Jan Valeška: Potravinová soběstačnost je útěk

23. února 2019 /
foto: archív Jana Valešky (vše)
Být schopný vypěstovat si všechno potřebné sám zní na první pohled pěkně. Když se to však vezme do důsledků, znamená to také izolovat se do velké míry od ostatních lidí a uzavřít se před světem. V soudobém potravinovém systému, založeném na vzájemném obchodu, je navíc dosažení soběstačnosti téměř nemožné. Podle jednoho z tahounů českého ekologického zemědělství Jana Valešky také nemá usilování o soběstačnost velký smysl. Mnohem důležitější je podle něj možnost utvářet potravinový systém s přístupem ke zdravým, místním potravinám, které vznikají v souladu s prostředím.

Co si myslíte o potravinové soběstačnosti?

Směřování k soběstačnosti je jakýsi útěk. Zavřeme hranice, zajistíme si potravinovou soběstačnost a všechno bude dobré. Ale jak ji zajistit, koho všechno to ovlivní, co to způsobí přírodě, zvířatům a lidem, to v tomto konceptu není vyřčeno. Potravinová soběstačnost je nástroj, ve kterém vidím uzavírání se, které pochopitelně nevede k otevřenosti a utváření společenství, v němž já vidím řešení.

Takže podle vás nemá vůbec cenu se o ni snažit?

Z mého pohledu má smysl budovat dobré vztahy a ty posilovat. Závislost na ostatních, či lépe vzájemně provázaná spolupráce, kde je potravinový systém založen na několika desítkách producentů a stovkách lidí, s nimiž jej buduji, je podle mě dobrá cesta. Pokud takto definujeme soběstačnost, je to fajn. Ale přístup, kdy nechci být na nikom závislý, chci si všechno vypěstovat sám, abych se nemusel s nikým bavit, abych se nemusel nikým nechat omezovat, mi nepřijde dobrý. Díky tomu, že se spojíme, budeme soběstační. Nevěřím, že můžeme založit nový potravinový systém na tom, že se uzavřeme.

S potravinovou soběstačností souvisí i pojem potravinová bezpečnost. Jak ji vnímáte?

Je to vlastně docela podobné jako s tou soběstačností. Termín potravinová bezpečnost zavedla Organizace pro potraviny a zemědělství OSN (FAO) v 70. letech, kdy byly podvýživa, hlad a chudoba ožehavým tématem. Potravinová bezpečnost měla zajistit, že všichni budou mít přístup k dostatku nutričně bohatých potravin a nikdo nebude hladovět. Ve finále to vedlo k tomu, že je úplně jedno, jak potraviny vznikají a co to způsobuje komunitám a životnímu prostředí, hlavně že všichni mají dost jídla. To však naplno otevřelo cestu průmyslovému zemědělství, byť kýžený cíl (vymýcení hladu) zatím bohužel nebyl dosažen.

Existuje k průmyslovému zemědělství reálná alternativa?

Ano, v 90. letech se proti průmyslovému zemědělství postavil největší svaz zemědělců, malorolníků a bezzemků na světě Via Campesina, který přišel s protikladným pojmem potravinová suverenita, což je právo lidských společenství na zdravé, místní potraviny, které vznikají v souladu s místním prostředím a neškodí okolí ani lidem. Současně znamená právo nás všech, tedy těch, kdo produkují, i těch, kdo jedí, vzít do rukou vlastní potravinové a zemědělské systémy a začít je přetvářet tak, aby byly ku prospěchu nám všem.

Znamená to zavržení průmyslového, či chcete-li, konvenčního zemědělství a jeho nahrazení zemědělstvím ekologickým?

Výhradně určitě ne. Znamená to prosazování přístupů, které vyhovují místním komunitám. Je to decentralizovaná rozmanitá síť různých systémů — ekologické zemědělství, pastevní hospodaření, permakultura, agroekologie, které ale mají společný hodnotový základ. Zemědělství v průmyslovém slova smyslu znamená, že ho lze vzít, aplikovat ho kdekoliv na světě a bude mít víceméně stejné výsledky. Když pšenici dobře „vyživíme“ rychlerozpustnými umělými hnojivy, zajistíme prostředky na ochranu rostlin a uděláme správné agrotechnické postupy, vždy nám vyroste přibližně sedm tun pšenice, ať to uděláme v Polabí, nebo v Portugalsku.

Zatímco agroekologický přístup říká, že v každém prostředí musíme respektovat místní přírodní i kulturní podmínky a těm se přizpůsobit. Je potřeba pozorovat agro-ekosystém včetně člověka, učit se z něj a vložit do něj sám sebe, svůj záměr a svou lásku. To mají — alespoň na hodnotové úrovni — společné rozmanité přístupy uvedené výše.

V České republice z těchto alternativních přístupů zatím funguje ve větší míře jenom ekologické zemědělství, které je využívané na patnácti procentech zemědělské půdy. Jak ale chcete uživit celou populaci?

Z patnácti procent se samozřejmě neuživíme. Nejde o to zrušit konvenční zemědělství a nahradit ho ekologickým, protože je to přece jenom také soubor určitých technik. Takže bychom pouze nahradili jednu technikálii druhou. My musíme hlavně změnit způsob uvažování — co má být zemědělství zač, co od něj očekáváme a jak o něm uvažujeme. Jestli budeme pokračovat v systému, kdy žijeme z toho, že něco umírá. To, že zabíjím svět kolem sebe, abych mohl jíst, mě bytostně odpuzuje, protože to narušuje veškeré vazby člověka ke světu. Pokud nedojdeme k uvědomění, že náš postoj k půdě, rostlinám a zvířatům je přímo spojený s naším duchovním světem, žádný soubor technik nám to nevyřeší, ať by byl jakkoliv „ekologický“.

Kdo by k tomu uvědomění měl dojít — politici, zemědělci, spotřebitelé?

Změna musí přijít jednak zezdola od nás všech, jednak zevnitř, z našich srdcí. Co se týká zemědělců, oni vědí, že s půdou a přírodou nezacházejí správně, ale pokračují ve starém způsobu, protože mají závazky, úvěry, dluhy a rodiny, které musejí uživit. Každý z nás musí přijít na to, že současný potravinový systém není udržitelný a že vyžaduje změnu našeho přístupu k jídlu a jeho produkci. Tím nechci říct, že máme rezignovat na dílčí technická řešení, ta jsou taky důležitá. Ale technická řešení bez duchovního podkladu jsou vždy jenom polovičatá.

V jednom vašem videu jsem slyšela, že je u nás čtyřicet skupinek lidí, které provozují komunitně podporované zemědělství (KPZ), a dvacet zemědělců, od kterých potraviny odebírají, což je na 10 milionů obyvatel málo. Jak chcete, aby se to z menšiny rozšířilo na kritickou masu?

Komunitou podporované zemědělství je jeden z modelů, ale není jedinou cestou. Nemáme ambici, aby to byl univerzální princip. Když se mě ptáte, jak chci, aby se to z menšiny rozšířilo na většinu: já nechci nic šířit, chci ukazovat cestu a třeba s námi půjdou další lidé. Není možné nikoho přesvědčit nebo donutit a myslet si, že z toho vzejde něco dobrého. Nejde dělat věci silou, obzvlášť v zemědělství, což je podle mě jedna z nejkonzervativnějších oblastí naší společnosti, protože se dotýká těch nejhlubších vrstev vědomí a nevědomí. Souvisí totiž bytostně s tím, na čem jako lidé stojíme, z čeho utváříme naše těla, a měnit něco tak pevně spojeného s naším bytím je náročné. Proto se změna musí udát postupně a pomalu.

České zemědělství

Jaký je podle vás současný stav českého zemědělství?

Stav českého zemědělství je dlouhodobě neudržitelný a už to vědí všichni. Dokonce i na ministerstvu zemědělství si jsou vědomi toho, že statistické indikátory (eroze, zbytky chemie v půdě, organika, utužování, zdraví rostlin) začínají být na všech úrovních kritické. Navíc každý, kdo čte noviny, si musel všimnout, že frekvence textů o tom, jaké problémy průmyslové zemědělství způsobuje či k nim významně přispívá (například povodně či loňské sucho), je oproti předchozím rokům mnohem vyšší.

Vidíte i něco pozitivního?

Rozpoznání, že je něco špatně, je pro mě dobrý signál. Když se na to podíváme z hlediska standardního cyklu společenských proměn, nejdříve přichází rozpoznání problému, následuje zesměšňování (protože udržení statu quo je výhodnější než změna — to je většinou dlouhá fáze, kterou stále procházíme), dále fáze uznání a poté hledání nástrojů, jejich uskutečnění a nakonec zase rozpoznání dalšího problému. V oblasti zemědělství je Evropská unie ve fázi uznání problému, či spíše již hledání a realizace řešení, v České republice jsme stále ještě většinově ve fázi zesměšnění, kde se nám ekologům smějí, že chceme pěstovat pohanku. I přesto se najde mnoho těch, kteří začínají narušovat status quo a zkoušejí v produkci a distribuci potravin různé aktivity. Tady vidím za posledních patnáct let ohromný nárůst.

Co se tedy za posledních patnáct let změnilo?

Když to vztáhnu ke komunitně podporovanému zemědělství, na prvních seminářích mělo devadesát procent lidí odmítavou odpověď. Říkali, že komunita rovná se komunismus. Dnes lidé říkají, že je skvělé dělat věci komunitně, vidí, že se na to vypisují granty a že ministerstva mají komunitní rozvoj ve svých dokumentech. Nebo například to, že dříve byl pojem agroekologie vnímán jako bláznovina několika latinskoamerických hipísáků, dnes se ale běžně používá ve vědeckých kruzích i v zemědělské praxi. I farem zkoušejících nové přístupy — klidně i konvenčních — je ohromné množství v porovnání s dobou před patnácti lety, kdy bylo nemožné sehnat bio zelináře. Dnes má každý supermarket bio koutek.

Stoupá u nás počet ekofarem, nebo jde o dovoz ze zahraničí?

Od roku 2010 do roku 2016 zde narostla plocha ekologicky obhospodařované půdy z 10 na 12 procent celkové výměry. Po Rakousku je to myslím největší podíl na zemědělském půdním fondu v Evropě. Počet farem je stále relativně nízký, protože od začátku představovaly největší podíl v ekologickém zemědělství plochy luk (takzvané trvalé travní porosty), což je dosud stále převažující kultura — více než 80 procent ekologicky obhospodařovaných ploch. Přejít na ekologické zemědělství je u těchto ploch jednodušší, protože nevyžadují tolik zásahů a jejich produktem bývá živý skot.

Další infrastruktura pro menší ekozemědělce tady chybí či je stále nedostatečná, stejně tak jako znalosti, dovednosti a poradenství například pro ekologické zemědělství na orné půdě. Padesát let komunismu, kdy tady byla laboratoř monokulturního velkoformátového zemědělství sovětského (a paradoxně i amerického) typu, znamenalo ohromnou likvidaci infrastruktury pro menší zemědělce, a navíc ohromnou ztrátu kontinuity, vědomostí a znalostí místního prostředí. Navíc tato tendence víceméně od 90. let stále pokračuje, neboť nedošlo ke změně struktury zemědělství, naopak ta byla upevněna i v novém řádu.

Mají ale dnes lidé zájem stát se malými zemědělci? V českém zemědělství pracuje 2,9 procenta lidí a jejich počet stále klesá.

Současné zemědělství je těžko osloví. Jak mám nalézt smysl života v tom, že budu celý život jezdit traktorem, stříkat jed a rozsévat smrt? Lidé dnes nedělají věci pro peníze, ale hlavně kvůli smyslu. Ve chvíli, kdy jim začne dávat zemědělství smysl, půjdou do něj. Málokdo ale půjde dělat něco, co jde takto proti životu. Stejně jako Jan Keller popisoval autem ovládanou společnost jako systém založený na smrti, i zemědělství je systém, který se každým agrotechnickým zásahem dále umrtvuje. Když se jdete podívat do polí, nikdo tam neskáče, neraduje se, nezpívá, je tam mrtvo.

Mně osobně, když se jdu podívat na konvenční pole, ten pohled nepřináší dobrou emoci. Citlivý člověk v nekončících lánech zlatých klasů nevidí krásu. To, že jsme si ten cit zakázali, nebo že o něm vůbec nepřemýšlíme, je jiná věc. Ale pokud se na to naladíte, nemůže mít dobrý pocit. Navíc pro zájemce o rodinné ekologické zemědělství je velmi těžké ztotožnit se s obrazem zemědělce jakožto řidiče obrovského traktoru, pobírače dotací, spekulanta s pozemky, kverulanta na počasí, tak jak je dnes namalován. Odrazuje je i sama složitost (finanční, materiální i společenská) vstupu do zemědělství.

Změna je možná

V současné době je v České republice 90 procent zemědělské půdy pronajaté a 92 procent tvoří velkoformátové statky. Je možné, aby těch menších přibývalo?

Jasně že je to možné. Jde jenom o to, pro co se rozhodneme. Můžeme vzít osud do vlastních rukou. Člověk to však neudělá sám, to je princip komunity. Musí k tomu dozrát, a to chce čas. Cesty jsou a lidé dělají mnoho věcí, stát tomu naštěstí zatím nehází klacky pod nohy. Nic není v našem světě natrvalo, ani to, že 90 procent obhospodařují velké podniky a že průměrná velikost farmy je 150 hektarů, což je snad nejvíce v Evropě. Vlastnictví půdy je ale úplně jiné. Půdu vlastníme my — tisíce soukromých vlastníků — a my také máme možnost to změnit.

potravinová soběstačnost

Jaké konkrétní kroky můžu já, normální spotřebitelka, pro zlepšení situace udělat?

Přidejte se do KPZ a přesvědčte dalších sto kámošů, aby ocenili práci malého zemědělce, aby za ním přijeli, vzali si půdu do ruky, přivoněli k ní a tomu chlapovi řekli: „Vážíme si tě, protože tady tvoříš svět, a podpoříme tě, abys to dělal dál.“ Kdyby každý jel za jedním malým zemědělcem a tohle mu řekl, máme ráj na zemi. Dostali by od společnosti důvěru a impuls, že to má smysl dělat. Ale má smysl třeba dělat i demonstrace, jako například v lednu v Německu, kde 35 tisíc lidí prošlo Berlínem s deklarací „Chceme jiné zemědělství“. Neprotestovali proti něčemu, ale pro něco. Z mého pohledu jakýkoliv veřejný akt, kdy vyjádřím záměr, je transformační.

Můžu situaci ovlivnit i tím, co nakupuji?

Nemůžeme si lhát do kapsy, že je to samospásné. Vytváří se obraz, že když chodím na farmářské trhy či kupuju bio, mám splněno, zachraňuji zemědělce, přírodu, krajinu, ale to si myslím nemůže fungovat, protože si jen jdu koupit hezčí a snad lepší produkty, ale chybí mi skutečné propojení. Je to dobré, ale stále je to volba peněženkou. To, co lidem chybí, je kontakt s půdou, s polem, s lidmi, kteří ten život umožňují. Být v místě, kde život vzniká. Lidé by měli chodit ven a vidět příklady, kdy zemědělství funguje, kdy půda pulzuje životem. A hlavně, lidé by měli věci dělat s radostí. Jakmile se něco dělá a vnímá jako těžké („To je tíha, co s tím zemědělstvím je.“), tak to prostě těžké je.

Připravila Veronika Gregušová. Kontakt: veronika.gregusova@post.cz a pinklich.cz.

Jan Valeška (*1980) absolvoval obor sociální a kulturní ekologie FHS UK a jakožto lektor, finanční manažer, ředitel a aktivní člen působí v několika nevládních organizacích, které se snaží podpořit rozvoj místního ekologického zemědělství založeného na potravinové suverenitě: PRO-BIO LIGA, Asociace místních potravinových iniciativ, Česká technologická platforma pro ekologické zemědělství či komunitní zahrada Kuchyňka. Mimoto je členem správní rady Nadace pro půdu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2024 vychází v 2. polovině dubna.