Léto se o nás během týdne stráveného v Jeseníkách jen letmo otřelo a zmizelo za závojem deště a vlezlé zimy. Mezi místními se sice říká, že v tamějších horách bývají o tři měsíce delší zimy a o tři měsíce kratší léta, ale jeden by pod náporem třicítek v rozpáleném městě řekl, že chladnější počasí uvítá. Ani ne.
Ambice ohřívat si vodu na sprchování na sluníčku vzala za své druhý den po příjezdu a nám nezbývalo, než se zkřehlí z práce v lese v mírném či přívalovém dešti (zavánějícím potopami) oplachovat v ledové vodě pod širým nebem.
O to vzácnější byla malá kamínka s plápolajícím ohněm v čele lovecké chaty, kde jsme usazeni na dřevěných lavicích popíjeli čaj pod vycpaným krocanem, hráli karetní hru Hobiti, žolíka nebo Krycí jména, četli knihy a (bez reklamy) čísla Sedmé generace — to vše v lehkém omámení ze sušících se bot a ponožek. Teplou večeři a měkkou karimatku člověk ocení právě v takových dnech nejvíc.
S ostatními mě spojovala ochota dobrovolně pomáhat přírodě (nehledě na počasí, zimu a únavu), což je dle mé zkušenosti jedna z nejkrásnějších vazeb — když si jsou lidé někdy i povahově vzdálení hodnotově blízcí. Do hor nás zavály mé oblíbené Týdny pro krajinu (dříve Týdny pro divočinu a v mezičase Týdny pro les), které pořádá nezisková organizace Hnutí DUHA.
Týden pro krajinu, Jeseníky 2025, foto: Ester Dobiášová.
Ovazy a vlnění
Krédo lesníků, kteří nás Týdny provázeli, je druhově pestrý les. A tak není divu, že i naše práce byla pestrá. V pondělí jsme za mírného mlžení ožínali trávu, kopřivy a ostružiní kolem třešní ptačích, s nádhernou vyhlídkou na vůkolní kopce, které se probouzejí k životu po kůrovcové kalamitě.
V úterý jsme v sousedním revíru opravovali velkou oplocenku, aby se do ní nedostala mlsná zvěř a nesežrala semenáčky nově se rodícího lesa. Poté nás čekaly ovazy vzrostlejších jedlí — nejdřív jsme z nich osekali větve do výšky dvou metrů, abychom jim (až poněkud sadisticky) těmi samými větvemi obalili kmen. Tím jsme je chránili před ohryzem a loupáním jelení a dančí zvěří.
Ovazování jsme se věnovali i další dny. Většinou poblíž borůvek, a tak není divu, že mám fialové prsty ještě o pár dnů později, kdy píšu tento text.
Jedličky jsme chránili i jiným způsobem — vlněním. Terminály, tedy vrchní část kmene, jsme obalovali ovčí vlnou, aby je neukousla zvěř. Bez terminálu by strom neměl šanci vyrůst. S pytlíky smradlavé vlny jsme procházeli v rojnici lesem. Když jsem se po pár hodinách rozhlédla kolem sebe, koukaly na mě všude drobné stromečky s vlněnou čepičkou, jako by v lese žili trpaslíci a já je náhle mohla spatřit pouhým okem. Svým způsobem roztomilá a něžná práce se nelíbila pouze našim kolenům a zádům.
Týden pro krajinu, Jeseníky 2025, foto: Ester Dobiášová.
Týden jsme završili stavbou hrází z březových polen obložených kamením, bahnem z kaliště divočáků (to je něco jako jejich lesní vana) a obskládaných mechem. Voda se tak z místní říčky neodplaví pod kopec, ale zůstane v lese. Pokud naši práci nespláchne povodeň, možná zde vznikne životní prostor pro různé druhy hmyzu a rostlin.
Hlavní téma: spárkatá zvěř
Málokterý turnus Týdnů byl tak pestrý, ale zároveň i morbidní jako ten v Jeseníkách. Čtvrtý den jsem už kamaráda Ondru, který sedával na místě spolujezdce, prosila, aby s lesníkem či koordinátorem, kteří nás vozili na místo práce, nezaváděl řeč na srny. Zatímco z místnosti se dá odejít, opustit auto je těžší.
Snižování stavů spárkaté zvěře, jak se lovu zvěře odborněji říká, je mezi nimi žhavým tématem, kterým se místy zdají být až posedlí. Lov prosakuje i do jejich humoru či docela běžných poznámek. Mobil na společnou fotku jsme například připevňovali na stativ k pušce, který měl nohu zamazanou od krve. Při nabírání vody jsme pro změnu mohli nahlédnout do mrazáku, kde visel vykuchaný divočák a kolouch. A to jsem ještě netušila, že ve sdílené složce s fotkami objevím dvě useknuté hlavy srn.
„Zalesňovali jsme holiny po kůrovcové kalamitě — dal jsem lesu čas. Rok, dva, tři. Semenáčky se uchytily, ale sežrala je spárkatá zvěř,“ vysvětloval lesník Martin Toman, který ačkoli o zvěři náruživě mluví, neloví ji pro zábavu, ale z nutnosti (viz rozhovor v 7.G 4/2024). A to přesto, že je dlouhá léta vegan.
Týden pro krajinu, Jeseníky 2025, foto: Ester Dobiášová.
Alternativou by byly nátěry proti okusu — jenže ty bývají toxické pro vodní organismy. A stavět všude oplocenky? Peníze by Martin raději použil na budování tůní nebo výsadbu alejí. „Strom je navíc domovem nespočtu organismů od dřevobytných hub až po množství různého druhu hmyzu, ten je potravou pro další tvory, kteří zde díky tomu mohou žít,“ argumentuje. „Ptáci si v něm dělají dutiny, třeba takový silně ohrožený datlík tříprstý, ale i ostatní, stejně důležití opeřenci. Nikdo z nich nemůže přežít v lese, kde panuje nerovnovážný stav mezi zvěří a lesem. To by byl živočišný rasismus, upřednostňovat jeden druh.“
Podle něj by bylo ale chybou vnímat zvěř jako viníka: „Zvěř není ten problém,“ zdůraznil Martin a zavedl řeč na historické vybíjení velkých šelem nebo na nefunkční myslivost, které jsme se v 7.G rozsáhle věnovali minulý rok.
Napadá mě, zda není povídání prosáklé lovem zároveň naučeným ospravedlňováním environmentálních pohnutek lovu před kritičtější a citlivější veřejností, ale i obranným mechanismem. Martin totiž mimo jiné vyprávěl o těžkém svědomí, když lovec srnu (či jiné zvíře) netrefí a zraněný tvor uteče a v ústraní trpí. O to hůř, když ho lovec ani s pomocí psů nedohledá. „Kolega pak kvůli tomu nešel dva týdny lovit,“ dodává.
Výplatní páska, která nepotěší
Vedle lovu nám Martin podrobně přiblížil i další činnosti lesníka, které nejsou ani zdaleka jen o práci v lese. Lesnictví vyžaduje i mistrovské dovednosti s excelovými tabulkami, trpělivost s nekonečnou byrokracií a orientaci v porostech, které nenesou poetické názvy jako Borovicový hájek nebo U tůňky, ale 609F03a nebo 123A00a.
Týden pro krajinu, Jeseníky 2025, foto: Ester Dobiášová.
Svůj záměr zasvětit nás do hlubin lesnické práce dovršil výplatní páskou, na níž sečetl pomyslné peníze za naši tvrdě odvedenou práci. Deset dobrovolníků a dobrovolnic převážně z Prahy a Brna ušetřilo Lesům ČR za pět dní práce 29 854 Kč. A to by nás nejspíš ještě oškubala firma, která Lesům práci zprostředkovává. Nehledě na peníze, které lesní pracanti utratí za benzín, vlastní náčiní a pojištění. Je zřejmé, že jsme pro tuto práci stvořeni nebyli.
Jiné Týdny, jiné výzvy
Na Týdny jezdím bezmála deset let. Každý z nich měl jiný rytmus, jiné prostředí, jiné výzvy. V Moravském krasu jsme shrabovali trávu na loukách, kde se dříve pásly ovce, nebo vysekávali bez a lísku ze svahů, aby měly mladé stromy víc světla a prostoru. Mezi prací jsme se chodili zchladit do jeskyní, kde jsme zhasínali světla a vnímali prostor jen skrze dech, kamení a paprsky slunce. Večer patřil ohni, rozhovorům o všem možném — od netopýrů přes včely po lásku a monogamii. Byl to můj první Týden, a tím i nejintenzivnější.
V Radějově v Bílých Karpatech jsme zase likvidovali černou skládku v lese a ožínali alej mladých stromků podél cesty. Na Šumavě jsme přehrazovali odtokové kanály, abychom pomohli zadržet vodu v krajině. Stovky kýblů temně hnědé rašeliny jsme nosili z mokřadu a vlastní vahou sešlapávali do hrází, které pomáhají krajině zadržet vodu i během přívalových dešťů. Práce byla těžká, mokrá a pomalá, ale hřejivě smysluplná.
Týden pro krajinu, Jeseníky 2025, foto: Ester Dobiášová.
Správkyně národního parku nás pak vzala do míst, kam by běžný turista nešel — do zakrslých klečí, mezi vřes a masožravé rosnatky. Tam jsem si poprvé naplno uvědomila, jak křehká a zároveň odolná umí krajina být. Rašeliniště a mokřady mají úchvatnou schopnost zadržet vodu v krajině, podporují dosycení zásob podzemní vody v obdobích sucha, která na nás kvůli globálnímu oteplování tíživě dopadají, a mimo to ovlivňují místní klimatické podmínky. Bohužel byl tento vzácný a fascinující biotop ze dvou třetin narušen — jednak odvodňováním pro účely těžby anebo pasení dobytka, za druhé kvůli stavbě Železné opony a hlídkám podél této hranice, jak jsem viděla především v Černohorském močále.
Hladivý pohled na břízy
Zatímco zážitky ze všech míst se mi trochu míchají, obrazy posledních Týdnů v Jeseníkách jsou ještě ostré. Cítím z oblečení vůni posledního ohně, v uších mi zní Montgomery od Wabiho Daňka v podání Davida, vzpomínám na oranžovočerná křídla přástevníka a všudypřítomné běloskvrnáče pampeliškové nebo na lahodné vdolky, po kterých mi bylo v noci dvě hodiny k nesnesení.
Vzpomínky na Jeseníky lemuje i nádherný obraz stříbřitých listů vlnících se ve větru — listů bříz. Stromů, jejichž rolí je chránit semenáčky na holinách. Stromy, které jsou všude první. Rostou rychle jako z vody, jejich bílá kůra odolává vysokým teplotám i pozdním mrazům, plodí obrovské množství semen a dokážou si téměř kdekoliv vytvořit příznivé podmínky k růstu. Na holinách připravují budoucímu lesu příznivé půdní i mikroklimatické prostředí a dopomáhají i provzdušnění půdy. A k tomu všemu jsou nádherné na pohled i na poslech.
Kontakt: esterdobiasova@gmail.com.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář