Jak rozklížit klimatické hnutí

Mann čtenářům a čtenářkám odhaluje mocenské vazby v médiích, záhadných think-tancích i v republikánské straně vedoucí k malé skupině bohatých (například bratři Kochové), navázaných na zájmy fosilního průmyslu. Popisuje dopady odkláněcích strategií, které vinu fosilních korporací úspěšně přenesly na rozhodnutí jednotlivce. Mann také kritizuje Nathaniela Ritche, autora knihy Jak ztratit Zemi (také vyšla v edici Klimax), kvůli jeho závěru zdůrazňujícím pochybení konkrétních lidí, ne manipulační strategie amerických firem. Mann mimo jiné tvrdí, že vztahování se ke svému vlastnímu odpovědnému a udržitelnému chování může být velmi návykové a způsobuje pocit vlastní morální nadřazenosti nad ostatními.

Dále upozorňuje na stále živou hrozbu trollů financovaných převážně Ruskem, jejichž cílem je rozklížit klimatické hnutí. Jako příklad uvádí předvolební kampaň Hillary Clintonové, kdy část společnosti uvěřila, že její klimatická politika je v podstatě stejná jako Donalda Trumpa, v důsledku čehož se pak vůbec nedostavila k volbám.

Klimatická krize, ne katastrofa

Inaktivisté, jak je Mann nazývá, také dobře využili argumenty proti zdanění uhlíku, a tak se i dnes v mnohých aktivistických materiálech setkáme s odporem vůči emisním povolenkám a uhlíkové dani. Velké nebezpečí vidí autor i v takzvaném doomerství, které nás díky rezignaci a představě nevyhnutelnosti dohledného zániku Země vede k rezignaci, někdy v podobě prepperství (tedy přípravě na přežití během kolabující civilizace). Hrozba pak spočívá hlavně v demotivaci těch, kdo se o změnu snaží.

Mann kritizuje též Davida Wallace-Wellse, který s dílem Neobyvatelná země (též vyšla v edici Klimax) situaci nijak nepomohl, navíc je jeho práce podle Manna velmi vědecky nepřesná. Sám Mann upřednostňuje před označením katastrofa pojem klimatická krize, která podle něj evokuje závažnost situace a nutnost okamžitě jednak. Sám věří, že ještě nejsme ztraceni, pokud se ovšem opatření zmírňující klimatickou krizi zavedou rychle. Zdůrazňuje hlavně roli obnovitelných zdrojů, nevěří žádné formě jímání uhlíku ani přizpůsobovacím strategiím.

Odvracení dat i pozornosti

I když kniha nabízí velmi zajímavé náhledy a zjištění, jejím velkým nedostatkem je jazyk. Mann jako by měl pocit, že se musí obhajovat a poukazovat na četné útoky na svou osobu ze strany klimatických popíračů a inaktivistů. Kniha tak vlastně nestojí na žádných studiích podporujících autorova tvrzení, kupříkladu na mapování mocenských vazeb nebo mediálních analýzách. Jde spíše o práci člověka, který nám chce po svém vyprávět příběh klimatických snah a útoků proti nim. Více než data tak sledujeme přehled po sobě jdoucích a navazujících tweetů a komentářů v anglickojazyčných médiích. Text je poměrně rozsáhlý, tvořený kapitolami připomínajícími spíše eseje, nebo ještě více blogové příspěvky, kde se často opakují informace i argumenty.

Na závěr Mann nalézá naději v občanské neposlušnosti studentů a studentek. Zjištění je to jistě skvělé, na druhou stranu od klimatického vědce bychom přeci jen očekávali i jiné strategie. Snad je to tím, že sociálněvědní výzkumy neleží v centru jeho pozornosti. Nebo tím, že i když klimatičtí vědci dělají nedocenitelnou práci, jejich komunikační dovednosti leckdy pokulhávají.

Navzdory těmto problémům i rozvleklé střední části kniha nabízí důležité informace z pozadí klimatické politiky USA a Austrálie a ocení ji všichni ti, kdo neodvracejí pozornost od systémových změn a viny fosilních korporací. Nejzajímavěji a nejpodnětněji si autor vede v části o odvracení pozornosti, protože kdo z nás se necítí morálně nadřazený díky svému rozhodnutí nejíst maso, nelétat letadlem nebo nemít další dítě?

Michael E. Mann: Nová klimatická válka: Jak si vzít planetu zpět. Host 2022, 447 stran.