O střetávání světů

Nikdo, alespoň nikdo, koho jsem se ptal, již nepamatuje, kdy přišli do Bihorských vrchů první Slováci. Bylo to dávno, ale dědeček mého dědečka byl prý u toho, když se v kopcích začaly kácet první bučiny, aby uvolnily místo polím a pastvinám.

Odkud se tam ti lidé vzali? Jeli za lepším z hor. Z jakých hor? No z hor, ze Slovenska. Od svých prarodičů žádné bližší informace nezískám — historii měří stále spíše generacemi než čísly a nejbližší místní určení, jaké z nich lze vymámit, je rozdělení světa na hory (odkud Slováci před lety odešli), vrchy (kde se později v Rumunsku usídlili) a doliny (kam zase v posledních desetiletích mnozí odjíždějí za prací). Slovenský ostrůvek na Rumunsku pro mě tedy dlouho zůstával zahalen v mytické neurčitosti.

Až kniha R. Urbana Čechoslováci v Rumunsku z roku 1930 poodhalila něco více. Slováci sem byli pozváni maďarskými barony v letech 1811 a 1817, aby zde káceli lesy v oblasti dříve obývané prý jen zbojníky a divou zvěří. Půdu si směli ponechat, a po kopcích tedy během následujících desetiletí vyrašily jednotlivé usedlosti, které dohromady nikdy neutvořily žádnou vesnici a jejichž uspořádání o bezmála půldruhého století později zmařilo kolektivizační snahy. Jediným centrem tu bylo místo zvané Valea Ungurului (čili Maďar Potok) se svým hojně navštěvovaným kostelem a nepříliš navštěvovanou školou.

Nyní žijí moji prarodiče a s nimi i většina rodiny v Čechách. Ocitli se zde z vůle mocných. Po druhé světové válce se nechali zlákat nabídkou návratu na Slovensko, kde by v rovinách okolo Trnavy mohli hospodařit snáze než v kopcích. V prosinci 1949 nasedli i s dětmi na vlak; s sebou si vezli pouze peřiny. Jenže Slovensko se venku za okénkem jen mihlo a vlak zastavil až na jihu Čech, kde bylo zrovna třeba zalidnit pohraničí vyprázdněné odsunem sudetských Němců. Jednalo se o poslední dosidlovací vlnu, od ledna se pro emigranty hranice uzavřely. Rodina se rozdělila.

V posledních letech ve mně rostla touha navštívit kraj předků, ale až letos se sen proměnil ve skutečnost. Na jednom z přátelských jarních setkání slovo dalo slovo a zrodil se plán výpravy. Do Rumunska jsem se vydal se sedmičlennou skupinou svých českých příbuzných a známých. Ve jménu ušlechtilého cíle jsem v sobě nakonec překonal i onu nemilou skutečnost, že jsme se z blahobytných Čech vyvezli třemi automobily. Nu což, lepší vrabec v hrsti…

Rumunsko prvních okamžiků

Když přejedete hranice do některé z cizin, nastává ta nejvhodnější chvíle k poznávání. Člověk je v takovou chvíli jako dítě, co právě přišlo na svět — má oči otevřené nejen pro velké odlišnosti, ale především pro stovky detailů. Stačí několik hodin, výjimečně několik dní a údiv je vystřídán zvykem. Všímavost otupí, a kdo by pak povzdechl nad obyčejným kamenným rozcestníkem nebo nad trochu bledší modří dopravního značení; vždyť je tu tolik jiného a lepšího, co se smyslům nabízí. Vjemům otevřený pozorovatel se mění v cílevědomého turistu nebo v lepším případě cestovatele, co chce vidět to zaručeně nejvyšší, nejstarší, největší či nejpůvodnější a běžné skutečnosti se uzavírá.

Dovolím si tedy věnovat několik řádek Rumunsku, jak se mi ukázalo během těch prvních okamžiků po cestě mezi příhraniční Oradeou a asi padesát kilometrů vzdálenou vesnicí Borod, za níž už se zvedala prašná cesta ke slovenským usedlostem. Spatřil jsem tu vedle sebe tři světy — různě odstíněné, vzájemně se prolínající, ale přece snadno rozlišitelné.

První je Rumunsko rzi, prachu a šedi, země již uhynulého, ale jen pomalu se rozkládajícího molocha, která citlivou Středoevropanovu duši uvrhne v samé chmury. Ztichlé tovární haly a komíny bez kouře, prasklé okenní tabulky, beton a obnažené cihly. A potom panelové město duchů a ještě o něco dál krajina zarezlých přehrad a plevelem zarostlých polí a co chvíli nějaká další mlčící obluda z železa a šrotu. A vše proniká atmosféra úpadku, která pohlcuje věci malé i velké, a podbízí směšnou iluzi o zlatém věku. Jaké to asi bylo, když se z fabriky kouřilo, přehrada se skvěla novotou a na poli zlátlo obilí. Jistě krásné. Ale no tak…

Druhé Rumunsko se právě rodí, a o to více bije do očí. Špinavá ulice, popraskaný chodník, šedivé baráky a hle — mezi nimi posazen naleštěný McDonald‘s. Že by diamant v hromadě hlušiny? Hoví si tu jako osamělý zvěstovatel západního životního stylu a zve všechny bezvěrce v této pohanské zemi, aby si přišli poslechnout evangelium blahobytu. O blyštivého, sterilního apoštola pečuje čiperná dívka v modré kšiltovce. Stejná jako tam u nás. Vidíš čecháčku, i tady v divočině se můžeš cítit jako doma. O pár set metrů dál mineme obří kvádr obchodního domu METRO. Moloch tedy žije; jen opustil staré chátrající tělo a našel novou schránku beze rzi a bez komínů.

A jaké je Rumunsko třetí? Dýchá z něj neměnnost, odvěkost. Nenechává se pohnout vrtošivými božstvy kapitalismu ani komunismu, ví, že vládcové se mění a že jejich slibům o tom, že bude lépe, ne-li rovnou nejlépe, není radno věřit. Toto třetí Rumunsko jezdí po hlavní silnici na voze taženém koňmi, kosí trávu a vysedává se sousedkou na zápraží. Není zrovna bohaté, ale vždyť může být i hůř. Někdy božstvům přece jen na chvilku uvěří — jenže ta stará už jsou mrtvá a nová jsou příliš vzdálená — modlit se k nim něco stojí, a kde na to vzít. Ne, není to žádná idyla, žádný sen o ušlechtilé lidovosti. Jsou tu přece i děti sedící mlčky v prachu před chatrčí z vepřovic. A člověku je pak stydno, že sleduje svět zpoza okénka automobilu jako safari, že i se svým „no to je hrůza“ jede v pohodlí dál.

Necháváme všechny tři světy za sebou. Prašná cesta nás vede podél potoka vzhůru stínem bukového lesa až k planinám a hájkům na vrchu. Tady žijí Slováci.

V kopcích

Blíží se večer a nám nezbývá, než zastavit u první usedlosti. Vítá nás štěkot psů a o chvíli později i bosá starší paní s pohlednou tváří a krásným bílým úsměvem. Povíme jí, kdo jsme a co chceme. Ano, ano, však ono zítra bude dost času hledat ztracené příbuzenstvo, teď jen pojďte a posaďte se. Tak pojďte.

A můžeme si tu postavit stany?

Prohlédne si nás. Je nás příliš mnoho a do jizby bychom se všichni neuložili. Tak si je teda postavte a potom přijďte.

Dáváme se do práce. V korunách stromů právě začali poletovat chrousti. Asi devítiletá holčička žene s proutkem v ruce krávy domů. Letmo se na nás podívá, ale stydí se a odvrátí zrak. Přichází i gazda se svým synem. Byli právě kosit trávu, ale omlouvají se, teď ještě nemají čas; soused potřebuje taky pomoci a zítra už má pršet. A to už nahoře po cestě jde nějaká docela cizí žena, která zničehonic zvolá: „Pochvalen pan Ježiš(č) Kristus.“ „Pochválen,“ odpovídáme, a prozrazujeme tak na sebe, že jsme zdaleka. Copak vy lidičkové neumíte zdravit, copak nevíte, že jméno Spasitelovo má být pochváleno „až navěky“? Žena nás však zanechává v neznalosti, jen se mile pousměje a pokračuje na své cestě.

Když se setmí, zajdeme k našim hostitelům na návštěvu. Stejně jako na většině okolních samot je i tady překvapivě živo. Ve třech malých staveních tu žije babička, dědeček, táta, máma, Jarka, Darinka, Milan a Jano a taky ty dvě kravky a tři psi a slepice a koně a prasata a rozličná jiná zvířena. Stejně jako v okolních staveních, i tady skrývá překročení domovního prahu nebezpečí. Dům je past a cesta ven není nikdy tak snadná. Slováci tu zřejmě nerozumí českému „ne“, pokud jde o pohoštění. Nevypít domácí pálenku je urážkou, a když vypijete, sklenka je hned zase plná a za chvíli už je na stole hostina — chléb, brambory a pečeně. To nejlepší, co tu mají a co si mohou pořídit vlastními silami. V obchodě je příliš draho a nevyplatí se to. Jen gazdu je třeba včas zarazit, aby kvůli návštěvě nešel zaříznout prase.

Ale nemluvme o jídle, raději si povídejme o lidech. Během dnů strávených v tomto kraji jsme navštívili několik domácností a bývalo by jich mohlo být mnohem více, kdyby vždy nepředstavovalo takový problém odejít. Slováků je tu několik set, možná několik tisíc, přesná čísla si ale nikdo netroufá odhadnout. Rodinné vztahy jsou propletené, a nakonec nezbývá než rezignovat a přiznat si, že příbuzní jsou tu skoro všichni se všemi. Žádná degenerace, neděste se, spíše naopak. Jen málokde člověk narazí na tak pohledné a dobře stavěné lidi.

A jací jsou tedy ti místní? Náhledy mohou být různé. Jeden by řekl, že jsou chudí a nevzdělaní a zpátečničtí a že žijí v pověrách. Jiný by malinko změnil slovník a z chudoby by se stala skromnost, z nevzdělanosti pokorná prostota, ze zpátečnictví tradice, z pověry víra. Snadno je však patrné, že žijí jinak — chybí jim většina vymožeností vyspělé civilizace i většina hodnot pokroku, kultury a vzdělání, na nichž je postavena. Ačkoliv říci, že „jim chybí“, je chybné, neboť se nezdá, že by je postrádali. Naopak přirozeně žijí v tom, co my se jen s obtížemi pokoušíme zachytit — ve víře, v lásce a ve fungujícím společenství. Jejich životní styl uskutečňuje bez všeho nepřirozeného úsilí a beze vší křečovitosti to, čeho se pokoušejí dosáhnout zastánci dobrovolné skromnosti. Zde se sice jedná o skromnost podmínkami do značné míry vynucenou, ale přece tu není přítomna horečná touha po životě v blahobytu. Panuje zde klid, pokoj, vyrovnanost světa, který není založen na růstu, pokroku a spěchání vstříc budoucnosti. A namísto velebené neviditelné ruky trhu tu lze všude spatřit viditelnou ruku vzájemné pomoci. Přiznávám, cítil jsem se pohnut a bezpočtukrát jsem v těch dnech slyšel hlas, který mě vybízel „zůstaň!“. Ale nehoruji pro útěky.

Nechci ani zjednodušovat skutečnost tak, aby se vměstnala do škatulky předem připravených idejí. Nežijí tu andělé, i zde se najdou lidé chybující a lidé, kteří se milosti vzdálili. Tento gazda pije a tenhle zase týrá svou ženu a ten dělá oboje dohromady. Lidská přirozenost je už jednou pokažená a pozemské ráje existují jen ve snech a pokusy o jejich uskutečnění se většinou zvrhnou v pravý opak. Tady ale přeci jen i zlo nabývá čistější formy, lze na něj ukázat. Ne jako u nás ve složitém světě zrelativizovaných hodnot a obroušených charakterů.

Dodejme, že i sem začala v posledních letech pronikat civilizace. Nejprve postavili prašnou silnici, po níž sem vyjede automobil, a před několika roky se do většiny domácností dostal i elektrický proud, a zdejší krajina je tedy již také poseta dřevěnými a betonovými sloupy. A s otevřením hranic se začalo měnit ještě více. Mnozí mužové odjíždějí sezónně za prací na Slovensko nebo do Rakouska, a v leckterých domácnostech se tak lze setkat i s televizí či s postarším počítačem (a to vše stále vedle krav, vody ze studní a doma pečeného chleba). Mnozí mladí už podlehli lákadlům vnějškově bohatšího světa a ti, kterým se dostalo vzdělání ve městě na dolinách, se nevracejí. To už raději pojízdný pás v továrně, prťavý byt, sotva jedoucí auto a slabou naději postoupit o krůček blíž konzumnímu ráji, než jít zpět. Tak snadno se nevědomky vzdávají bohatství, k němuž se není možné vrátit. Jsou jako dítě, které volá, že už chce být velké, a dokud nedospěje, nepochopí.

Na první pohled je to místo, kde se zastavil čas. Na druhý pohled místo, kde se zastavený čas dal právě do pohybu.

Na dolinách

Nakonec jsme objevili místo, kde před lety stával dědečkův dům a posléze došlo i k dojemnému setkání s babiččinou sestrou Marketou. Ukázalo se také, že kdesi ve městech na dolinách žijí ještě dva otcovi bratranci. Nezbývalo tedy než opustit vrchy a vydat se za nimi.

Nevěděli jsme, kde přesně vlastně bratranec Štefan bydlí, zato každý Rumun, kterého jsme se otázali, to věděl dobře. Je to prý taková prima casa (rozuměj fešná vila) tam u Salonty. Později se mezi zablácenými cestami, po nichž jistě před chvílí prošlo stádo krav, a skromnými domky v okrajových částech onoho městečka vynořil okázalý cukrový palác posázený věžičkami, kudrlinkami a ornamenty vypůjčenými snad ze všech stavebních slohů, co kdy krášlily naši planetu, to vše dochuceno o lehký nádech lidové architektury. Podnikatelské baroko zde dosáhlo nepřekonatelného vrcholu, nyní může následovat jen úpadek. Tento kýč byl jiný než mile naivní kýč svatých obrázků, co jsou k vidění v každé z domácností v kopcích; byl to kýč snobství, jaký lze spatřit u lidí, jejichž bohatství daleko předstihlo estetický cit.

Zabušili jsme na mocnou kovovou bránu opatřenou bodáky. Byli jsme vpuštěni a přivítáni s obtížně skrývanou nedůvěrou lidí, co schraňují majetek, o nějž je třeba se bát. Že jste příbuzní? No tak se tu pro mě za mě posaďte, když už jste tady.

Štefan odešel z vrchů, když mu bylo sedmnáct, a uměl se otáčet. Když se pak otevřely hranice, už věděl, jak zbohatnout. Neptejte se mě jak, nevím to, ale když jsem se ho zkoušel zeptat, co vlastně dělá, přelétla mu v očích jiskra a po bleskovém zamyšlení se zasmál a řekl: „No podnikám.“ Na to v jakémže oboru, jsem se již dotázat neodvážil, ale z hovoru tak nějak vyplynulo, že jsou v tom auta, pozemky, nemovitosti a že všemu pomáhá i angažovanost v komunální politice. Má údajně něco společného i s právničinou a zastává tu roli jakéhosi slovenského kmotra, co bdí nad „svými lidmi“ a maje na mysli jejich dobro, nezapomíná ani na dobro vlastní.

On i jeho bratr, kterého jsme navštívili druhý den, patří mezi příslušníky zde nové společenské vrstvy — divoké buržoazie, co pečuje o obchod a infrastrukturu a marně se pokouší naučit přitroublé vesničany tomu jedinému správnému životnímu stylu, jak jej poznali na Západě. Zaplatili za tuto misionářskou snahu ztrátou nevinnosti a rozkladem hodnot. Žijí ve strachu, pochybnosti a nedůvěře ve světě, kde všichni stojí proti všem a vyhrává ten, kdo si urve největší kus žvance.

Štefan se napil a družně se rozhovořil o životě v Rumunsku. Tam nahoře, v kopcích, jsou lidé slabo připravení, opravdu slabo.

Tato slova o nedostatečné připravenosti zopakoval za večer mnohokrát. Co jimi asi myslel? Snad že ti tam v sobě mají málo dravosti, vychytralosti a vypočítavosti, snad že v sobě mají příliš morálních zábran, málo odvahy riskovat a vůle za každou cenu zbohatnout? Nevím, jen doufám, že jim nepřipravenost ještě dlouho vydrží.

Konfrontace světů

Auto se posouvá vpřed po šedivé nitce utopené v bezbřehých maďarských rovinách. Vracíme se domů, mě ale láká jiný návrat. Chci zpátky tam do kopců, pryč od našeho pokřiveného a příliš složitého světa, v němž lidé pro mnohá dílčí dobra ztratili cit pro věci nejdůležitější. Chci zahodit všechnu tu špínu, vzdělání, tápání a pochybnosti, chci se zbavit tíhy přílišné svobody a odpovědnosti, jimž ve své předčasné dospělosti neumíme dostát.

Je to má touha po dětství, po ráji blažené nevědomosti, po životě člověka, co jablko poznání dosud jen slabě nakousl. Je nemožné ji naplnit. Pro dospělého zůstává prvotní věčnost navždy uzavřena. Naději není možné upínat k návratům, a když se o takový útěk pokusíme, dosáhneme jen falešných napodobenin. Odpovědi nelze hledat tam, jen tady. Jistěže, touha dál zůstává, ale nevěřím na návraty.

Ani na pokrok už ale nevěřím (jediný pokrok, v nějž stojí za to opravdu věřit, je pokrok individuální). Ne, že by snad byl sám o sobě zlým, vždyť může přinést mnoho dobrého, ale povýšen na základní a řídící princip směřování společnosti, stává se herezí. Vede v ideálním případě k člověku vzdělanému, zdravému, dlouhověkému a hmotně zajištěnému. Nic z toho ale nepřináší štěstí ani naplnění (nejvýše tak spokojenost, ale ještě spíše věčnou nenasycenost). Lidé z kopců až donedávna neznali žádný dějinný vývoj, a přece nebyli proto méně šťastní.

Dílčí dobra, mezi něž pokrok patří spolu se zdravím či poznáním, jsou jako měsíc — sama nevydávají žádnou záři, a jsou-li oddělena od zdroje světla, stávají se jen mrtvou materií. Osvícena, stávají se však krásnými. Lidé z kopců žijí v prostotě a pokoře z víry, naděje a lásky. Nemělo by pro nás být výzvou odvrátit tvář od měsíce a obrátit se ke slunci? Na této cestě nám mnozí z těch maličkých mohou být inspirací — ne k tomu, abychom je důsledně a lživě napodobovali, ale abychom hledali u stejného zdroje.

Lépe si žijeme, ale oni lépe žijí. Rozdíl není jen v příklonce.