COP30: svět opět nezachráněn

Sedíme u stolu na terase nad řekou Guamá na ostrově Combú. Jsme tu mezi prvními, ale brzy se zaplní restaurace i hamaky visící nízko nad řekou. Ty jsou pro ty, co si dneska vzali plavky a kulinářský zážitek proloží cachtáním na mělkém břehu. Kalná voda pod námi ochlazuje zpocená těla. Dlouho nepřemýšlím, jestli může připlavit obřího hada. Skáču tam taky posilněná zmrzlinou z bobulí acai a džusem z tapereby, místních pralesních plodů. Je to úplně neskutečné. Koupu se v řece a nade mnou ve stromech mangrove bojují dva velcí žlutí papoušci. Tohle je prý vstupní brána do Amazonského pralesa. Tajný sen všech, co milují divočinu. Zasunutý hluboko pod každodenními starostmi, strachem o planetu a bojem za to, co člověk může ze své pozice ovlivnit.

Řeka Guamà je důležitou dopravní tepnou pro komunity žijící „za řekou“. Na ostrově Combu není problém s elektřinou, ale s pitnou vodou ano. Foto: Žaneta Jansa Gregorová.

Možná tohle bude nejsilnější vzpomínka na Brazílii, říkám si. Na výlet člunem s kolegyněmi, které mě ráno sbalily s sebou. Protože potom mě čeká jen už konferenční hangár. Díky své práci mám kolegyně po celém světě, ale budu v nadaci šest let a ještě jsem nikoho z koordinátorstva ekologického programu osobně nepotkala. Covidové roky a moje mateřská dovolená mi tu možnost nedaly. Když ale přišla nabídka jet jako pozorovatelka na klimatickou konferenci COP30 do brazilského Belému, pečlivě jsem zvážila všechna proti (a že jich bylo hodně), ale nakonec jsem opravdu tady. A znovu a znovu se budu utvrzovat v tom, že na takové akce by člověk neměl jezdit sám.

Domorodé obyvatelstvo v klimatické krizi

Cítím únavu. Byla jsem vzhůru brzy, let z Evropy mi zabral celý den. Ostatní, především z dalších zemí střední Ameriky, ubíjí úmorné klimatické podmínky už několik dní. Je horko a dusno. Navíc včera pochodovali a tančili přes město za klimatickou spravedlnost spolu s dalšími desítkami tisíc lidí, především domorodými obyvateli nejen z Amazonie, ale i z Afriky.

Jsem tu na druhý týden konference, ale nepřestává mě mrzet, že jsem tu včera být nemohla. Musíme se ale prostřídat. Později se na jedné debatě dozvídám, že jim organizace zabrala celý rok, jak náročné bylo se koordinovat ve čtyřech různých jazycích a v osmi časových pásmech, že vedení města neplnilo sliby a že se jim povedlo dostat do Belému sedmdesát tisíc domorodých obyvatel z celého světa. Ubytovaní jsou ve školách, zajišťují jim i jídlo. Cílem bylo říct, jak moc klimatická krize ovlivňuje jejich životy, protože to oni jsou v první linii.

Kdo všechno se zúčastnil pochodu? Místní, národní a mezinárodní hnutí domorodého obyvatelstva, rolnictva, potomstva afrického zotročeného obyvatelstva neboli quilombolas, rybářstva, těžařstva (žijící z udržitelné těžby lesních produktů), sběračstva mušlí, městského dělnictva, odborářstva, bezdomovectva, lamačů kokosových ořechů babassu, žen, komunity LGBTQIAPN+, mladých, seniory a obyvatelstvo lesů, venkova, okrajových oblastí, moří, řek, jezer a mangrovových porostů. „Vzali jsme na sebe úkol vybudovat spravedlivý a demokratický svět s dobrým životem pro všechny. Jsme jednota v rozmanitosti,” říkají ve své deklaraci.

Bobule Acai jsou jedním ze symbolů města. Malé podniky na jeho zpracování jsou po celém městě. Z fialových bobulí výrazné barvy se vyrábí džusy a zmrzlina, ale i omáčka ke grilovaným rybám. Z pecek pak šperky. Foto: Žaneta Jansa Gregorová.

„V pochodu šlo také mnoho politicky důležitých lidí, kteří mohou mít posledních slovo ve vyjednáváních, a je důležité s nimi mluvit. Náš postoj je jasný: udělejte si selfie, ale pojďte si i poslechnout, co vám chceme říct,“ vysvětluje Maureen Santos z brazilské organizace FAZE. Její kolega Kwami Kponzo z Global Forest Coalition doplňuje, že klimatické hnutí cítilo frustraci z organizace posledních tří COPů konaných v autoritářských režimech, kde se protestovat nemohlo. Proto cítili silnou potřebu se mobilizovat. „Z analýz vyplývá, že všechny domorodé komunity a jejich děti mají problémy způsobené kapitalismem, ten ohrožuje jejich budoucnost,“ připomíná Kponzo. To jim dává sílu. Navíc je to jedinečná příležitost zahrnout své mladé a děti do boje za klimatickou spravedlnost. Naučit je to.

V následujících dnech počty domorodých obyvatel ve městě neklesají, naopak mám pocit, že lidi s ozdobnými čelenkami na hlavách a s nakresleným tetováním na končetinách a obličejích potkávám všude: v botanické zahradě, na výstavách i místě konference. Důvodem není jen sobotní pochod, ale Copo de povo neboli Summit lidí. Akce, která se koná souběžně s COP30, v níž jsou zapojené právě domorodé komunity. Mají sice svůj „COP“, kde sdílí strategie a pořádají rituály, ale proč jsou oddělení? Měli by být součástí toho oficiálního.

Měli by tu být všichni

Dneska je neděle, den odpočinku. Pořadatelstvo COPu respektuje alespoň tohle právo na oddech. Jinak se bude jednat do noci, hlavně ke konci. Teď je konference v polovině, ještě vůbec není jasné, jak se podaří ambiciózní cíle naplnit. Po třech letech pořádání COPů v autoritářských a represivních režimech (Egypt, Spojené arabské emiráty, Ázerbájdžán) s velmi omezenou možností klimatického hnutí protestovat a velmi laxním přístupem pořadatelských zemí klást skutečně cíle, které by svět odvrátily od klimatické katastrofy, se Brazílie v čele s Luizem Ináciem Lulou da Silvou hlásí k odkazu Summitu Země z roku 1992 z Ria de Janeira, kde se státy světa poprvé domluvily na nějakém společném postupu, tehdy ještě bez konkrétních cílů.

Město Belém má své problémy. Prý je oproti městům na jihu přehlížené. Proto byli místní rádi, že sem směřuje pozornost celého světa a radnice se musí snažit. Foto: Žaneta Jansa Gregorová.

Dneska jsou očekávání obrovská. Navíc, pořadatelská země je ještě akceleruje označováním „COP adaptace a pravdy“. Chce dotáhnout všechny dohody, na nichž nepanuje konsenzus. V duchu multilateralismu totiž finální dokument musí být schválen všemi účastníky. Největší delegaci má v Belému domácí Brazílie (asi tři tisíce osm set lidí), následují ji Čína, Nigérie či Indonésie. Ruská delegace je tu také. Chybějí jen zástupci Afghánistánu, Barmy, San Marina a Spojených států. První tři země chyběly i při některých předchozích klimatických konferencích.

Spojené státy letos nevyslaly svou delegaci kvůli politice prezidenta Donalda Trumpa, který ohlásil, že USA odstoupí od Pařížské dohody, ve které se signatáři zavázali, že nárůst teplot ve srovnání s předindustriálním obdobím nepřesáhne dva stupně Celsia, a že budou usilovat o nepřekročení 1,5 stupně Celsia. Na druhou stranu, z řad vyjednavaček a vyjednavačů zaznívá, že alespoň Američané nebudou tradičně torpédovat dohody. Nicméně jejich příspěvek do fondů klimatických financí ve výši deset miliard dolarů chybí. A součástí problému je i to, že kromě Evropské unie se nikdo nehrne do toho, aby tuto pozici obsadil. Žádný z arabských států (vyvážejících ropu) nebo Čína, která vidí svoji roli spíše jako producenta technologií nezbytných pro přechod od fosilních paliv.

Těsně před začátkem COPu měly všechny země (včetně společného cíle EU) dodat své klimatické závazky, aby bylo možné namodelovat, jak postupujeme v plnění Pařížské dohody. Nepřekvapivě měly dvě třetiny zemí s tímto požadavkem problémy.

K doprovodným akcím patřila i možnost navštívit legendární loď Greenpeace s názvem Rainbow Warrior, která připlula z Nového Zélandu. Cesta zabrala sedm týdnů, přičemž šest týdnů využívala posádka sílu větru. Foto: Žaneta Jansa Gregorová.

Ingrid, moje kolegyně ze San Salvadoru, mi vypráví, že na COP by měl přijet celý svět. Nebo alespoň všichni, co za změnu klimatu bojují. Jen tady se prý můžou cítit jako součást světového hnutí, pochopit, že mnoho z nás nemá jen stejný cíl, ale velmi podobné cesty a že se můžeme podporovat. Taky se přiznává, že sledovat jednání je velmi ubíjející, jsou velmi technicistní. Sama věnuje všechen svůj čas podpoře dalších organizací ze střední Ameriky. Pořádá debaty a tiskové konference. Říká mi, že i když má číslo na prezidenta své země, nemůže ho osobně potkat jinde než tady. A konfrontovat ho. Nebo sledovat, k čemu se tady veřejně zavazuje. Ingrid právě musí stěhovat kancelář do Guatemaly, protože prezident rozhodl o uvalení čtyřicetiprocentní daně na finance mezinárodních neziskových organizací.

Greenwashing všude a pořád

Potvrdí se mi to hned následující den, kdy ve stánku Nigérie, která tady slibuje svoji udržitelnou cestu, narážím na jejich ministra životního prostředí. Kdybych na něj chtěla zakřičet Bene Ogoni! (kmen z Delty Nigeru, který bojuje proti těžbě ropy na svém území už desetiletí, pozn. red.) nebo Stop Shell!, mohla bych. Jen by mě asi vyvedli ven hned v prvních hodinách, kdy obhlížím takzvanou Modrou zónu. Sem je potřeba mít „badge“ neboli odznak, a protože je pořadatelstvo na jejich rozdávání velmi lakomé, ve čtvrtek se sem někteří domorodí obyvatelé snažili dostat. Chtěli také vystoupit se svými příběhy a požadovat řešení klimatické krize. V pátek také protestně zablokovali vchod a brazilský prezident Brazílie si je přišel vyslechnout. Dovnitř ale nesmějí.

Protesty v Modré zóně jsou velmi kultivované a tiché. Foto: Žaneta Jansa Gregorová.

V Modré zóně se zkrátka protesty nenosí. Konfrontovat „svého“ fosilního lobbistu ale můžete, právě proto, že ho potkáte na chodbě. Sleduju, jak britští Friends of the Earth následují člena své delegace a chtějí vědět, proč blokuje vyjednávání. Nebo rozhovor aktivistky z Greenpeace a šéfa TotalEnergies, ze kterého se stane hit Instagramu, protože velký muž nevhodně chytí její ruku. I já tu hned první den potkávám našeho ministra životního prostředí v demisi Petra Hladíka. Jen na interpelaci není moc důvod. Ve svém projevu na plénu shrnul naše snižování emisí v důsledku transformace v devadesátých letech a potvrdil dekarbonizační závazky EU. Navíc je v demisi. Jak správně podotknul klimatický zpravodaj Českého rozhlasu Jan Kaliba, žádná z delegací tu otevřeně klimatickou změnu nepopírá. Troufli by si to Petr Macinka nebo Filip Turek, aktuální kandidáti Motoristů na ministerský post? Radši kdybychom si to nemuseli představovat.

Ministr životního prostředí Petr Hladík na plénu mluvící o našich dekarbonizačních úspěších. Foto: Žaneta Jansa Gregorová.

Klimatizace hučí a foukají vlasy. Každé odpoledne začne pršet a zvuk prudkého deště na střeše obřího hangáru zní jako miliony kulek. Když mám chvilku mezi debatami, prezentacemi a plény, můžu počítat míru pokrytectví a greenwashingu, které tu nikdo nereguluje. Vidím nápisy jako Jaderná energetika jako řešení klimatické krize nebo Udržitelné cesty ropných států na stáncích, údajně velmi drahých. V delegacích různých organizací, ale i států je údajně šestnáct set fosilních lobbistů. Kdyby byly samostatnou delegací, byla by druhá nejpočetnější.

Jejich účast je nejproblematičtější a nejkritizovanější aspekt klimatických summitů. Dočítám se, že regulovat jejich počty je ale téměř nemožné. Možná měla Brazílie využít momentum po skandálu v Dubaji, kdy byl předsedou jmenován sultán Ahmed Ál-Džábir ze Spojených arabských emirátů. Investigativní tým z Centre for Climate Reporting ve spolupráci s BBC doložil, že Ál-Džábir během diplomatických rozhovorů se státníky, běžně předcházejících konání konference, domlouval dohody pro ropnou firmu ADNOC, jejíž je zároveň generálním ředitelem. Navíc se později ukáže, že i počty lobbistů velkých zemědělských společností dosahují vyšších stovek. Potkaly jsme je v neděli na řece. Zatímco my jsme přijely hromadnou dopravou za dvacet realů, jejich jachty míjejí restauraci nad řekou, kde sedíme. Na jejich mávání nikdo nereaguje. Jenže v realitě klimatické konference je potkáváte běžně, jen to na první pohled vidět není.

Připadá mi tudíž naprosto logické, že klimatická konference zůstává terčem kritiky. Na jednu stranu se tu v desítkách sálů do posledních sil do noci jedná o společných klimatických cílech, ale zároveň je to místo, kde dostávají prostor lidé, kteří klimatickou krizi způsobují, protože z fosilních paliv profitují.

Zelená zóna, kde se kromě stánku organizací a bank prezentuje i místní řemeslné umění. Foto: Žaneta Jansa Gregorová.

Zelená zóna s tetováním popelem

Lidé bez registrace mohou jen a pouze do Zelené zóny, která je přeplněná, ale k mé radosti je tady vidět, že pro nejrůznější komunity je klimatická změna důležité téma. Korzují s dětmi, někteří prodávají své výrobky, ženy dělají tradiční tetování. Solidarity se dá evidentně vyjádřit i nákupem. Usmívají se, jsou rádi, že svět slyší jejich verzi příběhů o odlesňování pralesa, o těžbě nerostů a úbytku ryb i ovoce, právě v důsledku změn klimatu.

Tohle přesně slyším i na výstavě Sebastiãoa Salgada (jeho fascinující životní příběh, který skončil letos v březnu, popsala pro 7.G Ester Dobiášová), která se tu také koná u příležitosti COPu. Vezme mě sem moje mexická kolegyně Dolores, která jeho práci obdivuje. I já jsem jako opařená, když vidím jeho velké černobílé záběry Amazonského pralesa. Lesy vystupují z obrazů, přísahám. Je to jen jedna z desítek akcí, které se konají po celém městě.

Na výstavě Sebastiãoa Salgada dostali hlas i vůdci a vůdkyně domorodých obyvatel z Amazonie. Vyprávěli, jak na ně dopadá klimatická krize. Foto: Žaneta Jansa Gregorová.

Zelené plíce planety, kde žijí i kmeny, které se úmyslně izolují od světa, trpí. I když se odlesňování Brazílie za Lulovy vlády výrazně zpomalilo, ochrana není stoprocentní. Nelegální těžba, vypalování za účelem pěstování sóji, dlouhá sucha nebo záplavy. Právě proto Brazílie na konferenci představila cíl na zřízení fondu na ochranu Amazonie. Fond pod zkratkou TFFF (Tropical Forest Forever Facility) má představovat zásadní krok vpřed pro domorodé komunity a ochranu tropických lesů.

Image bojovníka za klimatickou spravedlnost však Brazílii zkazily letos v léte schválené plány na těžbu ropy společností Petrobras v ústí řeky Amazonky. Zisky z ní údajně mají zaplatit spravedlivou transformaci Brazílie, která je osmým největším světovým producentem ropy. Kvůli vrtům pro těžbu ropy u pobřeží největšího tropického deštného pralesa na světě, navíc v oblasti se silnými oceánskými proudy a náchylné k intenzivním bouřím, však ekologové bijí na poplach. Světový fond na ochranu přírody v Brazílii uvedl, že v této oblasti se nachází 80 % mangrovových porostů v zemi.

Belém je město vrostlé do pralesa. A to doslova. Když se stavěla Nová třída vedoucí k areálu COPu, vzbudilo kácení porostů reakci celosvětových médií. Foto: Žaneta Jansa Gregorová.

Marné hledání klimatického šampióna

Při hledání jiného klimatického šampióna se zapotíte. Může to být Evropská unie? Ta je pravda největším plátcem do fondů klimatických financí, do adaptačních opatření nebo do Fondu škod a ztrát, který slouží k nápravě zvyšujícího se počtu katastrof způsobených v důsledku klimatické krize, jako jsou tajfuny, tornáda a povodně. Zároveň však tvrdě požaduje odstup od fosilních paliv i tam, kde se příjem z prodeje fosilních paliv jen velmi obtížně nahrazuje, například kvůli nejrůznějším postkoloniálním problémům a zájmům soukromých evropských firem. Navíc sami cítíme, jak problematická klimatická agenda aktuálně v Evropě je. Může to být Čína, která se vidí jako dodavatel bateriových úložišť, solárních panelů a dalších technologií, ale finančně se podílet nehodlá? Nebo Kolumbie, která své nové ropné naleziště neotevře, ale energeticky je na fosilních palivech závislá a má velké problémy se svými domorodými obyvateli, kteří se dožadují větších práv, a chce v únoru pořádat konferenci pro ty země a uskupení, které na COP30 za mitigační opatření tvrdě bojovaly, ale rozvojové státy nepřesvědčily?

Když ve středu pořadatelé oznámili velmi neobvyklý plán ukončit jednání o čtyřech nejdůležitějších a nejobtížnějších bodech dohody, zavládl mírný chaos. Alternativní cestou bylo jednání, uvízlá na mrtvém bodě, sjednotit a předložit delegacím dohodu, kterou by měly odsouhlasit do dvou dnů. Běžně totiž trvají jednání v posledních dnech COPů až do noci. Čtvrteční požár v Modré zóně a následná evakuace navíc sebraly vyjednávacím týmům více než šest hodin času. Neobvykle velký počet příslušnictva ozbrojených sil se na evakuaci tisíců lidí velmi hodil.

Odlétám v pátek. Jednání pokračují i v noci. Moje spolubydlící Liane, která je naší vyjednavačkou v tématech klimatických financí, z apartmánu vždycky odchází velmi brzy a vrací se hodně unavená před půlnocí. I tak věděla, že se vyjednávání nestihnou, není prý naivní.

Lepší než nedělat nic…

Nakonec se v sobotu před rozedněním ulevilo těm, kteří věřili, že se svět dokáže dohodnout. Ano, to sice dokáže, ale dohodnuté kompromisy můžeme označit jen jako za „lepší než nedělat nic“. Státy sice začnou pracovat na plánu postupného vyřazování fosilních paliv, ale tato iniciativa bude z velké části dobrovolná, vedená Brazílií, která podá zprávu v příštím roce. Řešení snižování emisí skleníkových plynů potřebných k tomu, aby svět zůstal v limitu 1,5 °C, se též odložilo na příští rok. Rozvojové země si zajistily ztrojnásobení ročních finančních prostředků na 120 miliard dolarů, které jim pomohou přizpůsobit se dopadům extrémního počasí, ale tato částka nebude v plné výši poskytnuta dříve než v roce 2035. Brazilský prezident vyjednal první miliardy pro fond na ochranu tropických lesů, ale dohoda na zastavení globálního odlesňování se nepovedla.

Dílčím úspěchem je schválení mechanismu spravedlivé transformace pro uhlíkově náročná odvětví. Pro jeho nastartování je ovšem nutné nejprve budovat kapacity a společně usilovat o vzdělávání a tvorby politik, nicméně dává velkou naději na zapojení místních komunit a občanské společnosti. Byl také schválen akční plán pro rovnost pohlaví. Obsahuje formulace a opatření týkající se ochrany žen, které se zasazují o ochranu životního prostředí. Nadšení může kazit fakt, že genderově inkluzivní jazyk a obecně komplexní jazyk z oblasti ochrany lidských práv, byl Paraguayí, Argentinou a Ruskem odmítnut.

Pobřeží v Belému, foto: Žaneta Jansa Gregorová.

Výsledky sleduju už doma. S teplotním rozdílem třiceti stupňů, v úplně jiné realitě. Možná je problém v očekáváních, která od mezinárodního společenství na COPech máme. Je ale jisté, že míříme k oteplení nad 1,5 stupně Celsia a že finální dokumenty COPů tuto urgenci reflektují. Moje nadšení z vědomí, že za klimatickou spravedlnost pochodovaly v Belému desetitisíce lidí ze všech kontinentů, kazí návrat do světa českého, kde to vůbec není důležité, respektive jen jako další kladivo na Evropskou unii.

Je ale jisté, že pokud se klimatické summity nedokáží zásadně proměnit, bude jejich mediální obraz pořád stejný: fosilní lobby si koupila stánky, propustky i delegace, aby zabránila záchraně světa. A to není vůbec dobrá značka.

Autorka pracuje v pražské kanceláři Heinrich Böll Stiftung. Kontakt: gregorova@sedmagenerace.cz.

Článek vznikl díky spolupráci s nadací Heinrich Böll Stiftung.