Jak se žije v syntropii aneb návštěva pozemského ráje Ernsta Götsche

Probouzím se za úsvitu. Venku doznívají poslední kapky nočního deště a ozývá se dojemný zpěv prvních ranních ptáků. V dálce je slyšet šustění a skřeky makaků v korunách banánovníků. 

Jsem tu už skoro tři měsíce, ale přesto pořád nemůžu uvěřit, že se mi podařilo dostat se až sem, do regionu Bahía v Brazílii. Ještě před půl rokem jsem o existenci syntropického zemědělství vůbec netušila a najednou jsem tady, u samotného otce myšlenky, Ernsta Götsche. 

Byla jsem přijata na stáž spolu se čtyřmi techniky bolivijské sekce mezinárodního sociálního podniku Ecotop, která v součinnosti s Götschem pomáhá již téměř třicet let rozvíjet tuto převratnou formu zemědělství v Jižní Americe, Africe a některých asijských zemích. 

Bydlíme v minimalistické a přitom vysoce funkční dřevěné chatě, kterou postavil Ernst s rodinou za využití stromů z vlastního pozemku. Chata je doslova obklíčena jídlem, které nám je k dispozici dle libosti. Ve volných chvílích se vydáváme na „lov“ všemožných druhů banánů, jedlých plodů nejrůznějších palem, kakaových lusků, u příjezdové pěšinky si sklízíme papáju, kukuřičné klasy, chilli papričky a trvalkový koriandr, kousek dál od chaty chodíme pro obrovské plody chlebovníku, pataste, čerimoju a širokou škálu citrusů. Dnes snídáme naše oblíbené „pizza“ placky z domácího divokého manioku a zeleniny. Ernstova rodina nás naučila, jak maniok fermentovat a jak z něj vyrábět celou řadu produktů. Také nám vysvětlili, jak si připravit domácí kukuřičný kuskus, jak dělat noky a placky ze zelených banánů a jak používat místní plané rostliny jako zeleninu. 

Posilněni plackami brousíme mačety, nasazujeme opasky ověšené pouzdry s pilkou a zahradnickými nůžkami a vyrážíme na farmu. 

Ernst Götsch při výuce na své kakaové plantáži, foto: agendagotsch.com.

Čaroděj ze Země gringa

Ernstova farma nedaleko Piraí do Norte nese jméno Olhos D´Água (Oči vody). Odkazuje tak na čtrnáct pramenů, které se zde znovuobjevily jako přímý výsledek snahy člověka spolupracovat se silou přírody. 

Když se Ernst na počátku roku 1980 v tomto regionu usadil, nazývalo se toto místo Fugidos da Terra Seca (Uprchlictví Suché Země). Oblast byla degradovaná těžbou dřeva, následně intenzivní pastvou a poté byla pro ztrátu úrodnosti opuštěna. 

Jeho záměru pěstovat tu kakao se místní jen vysmáli. Půda byla kyselá, chudá a místo sužoval nedostatek srážek. Jemu se však během jednoho roku podařilo osít sto hektarů semeny lesních a ovocných stromů v kombinaci s kakaem, banány a zeleninou. O deset let později se technici salvadorského Ibama (Brazilský institut životního prostředí a obnovitelných přírodních zdrojů) podivovali nad leteckými snímky z regionu. Rozhodli se do lokality osobně vydat, aby zjistili, co že se to v „zemi gringa“, jak vesničané místo nazývají, děje.

Ukázalo se, že to, co se z leteckých snímků jevilo jako hustý les, ve skutečnosti ve svém podrostu ukrývá vysoce produktivní zemědělské plochy. Půdní reakce se upravila, přibyla vrstva humusu a v místě se postupem času začaly objevovat čím dál častější srážky, které oživily dříve vyschlé prameny. U místních si kvůli tomuto jevu Ernst vysloužil přezdívku „brujo“ — čaroděj. 

Přírodní sukcese a patrovitost vegetace, foto: agendagotsch.com.

Plynout se silou přírody

Na otázku, jak se mu takové změny podařilo docílit, odpověděl: „Tím, že jsem pracoval společně se silou přírody, ne proti ní. Používám strategie, které napodobují způsob fungování přírodních ekosystémů.“ Götsch vnímá všechny formy existence jako součást jednoho „makroorganismu“, ve kterém jeho jednotlivé složky fungují na základě spolupráce a bezpodmínečné lásky. 

K podobnému závěru ostatně došel i Albert Einstein, když v jednom ze svých posledních vědeckých zápisů konstatuje, že: „Nejsilnější silou vesmíru je láska.“ Takový způsob myšlení ovšem není slučitelný se stávajícím paradigmatem postaveným na hierarchii, individualismu, konkurenci a boji. Proto si také Ecotop jako své motto zvolil jiný Einsteinův citát: „Žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení, která jej stvořila“, a povzbuzuje tak lidskou společnost ke změně paradigmatu, a to nejen v zemědělství.

V čem tedy spočívá jedinečnost syntropického zemědělství a jak se odlišuje například od agrolesnictví?

Syntropické zemědělství má k agrolesnictví ve skutečnosti velmi blízko (o agrolesnictví vyšel v 7.G velmi zdařilý článek Štěpána Jindry Agrolesnictví: na poli jako v lese, 5/2019). Zpočátku Ernst definoval vlastní postupy jako agrolesnický systém (zjednodušeně: kombinace libovolných zemědělských činností — pěstování obilí, polních plodin, chov zvířat a tak podobně — s výsadbou dřevin). S tím, jak své pojetí prohluboval a rozšiřoval o další roviny, však časem zjistil, že už se do této definice nevejde, a vymezil proto svůj přístup jako syntropické zemědělství. 

Ernstovy ideje jdou ale daleko za hranice pouhého zemědělství. Dovoluje si tvrdit, že „život sám je jedním z nástrojů, který živý makroorganismus planety Země vytvořil proto, aby mohl realizovat svou syntropickou strategii bytí“.

Marcos z Ecotopu při řezu mateřského stromu, foto: Elsa Šebková.

Cesta k hojnosti

Právě díky studiu evoluce planety Země a jejích autoregeneračních mechanismů, které vždy přicházejí ke slovu, když na jejím povrchu dojde k narušení, se Ernstovi podařilo porozumět, kterým směrem chce Příroda plynout, a začal hledat cesty, jak plynout spolu s ní. Jedním z těchto sebeozdravných mechanismů je proces přírodní sukcese.

Jedním z prvních kroků, kterými začíná syntropické hospodaření na daném místě, je hledání cest, jak můžeme akcelerovat proces sukcese. V praxi to například znamená hledání takové druhové skladby rostlin, která bude schopná v daných podmínkách úspěšně přežít, napomůže zvýšení akumulace živin v určitém místě a vytvoří podmínky pro vyšší sukcesní stadium.

Dnes pracuji s Ernstovou ženou Cimarou na zakládání nových záhonů, abych se naučila principy sukcese v praxi. A jelikož tento proces začíná už v půdě, připravuji ji tak, aby se maximálně zamezilo jejímu obracení, a tedy mísení jednotlivých vrstev. Záhony mám za úkol obskládat dřevem, aby nevysychaly, ale naopak lépe zadržovaly vláhu a poskytly potravu pro půdní život, především pro mycelia hub. Ernst (zde nazývaný Ernesto) mi vysvětluje, že houby nejenže pečují o distribuci vláhy pro celý systém, ale také přenášejí informace mezi rostlinami, zpřístupňují jim potřebné živiny, a dokonce jim vyrábějí i obranné látky. Díky vysokému obsahu ligninu v půdě, a tedy přítomnosti mnoha druhů symbiotických hub, nemá problém s houbovými chorobami rajčat a okurek; a totéž mi odpovídá na můj dotaz, jak zvládnout nájezdy slimáků. 

Pozoruji vedlejší pásy, založené před jedním až dvěma měsíci. Mezi rostlinkami koriandru a salátu se klubou semínka kakaa, papáji, chlebovníku a dalších stromů. Luana, další stážistka z Ria de Janeira, mi vysvětluje, co ji naučil Ernesto: klíčící zelenina vylučuje svými kořínky do systému hormony nového růstu, a tím podporuje vývoj pomaleji klíčících stromů. Současně ale pro ně vytváří i potřebné přistínění a svými listy zakrývá půdu před vysycháním. Ernesto tuto funkci plodin v systému nazval „placenta“. Po sklizni salátů, ředkviček a dalších rychlých zelenin (placenta I) převezmou jejich práci pomalejší zeleniny (placenta II) a tak dále. Systém se tak neustále vyvíjí a spolu s ním se proměňuje i půdní biologie. A na cestě takového syntropického záhonu od bodu nula do stadia klimaxového lesa je po celou dobu co jíst, jak pro člověka, tak i pro pěstované plodiny skrze takzvané „mateřské stromy“ (viz níže).  

Ptáte se, jaké místo zastupuje v rámci sukcese člověk? Patří do systému hojnosti, stejně tak jako velké šelmy a klimaxové lesy. Svou zemědělskou činností ovšem násilně a za vynaložení velkého úsilí tlačí celé ekosystémy proti směru přírodní sukcese, jako by se snažil otočit směr proudění řeky života. 

Dostat se pěstováním jídla k pěstování jedlých lesů byl sen Ernsta Götsche, foto: agendagotsch.com.

Dalším klíčovým nástrojem syntropického zemědělství jsou dynamické procesy řízených disturbancí — jakýsi entropický komplement sukcese. Ernesto nám vyprávěl o ničivém hurikánu, který jednoho roku polámal mnoho stromů na jeho plantáži. Ke svému velkému úžasu se následující sezónu dočkal vysoce nadprůměrné sklizně. Při bližším vědeckém zkoumání zjistil, že v momentu, kdy je objem nadzemní části stromu zredukován buď přírodními vlivy (okus zvěře, poničení větrem) nebo řízeně za přispění člověka, dochází k velice zajímavému jevu. Strom začne svými kořeny do okolní půdy vypouštět své předprogramované exudáty (výpotky), které poskytují potravu pro půdní mikroorganismy a informaci o potřebě syntézy růstových hormonů. Ty jsou posléze mikroorganismy uvolněny do širšího okolí stromu, tedy i k hlavním produkčním plodinám. Tímto mechanismem (omlazování řezem) lze mimo jiné docílit vyšší intenzity fotosyntézy a s tím i efektivnějšího využití sluneční energie, vyšší míry ochlazení daného prostředí, tedy lepší schopnosti kondenzovat vzdušnou vlhkost, a v konečném důsledku i vyšší produktivity. 

Přetavení klimatické krize do půdní úrodnosti

V praxi to znamená, že se Ernesto snaží sázet druhově, věkově a výškově rozmanité porosty, které díky procesu sukcese napomohou převést celou plochu blíže k ekosystému klimaxového lesa. Ideálně každou „produkční“ plodinu doplňuje takzvaným mateřským stromem nebo rostlinami, které vedle mnoha jiných důležitých systémových funkcí produkují biomasu — vlastní „hnojivo“ přímo v místě. 

Zatímco připravuji záhony, zbytek týmu pomáhá v každoročním seřezávání mateřských stromů. Kromě výše popsané stimulace k novému růstu tak současně „sklízí“ uhlíkaté sloučeniny, vzniklé v procesu fotosyntézy a metabolismem rostlin, a ukládají je podle Ernstových instrukcí na zemský povrch. Tam poslouží jako potrava pro půdní mikrobiotu, atmosférický uhlík se stane stabilní součástí hyf (vláken) hub (což je hlavní mechanismus ukládání uhlíku do půdy) a zapojí se do procesu zvyšování půdní úrodnosti a zdraví celého systému. Ernesto tak dokazuje, že správným systémem zemědělství je možné nejen řešit problém klimatické změny, ale dokonce i ozdravovat půdu a s ní i celé ekosystémy. Ročně dokáže na intenzivně obhospodařovaných plochách podpořit nárůst černé zeminy o 0,5 až 3 centimetry.

Od zdraví půdy se pak odráží zdraví rostlin a stromů, které nevyžadují žádné berličky v podobě postřiků nebo hnojiv. Biomasa vytvoří půdní pokryv, který funguje jako prevence pletí, ale také ochladí zemský povrch, sníží odpar a skrze výživu hub podpoří retenci vody v daném místě. 

Díky zlepšení životních podmínek také dochází k řetězovému nárůstu rostlinné i živočišné biodiverzity včetně jejích ekosystémových služeb — autoregulace, opylování a tak dále. 

Výuka syntropického zemědělství na kurzu ve Španělsku, foto: agendagotsch.com.

Evropské a ekonomické výzvy syntropického zemědělství   

Jak se dnes sama přesvědčuji, při správném založení pozemku se rychle dostavuje hojnost a rozmanitost sklizně i pro člověka. Díky využití přírodní sukcese lze už teď, necelé dva měsíce po založení systému, sklízet první saláty, ředkvičky a natě, které uvolní prostor rajčatům, okurkám a třeba kukuřici a za rok bude ke sklizni zázvor, maniok a kolokázie či první ovoce v podobě ananasu a později papáji. Ty pak vystřídají další a další plodiny s postupně delším cyklem života.

Produkce, a tedy i ekonomický zisk, se diverzifikuje a například vysazení ořešáků či kaštanovníků nebo cenných dřevin by se v našich podmínkách mohlo jevit jako dobrá investice do budoucna. Z ekonomického hlediska je třeba dodat, že jde o systém, který má velký potenciál získat si sympatie těch, kteří poskytují finanční podporu na péči o klima, půdu, vodu, biodiverzitu a podobně.

Na dotaz, jak vnímá ekonomickou udržitelnost syntropického zemědělství a hlavní výzvy pro jeho adaptaci na evropské podmínky, mi Joaquim Milz, ředitel Ecotopu, odpovídá: „Pro mě ta otázka není o tom, zda se syntropické zemědělství vyplatí, nebo ne, ale zda ho stávající politicko-ekonomický kontext dokáže uznat a podpořit jeho rozvoj. Ve vztahu k Evropě je potřeba silná podpora směřující k rozvoji nových zemědělských strojů a také financování vysokých počátečních nákladů na nákup rostlinného materiálu. Ale dnes je evropská legislativa postavena spíše tak, že když sázíš stromy na zemědělskou plochu, ještě tě za to potrestají odejmutím dotací s odůvodněním, že jsi znehodnotila parcelu určenou k pěstování plodin.“

Arboristka Jitka Müllerová z nově vznikajícího uskupení pro adaptaci syntropického zemědělství na podmínky České republiky se vyjádřila podobně: „Pro mě jsou zatím největším strašákem právní předpisy, kterými se výsadby v krajině řídí — od schvalování sortimentu orgánem ochrany přírody přes povolování oplocení, ochranu krajinného rázu až po ochranu dřevin před poškozováním.“ 

Její kolega, Kamil Fišer, designér jedlých lesních zahrad z projektu Jedlý prales, s ní souhlasí a dodává, že „další překážka může být ta, že zemědělci neumí pěstovat a dopěstovat stromy, to je překážka i u zakládání ,běžných‘ agrolesnických systémů. To znamená, že budou muset věnovat čas tomu, aby se toto naučili, nebo si zaplatit odborníka“.

Komplexnost systému a velké nároky na sumu vědomostí představují pro potenciální syntropické zemědělce velkou výzvu. Ecotop na to nicméně pružně reaguje a snaží se koncept zjednodušit tak, aby byl srozumitelný a uchopitelný i pro drobné pěstitele a aby je povzbudil k vykročení z bludného kruhu konvenčního zemědělství. 

V evropském kontextu bude rovněž nutné připočítat faktor mnohem pomalejšího růstu u rostlin, vzhledem k nižší průměrné teplotě a osvitovým podmínkám, a také nedostatek zkušeností a odborných konzultantů. 

Farma São Francisco díky Ernstovým metodám dosáhla obrovského zkvalitnění dříve chudé a písčité půdy, foto: Elsa Šebková.

Syntropické zemědělství míří do Česka

Navzdory výše zmíněným úskalím se i u nás již objevili farmáři a pěstitelé, kteří projevili zájem o založení prvních pokusných syntropických ploch na části svých polí. Na konec září je v plánu společná exkurze farmářů, agrolesnických designérů, vědců a evropských zástupců Ecotopu na progresivní farmu Gut und Bösel v Německu (nedávno proslavené televizní minisérií Farm Rebellion, v češtině pod názvem S rukama v hlíně), kde Ernstův student pod jeho supervizí vede zatím největší projekt syntropického designu v našem klimatickém pásmu. 

Současně je v plánu navštívit univerzitu v Giessenu, kde probíhá rozsáhlý vědecký výzkum zaměřený na srovnávání potenciálu syntropického zemědělství ve srovnání s jinými typy hospodaření. Začátkem října nás navštíví Bastian Dreher, jeden z hlavních techniků a konzultantů Ecotopu. Měla by též proběhnout návštěva zmíněných farem, sběr dat a podkladů pro práci na prvních designech spolu s uskupením pro adaptaci syntropického zemědělství pro podmínky České republiky. Při této příležitosti je v jednání i vůbec první český seminář o syntropickém zemědělství. Na přelomu října a listopadu dále proběhne kurz syntropického vinařství ve Švýcarsku a syntropického pěstování zeleniny v Portugalsku přímo pod Götschovým vedením.

Na nově vznikajících stránkách syntropickezemedelstvi.cz budou avizovány všechny důležité události a publikovány bližší informace o syntropickém zemědělství.

Stmívá se a náš tým se vynořuje z různých koutů Ernstovy džungle. Kluci nesou trs palmy aꞔai na džus, z domu našeho učitele se linou hladivé tóny piana, na které hraje jeho dcera Ilona, začínají se ozývat cikády a noční zvířata. Cítím hluboké vnitřní štěstí, že jsem se mohla na chvilku ocitnout v místě, kde člověk skutečně může žít v harmonii s přírodou. Slyším Ernsta, jak říká: „Stačí se jen naučit používat zdroje, které jsou ve tvém okolí. A posunout se od egocentrismu k ekocentrismu. Kdyby toto lidstvo dokázalo, nemuselo by vést žádné hloupé války.“

Ernesto se s námi loučí. I ve svých 75 letech vstává denně ve tři hodiny ráno, aby před rozedněním mohl ještě promýšlet strategii pro regeneraci dvou tisíc hektarů pouště v Saúdské Arábii. Jeho práce je pro mě živoucím důkazem toho, že pokud se člověk přidá k proudu života, může se stát spolutvůrcem skutečného ráje na Zemi.

Mladé semenáčky ovocných a mateřských stromů klíčící mezi saláty, ředkvičkami a rajčaty, foto: Elsa Šebková.

Autorka je tvůrkyní jedlých lesních zahrad v rámci projektu Jedlý Prales a studentkou Farmářské školy a syntropického zemědělství. Kontakt: elsa_sebkova@centrum.cz.

Entropie versus syntropie 

Z řeckého en = k, trope = směr, tendence a syn = sbíhání. Oba pojmy je možné definovat jako tendence, jakými se uzavřený systém rozvíjí nebo rozkládá. 

Zatímco entropie popisuje obecné směřování uzavřeného systému k rozpadu, zjednodušování, chaosu a nahodilosti, syntropie je tendence uzavřeného systému sama sebe organizovat, strukturovat, komplexifikovat, harmonizovat.

Entropie je zde ve vztahu k syntropii vnímána spíše jako důležitý komplement než jako její protipól. Obě energie působí ve vzájemné rytmické součinnosti a nelze je od sebe oddělit. Jejich spolupůsobení lze pozorovat například při nádechu a výdechu.

Přírodní sukcese

Popisuje proces postupného zvyšování kvality a kvantity konsolidovaného (ustáleného) života v místě, které prošlo silnou disturbancí (narušením). 

Disturbance mohou vznikat působením přírodních sil (zemětřesení, požár, záplava, sopečná erupce, zrytí divočákem), ale také činností člověka (orba, těžba, použití chemikálií). 

Takto narušený systém prochází nejprve stádiem kolonizace (pionýrské organismy, rychlý cyklus reprodukce, malá velikost těla, velký počet jedinců) přes stádium akumulace (zvyšující se velikost a složitost těla, kořenového systému u rostlin, …) až po stadium klimaxu, hojnosti (nižší počet jedinců, větší tělo, delší cyklus života, …).