Velký stan je naplněn k prasknutí lidmi, kteří nesedí náhodně, ale kolem stolů s cedulkami, na kterých stojí: Francie, Španělsko, Polsko, Rusko, Turecko, Česká republika a na pětatřicet dalších zemí. Najednou se začnou zvedat palce. Ty ale neznamenají pochvalný souhlas s obsahem proslovů na pódiu, ale gesto symbolizující fakt, že účastníci správně slyší hlas z malých rádií ve sluchátkách. Ocitli jsme se na zatím největším evropském setkání příznivců potravinové suverenity v rumunském městě Kluž. Akce se konala na sklonku loňského října a byla unikátní nejen počtem šesti set účastníků z jedenačtyřiceti zemí, ale i osmi jazyky, do kterých bylo fórum svépomocně tlumočeno. To vše proto, aby se do debat s leitmotivem Jak napravit současný potravinový systém mohl zapojit každý.
Velkým důkazem nerovností současného potravinového systému je fakt, že ačkoliv se na světě nachází dostatek jídla, miliony lidí stále jdou každou noc spát s prázdným žaludkem. Mezi ně paradoxně patří i drobní zemědělci, kteří se významně podílejí na produkci většiny světového objemu jídla. K hladovění přispívá jeho nerovná distribuce společně s dopady klimatické změny — od extrémních změn teplot po sucha a záplavy. To vše způsobuje nedostatek potravin zejména v chudých zemích, které doposud měly — na rozdíl od těch bohatších — na klima pramalý vliv. A jestliže nyní kručí v žaludku zhruba osmi stům milionů lidí, v roce 2050, kdy nás na planetě má být devět miliard, může hladovět už celá miliarda.
A právě ze zemí globálního Jihu přišel v roce 2007 impuls v podobě prvního mezinárodního setkání potravinové suverenity v africkém Mali. Poprvé byl termín potravinová suverenita použit už jedenáct let předtím na Světovém potravinovém summitu Organizace pro výživu a zemědělství hnutím drobných rolníků La Via Campesina. Definován byl poté v deklaraci vzniklé na fóru v Mali, kde se setkali zemědělci, pastevci, rybáři a zástupci původních obyvatel, environmentálních a městských hnutí spolu s přehlíženými skupinami: ženami, mládeží či migranty. Účastníkům šlo o prosazování práva lidí na zdravé jídlo vypěstované udržitelně, které dává možnost pěstitelům a spotřebitelům utvářet svébytné potravinové systémy namísto diktátu trhu a korporací. Malijská vesnice Nyéléni propůjčila celému hnutí název, a proto neslo podzimní Evropské fórum v Kluži název Nyéléni 2016.
Právo ovlivňovat
Olivy, sýry či lahodné ovoce — čerstvé, sušené či ve formě marmelády. Pokud takovou ochutnávku stánek nabízel, vždy jej obklopil chumel lidí. Ten ruský se zástupci daleké Čukotky přidal k sušeným rybám i hudební vystoupení na tradiční nástroje. Česká delegace sice na chutě při veletrhu jednotlivých zemí nelákala, o to zajímavější koláž mapující nárůst aktivit kolem potravinové suverenity v České republice připravila. Dominovala jí fotka účastníků zářijového Evropského setkání Komunitou podporovaného zemědělství (KPZ) pod těžební věží v Ostravě (viz 7.G 5/2016). Je však nutno přiznat, že Češi rádi odbíhali k nedalekým Řekům či Slovákům zobat dobroty.
Několikadenní šňůra debat a workshopů začala na místě s příznačným názvem Expo Transilvania. Řešily se zejména otázky produkce, distribuce a konzumace jídla, práva na půdu a další přírodní zdroje nebo sociálních podmínek v sektoru zemědělství a zpracování potravin. Vše prostupovalo společné téma, jak dostat spravedlivější nastavení potravinového systému do politiky lokální i globální úrovně.
„Miliony lidí po celé Evropě podporují alternativní pěstitelské systémy založené na agroekologii. Připojují se tak k zemědělcům v jejich snaze vydobýt si právo ovlivňovat, jakým způsobem se jídlo produkuje a konzumuje,“ říká Jocelyn Parot, tajemník mezinárodní sítě KPZ Urgenci, a dodává: „Lidé volají také po změně politik, které by měly poskytovat ochranu prospěšným iniciativám namísto zvýhodňování destruktivních praktik korporací.“
Není lokální jako globální
Na fóru se v debatách rychle dostáváme k meritu věci. Pojmenováváme, co pro nás z různých koutů Evropy znamená „lokální“, a zjišťujeme, že to jsou překvapivě celkem odlišné věci. V České republice to může znamenat jen několik kilometrů, ve Švédsku i několik stovek. Řekové či Španělé hovoří o důležitosti budování vztahů a důvěry mezi lidmi. Diskutuje se o (ne)podpoře politických struktur a jak mít vliv na dění zezdola. Jakou formou prosazovat zvýhodňování aktivit prospěšných pro rozvoj lokální ekonomiky ze strany institucí (od odpovědných veřejných nákupů a organizování pravidelných farmářských trhů po vytvoření místních potravinových rad). Anebo jak se sdružovat neformálně a tvořit mezinárodní sítě stejně smýšlejících lidí a organizací.
Uvědomujeme si, že nejde jen o produkci a spotřebu, ale i o distribuční kanály, přičemž těch alternativních zatím moc neexistuje. Italský pěstitel rajčat a oliv vysvětluje, že se sice s kolegy v jižní části země snaží o osvětu, ale zároveň hovoří o potřebě vyvážet produkty na sever i mimo Itálii. Jejich oblast je olivami a rajčaty nasycená, protože se jim tam díky klimatickým podmínkám neobyčejně daří. Jsou však zatím nuceni využívat konvenční dopravní služby.
Globální rozměr potravinových systémů se zdá být ještě méně ovlivnitelný. Ve dnech fóra zažíváme každodenní zvraty ve vyjednávání obchodní dohody CETA mezi EU a Kanadou a je nám jasné, že mít kontrolu nad vyjednáváním takových dohod je nejen záležitostí jednotlivých zemí, ale i Evropského parlamentu a globálních institucí. Tolikrát omílaná kumulace a zneužívání moci velkých korporací však už nemusí zůstat ve stejných kolejích. V těch samých dnech totiž v Ženevě už poněkolikáté zasedá pracovní skupina k vytvoření závazné dohody o dodržování lidských práv v byznysu. Firmy by tak mohly být hnány k odpovědnosti za své destruktivní počínání. Jedná se o průlomový krok, iniciovaný zeměmi globálního Jihu, kterému předcházely dlouhé roky vyjednávání a počáteční bojkot zemí Západu. Po skončení fóra se v Praze dozvídáme, že se ženevského jednání účastnili i čeští delegáti. Zdá se, že se blýská na lepší časy. Dosavadní mezinárodní dohody byly totiž vždy „jen“ doporučující, nikoliv závazné. Na podepsání a následné vymáhání takové dohody si však budeme ještě muset nějaký ten rok počkat. Další pracovní skupina se totiž sejde až za další dva roky.
Agroekologie v praxi i v krizi
„Pojďte dál!“ gestikuluje energická paní v šátku a nalévá nám sklenky pálinky, místní silnější obdoby české pálenky, zatímco její sousedka přináší čerstvě usmažené koblížky. Ukazují nám své hospodářství — slepice, vepříky, seník, zahradu a sad. Slézáme z vozíku taženého koňmi, jímž nás k obydlí přivezli z návsi Alunişu, vesnice ležící na úpatí pohoří Apuseni několik desítek kilometrů od Kluže. Připadáme si jak na Moravském Slovácku, jen s poněkud vyššími horami nad námi. Prý tu dýcháme ten nejčistší vzduch v Transylvánii. A opravdu, více než padesátiprocentní pálinka brzy z hlavy vyprchává, zejména poté, co ji zakusujeme sýrem z místního mléka. Ten nám nabídl zdejší farář, který ho zpracovává, aby podpořil své sousedy, jelikož by pro tolik mléka neměli jiné upotřebení.
Po občerstvení vybíháme nad ves na louky, kde pasák ovcí v tradičním kožichu vypráví o zabírání obecní půdy, kterým začíná být Rumunsko nechvalně známé. Skupují ji většinou západoevropské firmy od zkorumpovaných místních politiků za pakatel a slouží k umístění solárních panelů, stavbě logistických parků či k těžbě nerostných surovin, z čehož mají místní jen pramalý užitek. Jako každá venkovská obec se i ty rumunské potýkají s odlivem většiny mladých lidí do měst. Ti bohužel většinou nevidí v hospodaření smysl, podobně jako miliony mladých po celém světě. Od loňského roku tak poprvé na planetě zažíváme stav, kdy počet obyvatel měst převýšil počet obyvatel venkova.
Na fóru nechyběla ani diskuse o specifikách zemí bývalého socialistického bloku. „Většina východoevropských zemí je na tom podobně jako Rumunsko,“ vysvětluje Ramona Duminicioiu z hostitelské organizace Eco Ruralis, „mají velkou, živou, ale zranitelnou venkovskou populaci, která je ohrožena zabíráním a spekulacemi s půdou.“ Když k tomu připočteme i nelehkou sociální situaci obyvatel ve městech, slabé vlády a křehkou situaci v Evropské unii a mimo ni, dostaneme toxický koktejl problémů.
Podobné problémy popisovali zástupci středoasijských zemí a Turecka. To se nyní navíc ocitá v nezáviděníhodné situaci v souvislosti s uprchlickou krizí a válkou v sousední Sýrii, která nejenže vyhání miliony obyvatel ze svých domovů a připravuje je o živobytí, ale zamořuje také velké plochy nadměrným používáním chemických zbraní. O to důležitější se jeví potřeba propojovat se nejen napříč Evropou, ale pronikat i za její hranice, stavět se proti vzrůstajícímu nacionalismu a vytvářet mezinárodní podpůrné sítě.
Udržitelné potraviny u nás
V České republice existuje již od roku 2015 Iniciativa potravinové suverenity, kterou spoluzaložily organizace PRO-BIO LIGA, Asociace místních potravinových iniciativ (AMPI), CooLAND a Ekumenická akademie. Její zástupci tvořili v Rumunsku část delegace. Jedná se o diskusní platformu jednotlivců a organizací, která vzešla z prvního českého Fóra potravinové suverenity, jež probíhalo v září 2015 v Praze. Téměř sto účastníků se na něm snažilo společně hledat nové cesty k místním potravinám, sociální a solidární ekonomice či komunitou podporovanému zemědělství. Základní hodnotový dokument Iniciativy (viz potravinovasuverenita.cz) vychází z Evropské deklarace potravinové suverenity, vytvořené před šesti lety na prvním Evropském fóru v Rakousku.
Deklarace hovoří o potřebě změnit nejen způsob výroby a konzumace potravin, ale i jejich distribuci. Nezapomíná na pracovní a sociální podmínky v potravinářství i zemědělství anebo na práva k veřejným statkům. Potravinovou suverenitu se snaží prosazovat i jako politický koncept přístupu k zemědělství a potravinářství na místní i nadnárodní úrovni.
Proto se pražské prosincové fórum s názvem Jídlo v souvislostech zaměřilo na prosazování principů potravinové suverenity nejen v místních, ale i celonárodních politikách. Na akci zaznělo mnoho podnětů, jak udržitelně hospodařit a zastavit spekulace s půdou (byla představena Nadace pro půdu, viz nadacepropudu.cz), jak prosazovat potřeby drobných pěstitelů a vhodné legislativy pro povzbuzení místní ekonomiky, například pro prodej ze dvora. Se svými podpůrnými postoji vystoupili zástupci Zelených a Pirátské strany.
Otázky a odpovědi
Jak se dostat ke zdravým potravinám za rozumnou cenu? Mohu se jako drobný zemědělec uživit? Jsou biopotraviny nadstandard, anebo jsou dostupné všem? Jak souvisí koupěschopnost naší populace s dostupností udržitelného jídla? Jak vytvořit důstojná pracovní místa v sektoru sociální ekonomiky? Jak zastavit ohromnou devastaci naší půdy? Jsou alternativní směnné systémy funkční? Jak prosadit principy potravinové suverenity do politik či programů politických stran? Na všechny tyto otázky se účastníci pokusili společně hledat odpovědi a je jasné, že se v jednom dni podařilo nalézt jen některé z nich (výstupy z jednotlivých pracovních skupin najdete na webu potravinovasuverenita.cz).
Změna směrem k udržitelným potravinám samozřejmě nenastane přes noc, je však důležité, že začala i u nás. Některé aktivity, například komunitou podporované zemědělství, zažívají vyloženě boom a povědomí o nich se šíří po celé společnosti. U politiků si musíme počkat, zda se před podzimními volbami nechají některými podněty inspirovat. V oblasti sociální ekonomiky se pak s napětím očekává unijní grantová podpora environmentálních sociálních podniků. Ty budou dbát nejen na šetrnost k životnímu prostředí, ale i na podporu lokální ekonomiky, kupříkladu právě při zpracování místních potravin.
Autorka je spoluzakladatelkou Iniciativy potravinové suverenity, pracuje v Ekumenické akademii, která se na aktivitách podílí v rámci kampaní Pěstuj planetu a SUSY — SUstainable and SolidaritY economy (solidarni-ekonomika.cz). Kontakt: marketavink@ekumakad.cz.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář