou si Pavel okamžitě zamiloval. Už tehdy bylo jasné, že je tím správným parťákem do terénu.
Pavel Dekař, foto: Jana K. Kudrnová.
Vážil si už samotné možnosti být uprostřed divoké krajiny, bez ohledu na to, zda se podaří něco zahlédnout. O to silnější byl okamžik, kdy se před námi na horské louce objevil vlk — a vzápětí další. Nadšení a úžas, které Pavel v tu chvíli prožíval, se nedaly skrýt. Zatímco já jsem se snažil tento výjev zachytit na kameru, Pavel jen tiše pozoroval. Jak mi později řekl, nechtěl si ten jedinečný moment rušit fotografováním. Chtěl tam být naplno, přítomný.
Krátce nato jsme pozorovali pár orlů skalních kroužících přímo nad námi a při návratu jsme v houštinách pod zarostlým loveckým chodníčkem zaslechli blízké funění medvěda. Právě tyto okamžiky, kdy se člověk stává tichou součástí krajiny, byly pro Pavla důvodem, proč se na Fatru opakovaně vracel.
Kromě vlků, rysů a medvědů však Pavlovi vstoupila do života ještě jedna vzácná šelma — kočka divoká, které zasvětil několik posledních let. Po zjištění jejího výskytu v Javorníkách začal systematicky pátrat i v Bílých Karpatech, kde navázal na předchozí výzkumy. Přestože neměl formální přírodovědné vzdělání, stal se díky dlouhodobému pobytu v terénu skutečným odborníkem. Dokázal citlivě číst krajinu, všímat si detailů a postupně vytipovávat místa pro fotopasti, na nichž se mu podařilo kočku divokou opakovaně zdokumentovat. S nadšením o ní vyprávěl na školeních Vlčích hlídek a velkou radost mu přinesla spolupráce s Ústavem biologie obratlovců Akademie věd ČR. Tento výzkum už bohužel nestihl dokončit.
Pavel byl nejen obdivovatelem přírody, ale především přítelem a společníkem na cestách do divočiny. Některé společné plány zůstanou nenaplněné. V ochraně přírody i v lidech kolem sebe však zanechal nesmazatelnou stopu. Říká se, že každý je nahraditelný. Myslím si ale, že lidé jako Pavel nahraditelní nejsou.
Michal Bojda. Autor je terénním pracovníkem Hnutí DUHA Šelmy. Kontakt: michal.bojda@hnutiduha.cz.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář