Volím dobrovolnou bezdětnost

25. října 2021 /
foto: Molly Blackbird
Pojmy childfree hnutí či dobrovolná bezdětnost se v posledním desetiletí často používají především v souvislosti s životním stylem některých mileniálů. Co tedy childfree hnutí je, kdo jsou dobrovolně bezdětní a proč si tuto životní cestu vybírají?

 

V pozdně moderní době už se lidé můžou sami sebe častěji ptát, do jaké míry jejich chování určuje společnost, a do jaké míry vychází z jejich vlastního nitra. Myšlenka nechtít děti byla dříve rouháním, a to především pokud ji pronesla žena. Dobrovolná bezdětnost je koneckonců sociální deviace. Rodit a vychovávat potomky pro zachování rodu bylo vždy běžné. A hlavně se to očekávalo. Přesto existují tací, kteří tuto cestu zpochybňují.

I dobrovolně bezdětní mohou být rodina

Hnutí childfree je skupina dobrovolně bezdětných lidí, kteří navzájem sdílejí svou myšlenku a zkušenosti — především z nátlaku ze strany jejich rodin, přátel nebo společnosti. Jednou z platforem bezdětných je například mezinárodní neziskový sociální klub No Kidding! založený v roce 1984, jehož česká pobočka NoKiddingCZ vznikla v roce 2008.

Dobrovolně bezdětní jsou — bez ohledu na různé kulturní kontexty — systematicky zpochybňováni. Kdo z bezdětných nikdy neslyšel „však si to jednou rozmyslíš“, jako by nebyl. Hnutí childfree tudíž usiluje o to, aby byla dobrovolná bezdětnost normalizována a respektována, a to včetně toho, že i dobrovolně bezdětní žijící společně mohou být považováni za rodinu.

Bezdětností pro planetu

Jedním z častých důvodů pro bezdětnost jsou obavy z klimatické krize. Klimatologové Kimberly Nicholas a Seth Wynes na základě celkem třiceti devíti studií došli k závěru, že mít méně dětí je jeden z nejefektivnějších způsobů, jak bojovat proti klimatické krizi na individuální úrovni. Obavy se ale týkají i budoucnosti hypotetických potomků. Někteří lidé razící tuto filosofii se dokonce z těchto důvodů nechávají dobrovolně sterilizovat. Buď dají přednost životu bez dětí úplně, nebo mají možnost adopce či pěstounství.

Antinatalisté na druhou stranu razí myšlenku, že narození a život má negativní hodnotu a že rozmnožování je nemorální. Podle jejich předního představitele, pesimistického filosofa Arthura Schopenhauera, v životě převažuje pocit utrpení jakožto silnější emoce. Podle této filosofie se také každý narodí bez souhlasu a často bez plánování. Antinatalismus argumentuje také environmentálními tématy, jako jsou přelidnění, klimatická změna nebo vyčerpání neobnovitelných zdrojů. Tématu přelidnění se v rámci charity Population Matters mimo jiné věnují například přírodovědec sir David Attenborough a bioložka Jane Goodall. Je však diskutabilní, do jaké míry za klimatickou krizi může přelidnění jako takové, či spíše moderní životní styl a konzumerismus.

K čemu jsou holky na světě?

K dalším, neméně legitimním důvodům bezdětných patří svoboda, úspora financí, budování kariéry nebo cestování. Starat se o potomky je náročné, člověk má za živou bytost obrovskou zodpovědnost. Bezdětní také můžou mít strach, že budou špatnými rodiči, že předají své špatné geny, ale také že ztratí část své identity. Pokud si odmyslíme zracionalizované důvody, zůstává nám ještě jeden velice důležitý: že jednoduše někdo děti nechce. Možná že nemá rodičovské pudy, nemá potřebu předávat své geny nebo že vychovávání dětí není smyslem života pro každého. Ostatně lidí, kteří děti mít chtějí, se na důvody zpravidla neptáme, tak proč je tomu naopak?

Každopádně ať už je důvod k dobrovolné bezdětnosti jakýkoli, tento koncept často zvedá mnohé lidi ze židle, především když se toto rozhodnutí týká ženy. Společenský tlak na to, že žena má být především matkou a pečovatelkou, bohužel stále převládá.

Skok do neznáma

Životní způsob dobrovolně bezdětných je často označován jako nepřirozený a sobecký, což nezřídka doprovázejí negativní, někdy až agresivní reakce. Může se jednat o strach z něčeho nového, protože lidé donedávna žili v představě, že plození není o svobodné volbě, ale o jakési přirozenosti a nutnosti. Toto téma také vyplavuje na hladinu negativní niterné myšlenky rodičů, kteří své volby zpětně litují. Nikdo dopředu nemůže vědět, jaký bude rodič, zda ho to bude naplňovat. Bezdětní mohou svého rozhodnutí nemít biologické potomky též litovat, jejich volba však ovlivní především je samotné.

Útoky, zejména na online sociálních sítích, ovšem zaznívají také ze strany dobrovolně bezdětných. Na některých facebookových účtech, například No Kidding Czech-Dobrovolně bezdětní, vidíme posměšky a útoky mířené na lidi s dětmi, či dokonce projevy nenávisti vůči dětem. Tuto agresivitu osobně chápu jako následek zmíněného nátlaku na bezdětné. Pravděpodobně se potřebují vymezit či ukotvit své postoje, byť negativním způsobem.

foto: pixabay.com

Dobrovolně bezdětní se tak dělí na dva tábory: na lidi respektující individuální volbu každého a na ty, kteří kritizují lidi s dětmi. Proto na sociálních sítích letos vznikla skupina Bezdětně s respektem, v níž se projevy nenávisti vůči rodičům a dětem netolerují a do níž zároveň mohou vstupovat i rodiče. Členové a členky skupiny chápou, že život může být naplňující jak s dětmi, tak bez nich. Skupina také otevírá témata pro ty, kteří nejsou zcela rozhodnutí nebo kteří svých rozhodnutí litují.

Ženská bez dětí je ženská k ničemu

Už jako dítě jsem nemusela děti. Nehrála jsem si na maminku a pohled na dívky vezoucí kočárek s panenkou mi přišel trochu divný. Máma mě vždy ujišťovala, že své vlastní děti budu mít ráda. A tak jsem žila v představě, že budoucnost bude taková, jakou mi ji nadiktovali. Čím jsem byla starší, tím se nejistota prohlubovala a já jsem se začala děsit rodinného života. To doprovázely noční můry o těhotenství a malých dětech. Představa mateřství pro mě byla jednoduše nepřirozená.

S těmito pocity jsem vyšla ven, ale měla jsem potřebu se schovat za clonu racionalizace, jako je životní prostředí. Mé okolí na tuto skutečnost nereagovalo příliš dobře. Přišlo ono zpochybňování mého úsudku a ujišťování, že si to jednou rozmyslím. Dále jsem si vyslechla rasistické názory, že jako bílá Evropanka musím rodit děti na úkor vymírajících bílých Evropanů. Nebo že žena, která nemá děti, je žena k ničemu. A pokud jsem se nenechala přemluvit, tak že člověk jako já by nakonec neměl mít děti.

Na gynekologii mě doktorka přesvědčovala, abych měla alespoň jedno dítě, jinak je to škoda. Od otce zaznělo, že trpím deviací podobnou homosexualitě. Občas se mě také lidé vyptávají, zda jsem podstoupila sterilizaci. Nebo dostávám rady, že když mi jde o životní prostředí, tak bych měla porodit a vychovat další podobně smýšlející lidi. Také čelím výčitkám, jak je údajně sobecké, že nechci být zodpovědná za další život, kterému bych svou výchovou i geny mohla ublížit.

Stále mě fascinuje skutečnost, že dobrovolně bezdětní jsou všeobecně zpochybňováni a rodičovství je jim nuceno, ale na druhé straně nikdo nezpochybňuje „dětichtivé“ páry, zda jsou schopni se o budoucí děti postarat a zda nejsou jejich důvody sobecké. Nakonec jediné, co jako bezdětná chci, je respektování mé svobodné volby.

Autorka vystudovala environmentální studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a pracuje jako průvodkyně v TIC Brno. Kontakt: dobsinskakristyna@gmail.com.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2021 vychází v 2. polovině prosince.