Hajný není lesa pán

24. srpna 2020 /
foto: archiv Jana Metzla
Jan Metzl (*1938) je lesník veterán, který mezi stromy strávil téměř celý svůj život. Je autorem knih Lesníkovo proroctví či Cesty k přirozenému lesu, ve kterých rozvíjí myšlenku přírodě blízkého lesního hospodaření, podle něj jediné naděje pro záchranu našich umírajících lesů. K přírodním vědám ho přivedl otec, vášnivý entomolog a botanik. Jakožto kluk z Prahy trávil prázdniny v Chlumu na Českolipsku a na Valašsku mezi dětmi z hájovny, kde ho uchvátila zelená kamizola polesného. Vystudoval lesnickou školu v Hranicích a po maturitě nastoupil jako lesník do různých funkcí od technika polesí až po lesního správce. Dnes, už jako senior, pomáhá šířit vědomosti získané léty praxe a nabádá ke změnám současného monokulturního hospodaření. Za zkázu lesů podle něj nemůže kůrovec, ale člověk: „Máme lesy, které se druhovým složením ani trochu nepřibližují našim původním. Kůrovci jsme nachystali hostinu, tak proč by se nenajedl.“

Naše lesy jsou v současnosti ve velmi špatném stavu. Co je podle vás příčinou opakujících se kalamit a chřadnutí lesů?

Příčin soudobé krize lesů je několik. Za hlavní považuji nahrazení středoevropského listnatého opadavého lesa smrkovým a borovým hospodářstvím. Tyto změny doprovázela holosečná těžba a zalesňování holin druhově, věkově i prostorově jednoduchými dřevinami. To naše lesy bohužel odnesly v podobě nejrůznějších kalamit, disturbancí (narušení — pozn. red.) a degradace půdy, které navíc umocnila klimatická změna.

Proč došlo k tak razantní proměně lesů?

Počátky těchto změn spadají do období konce 18. století, kdy se pro vzrůstající počet obyvatelstva začaly zvětšovat plochy zemědělské půdy, zakládaly se osady, a především nastoupila vědecko-technická revoluce. Původní přírodní lesy byly těženy s cílem získat dřevěné uhlí, které bylo potřeba pro rozvíjející se průmysl. To skončilo až poté, co bylo nalezeno uhlí. Obrovské odlesněné plochy bylo potřeba co nejdříve zalesnit, a tak přišlo na řadu monokulturní lesní hospodaření.

Proč se na holiny nesázely původní dřeviny?

Nejdříve se semena k výsadbě používala ze dřevin, které v dané lokalitě rostly. Avšak hlavní porostotvorné dřeviny jako jedle a buk z různých důvodů nesnášejí růst na holinách a jediná dřevina, která se uplatnila, byl smrk, částečně bříza a jeřáb. Jenže bříza byla považována za plevelnou dřevinu, a tak byla intenzivně vyřezávána. Dále se na druhovém složení negativně projevila i pastva dobytka a škody způsobené zvěří. Přemnožená zvěř je ekologickým a ekonomickým problémem našich lesů.

Nízký Jeseník, foto: Jana K. Kudrnová.

Ve svých knihách často zmiňujete genetiku a její vliv na růst dřevin. Jak to souvisí se smrkem?

Výsadby smrku se nejdříve zakládaly výsevem semene, kde se smrk nacházel jako původní dřevina. Takových míst bylo velice málo, paušálně se dá říct od nadmořské výšky 1000 metrů a výš, výjimečně v hlubokých a chladných údolích i v nižších nadmořských výškách. Pro nedostatek smrkového semene začali tehdejší vlastníci lesů nakupovat semena z Německa či Rakouska a po celé 19. století se semeno nakupovalo bez ohledu na to, z jakých nadmořských a stanovištních pěstebních oblastí pochází. Genetika nebyla brána v potaz, poněvadž se o ní moc nevědělo, což se projevilo genetickým posunem.

To znamená co?

Smrk je přirozeně klimaxová dřevina (klimax je společenstvo, které dosáhlo stabilního stavu — pozn. red.). V původních horských stanovištích je pro něj přirozený zpočátku pomalý růstový rytmus a vývoj pod mateřským porostem. Díky přirozené obnově a přírodnímu výběru se projevuje vysokou rezistencí (rezistence je schopnost společenstva odolávat tlaku vnějšího prostředí — pozn. red.) a nízkou resiliencí (resilience je schopnost společenstva se vrátit do původního stavu, ze kterého bylo vychýleno tlakem prostředí — pozn. red.). Ekosystémy tvořené těmito klimaxovými genotypy jsou ekologicky vysoce stabilní. Na nepůvodních stanovištích a osluněných holosečích však smrky rostou naprosto odlišně. Místo klimaxových genotypů zde převažují pionýrské, které přirozeně tvoří jen jakési existenční zálohy v případě náhlé disturbance. Projevují se poměrně rychlým růstem zejména v mladém věku, menší konkurenceschopností, krátkověkostí a menší odolností vůči chorobám a škůdcům. Les s převahou pionýrských ekotypů je tak ekologicky vysoce nestabilní. Takovým příkladem jsou právě smrkové monokultury.

Přirozená obnova lesa, bříza, Nízký Jeseník, foto: Jana K. Kudrnová.

Lesníci tedy tehdy nevěděli, že vysazují nestabilní lesy?

Tehdy ještě nebyly známy Mendelovy genetické zákony a Darwinova teorie o vzniku druhu. Pokud se o nich psalo, tak jen velmi málo. Například v naší literatuře byla genetika zmíněna až počátkem 20. století. Musím říct, že konzervatismus lesníků a veškeré té biologické vědy byl žalostný. Ale lesníkům z konce 19. století je důležité připsat k dobru to, že intenzivně likvidované původní lesy alespoň něčím zalesnili. Bohužel napodobovali saskou lesnickou školu, která na lesy hleděla jako na pole, a vypočítali, že nejekonomičtější dřevinou je právě smrk.

Dnes už se o těchto zákonech ví, proč tedy spousta lesníků monokultury stále podporuje?

S tím se pojí jejich pohodlnost. Tito lidé studovali školu ovlivněnou smrkovým hospodařením a nikdo jim neřekl, kde leží pravda. Smrk je skutečně dřevina, u které se jednoduše sbírá semeno, jednoduše se pěstuje ve školkách a jednoduše se zalesní a ochrání proti zvěři. Ale jak můžeme vidět nyní, je to rovněž dřevina, která v monokulturách podléhá kalamitám, projevuje se na ní poškození sněhem, jinovatkou, václavkou a dalšími činiteli. A přesto ještě v roce 2004 proběhl seminář Smrk — dřevina budoucnosti (seminář se konal 23. a 24. dubna ve Svobodě nad Úpou. Uspořádala jej Česká lesnická společnost ve spolupráci s Lesy ČR a lesnickými fakultami z Brna a Prahy — pozn. aut.). Ale až půjde smrk do kytek, což už se děje, ti, kteří tuto hloupost podporovali, už tady dávno nebudou. Bude se to týkat mladých, jako je má vnučka a pravnučka, a ti budou muset omezenost současného vedení našich lesů řešit.

foto: archiv Jana Metzla

Zmínil jste, že lesníci byli špatně vedeni už od školy. Jak to bylo u vás?

Mám to štěstí, že na mé lesnické škole byli velmi zdatní a známí učitelé, kteří nás vedli k přírodě blízkému hospodaření, v té době propagovanému lesmistrem Hugem Koniasem. Ale problém ve výuce samozřejmě byl, což umocňovala lesnická pohodlnost a nedostatek ekonomické vůle. Veškeré lesnické učebnice se od 19. století zaměřovaly hlavně na obhospodařování smrkových monokultur a ostatním dřevinám se věnovaly jen okrajově. Jeden z prvních lesníků, který na to upozornil, byl profesor Josef Konšel, který ve 30. letech napsal učebnici Pěstění lesů na biologickém základě. Sám jsem byl také odkojen na učebnici jeho následovníka Bohuslava Polanského. Z těchto knih nás ve škole vzdělával i můj učitel Antonín Michálek, který tento způsob sám propagoval.

Myslíte si, že je na tom současná vzdělávací soustava lesníků lépe?

Letos jsem poslouchal rozhovor, kde si učitelé odborných lesnických předmětů stěžují, že nemají z čeho učit. Bodejť by, když padesát let nebyla vydaná žádná učebnice, která by respektovala způsoby přírodě blízkého pěstování lesa a která by reagovala na právě se odehrávající klimatické změny. Moc se toho nezměnilo.

Lesy jsou ve špatném stavu více než sto let, což si mnozí lesníci uvědomují. Jaké změny jste zaznamenal v přístupu k lesnímu hospodaření?

Popravdě řečeno, mnozí lesníci si již od poloviny 19. století začali uvědomovat, jak velký nastal odklon od přírodních procesů, i když toho ještě tolik nevěděli. Progresivně se k tomu postavili ve Švýcarsku a ve Francii, kde položili základy výběrného způsobu hospodaření (při něm se těží stromy cílové tloušťky a cílem je co největší věková a prostorová různorodost — pozn. red.). Tento způsob je u nás lesnickou společností přijímán s chladem ještě dnes. Prakticky do roku 1960 zde platil lesní zákon č.250/1852, který byl nahrazen novodobým lesním zákonem nařizujícím podrostní hospodaření a plánovaní druhové skladby podle typologických průzkumů. Byly prozkoumány jednotlivé stanovištní podmínky a cílová druhová skladba, která se měla přiblížit té původní. Lesnická veřejnost však s nástupem normalizace tyto ideje odhodila pod stůl a nastolila státní lesnickou politiku nastavenou na vysoké výnosy s co nejmenšími náklady a vše se podřídilo smrkovému hospodaření.

Přirozená obnova lesa, bříza, Nízký Jeseník, foto: Jana K. Kudrnová.

Jak na to reagovali odpůrci této lesnické politiky?

Po sametové revoluci nastoupila v lesnickém stavu euforie. Mnozí věděli, že je potřeba se navrátit zpátky k přírodě, a tak skupina lesníků založila organizaci Pro Silva Bohemica, jejímž jsem členem. Očekávali jsme, že se lesnická politika změní. Bohužel pod tlakem ekonomických ukazatelů se tak nestalo a v podstatě nikoho netížilo, že máme vysoké zastoupení smrku a nemocné lesy. Naopak se to ještě podporovalo. Měl jsem tu čest se setkat s profesorem ochrany lesaAntonínem Pfeffrem, který řekl jednu velice zásadní věc. Ochrana genofondu je to nejdůležitější z činnosti lesníků, protože nebude-li ochrana genofondu, nebude tu ani les, a ochrana je tak zbytečná.

A tak tu dnes máme kůrovce…

Ano, kolem kůrovce se dnes tancuje, ale ten problém není s kůrovcem, to jsou lži. Máme lesy, které se druhovým složením ani trochu nepřibližují tomu původnímu. Kůrovci jsme nachystali hostinu, tak proč by se nenajedl. Vědecká garnitura z akademie věd, z lesnických a vědeckých škol a nakonec i z provozu si se současným stavem neví rady. Neumějí zjistit příčiny, proč k této opakované katastrofě dochází, a přitom na to měli minimálně 150 roků čas.

Proč si myslíte, že tomu tak je? Proč někteří lesníci nadále setrvávají na v podstatě strnulých principech?

Podle mě jsou absolutně neschopní. Předcházejících dvacet let se chválili tím, že každý rok do pokladny odevzdávají miliardy korun jako zisk. Ale aby něco za ty peníze alespoň částečně udělali pro druhovou změnu, která je neodkladná, to ne. Je vrchol, že na tohle musí upozorňovat různá sdružení a organizace jako Hnutí DUHA, které tito uličníci nazývají jako ekoteroristy. To nejsou žádní ekoteroristi. Jsou to lidé, kteří něco nastudovali a po lese chodí s otevřenýma očima.

Oplocené holiny, Nízký Jeseník, foto: Jana K. Kudrnová.

A co říkáte na „sázení lesů nové generace“, o kterém se dnes píše?

Četl jsem, jak se sadí miliony listnáčů a usiluje se o druhovou změnu. Ale stále se sadí 40 procent smrku, což si může každý vyhledat na Českém statistickém úřadu. A tím, že budou sadit buk a jedli na holiny, naše lesy nezachrání. Musí se podívat na to, jak to dělá příroda. Jedná se o klimaxové dřeviny, které vyžadují růst pod porostem. Když dojde ke katastrofálnímu rozpadu lesa ve středoevropských podmínkách, nejdříve nastupuje pasečná vegetace a do ní se přirozeně zmladí přípravný pionýrský les z dřevin, které se v té oblasti přirozeně vyskytují. Mezi ně patří bříza, jeřáb, jíva, osika či líska. Tento přípravný les by měl růst minimálně 50—60 roků. Tomu nic nebrání. Dokonce je na to i vyhláška z ministerstva zemědělství, ale všichni ji ignorují. Příroda to dělá takto a my bychom měli ctít její zásady. Až dostatečně vyroste přípravný les, mohou se, ideálně přirozenou obnovou, případně umělou sadbou, začít vnášet jiné dřeviny pod přechodný les, směrem ke klimaxu.

Takto lze les obnovit na holinách. Ale co v bezzásahovém území?

Na Šumavě si můžeme všimnout, že v bezzásahovém území již narůstá nový smrkový les. Problém je ten, že by měl vyrůstat v přípravném lese. Jednoplošné zmlazení vytváří podmínky k tomu, aby opět vznikl halový stejnověký a stejnodruhový porost. Proto se tam musí dostat přípravné dřeviny a následně buk a jedle, jinak se zdravý porost nezaloží a za 150 roků může povstat nový Klostermann, protože se historie bude opakovat. Navíc zde narážíme na další oříšek.

Jaký?

Přípravný les tam neroste, protože ho stihne sežrat spárkatá zvěř. Zvěře dřív nebylo tolik nebo byla zavřená v oborách, jenže po jejich zbourání se rozběhla po celém Česku. Dnes si s ní nevíme rady. Na Šumavě běhá smečka vlků a sem tam se objeví rys, ale ani predátoři přemnoženou zvěř nevyřeší, nehledě na to, že jsou neustále pronásledováni pytláky, kteří je tráví, aby si jimi doma mohli zdobit obývák. Musí nastoupit intervence lovce. Nelze se jen nečinně dívat na holiny bez souvislého porostu přípravného lesa. Zvěř by se měla zavřít do obor a zbytek zredukovat na biologicky únosný stav a problém by byl do dvou let vyřešený.

Zavření zvěře do obor je poměrně kontroverzní a má své odpůrce. Je to podle vás opravdu jediná možnost?

Vím, že je to tvrdý a kontroverzní zásah, ale jak se tedy spárkaté zvěře zbavit? To by všechnu přemnoženou zvěř myslivci museli vystřílet, tak jako za Josefa II., když dělala v lese problémy. Škody způsobené jeleny, muflony či srnci jsou miliardové a přirozené lesy se neobnoví, když je zvěř sežere dříve, než stihnou narůst. Není to libozvučné, ale jinak se zdravý les nedostaví. Teď se navíc místo obor nesmyslně oplocují holiny a stavy zvěře rostou. Přitom takový plot je funkční jen deset let a musí se neustále opravovat. Pak za plot jednou zavítá jelen, všechno vytluče a sežere, a zničí tak několikaletou práci lesníka. Mám to z vlastní zkušenosti, takže vím, o čem mluvím. Ani bezzásahovost bez snížení stavu zvěře nemá smysl, jelikož se tam neukážou přírodní pochody, které by v přirozeném lese normálně fungovaly. Bohužel je zalesňování učeno a řízeno neodborně.

Sázení bukových monokultur, Nízký Jeseník, foto: Jana K. Kudrnová.

Jak to myslíte?

Praxe je taková, že se posbírá semeno a vyseje se ve školce. Z toho nějaká část vzejde, něco nevzejde a pak nastoupí školkař, který slabé smrčky vyhází a zaškolkuje jen ty největší, pionýrské. Ty pomalu rostoucí, klimaxové a odolné, lidskou rukou vyhází. To musí udělat příroda, ne lesník. Chybou je, že si lesníci myslí, že přírodu lidově řečeno přečůrají. Ale právě příroda některé smrky obdařila rezistencí, říkáme jim stromy zakladatelé. Nepodléhají například imisím nebo atakům kůrovce, je jich ale velice málo. Jsou to jedinci nebo skupinky stromů, které byly geneticky vyselektovány jako vyloženě klimaxové. Přesně nevíme, který smrk v porostu je právě strom zakladatel, proto je důležitý přírodní výběr. Jeden takový strom je schopný zalesnit úžasnou plochu, a založit tak — ideálně pod přípravným lesem — silný klimaxový porost.

Jak tedy vidíte budoucnost tuzemských lesů?

Právě teď z toho rostu. V poslední velké vyhlášce je smrk uveden mezi přípravné dřeviny. To je proto, aby ho zase mohli vysázet a nikdo na ně nemohl. Opakuje se to pořád dokola. Řeknu vám příběh z vlastní praxe. Na lesní správě Karlovice byla v roce 1955 kalamita o rozloze tisíc hektarů. Za týden se sjela parta z vysokých škol a ze státní správy a společně stanovili obnovní cíle. Po deseti letech byl zhodnocen výsledek a zjistilo se, že holiny byly celkem zalesněny 4,4krát, tedy na ploše 4400 hektarů, a v podstatě na nich rostl jen smrk. Jelikož poté nastal rozkvět myslivosti a spárkatá zvěř se rozšířila do podhůří, všechny tyto smrkové kultury v průběhu dalších 30—40 let ohryzávali jeleni a ránami se do stromů dostaly různé houbové infekce. Dnes po sedmdesáti letech dochází k plošným rozpadům a nutnosti druhové přeměny.

Se zvěří to zkrátka nelze. Takže nějaký přípravný les ze smrku je pouze úhybný manévr k tomu, aby se zase mohl sadit jen smrk. Holin letos taky přibude obrovské množství. Od počátku roku 2015 po větrné a kůrovcové kalamitě odhaduji nárůst holosečí asi 140 tisíc hektarů, což je rozloha dvou území CHKO Jeseníky. Je mi z toho při mých letech smutno.

Chtěl byste současným i budoucím lesníkům něco vzkázat?

Pokud se v našem lesnickém konání nevrátíme do přírody, je všechna snaha zbytečná. Odborné lesnické literatury je málo, dalo by se říct, že téměř žádná. Není konkrétní návod, jak se máme o lesy starat, a až na výjimky nejsou učitelé, kteří by to učili. Ne všichni lesníci jsou však pomýlení. Je třeba se postavit na zadní, přestat poslouchat nesmysly a s rizikem pracovat podle svého rozumu s cílem k přirozenému lesu. Ten vznikne pomocí našeho přičinění, přirozenou druhovou skladbou a schopností autoreprodukce a autoregulace. „Lesu zdar!“, a ne „Dobrý den“, jak zdraví současní studenti lesnických škol.

Připravila Heda Greplová. Autorka studuje na Fakultě sociálních studií MU v Brně. Kontakt: greplova.heda@gmail.com.

Tento text byl vytvořen s finanční podporou TA ČR.

Jeden komentář: “Hajný není lesa pán”

  1. Les su stromy, iba stromy a nic ine nez stromy! napsal:

    Les su stromy, iba stromy a nic ine nez stromy!

    Predposledny odstavec zacina vetou: „Se zvěří to zkrátka nelze.“
    Posledny odstavec zacina vetou: „Pokud se v našem lesnickém konání nevrátíme do přírody, je všechna snaha zbytečná.“

    Kto vola lesnikov absolutne neschopnymi a pritom spomina Jozefa II., mozno by sam mohol prejavit trochu viac osvietenstva. Sucasny stav v polovnictve je tiez katastrofa, ale tento slepy pristup ho nevylepsi. Napriklad keby pan Metzl v lese nechal nejaky proces, ktory vytvara soliternym parazitickym osam hniezdne prilezitosti, mozno by bol prekvapeny, co sa stalo s rezistenciou porastu voci podkornemu hmyzu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2020 vyjde v 2. polovině října.