Agroekologie: farmář ve středu rozhodovacích procesů

foto: Peter Lengyel. Rumunsko.
Ztráta biodiverzity, uhlíkové emise, dopady na zdraví i neférová ekonomika jsou jen některé z negativních projevů intenzivních zemědělských praktik. Klíčovou roli v proměně zemědělské krajiny trpící erozí a suchem a v přechodu k udržitelnějšímu a spravedlivějšímu systému produkce a distribuce potravin by podle Evropské komise a Organizace pro výživu a zemědělství Spojených národů (FAO) měla sehrát agroekologie. S tímto pojmem se u nás setkáme jen zřídka, přestože se jako studijní obor vyučuje na několika tuzemských univerzitách. Co tedy znamená, jaká východiska přináší a čím může současné zemědělské postupy obohatit?

 

„Agroekologie je nauka o vzájemných vztazích mezi organismy a jejich prostředím, přičemž do organismů zahrnujeme i člověka a prostředím míníme zemědělskou krajinu,“ definuje pojem na úvod našeho online setkání Milada Šťastná, profesorka Ústavu aplikované a krajinné ekologie Mendelovy univerzity v Brně. „Jedná se především o holistický přístup, který se snaží zemědělství postavit na rovnováze mezi třemi pilíři udržitelného rozvoje — ekologickým, ekonomickým a sociálním. Ekonomický pilíř zde řadu let dominoval, ekologický jej nyní začíná vyvažovat,“ vysvětluje profesorka zabývající se problematikou agroekologie již přes dvacet let.

„Řada kolegů nás nejdříve označovala za ,ekoteroristy‘. Mysleli si, že takový směr na univerzitu nepatří a že máme studentům jen vysvětlovat, co a jak pěstovat. My jsme ale zemědělské postupy nechtěli vytrhávat z kontextu, chtěli jsme ukázat, jaké mají dopady na krajinu, jak fungují procesy v půdě, a nabídnout zájemcům možnost hospodařit vyváženě. A obor zaznamenal značný zájem uchazečů hned po svém otevření v roce 1997,“ přibližuje okolnosti vzniku studijního oboru v České republice profesorka Šťastná, která nyní pomáhá s rozvojem vysokoškolského studia agroekologie také na šesti univerzitách ve Vietnamu, na Filipínách a na Srí Lance v rámci mezinárodního projektu Curriculum Development In Agroecology. Cílem projektu je začlenit ekologické zásady do studia zemědělství a sjednotit obsah i formy výuky agroekologie podle evropských standardů.

Udržitelný a férový potravinový systém

Podle Tomáše Uhnáka, člena asociace Agroecology Europe a Asociace místních potravinových iniciativ (AMPI) se termín agroekologie v Česku více rozšířil v devadesátých letech minulého století v rámci zohlednění ekosystémových služeb zemědělské krajiny a jako nadstavba agronomie. Na rozdíl od mnoha dalších zemí se však nestal středobodem společenské nebo akademické diskuse o šetrných a udržitelných formách zemědělství. „Přestože za agroekologické lze označit i řadu českých zemědělců, pojem samotný se dostal na okraj a aktuálně se s ním setkáváme spíše v resortních koncepcích, které čerpají z evropských výzkumů a doporučení,“ vysvětluje Uhnák.

Jinak je tomu ve světě, kde termín agroecology rezonuje stále silněji, a to i se svým politickým étosem. V mnoha zemích zaznívá z úst sociálních hnutí rétorika o potřebě komplexní společenské a politické transformace současného potravinového systému, která je reprezentována agroekologickým smýšlením.

Demonstrace hnutí Eco Ruralis v Bukurešti, 2019, foto: Eco Ruralis.

Jeden z nejšířeji přijímaných konceptů nabízí dokument FAO a nese název Deset prvků agroekologie (The 10 Elements of Agroecology). Vychází sice z definice v úvodu článku, klade však větší důraz na sociální rovinu: „Agroekologie optimalizuje vztahy mezi rostlinami, zvířaty, lidmi a prostředím, přičemž zohledňuje sociální hledisko nezbytné pro udržitelný a férový potravinový systém.“

Ačkoli neexistuje obecně přijímaná definice agroekologie, je dokument FAO považován za přijatelný kompromis mezi politickým pojetím agroekologie a pragmatickým pohledem mezinárodního společenství. Vznikl v roce 2018 na základě vědecké literatury, regionálních workshopů, které pomohly do dokumentu začlenit hodnoty občanské společnosti, a revizí mezinárodních expertů. Výsledkem je příručka pro politiky, odborníky z praxe a další klíčové aktéry, které by měla vést při plánování, řízení a vyhodnocování agroekologického přechodu.

Zemědělec ve středu rozhodovacích procesů

Od jiných přístupů k udržitelnému rozvoji se agroekologie zásadně liší tím, že je založena na procesech směřujících zdola nahoru (bottom-up). Díky tomu dokáže řešit místní problémy a přizpůsobit se různým kulturním prostředím i klimatickým podmínkám. „Agroekologie je životní postoj a soubor holistických praktik vycházející z hlubokého porozumění pro půdu, přírodní procesy a ze vztahů mezi rostlinami, lidmi a půdou,“ vysvětluje Tomáš Uhnák a dodává, že například v Latinské Americe a obecně v zemích globálního Jihu má agroekologie podobu hnutí či politického a emancipačního nástroje, kdežto v Evropě není tento náboj tolik silný a farmáře zde spojuje spíše touha po skutečně udržitelném, šetrném a férovém potravinovém systému.

Abychom se seznámili s dalšími rozměry agroekologie, domlouváme si rozhovor s Elenou Šatberašvili z gruzínského hnutí Elkana a s Ralucou Dan z rumunského hnutí Eco Ruralis. Obě hnutí jsou součástí asociace La Via Campesina, společně s dalšími 180 organizacemi z 81 zemí světa. La Via Campesina je mezinárodním rolnickým hnutím hájícím zájmy malých a středních farmářů a producentů, ale i komunit původních obyvatel napříč kontinenty. Toto hnutí jako první přišlo s pojmem potravinová suverenita a podílelo se také na konceptu agroekologie u FAO.

V roce 2015 organizovala La Via Campesina společně s dalšími společenskými hnutími v Mali Mezinárodní agroekologické fórum, ze kterého vzešla deklarace stanovující jedenáct principů a devět strategií, jak začlenit agroekologii do konceptu potravinové suverenity. Agroekologie je v deklaraci vnímána jako klíčová forma odporu vůči ekonomickému systému, pro který je zisk důležitější než život farmářů a lidí a který způsobuje kumulující se krize, ať už environmentální, hospodářská nebo zdravotní. Deklarace zároveň upozorňuje na to, že agroekologie nesmí být rámována pouze jako sada nástrojů ekologického zemědělství, ale měla by vést ke změně současného systému produkce potravin a vytvoření nových, alternativních lokálních systémů založených na malých producentech.

Zájem o studijní obor Agroekologie na Mendelově univerzitě v Brně stále roste, foto: Petra Oppeltová.

„Zatímco udržitelné zemědělství se věnuje primárně produkčním postupům, agroekologie má i politickou dimenzi. Do středu rozhodovacích procesů staví zemědělce, jehož vize by měla být respektována. Agroekologie do ekologického zemědělství vnáší sociální aspekt a solidaritu,“ vysvětluje Elene Šatberašvili. „Agroekologie je zastřešující koncept pro různé zemědělské praxe respektující místní dědictví, tradice, přírodní podmínky i ekonomiku.“

Hnutí Elkana se v Gruzii od roku 1994 zasazuje o rozvoj udržitelného ekologického zemědělství a zvýšení soběstačnosti obyvatel venkovských oblastí. „Naše organizace původně vznikla, aby podpořila farmáře zajímající se o ekologické zemědělství, kteří v té době neměli jiné zastoupení. Od té doby se náš mandát rozšířil. Naší vizí je, aby politici vnímali agroekologii jako způsob boje proti chudobě,“ pokračuje Šatberašvili.

Podobně vnímá poslání své organizace také Raluca Dan: „Momentálně se více zaměřujeme na práva rolníků, zajištění přístupu k informacím, práva žen i mladých lidí. Agroekologii vnímám jako způsob života v souladu s přírodou, ne proti ní. Jde o kombinaci moudrosti rolníků s moderními zemědělskými přístupy.“

Symbióza tří pilířů

Agroekologie stojí na třech pilířích, jedná se o takzvanou triádu propojující zemědělskou praxi, sociální stránku a výzkum. Samotná praxe není zas tak nová. Přestože se u nás pojem agroekologie používá jen zřídka, s jeho principy a postupy se řada zemědělců ztotožňuje. Jedná se například o šlechtění odrůd rezistentních vůči suchu, bezorebné zemědělství, komunitou podporované zemědělství či veřejné stravování založené na propojování lokálních producentů s jídelnami ve školách či nemocnicích.

Podobná situace je i v Rumunsku. „Zemědělská kultura v Rumunsku je stále živá a fungující, ekologické postupy a dědictví minulých generací se v místních komunitách stále přenášejí. My vytváříme koncept, který by spojil všechny drobné producenty. Neobjevujeme nic nového. Snažíme se, aby vlády ocenily, co už mají,“ vysvětluje Raluca Dan.

Důležitým zdrojem všech inovací by měli být samotní farmáři, kteří si své poznatky vzájemně vyměňují a sdílejí v duchu pojmu „campesino a campesino“ (rolník rolníku, pozn. red.). Právě mezigenerační znalosti a zkušenosti jsou v agroekologii klíčové. „Některé poznatky nelze získat institucionálně. Agroekologie otevírá prostor a nástroje ke sdílení zkušeností a pomáhá rolníkům ukotvit se v daném prostředí a maximálně porozumět nejen možnostem, ale i potřebám daného místa,“ říká Tomáš Uhnák a zdůrazňuje, že v Česku chybí z agroekologické triády zejména složka hnutí a výzkumu. Průkopnickou v tomto ohledu je podle něj inkubační farma Konipas založená manžely Rosenbauovými, kde se vzdělávají a nacházejí podporu noví ekologičtí, biodynamičtí a vlastně i agroekologičtí zemědělci.

Výměna zkušeností mezi rolníky, foto: Eco Ruralis.

„Co se týče vědy, farmáři se často cítí marginalizovaní. Věda je dnes příliš formální, měla by být solidárnější a participativnější. Momentálně jsou to hlavně vědci, kteří rozhodují o tématu a designu výzkumu, farmářům jen pokládají doplňující otázky. Do zemědělského výzkumu se musí více investovat, potřebujeme každodenní pozorování, které ukáže, že je agroekologie řešením současných problémů v krajině,“ odpovídá Raluca Dan na otázku, do jaké oblasti by se mělo v rámci zemědělství nejvíce investovat.

„Musíme docílit zlepšení kvality života farmářů, usnadnit jim práci, zjistit jejich skutečné potřeby, nikoli potřeby identifikované politiky v jejich kancelářích. Potřebujeme malé změny pro všechny, ne velké změny pro několik málo aktérů. Co může pomoci, je právě větší zapojení farmářů do výzkumu a jejich spolupráce s vědci,“ doplňuje ji Elene Šatberašvili.

Mohou být agroekologické i velké korporace?

Jedním z problematických aspektů termínu agroekologie je, že může znamenat prakticky cokoli. U nás ani v jiných zemích zatím není tento pojem, na rozdíl od ekologického zemědělství, právně vymezen, a může jej proto používat kdokoli. „Protože nemáme jasně definováno, co agroekologie je a není, využili tento pojem dokonce i velcí průmysloví producenti. Sami proto častěji hovoříme o rolnické agroekologii (peasant agroecology),“ sdílí Raluca Dan své zkušenosti z Rumunska.

Podobný přístup velkých průmyslových společností popisuje i Tomáš Uhnák: „Ačkoli pojem agroekologie do politické diskuse přináší sociální hnutí, například Landworkers Alliance ve Velké Británii či AMAP ve Francii, tak vlastní verzi prosazují také agrochemické společnosti jako BASF, Bayern a mnoho dalších, čímž dochází k politickému střetu o to, co tento pojem vyjadřuje a kdo je jeho nositelem, potažmo kým a jak může být naplňován.“

Ani vytvoření legislativní definice však nemusí být podle Uhnáka ideálním řešením. „Jakmile se radikální či progresivní koncept založený na nehierarchické praxi dostane do legislativy, je postupně obrušován a jeho původní obsah se vytrácí, zůstává soubor pravidel, který může mít pozitivní dopad na životní prostředí, ale většinou bez integrace sociální dimenze. V případě legislativního uchopení agroekologie hrozí, že by mohla ztratit své participativní principy. Přesto se o to řada hnutí pokouší,“ nastiňuje možný problém a jako příklad uvádí ekologické zemědělství. „Praktiky ekologického zemědělství jsou sice součástí agroekologie, ale agroekologie jde mnohem dál. V ekologickém zemědělství může zemědělec například používat banální osevní postupy nebo pěstovat biopšenici na třicetihektarovém lánu. Agroekologie lépe rozumí symbiotickým, mezidruhovým vztahům, dokáže zachytit vztahy mezi rostlinami, reagovat na širší sociální aspekty nerovnosti. Raději než agroekologii vymezovat legislativně bychom se měli snažit její principy integrovat do již zavedeného ekologického zemědělství a rozšiřovat je o další prvky,“ myslí si Uhnák.

Výměna zkušeností mezi rolníky, foto: Eco Ruralis.

Podle Milady Šťastné není nutné omezovat agroekologické postupy na malé zemědělce, hlavní je přiblížit se k rovnováze mezi ekologickým, sociálním a ekonomickým pilířem. „Agroekologie má budoucnost, dá se aplikovat do již nastaveného intenzivního způsobu hospodaření. Nejsme schopni udělat čáru a začít znova, je potřeba postupovat takovým způsobem, aby to bylo pro farmáře přijatelné. I když někteří nebudou chtít přejít na ekologické zemědělství, přiblíží se k jeho normám. Prioritou je osvěta, ukázat zemědělcům, jaké mají jejich aktivity dopady, co tady zůstane pro další generace,“ vysvětluje.

Podobně se k otázce staví Tomáš Uhnák: „Potřebujeme diverzitu rovnoměrně zastoupených systémů zemědělské praxe. Certifikované ekologické zemědělství má již své pevné místo a je nutné jej dále posilovat a šířit zejména na orné půdě. Paralelně však dochází k nárůstu zejména malých zemědělců, kteří nemají certifikaci ekologického zemědělství, přesto hospodaří šetrně, často nad povinné a legislativně definované standardy ekologického zemědělství. Takové zemědělce lze označit jako agroekologické a někteří se tak i aktivně identifikují. Zatím však v prostředí České republiky chybí rámec hnutí, které by tyto agroekologické zemědělce sdružovalo a které by definovalo i politickou agendu, jež je nedílnou součástí zahraničních agroekologických hnutí. Cílem totiž je, aby se principy agroekologie postupně integrovaly do konvenčního zemědělství. Je potřeba velkým producentům ukázat, že jsou pro ně tyto postupy výhodnější nejen z hlediska udržitelnosti životního prostředí, ale i z hlediska společenských přínosů a zvýšení transparentnosti.“

Elene Šatberašvili naopak o možnosti zapojení velkých korporací pochybuje, protože ačkoli přijímají některé z prvků agroekologie, základem jejich strategie jsou rozlehlá monokulturní pole, což je podle ní s udržitelností neslučitelné. „Ačkoli se snaží být ekologičtější, nikdy nemůžou být úspěšní. Změna systému bude dlouhý a náročný proces, bude záležet na naší síle, konzistentnosti, otevřenosti, inovativnosti. Budeme muset porozumět historii venkovského života a na základě toho se rozhodovat, jaké novinky a inovace bude schopen pojmout. Pokud chceme prosperující venkovské oblasti, potřebujeme mnoho menších producentů s různými přístupy.“

Hledání udržitelné cesty

Klíčová debata o agroekologii se nyní vede jak v řadě zemí globálního Jihu, tak na evropské půdě. Podle Tomáše Uhnáka se Evropská komise rozhodla pro tento koncept i proto, že v mnoha zemích dlouhodobě rezonuje a sociální hnutí vynakládají na rozpoznání a integraci agroekologie do veřejného i politického diskurzu velké úsilí. Evropská komise pojem agroekologie využívá ve své Strategii od zemědělce ke spotřebiteli pro spravedlivé, zdravé a ekologické potravinové systémy, jež je nedílnou součástí Zelené dohody pro Evropu.

Výměna zkušeností mezi rolníky, foto: Eco Ruralis.

Strategie je zásadním dokumentem, který nastiňuje směřování evropského zemědělství v následujících dekádách a podněcuje diskusi o proměně potravinových systémů v jednotlivých členských zemích. Dočteme se v ní například, že „nové ekorežimy nabídnou velký objem finančních prostředků na podporu udržitelných postupů, jako je precizní zemědělství, agroekologie (včetně ekologického zemědělství), nízkouhlíkové zemědělství a agrolesnictví“. Dále hodlá Evropská komise podporovat partnerství v rámci „agroekologických živých laboratoří“ a mezinárodní spolupráci zaměřenou mimo jiné na agroekologii.

Podle Šatberašvili je klíčové, aby členské země investovaly hlavně do zlepšování přístupu lidí k půdě. „Nejdůležitější je vytvořit příležitosti a dynamiku ve venkovských oblastech. Potom sem přijdou mladí lidé, kteří s sebou přinesou potřebnou pozitivní změnu.“

Roli mladých zemědělců akcentuje i Raluca Dan. „S přístupem k půdě a bez finančních překážek budou mít mladí lidé o agroekologii zájem. Polovina evropských farmářů pochází z Rumunska. Každý tady zná někoho, kdo pracuje v zemědělství. Problém je, že upadají do ilegality a stále častěji jsou nuceni fungovat v rámci šedé ekonomiky. Z lokálních obchodů se stávají supermarkety, a malí zemědělci tak obchodují v rámci komunit, prodávají jídlo sousedům, semena z tradičních plodin se nemohou legálně dostat na trh. Veřejné peníze pak jdou hlavně na podporu průmyslového zemědělství,“ přibližuje Raluca Dan aktuální výzvy.

Upozorňuje také na některé problematické aspekty návrhu Evropské komise: „Precizní zemědělství nabízí nové, specifické řešení, ale léčí jen povrchová zranění, nezabývá se problémem zemědělství do hloubky. Vyjadřuje naši touhu lépe kontrolovat potravinový systém. Technologie je dobrým nástrojem, ale musí být dostupná všem, nejen velkým společnostem.“

Jak s agroekologií naložit?

„Znění definice agroekologie bude v politických koncepcích i ve veřejné diskusi zásadní pro další vývoj v tomto zemědělském a společenském rámci. Od její definice se bude odvíjet nastavení podpůrných programů i politik. V českém prostředí přesná definice schází, a tak se naskýtá prostor k otevření diskuse, jakým obsahem ji naplnit,“ popisuje aktuální výzvy Tomáš Uhnák s tím, že se u nás pojem agroekologie stále více používá, ovšem na Ministerstvu zemědělství není aktuálně žádná pracovní skupina, která by se agroekologii věnovala.

Rumunsko, foto: Peter Lengyel.

Důležitější než naroubovat pojem agroekologie do českého prostředí bude podle něj rozpoznat již existující životaschopné proudy a s nimi pracovat, aby z agroekologie nezůstal jen prázdný pojem. Problém však představuje absence širšího sociálního agroekologického hnutí v Česku.

Podobně to vnímá i Milada Šťastná: „V zahraničí existuje celá řada asociací a hnutí, které využívají provázanosti agroekologického konceptu se sociálním zemědělstvím, jako je třeba sdružení farmářek. Společnost si pak principy agroekologie bere snáze za své, a navíc do nich zakomponuje to, co je pro ni důležité. Farmářky si tak například zakládají školky, které plní vzdělávací a komunitní funkci.“

Podle profesorky je nutné do povědomí veřejnosti dostat také koncepty krátkých dodavatelských řetězců a komunitou podporovaného zemědělství. Klíčová přitom bude osvěta. „My akademici máme v tomto smyslu relativně omezený prostor, výsledky výzkumu prezentujeme převážně ve vědeckých časopisech a na vědeckých konferencích. Téma se ale musí dostat také k široké veřejnosti formou osvěty v populárních médiích nebo akcemi, na které veřejnost přirozeně chodí, například trhy. Důležité je také správně nastavit pravidla pro nadcházející programové období. U projektu musí být jasně stanovena kritéria hodnocení, jaký je jeho přesah do praxe, jaké priority naplňuje. Osvěta veřejnosti pak bude klíčová, aby lidé věděli, proč chceme naplňovat právě tyto konkrétní priority.“

Kontakty: e.olsakova@gmail.com, dominikplihal92@gmail.com.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2021 vychází v 2. polovině října.