Deltou Dunaje

4. října 2023 /
Cestování deltou Dunaje nabízí nevšední přírodní, společenské i dopravní zážitky.

Deltou Dunaje

Výchozím bodem pro cesty do delty Dunaje je město Tulcea, u kterého se řeka dělí na tři hlavní ramena. Na rozdíl od většiny měst v deltě se sem dá pohodlně dorazit po silnici a končí zde také železniční trať. Město je významným přístavem i turistickou destinací, nábřeží Dunaje zde připomíná přímořská letoviska.

Dopravu do třech hlavních ramen delty (severní, které tvoří hranici s Ukrajinou, sulinské určené mj. pro nákladní dopravu vedoucí středem delty, a jižní svatojiřské vedoucí do městečka Svatý Jiří, rumunsky Sfântu Gheorghe) zajišťují vedle řady soukromníků také velké trajekty. Trajekty jsou pomalejší než elektrické čluny využívané soukromými společnostmi, ale pojmou více lidí a jízdenka vyjde levněji. Množství spojů je omezené, především do severního a jižního ramene se lze trajektem dostat jen několikrát za týden. Náš trajekt do Sv. Jiří odjíždí v 13:30, stejně jako trajekty do obou dalších ramen i trajekt ze Suliny do Tulcey.

Při čtení instrukcí k jízdenkám u pokladen v přístavu nás zaujala zmínka o speciálním příplatku za náklad převyšující 30 kilogramů. Brzy po nalodění jsme význam tohoto poplatku pochopili. Místní totiž trajekt nevyužívají pouze k osobní přepravě, ale též k transportu zboží do domácností, ale i do obchodů, restaurací či ubytovacích zařízení pro turisty.

Po zhruba tříhodinové plavbě přijíždíme do městečka Svatý Jiří (Sfântu Gheorghe), které se nachází na samotném konci jižního ramene. Ekonomicky žije především z turistického ruchu, nachází se zde několik restaurací a hotelů a také poměrně velký kemp. Stanování bez moskytiéry se nám ale krutě vymstilo, po celonočních útocích komárů jsme se rozhodli další noci strávit v pokoji u soukromníků.

Vzhledem k rozloze městečka a absenci silnic kamkoli jinam tu na mnoho aut nenarazíte. Spojení mezi centrální částí s přístavem, kempem a pláží zajišťuje originální „autobus“.

Ze Svatého Jiří lze kolem pastvin pro koně louky s bujným porostem dojít na pláž u Černého moře. Celkový dojem dovolenkové idyly kazí fakt, že mezi lehátky a slunečníky tu najdete hodně kravských lejn. Krávy se v Rumunsku pasou na mnoha místech, najdete je i na pláži.

Svatý Jiří sice může sloužit jako výchozí bod pro výlety do nitra delty, nabídka je ale omezená a ceny poměrně vysoké. To proto, že je zde malá konkurence. Společnosti inzerující výlety navíc na svých plakátech většinou neuvádějí jiné informace než telefonní čísla, je tedy náročné ceny a časy porovnat a vymyslet rozumný plán. Proto jsme se s dědou v přístavu domluvili na odvozu bárkou do Suliny, největšího města přímo v deltě.

Za zhruba hodinu a půl dlouho cestu jsme ve dvou platili 400 lei (2000 korun). Nepodařilo se nám zjistit, jestli tato cena byla v lokálních podmínkách adekvátní, nebo nadsazená. V každém případě náš „taxikář“ na nás musel přes hodinu čekat, než dorazíme se zabalenými batohy, dovést nás do Suliny, vrátit se zpět a také zaplatit potřebný benzín, na který zde jezdí prakticky všechny loďky vyjma sportovních kajaků. Benzínky se proto nacházejí přímo na vodě.

Naprostou většinu delty přirozeně tvoří obrovské plochy plné rákosí. Aby se místní rybáři a potažmo loďky s turisty mohli deltou pohybovat, byly mezi rákosím uměle vytvořeny desítky kilometrů kanálů. Že se jedná o umělé výtvory lze poznat i při čtení mapy, kde se vedle přirozeně klikatého toku řeky mezi zelenými plochami označujícími rákosí objevují překvapivě rovné modré čárky.

Uvnitř delty se mimo rákosí nachází i několik obrovských jezer. Po cestě do Suliny jsme projížděli skrz dvě z nich — Lacul Roșu a Lacul Roşuleţ.

Sulina je největším městem přímo v deltě. Nachází se na obou stranách řeky, větší část včetně resortů a pláže se nalézá na pravém břehu.

Největší sláva sulinského přístavu již dávno pominula, stále ale kolem proplouvá kromě trajektů, lodiček cestovních agentur a či rybářských bárek velké množství nákladních lodí.

Slavnou historii města připomíná muzeum, které opečovává místní nadšenec. Exponáty odkazují nejen na existenci významného mezinárodního přístavu či rybářskou tradici. Je zde připomínán také multikulturní charakter města z doby před druhou světovou válkou. Vedle Rumunů zde žily početné komunity Řeků, Turků, ale i Chorvatů nebo Britů.

Multikulturní minulost města lze spatřit také na místním hřbitově, který tvoří šest oddělených sektorů. Viditelně stále užívané jsou především sektory pravoslavné a starověrecké komunity, židovský a muslimský (respektive turecký) působí osiřele. Poměrně zajímavé jsou náhrobky Angličanů, obsahující poměrně obšírné informace o životě a smrti nebožtíků.

Mezi nejvýznamnější památky Suliny patří pravoslavná katedrála ze začátku dvacátého století. Nedaleký řeckokatolický kostel je v rekonstrukci a římskokatolický kostel je kvůli absenci katolické komunity dlouhodobě nevyužívaný. Kostel Lipovanů, nebo též starověrců, tedy náboženské menšiny vycházející z pravoslaví, kterou tvoří komunita vytvořená původně emigranty z Ruska, byl v době naší návštěvy zavřený a výrazné cedule zde přísně zakazovaly focení.

Sulina je vhodným výchozím bodem pro výlety do nitra delty. Výlety zde inzeruje řada soukromých společností, na bannerech většinou uvádějí jen nabídku výletů a někdy i ceny, na časy odjezdů se musíte zeptat. Ekonomika delty je sice silně zaměřená na turismus, naprostá většina výletníků jsou ale Rumuni, proto řada zaměstnanců místních cestovek nehovoří anglicky. Orientace na domácí návštěvníky tam drží ceny výletů na příznivé hladině. Tříhodinový výlet na motorové bárce spolu s deseti dalšími výletníky může stát kolem tří set korun na osobu.

Jedním z populárních cílů výletů na loďkách je Letea. Z malé rybářské vesnice vozí turisty povoz tažený koňmi na „safari“ do přírodní rezervace s divokými koňmi. V době naší návštěvy se na místě prohlídky bohužel žádní volně žijící koně nepohybovali. Před cestou zpět do Suliny čeká turisty vydatný oběd v místní restauraci, při kterém se podává polévka, několik druhů ryb, tradiční kukuřičná kaše mamaliga a víno ředěné bublinkatou vodou.

Při cestě zpět projíždíme přes několik vodních ploch s rákosím a vodním ptactvem.

Potkáváme volavky, kormorány, racky nebo různé druhy kachen.

Další z výletů směřuje na samotný konec sulinského jezera kolem místních majáků a stanoviště lodí Frontexu až do Černého moře. Přesun z řeky na moře výletníci poznají tak, že se bárka začne houpat ve vysokých vlnách. Krátce po příjezdu do prostoru Černého moře přijíždějí lodě k populární atrakci — vraku ztroskotané lodi.

Kousek za vrakem se nachází podlouhlý ostrov s velkým množstvím vodního ptactva, včetně pelikánů. Nacházíme se nedaleko hranic s Ukrajinou, ve které se nachází menší část dunajské delty.

Bárka se do Suliny vrací skrz záliv Musura. Výlety bývají plánovány tak, aby zde mohl být pozorován západ slunce.

Autor je absolvent mezinárodních rozvojových studií, učitel, spisovatel a publicista. Kontakt: dominik.obruca@gmail.com a dominikobruca.eu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2024 vychází v 2. polovině dubna.