Farmářská škola: Vzdělávat mladé ekozemědělce

Podle eurokomisaře pro zemědělství Janusze Wojciechowskieho přišla Evropská unie během jediné dekády 2005—2015 o čtyři miliony z celkových patnácti milionů farem. Průměrně jsme tak ztratili tisíc farem za den, přičemž podle předpovědí bude tento trend nadále pokračovat. V České republice jsme na tom obdobně, ještě v roce 1989 pracovalo v zemědělství 533 tisíc lidí, dnes je to kolem sta tisíc. Nicméně je nutno podotknout, že i přes pokles počtu zemědělců zůstává celková výměra zemědělské půdy od devadesátých let celkem stabilní a produktivita s menšími výkyvy taktéž, v určitých komoditách dokonce roste. Proč bychom se tedy měli klesajícím stavem pracovníků v zemědělství znepokojovat?

Klesající počet farmářů je způsoben tím, že v zemědělství máme sofistikovanější a dokonalejší techniku, která zvládne obhospodařovat i velkou plochu. Ale otázka je, co to dělá s krajinou, jak se mění kvalita půdy. Dokážeme se i na velké ploše věnovat detailu, té určité lokalitě? Dokážeme jí dát to, co potřebuje? Nebo vytváříme stejnorodou krajinu bez biodiverzity, která sice produkuje velké množství potravin, ale nevíme, v jakém časovém horizontu to ještě bude možné?

Tvůrci nových technologií v zemědělství ale deklarují, že jsou schopni zacílit na detail a vidět komplexně, ať už se jedná o monitoring sucha, či škůdců, a jednoznačně přispívají ke snižování aplikací chemie.

Já tedy, když jsem v krajině a rozhlédnu se v ní, smysl pro detail nepozoruji. Jsou určité věci v přírodě, které se musí znovu začít respektovat. Například remízky v krajině byly dřív od sebe vzdáleny do padesáti metrů, ideálně i méně, protože to je vzdálenost, jakou obsáhne i ten nejmenší hmyz, který má každý v krajině svůj význam. Když máme lán stohektarové monokultury, nemůže být o biodiverzitě řeč. To prostě žádný stroj neumožní. Smysluplné utváření krajiny odvisí od toho, jak zemědělec přírodě rozumí.

Jiří Prachař, foto: Tomáš Uhnák.

Jaké faktory přispívají k úbytku zemědělců?

Myslím, že zemědělství, tak jak je v současnosti praktikované, přestává být pro lidi atraktivní. Zažil jsem to na vlastní kůži, protože pocházím z vesnice a hospodaření místního družstva se mi totálně příčilo. Přitom práce se zemí a se zvířaty mě moc bavila, ale skrze tento družstevní obrázek jsem ani já nechtěl do zemědělství vstoupit. Dostal jsem se k tomu až mnohem později, oklikou.

Které aspekty se ti příčí?

V Německu se říká jeden vtip: „Jaký je rozdíl mezi řidičem kamionu a zemědělcem? Řidiči kamionu se ubíhající krajina střídá rychleji.“ Nemám nic proti moderním technologiím, ale pokud má člověk vztah k přírodě, ke zvířatům, rostlinám a chce v srdci přírody pracovat, nemůže ho to přilákat. Dnešní trend industriálního zemědělství není pro mě, a myslím, že ani pro mnoho mladých lidí, prostě lákavý.

Po celém světě dochází k tiché epidemii sebevražd zemědělců. Ve Francii si průměrně každý druhý den vezme život jeden zemědělec, v Indii jdou počty od osmdesátých let do statisíců. V České republice nemáme pro tuto skupinu statistiky, ale ze zahraničních výzkumů je zřejmé, že zemědělci ve srovnání se zbytkem populace nadměrně trpí depresí a duševními poruchami. Čím si to vysvětluješ a jakým tlakům zemědělci čelí?

Osobně neznám nikoho, kdo by si vzal život, ale znám spoustu příběhů, které se vypráví. Hodně je slyšet o Indii, kde je situace v zemědělství natolik bezvýchodná, že opravdu nevědí, jak dál. Politicky podporovaný je trend velkoplošného, industriálního zemědělství a zemědělci jsou do něj tlačeni. Dobře to ilustruje dokument Mléčný komplex (2017), který krásně popisuje, s čím se zemědělci potýkají. Na konci filmu přijde zemědělci zpráva, že se cena mléka zvýšila o jeden cent, a on má slzy v očích. Tento tlak, kterému zemědělci čelí, je naprosto reálný.

Zemědělství by nemělo být odvětví hospodářství, stejně tak jako zdravotnictví a kultura. Při péči o krajinu a výrobu jídla by nemělo hospodářství moci zemědělcům diktovat, co a jak mají dělat. Protože ten hospodářský ekonom neví nic o tom, co je dobré pro půdu, neví, co je dobré pro zvířata. Chce jen nízkou cenu a určité produkty, které se dají na trhu dobře zpeněžit. A tento tlak potom opravdu u mnoha lidí může vést k depresi až k sebevraždě, když vidí, že svoje povolání nemůžou dělat dobře, anebo dokonce vůbec… když vidí, že to neprospívá ani jemu a jeho rodině, ani půdě.

Pretzfeld, Německo, foto: archiv F.

V České republice pracuje v zemědělství nejvíce lidí ve věkové skupině 45—59 let. Zároveň každý rok střední, odborné a vysoké školy, potažmo univerzity se zemědělským zaměřením, opouštějí tisíce absolventů. Kde jsou a proč neomladí řídnoucí řady zaměstnanců v zemědělství?

Když jsem studoval na německé fakultě ekologického zemědělství při univerzitě v Kasselu, asi jen pětina absolventů zde šla opravdu do zemědělství, jak se říká, do prvovýroby. Zbytek končil v poradenství, ve specializovaných provozovnách, jako třeba kompostárny a podobně. Ze zkušenosti vím, že na českých zemědělských univerzitách je to s uplatněním absolventů podobné. Vysokoškolské zemědělské vzdělání je nejsnadnější cesta k titulu, takže když někdo potřebuje titul, tyto školy vystuduje i bez úmyslu být zemědělcem.

K té zmiňované generaci 45—59 let: na jedné německé farmě jsem zažil generační střídání zemědělců. Starému farmáři bylo šedesát a šel do důchodu, na jeho místo přicházeli noví lidé a on se rozčiloval: „Ti lidi sem přijdou pracovat na farmu a ještě chtějí čas pro sebe! Aby se mohli taky nějak rozvíjet! To je nehorázné!“ To byl člověk, který si nikdy nedopřál ani dovolenou, to byla generace, která pracovala od rána do večera.

Dnes přichází jiná generace, která takový jednostranný život nepreferuje. Učím v německém ekologickém vzdělávání Freie Ausbildung v severním Porýní a většina mých studentů se na povolání zemědělce těší. Najdou si k tomu svůj přístup, nebudou třeba postupovat stejně jako starší generace, ale mají úplně jinou kvalitu, jiné priority. Jsou mnohem víc orientováni na sociální rozměr, většina z nich chce rozjet nějaké komunitou podporované zemědělství, je pro ně velice důležité vést dialog s odběrateli, navzájem se inspirovat. Ekologie je pro ně samozřejmostí. Je pro ně důležité, aby jejich práce měla nějaký přesah, aby vytvářeli skutečně zdravé produkty a oživovali krajinu. Pokud jim práce potom dává smysl, není pro ně fyzická náročnost překážkou.

Proč ses vlastně rozhodl odjet do Německa? A jaké rozdíly vnímáš mezi postoji k ekologickému zemědělství v Německu a u nás?

Cesta k ekologickému zemědělství v České republice není jednoduchá. Chtěl jsem tomu rozumět do hloubky, naučit se biodynamiku a v Čechách jsem nenašel příliš možností. Tak jsem odešel do Německa, abych zažil biodynamické zemědělství v reálných provozech. V Německu má biodynamika a ekologické zemědělství mnohem delší tradici, téměř všechny farmy, kde jsem byl, fungovaly v ekologickém režimu i třicet a více let a celou dobu se vyvíjely. A když několik generací budujete farmu v podobném duchu, je to zkrátka vidět. Také obecné povědomí o ekozemědělství je ve společnosti úplně jiné, biopotraviny jsou velkým trendem a jejich cena je díky tomu mnohdy srovnatelná s běžnou potravinou.

Letos měl prezident Zeman novoroční projev, ve kterém zdůraznil, že by byl nerad, aby se z České republiky stal nějaký ekoskanzen s nízkou životní úrovní. To by si v Německu nebo na Západě celkově nikdo v takové funkci nemohl dovolit. Byl by to jasný politický přešlap.

Z natáčení dokumentu o Farmářské škole, foto: Martin Matěj.

I v Německu sice počet zemědělců klesá, ale na druhou stranu přibývá mladých, ekologických zemědělců.

To rozhodně. Od roku 2016 působím jako lektor a vedoucí semináře pro ekologické a biodynamické vzdělávání Freie Ausbildung. Každý rok jsme měli kolem osmadvaceti zájemců, ale v poslední době to skočilo a již nyní je těch přihlášek čtyřicet osm! Stejná situace je na jihu Německa, kde také funguje ekologické vzdělávání Freie Landbauschule Bodensee (zemědělská škola u Bodamského jezera), ve východním Německu dokonce z iniciativy farmářů otevírají novou školu pro ekologické zemědělce. To ukazuje obrovský zájem a nový trend mezi mladými, kteří chtějí situaci kolem sebe začít opravdu měnit, ne jen o tom mluvit.

V České republice však všechny zemědělské svazy a organizace opakují mantru, že mladí lidé nechtějí pracovat v zemědělství. Lze to však tvrdit, když nemáme žádná data? To, že v zemědělství nejsou, neznamená, že hospodařit nechtějí. Ze zahraničních průzkumů totiž vyplývá, že mladí lidé mají zájem vstupovat do zemědělství, potvrdil to i průzkum Nadace pro půdu. Otázkou je, jestli mladým v tomto směru neklademe zásadní bariéry?

To jsem pocítil i sám na sobě, tou bariérou je vzdělávací systém. Když se chcete v Německu vyučit, vyberete si nejprve nějakou vzdělávací farmu, nastoupíte na ni a pracujete tam celý rok. Během něj jezdíte jednou měsíčně na delší teoretické bloky, přičemž školení probíhají přímo na farmách. Tímto způsobem se člověk mnohem víc naučí, protože dominuje praxe. Zatímco u nás, dle mé zkušenosti i zpětné vazby od mnohých farmářů, jsou praktikanti ze středních škol nebo učilišť na pracovní stáž školou totálně nevybaveni. Sice mají dva, tři roky studia za sebou, ale jde převážně o teorii, kterou vůbec nedokážou v praxi použít. Navíc ekologie v běžné výuce téměř nemá místo. K tomu pořád slýchávám, jak se brojí proti ekologickému zemědělství argumenty, které jsou na Západě mnohdy i dvacet let přežité.

Můžeš nějaký takový argument jmenovat?

Například panuje názor, že z ekologického zemědělství by se celá planeta neuživila, že je určené vlastně jen pro hrstku vyvolených, ale ve skutečnosti to nemůže fungovat. Přitom existuje mnoho studií, které dokazují opak. Výhradně ekologické zemědělství by celou planetu uživilo při splnění těchto tří podmínek. Za prvé bychom nesměli tolik plýtvat jídlem jako dnes, kdy je jedna třetina potravin na světě znehodnocena a vyhozena, za druhé by se musela omezit konzumace masa a za třetí, chovaná zvířata bychom nesměli zkrmovat plodinami, jako je zelenina, přemíra různých šrotů, obilovin, sója a podobně, čímž by se uvolnilo místo pro pěstování plodin pro člověka. Takto nastavený systém by uživil celou populaci čistě z ekologické produkce.

Vrátím se k těm mladým: tou první překážkou je tedy dobré vzdělání, které by bylo atraktivní, kde by se zájemci mohli učit z opravdové praxe. Z tohoto důvodu jsme v Asociaci místních potravinových iniciativ (AMPI) založili Farmářskou školu, abychom jim otevřeli cestu pro vstup do ekologického zemědělství.

Z natáčení dokumentu o Farmářské škole, foto: Martin Matěj.

Kdo za Farmářskou školou stojí?

Nápad vznikl, když jsem se seznámil se zmíněným německým vzdělávacím modelem, který mi přišel mnohem smysluplnější než to, co jsem do té doby znal. Asi před dvěma lety jsem v Německu začal koketovat s myšlenkou navrhnout podobný vzdělávací model i pro Českou republiku. Krátce na to jsem se seznámil s Janem Valeškou z AMPI, který se rozhlížel podobným směrem. Spojili jsme síly a vytvořili jsme společně projekt Farmářská škola, který jsme začali letos na jaře realizovat. Nyní již k Farmářské škole patří mnoho osobností ekologického zemědělství, kteří jí věří a podporují ji.

Existuje u nás něco podobného? A jaký zájem o školu jste dosud zaznamenali?

Ekvivalent takového praktického vzdělávání, které se odehrává na farmách, u nás neexistuje. Jde o unikátní koncept, kdy praktikant pracuje dva roky na vybraných ekologických a biodynamických farmách v Čechách nebo na Slovensku a třetí rok jsme schopní zájemcům zajistit stáž v zahraničí — v Německu, Švýcarsku, Anglii či ve Skandinávii. Praxi doplňují teoretické semináře, které probíhají na vzdělávacích farmách. Vše podrobně vysvětlujeme na našich stránkách www.farmarskaskola.cz. Pokud jde o zájem, vnímám, že klima se v České republice postupně mění. Když jsem před sedmi lety odcházel do Německa, bylo povědomí veřejnosti o ekologii rozhodně nižší. Kvůli evidentním přírodním katastrofám a jejich dopadům na člověka ale lidé začínají víc přemýšlet o tom, jak se starat o krajinu, aby zůstala živá a byla schopná nás dál živit. Začínají chápat, že toto téma je nanejvýš důležité a je skutečně na čase jednat. Zájemců o ekologické vzdělávání na Farmářské škole postupně přibývá, je to přece jen teprve pár týdnů, co jsme projekt pustili do světa. Již teď ale máme velice pozitivní ohlasy k naší práci, jak od stávajících ekologických farmářů, tak od veřejnosti, která naši iniciativu vítá a podporuje.

Do programu Farmářské školy jste zapojili řadu farem, které přislíbily poskytnutí zázemí a součinnost. O kolik farem se jedná a jaký je jejich charakter?

V tuto chvíli je zapojeno patnáct farem a jsou úplně rozdílné. Najdete mezi nimi jak zelináře, kteří hospodaří na půl hektaru, tak velké ekologické provozy s tisícem hektarů. Spolupracujeme i se středními podniky, které se zaměřují na chov zvířat, vinařství, ovocnářství, pěstování zeleniny a rostlin. Je to hodně pestré. Ačkoliv všechny farmy mají certifikaci ekologického zemědělství nebo Demeter, my certifikaci nevyžadujeme. Chceme především, aby splňovaly kritéria ekologického zemědělství, hospodařily srdcem a byly schopny našemu praktikantovi zajistit adekvátní vedení.

Jiří Prachař, foto: Tomáš Uhnák.

Proč se osobně zajímáš primárně o biodynamické zemědělství? Jaká jsou jeho specifika?

Biodynamické zemědělství je jednou z nejstarších forem ekologického zemědělství. Bylo založeno Rudolfem Steinerem v roce 1924 a jeho produkty jsou dnes označovány ochrannou známkou Demeter. Tato známka představuje ty nejpřísnější ekologické směrnice vůbec. Biodynamická farma se řídí ideou „uzavřeného zemědělského organismu“. To znamená, že každá farma si vše, co pro svůj chod potřebuje, dokáže sama vyrobit. Mám na mysli hlavně hnojiva, krmivo, osivo a tak dále. Každá biodynamická farma má tedy vedle rostlinné produkce i chov dobytka, a přirozeně tak podporuje biodiverzitu a lokálnost. Biodynamický farmář používá i spoustu organických preparátů, které působí na homeopatické bázi. Existuje velké množství vědeckých studií, které v půdní úrodnosti a kvalitě potravin dokazují výjimečnost a funkčnost celého systému biodynamického hospodaření.

Nová sociální agro-potravinová hnutí deklarují, že je nutné transformovat potravinové systémy a podobu současného dominantního průmyslového zemědělství. Má se z biodynamického a ekologického zemědělství stát dominantní model, tedy mainstream, nebo budou vždy jen dílčí částí větší skládačky?

Jasně vidím, že cestou do budoucnosti je biodynamické a ekologické zemědělství, jinudy to nepůjde. A leckdo vidí, že tohle se musí změnit. Zároveň si ale myslím, že každý model, který vznikne, nemusí být univerzální a všude aplikovatelný. Jde o to, aby lidi začali mít zájem o původ potravin, o přírodu a o sebe navzájem. To je povede k tomu, že si ve své lokalitě vytvoří vlastní model, který bude vyhovovat zemědělci, spotřebiteli i tomu, kdo potraviny zpracovává.

Kousek od Düsseldorfu, u Wuppertalu, je malé údolí s pěti biodynamickými farmami, které založily takříkajíc malý velkoobchod. Tato malá skupina začala vykupovat i od dalších menších statků a pomáhala jim s prodejem tak, že distribuovala jejich výpěstky a potraviny do škol a místních kuchyní. Vyloženě lokálně. Neměli jiné produkty než z okruhu šedesáti kilometrů a fungovali od člověka k člověku. A to je ono, mluvit osobně se svým zemědělcem a znát i svého spotřebitele. Pak je možné si navzájem vyjít vstříc — například když má zemědělec padesát salátů, které půjdou brzo do květu, a komunikuje to se svými zákazníky, je větší šance, že je všechny prodá. Je tam přímá vazba. Na začátku sezony se těch pět zemědělců z Wuppertalu domluví, co kdo bude pěstovat, na co se bude specializovat, a potom to každý týden svezou na sběrné místo a jeden člověk jim zboží distribuuje dál.

Ty farmy též sdílejí veškerou techniku: čtyři z nich se složily na kombajn, dvě zase na pluh. Jezdí tam školy na pracovní pobyty, dělají různé kurzy a lokálně to krásně žije. Ale je to dané tím, že lidé mají o sebe zájem, mají zájem o krajinu a zdravé potraviny, takže může vzniknout pokaždé něco nového, originálního. Nemusí se jim říkat, aby zavedli nějaký funkční systém, najdou si ho sami, a to takový, jaký funguje přesně pro ně, s jejich farmou, v jejich konkrétních nenapodobitelných podmínkách.

Připravil Tomáš Uhnák. Kontakt: t.uhnak@gmail.com.

Jiří Prachař je biodynamický zemědělec a vzdělavatel. Studoval Trvale udržitelný rozvoj krajiny na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a ekologický rok na Univerzitě Kassel v Německu. V Německu a Švýcarsku získával sedm let zkušenosti na biodynamických statcích a zároveň působil jako lektor v německém ekologickém a biodynamickém zemědělském vzdělávání Freie Ausbildung. Tento koncept ho nadchl natolik, že se rozhodl ho přinést do České republiky. Pod hlavičkou Asociace místních potravinových iniciativ vede několik projektů zabývajících se ekologickým a biodynamickým vzděláváním a česko-německou spoluprací. Je členem představenstva spolku Demeter CS, který podporuje a rozvíjí biodynamický způsob hospodaření v Čechách a na Slovensku.