Přikrmování spárkaté zvěře je černou dírou myslivců

Myslivce si v českém kontextu tradičně spojujeme s muži. Je v něčem obtížnější být ženou uvnitř myslivecké komunity?

Vyžaduje to mít ostré lokty a nepárat se s nimi. Žen je v tomto oboru čím dál více, což pozoruju i na lesnické škole, kde studuju, a muži to musí začít akceptovat. Většinou se ženy snaží tak moc vyrovnat mužům, že jsou nakonec lepší jak oni.

Je pro vás tradiční mužská role „střelce“ komfortní, nebo se na vás dívají muži myslivci spatra jako na horší střelkyni?

S tím jsem se nesetkala. Ženy mají určitě před zbraněmi větší respekt a jsou i opatrnější. Ve výsledku jsou kolikrát schopny dát i lepší a přesnější ránu právě díky tomu, že si dávají více záležet než muži. Každému se stane nějaká chyba, ale tím si musí projít všichni a stává se to i mužům.

Přijmout pohled druhé strany

Proč by se mladí lidé měli věnovat myslivosti?

Myslivost existuje za určitým účelem, kterým je udržování rovnováhy celkového ekosystému, a především rovnováhy mezi přírodou a člověkem. Jedině mladí lidé mohou vést myslivost dál a udržet ji i do budoucna. Určitou roli v tom hrají i média, která lidem překládají o myslivosti mylný obraz. Ve výsledku to člověk ale musí mít v sobě a nesmí se k tomu nutit.

Myslíte, že by měli myslivci a environmentalisté spolupracovat?

Určitě. Je potřeba si uvědomit, že se doba vyvíjí a měla by se tomu přizpůsobit i samotná myslivost. Proto by bylo vhodné, aby se environmentalisté společně s myslivci navzájem vyslechli, a mohli tak spolupracovat. Lidoví myslivci, zejména ti starší, mají pocit, že na ně ochránci přírody útočí, ale přitom by jim vzájemná spolupráce prospěla.

V jakých tématech by mohli ochránci přírody a myslivci spolupracovat?

Jedním z příkladů je určitě ochrana lesních porostu spjatá s dostatečnou regulací poměru pohlaví. Jenomže pokud to myslivci nebudou chtít dělat, tak se asi nikdy nedomluví. Proto je potřeba se i vzdělávat a celkově se o problematiku obnovy lesa, ale i jiných s tím spojených témat pořád zajímat. Ochránci by měli přijmout, že zvěř je potřeba regulovat, a myslivci zase, že by se měli ohlížet i na přirozenou obnovu lesa.

Potřeba lovu pro obnovu lesa

Jak funguje výkon práva myslivosti na území Národního parku Šumava, kde by se mělo dbát především na ochranu samořídících funkcí přírodních systémů?

Každé územní pracoviště v Národním parku Šumava má přidělenou honitbu, o kterou se starají konkrétní zaměstnanci. Nejsou zde zavedené poplatkové lovy, takže je to čistě ve správě zaměstnanců. Největší rozdíl oproti běžným honitbám mimo chráněné oblasti je v tom, že v národním parku máme zóny ochrany přírody, kde se neloví a sledujeme v nich zvěř v jejím přirozeném ekosystému. Ale jinak se v ničem moc nelišíme oproti jiným honitbám.

Jaké jsou praktické příklady mysliveckých zásahů myslivců na území parku, které pomáhají jak zvířatům, tak i krajině?

Nejzásadnější je určitě korigování poměru pohlaví u zvěře, což pak dále souvisí s mírou škod na porostech. Důležité je to především u holé zvěře (samice zvěře rohaté a parohaté, pozn. aut.), jejíž stavy se stále zvyšují a pak způsobují více a více škod. Většině myslivců je ale cíleně selektovat nechce, protože je jim jich líto nebo jdou jen po trofejních kusech.

Koriguje se v národním parku obhospodařování zvěře, když se jedná o chráněnou krajinu?

Ano, koriguje se právě v zónách soustředěné péče, které se vymezují na plochách člověkem více zasažené. V takových místech je lov povolený společně s obhospodařováním zvěře.

A proč je tedy potřeba na území národního parku?

Nutnost lovu a myslivosti se celkově pojí především s ochranou lesa. Snažíme se nechávat prostor přirozené obnově lesních porostů a změně druhové skladby porostu, což by bez regulace zvěře lovem nebylo možné. Způsobovala by totiž větší a větší škody.

Takže se u vás potýkáte s přemnoženou zvěří?

Ano, myslím si, že je tu zvěře opravdu dost a jde to vidět právě na lesních porostech, které zvěř okusuje. Z toho důvodu se snažíme dbát na dodržování početních stavů zvěře, které se stanovují pozorováním pomocí fotopastí, termovizí a jejich pobytovými znaky. Tak můžeme jejich počet korigovat.

Lucie Marunová, foto: archiv Lucie Marunové.

Problém s přikrmováním

Podle výzkumu Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů (ÚHÚL) zničí přemnožená zvěř v českých lesích v průměru patnáct procent nově vysazených stromů. Jedním z cílů novely mysliveckého zákona je určování plánů lovu podle míry poškození lesů, což by měl sledovat právě ÚHÚL. Je to podle vás dobrý krok k udržení biodiverzity zvířat a zároveň k ochraně lesních porostů?

Teoreticky zní návrh dobře, ale upřímně si myslím, že to není z praktického hlediska proveditelné. Záleží ale na metodice a na tom, jak by se jim podařilo určovat míru poškození lesa na jednotlivých územích. Na druhou stranu by tento návrh mohl znamenat zlepšení korigování lovu v lidových honitbách, kde na to myslivecké spolky nemusí vždy dostatečně dbát.

Kdy způsobuje zvěř na lesních porostech nejvíce škod?

Zvěř, především spárkatá, škodí nejvíce na jaře, kdy nejčastěji dochází k ohryzu kůry a okusu terminálních a bočních výhonů. Nastává takzvané období nouze pro les, které je potřeba přečkat poskytnutím potravy zvěři ve formě kvalitního sena a letniny. Přikrmování spárkaté zvěře je černou dírou myslivců a častou mylnou domněnkou je jeho nutnost v zimě. Zvěř ale potřebuje daleko více energie při vytloukání nebo při narození mláďat, tedy na jaře.

Takže přikrmování srnců, prasat a jiné spárkaté zvěře vnímáte jako škodlivé a je potřeba jen na jaře po krátkou dobu?

Ano, primárně s přikrmováním nesouhlasím a je vhodné jen pro přečkání období nouze. Základem je pouze kvalitní vojtěškové či jetelové seno, nikoliv krmivo se snadno zkvasitelnými cukry, jako jsou u myslivců oblíbená jadrná krmiva, cukrovka, brambory nebo cukrovkové řízky. Zvěř není fyziologicky stavěná na to, aby přijímala takhle energeticky bohatou potravu, a spíše se jí tím uškodí.

Setkala jsem se i s tím, že si myslivci pletou vnadění a krmení. Tvrdí, že zvěř vnadí, aby ji pak mohli ulovit a splnit plán lovu, ale přitom ji vykrmují, čímž ji škodí. Myslivci by si měli uvědomit, co je cílem zimního přikrmování. Z mého pohledu jde o předcházení vzniku již zmiňovaných škod a udržení dobré kondice zvěře. Nic víc nedává smysl.

Na vašem instagramovém profilu, kde seznamujete lidi s myslivostí a prací hajné v NP Šumava, zmiňujete i potřebu přikrmování zvířat v zimě, často pak veverek. Proč je důležité přikrmovat právě veverky?

Veverky jsou zvířata, která v zimě pomoc potřebují, protože jsou aktivní přes den jen několik hodin a za tu dobu si musí najít dostatek potravy. Proto mám po svém úseku v parku rozvěšená krmítka, kam jim vozím různá semena a ořechy.

Co dalšího byste chtěla svým instagramovým profilem lidem předat?

Chtěla bych vytvořit místo pro komunitu lidí, která se zajímá o přírodu. Do budoucna bych se chtěla daleko více zaměřit na seznámení mladých lidí — tedy těch, kteří využívají Instagram převážně — s myslivostí, a šířit i povědomí o problémech spojených s myslivostí, jako je například ono přikrmování.

Kůrovec, nebo zvěř?

Je pro les větším nepřítelem kůrovec, nebo přemnožená zvěř?

Je to tak padesát na padesát. Kůrovec se rozšiřuje velmi rychle a jeho působením trpí i zvěř,

protože s úbytkem lesních porostů přichází o kryt a migruje jinam, a škodí tak na jiných

porostech.

Jak kůrovec ovlivňoval lesy kdysi a jak dnes?

V současnosti je kůrovcová kalamita celorepubliková záležitost. Nicméně přímo v této lokalitě byl kůrovec po celou tu dobu a kdysi se mu říkalo „zlatý brouk“, protože poskytoval obyvatelům práci v lese, a lidé si tak mohli vydělat na živobytí. Co se týká jižní strany Šumavy bohužel neodpovím plnohodnotně, ale v rámci západočeské Šumavy byl vrchol gradace kůrovce na přelomu lete 1996—1997. Poté roku 2007 přišel orkán Kyrill, který způsobil až milion kubíků polomů a zlomů a v důsledku toho se změnila celková struktura Šumavy a stabilita pozůstalých porostů. Gradační křivka podkorního hmyzu se opět zvedla až po několika letech.

Lucie Marunová, foto: archiv Lucie Marunové.

Budoucnost vlků

Jakou roli by mohli myslivci sehrávat při ochraně šelem, jako je například rys ostrovid?

Podle mě myslivci nebudou hrát žádnou roli při ochraně šelem jako je rys nebo vlk. U nás v národním parku nevnímáme vlka nebo rysa jako nepřítele, ale naopak jako pomocníka s početními stavy. Ale nemůžu mluvit za okresní myslivecké spolky, kde to určitě vnímají jinak.

Jak velká je šance, že se našinec s vlkem setká a ten ho napadne?

Myslím si, že pravděpodobnější je setkání s černou zvěří, která by mohla v rámci obrany zaútočit, ale je to taky méně pravděpodobné. V budoucnu to ale může být jinak a setkání s vlky bude na denním pořádku. Zatím jsou to jen polemiky a člověku teď nic nehrozí.

V současné době probíhá výzkum České zemědělské univerzity a správ národních parků Šumava a Bavorský les, ve kterém se výzkumníci zaměřují mimo jiné na to, jak navracející se vlci ovlivňují vegetaci a tím i obnovu lesa. Myslíte si, že návrat vlků tudíž může být pro šumavský národní park příznivý?

Řekla bych, že ano. Jsou to určitě dobří pomocníci v regulaci zvěře, ale podle mě nenahradí cílený lov, který dělají myslivci. Samozřejmě je otázka, jak to bude v budoucnu a jestli se něco změní. Vlk všechnu zvěř nevyloví, byl by i proti sobě.

Co byste vytkla české myslivosti ve srovnání se zahraničím?

Česká myslivost je velmi specifická a ve světě spíš existuje jen lov. Takže Česko by na myslivost mělo být pyšné. Ve Švédsku mají lépe vyřešenou komunikaci mezi tamními myslivci a zemědělci, ale na druhou stanu mají úplně jiný management lovu, takže se to nedá asi úplně srovnávat. Obecně bych české myslivosti vytkla přikrmování, měla by také více dbát na vzdělání, jak jsem zmiňovala. Záleží ale na každém spolku zvlášť.

Kam se podle vás bude u nás myslivost posouvat?

Obávám se, že se neposune nikam a vše bude ve starých kolejích. Starší myslivci nevěří mladším v tom, že by mohli myslivosti přinést i něco dobrého. Pak se nemůžeme divit, že mladých lidí, kteří se o myslivost zajímají, je čím dál tím méně. Je to smutné. Na druhou stranu vidím posun v oblasti financí a vysokých pronájmů honiteb, kde se odráží i jiné chování ke zvěři.

Autorka studuje žurnalistiku na FSS MU. Rozhovor je součástí její bakalářské práce Mladí myslivci a ochrana přírody (série publicistických rozhovorů pro časopis Sedmá generace). Kontakt: klara.nesitova@seznam.cz.

Lucie Marunová (*2002) pochází z Českých Budějovic. Vystudovala Střední odbornou školu lesnickou Bedřicha Schwarzenberga v Písku a ve studiích pokračuje i v současnosti, kdy navštěvuje Českou zemědělskou univerzitu v Praze, konkrétně obor Myslivost a péče o životní prostředí zvěře. K tomu už rok pracuje jako hajná v šumavském národním parku. Mimo jiné založila i svou vlastní značku dámské módy Forestria, inspirovanou krásami šumavské přírody.