Jedna zapomenutá nominace: Ips typographus

Už nějakou dobu mi bylo jasné, že pokud někdo má v poslední době zásadní vliv na životní prostředí v naší zemi, pak je to právě tento druh brouka. Stanovy Ceny Josefa Vavrouška navíc nikterak nevymezují, jaká entita se může nebo nemůže stát laureátem. Nic tedy nebrání tomu nominovat živočišný druh. Jsem hluboce přesvědčen, že lýkožrout si ocenění za výjimečný počin v ochraně životního prostředí právem zasloužil.

Překročit vlastní stín

V rovině filosofické jsme jeho přehlížením propásli příležitost zaexperimentovat si s překonáním antropocentrismu, často tak kritizovaného právě z environmentalistických pozic. Debata o antropocentrismu se málokdy dostane tak blízko možnosti zkusit, jaké by to bylo spolupracovat v rovině idejí s jinými živočišnými druhy. Nota bene tak málo atraktivními, jako je brouk lýkožrout.

Druhou promarněnou příležitost představuje pragmatičtější „píárko“  — public relations. Vyhlášení cen Josefa Vavrouška si v médiích prakticky nikdo nevšiml. Je tedy nejspíše vnímáno jako interní akce úzkého kroužku, asi jako oceňování osobností z oboru knihovnictví. Závažnost tématu klimatické změny a lidského drancování přírody by ale přece zasloužila jinou pozornost! Věřím, že pokud by byl Ips typographus oceněn za výjimečný počin na poli ochrany přírody, objevilo by se to v letní okurkové sezoně i v Blesku. Samozřejmě by nebylo jednoduché podat to tak, aby celá věc nevyzněla jako oslava zničených lesů. Ale tak už to bývá s komplikovanými věcmi, které „tnou do živého“.

Popravdě jsem nečekal, že by porota byla ochotna „překročit vlastní stín“, ale zarazilo mě, že neměla ani tolik smyslu pro humor, aby moji nominaci vůbec přiznala. Mezi nominovanými se Ips typographus vůbec neobjevil a na nominaci mi nikdo neodpověděl. Jako by nebyla. Že by král byl nahý? Neměl jsem příležitost zažít Josefa Vavrouška, po němž se environmentalistická cena jmenuje. Těžko se mi tedy odhaduje, co by na nominaci lýkožrouta řekl on. Ale velmi by mě to zajímalo.

Plošný zásah

Již od dob studií v polovině devadesátých let jsem se setkával s mnoha osobnostmi ochrany přírody a ekologie, které upozorňovaly na naprosto nevhodnou druhovou skladbu lesů v Česku i na zcela neudržitelný způsob lesního hospodaření. A byl jsem svědkem toho, jak lesníci a politici po více než dvacet lety tyto hlasy nevybíravě umlčovali často až jako „ekoteroristické“. Sám jsem se aktivně účastnil první blokády kácení v Trojmezenském pralese na Šumavě v roce 1999. Tato akce byla zhmotněním právě onoho souboje náhledů na způsob hospodaření v lesích. Po celou dobu tito často poměrně osamělí bojovníci upozorňovali na to, že je potřeba zásadním způsobem změnit hospodaření v lesích, vyvinuli nespočet snah o změnu legislativy, organizovali osvětové a jiné akce. Vše marné. Lesnická lobby vždy vyhrála se svým přístupem „smrky a holoseče“.

Až konečně Ips typhograpus přišel s nekompromisním řešením. Nyní už nikdo nepochybuje, že jeho počin, totiž plošná likvidace smrkových porostů na celém území České republiky, bude tím klíčovým krokem v přeměně českého lesnictví. Aby bylo jasno: nemám radost z toho, že lesy v naší zemi usychají. Není to pěkný pohled. Nic to ovšem nemění na faktu, že Příroda nám prostřednictvím svého vyslance zcela jasně ukázala, co to znamená udržitelné, respektive neudržitelné lesní hospodaření.

Za posledních pár let dokázal lýkožrout rozšířit svoji nekompromisní činnost na více než 70 procent porostů v českých zemích. Na více než sto procent mobilizoval všechny kapacity lesníků a majitelů lesů. Na pomoc si přizval i lýkožrouta lesklého a severského. Dokázal odvést pozornost lesních podniků, i toho největšího, od hromadění zisků z neudržitelného hospodaření k zamyšlení se nad podstatou jejich činnosti. Využil k tomu nástroj poměrně netradiční: zařídil kolaps trhu se dřevem.

Ips typographus dokázal mobilizovat i armádu (tedy určitě v Sasku, v Česku se o tom minimálně uvažovalo) a vybudil rozsáhlou občanskou iniciativu. Do projektů znovuzalesňování se nyní zapojují desetitisíce lidí, podporu vyjadřují četné osobnosti veřejného života (sazimelesynovegenerace.cz). To je něco, co se za roky, co pamatuji, nikomu jinému nepodařilo.

Naše lesnictví

Je až s podivem, že se nikdo příliš nepozastavuje nad zprávami o minulých kůrovcových kalamitách, vytažených z prachu archivů. Zatímco nejvyšší představitel země obviňuje ekologické aktivisty, ze starších zpráv se dozvídáme, že podobně katastrofální kůrovcové kalamity se vyskytovaly minimálně od konce 18. století. Jak je tedy možné, že stávající gradace kůrovce mohla lesníky ještě překvapit? Zvláště když pro ni po několik desetiletí systematicky připravovali půdu, respektive druhovou skladbu lesů?

Mám za to, že celá generace lesníků v České republice by měla velmi sebekriticky přehodnotit svoje přístupy a přestat vyvážet naše tolik ceněné lesnické know how do světa. Čest výjimkám, lesníkům, kteří i pod drtivým tlakem mainstreamu v uplynulých desetiletích hospodařili s ohledem na dlouhodobou prosperitu svěřených porostů. Jejich lesy nyní poměrně snadno poznáte i laickým okem. Teprve až se lesnické profesi podaří nastolit udržitelnější hospodaření, může se vrátit k sebechvalnému oslavování „české lesnické tradice“. I přiznání chyby a její poctivá náprava přispěje k budování této dobré značky. Ale bude to chvíli trvat. Pokud tedy hledáme „výjimečný počin“ v oblasti ochrany životního prostředí, prvnímu kroku lýkožrouta smrkového k plošné obměně druhové skladby lesů v Česku bude nějaký jiný čin jen těžko konkurovat. Nikomu jinému se nepodařilo takto zásadně a v tak krátkém čase ovlivnit kurs celého lesního hospodaření. Obdivuji jeho lhostejnost k různým lobby, elitám, politickým tlakům a ekonomickým zájmům. Jde si za svým, padni komu padni. Neúnavně směřuje k dynamické ekologické stabilitě a udržitelnější druhové skladbě českých lesů.

Naděje do budoucna

Přestože pohled na uschlé lesy na Vysočině, na Šumavě, v Jeseníkách a na mnoha dalších místech naší země je tristní, přestože dopad akcí lýkožrouta bude pro prosperitu Česka i veřejné finance citelnou ranou, naplňuje mě činnost Ipse typographuse optimismem. Zároveň s církevními restitucemi se změnila struktura vlastnictví lesů a vedle státu, municipalit a soukromníků přibyl významný institucionální vlastník. A doufejme, že i díky této změně dojde k přehodnocení podoby, jakou se naplňuje dlouhodobá ekonomická prosperita v oblasti lesního hospodaření. Církve dostaly často danajský dar. Municipality, které se těšily na výnosy z lesů, nyní na jejich vlastnictví často těžce doplácejí. Doufejme, že to bude dostatečně silný zážitek, který z lesních hospodářských plánů vymýtí smrkové monokultury v místech, na něž rozhodně nepatří. Konečně je tu reálná naděje na zásadní změnu v lesním hospodaření, které bude s přírodou spolupracovat. Které bude prioritizovat dlouhodobou prosperitu před krátkodobým ziskem. Je to naděje pro budoucí generace Čechů.

Autor je garantem rozvojových projektů organizace Frank Bold a zakladatelem Autonapůl, prvního českého carsharingu.