Soběstačná samota u lesa

Lesomil (pseudonym, který si vymyslel před šesti lety kvůli většímu soukromí, podle něj je výstižnější než jeho vlastní jméno) usedá ke stolu a Beky přináší jasanový čaj. Oba se před pár lety rozhodli, že život ve městě není pro ně. Přestěhovali se tudíž na samotu do Orlických hor, aby zde mohli vést život co nejméně závislý na okolí. „Velkým krokem pro nás bylo, že jsme se odpojili od ČEZu. Museli jsme sice investovat do solárů a baterky, ale teď už se nám to vyplácí,“ říká hrdě Lesomil. „Chceme být v první řadě soběstační, co se složenek týče,“ dodává. Beky doplňuje: „Teď se snažíme zapracovat hlavně na potravinové soběstačnosti a rozjíždíme zahradu. Máme sto metrů čtverečních záhonů a vysázeli jsme šedesát ovocných stromů a keřů. Jabloně, hrušně, švestky a mnoho dalšího.“ Lesomil ukazuje dlouhý ručně psaný seznam: „Všechno jsou to staré odrůdy.“

Ze staré chalupy do dřevěnky

Manželé zde žijí třetí zimu. První dva roky věnovali veškerý čas tomu, aby tu mohli plnohodnotně bydlet. „Nejdřív jsme měli jiný plány. Koupili jsme pozemek a chalupu po sudetských Němcích z roku 1805 za 390 tisíc. To je ta, kterou jste cestou míjely,“ mávne Lesomil rukou k oknu. Manželé si vzali úvěr, ale zjistili, že rekonstrukci do zimy nestihnou. První zimu tak přečkali v jednom pokojíčku velkém tři na čtyři metry bez okna, místo něhož měli kvůli izolaci polystyren. „Topili jsme plynovým přímotopem a vařili na plynovém sporáku, a to už manželka byla těhotná,“ dodává.

foto: Lesomil a Beky

Dlouhá zima jim vnukla novou myšlenku. Spočítali si, že výhodněji je vyjde postavit na pozemku domek nový. „Vyřídili jsme všechny papíry a na jaře už jsme stavěli. Náš dům jen nesměl přesáhnout určité rozměry, protože je oficiálně vedený jako zahradní domek,“ vypráví Lesomil. „Devadesát procent jsem si udělal sám a těch zbylých deset jsem si nechal pomoct. Pak jsem byl naštvaný, protože bych to udělal stejně blbě a k tomu zadarmo,“ stěžuje si. O víkendech mu jezdíval pomoct manželčin nevlastní otec. Celý skelet domu pak postavili ve čtyřech lidech za dvanáct hodin. „Vedl nás zkušený truhlář. Nevěřil jsem tomu, ale stačila jedna sobota a podařilo se,“ rozhlédne se po světnici.

Útěk na samotu u lesa

Oba vyrůstali ve městě. Už když se potkali, věděli, že chtějí utéct do přírody. „Jedním z důvodů bylo, že nemáme rádi lidi. Rádi se bavíme s lidmi, které si sami vybereme. Davům se však snažíme obloukem vyhnout,“ říká Lesomil s Evičkou na klíně. Jejich postoj je ovlivněn obdobím, kdy oba pracovali v továrnách plných lidí, od kterých si neměli kdy pořádně odpočinout. Dalším faktorem bylo rozhodnutí založit rodinu. „Představa, že bychom dítě vychovávali ve městě, se mi vůbec nelíbila. Byla bych ráda, aby se tu děti rozprchly a já je svolávala píšťalkou k jídlu. Chci, aby si to tady užily, což v dnešní době ve městě není možný, tam se člověk bojí, aby je nezajelo auto,“ vysvětluje Beky.

foto: Veronika Charvátová, Jája Pivcová

Když se sem manželé nastěhovali, nebyl zde záchod. „Postavili jsme kadiboudu, a když začal tát sníh, tak jsme najednou měli splachovací záchod,“ směje se mladá maminka. Na původně suchém místě totiž tekl potůček a manželé museli počkat s přemístěním, než voda opadne. „Život tady nás učí nemít všechno hned. Chtěli jsme přetvořit chajdaloupku a pozemek k obrazu svému, nakonec si pozemek přetvořil nás a cítíme, že je to tak nejlepší,“ praví Lesomil a upíjí z hrnečku s čajem.

Když elektřina a voda není samozřejmostí

Rodina se naučila minimalizovat spotřebu vody i energií. „Teď si svítíme žárovkami, protože soláry s baterkou už jsou vyladěný. Byly ale i doby, kdy nám ji nestačily dobíjet, takže jsme tu seděli o svíčkách a čelovkách,“ vzpomíná Lesomil. Na střeše domu mají dvacet solárních panelů. „Můžeme si koupit měnič na 220 voltů, ale zatím nemáme tu tužbu, žijeme prostě na 12 voltů,“ vysvětluje. Veškerou elektroniku i čelovky nabíjejí přes USB. „Za chajdou máme elektrocentrálu, kterou můžu v nouzi nakopnout,“ sděluje Lesomil. „Teď máme nouzi často, protože jsme si pořídili elektrický mlýnek na mouku,“ ukazuje Beky na velký přístroj na kuchyňské lince.

foto: Lesomil a Beky

Na pozemku mají i vlastní zdroj vody. „Nepředstavujte si studnu nebo pumpu, je to zatopený kamenný sklep z roku 1805. Nabírám vždy dvě šestnáctapůllitrové konve, a ty máme doma pro naši spotřebu,“ vypráví Lesomil za zvuku praskajícího dřeva v kamnech. V rohu kuchyně stojí prázdná dvěstělitrová kovová nádoba. Do budoucna má sloužit jako zásobárna vody, naplnit ji ale stále musí konvemi. „Přemýšleli jsme i o čerpadle na centrálu, zatím ho ale nechceme. Není to tolik o penězích, ale dokud jsem mladý a mám sílu, tak si vodu klidně donesu. Člověk má pak k vodě úplně jiný vztah a počítá každý litr,“ poučí nás.

Nákupy ve velkém

Na nákupy dříve jezdili jednou za měsíc a ze supermarketu si odvezli dva plné vozíky potravin. „Teď jsme to dotáhli skoro k dokonalosti a nakupujeme přes internet. Dopravní služba nám to zaveze na okraj vesnice. Deset minut dopředu nám zavolá, já tam dojedu autem a balík si předáme. Hlavním důvodem internetových nákupů je, že chceme žít co nejvíce bezobalově,“ vysvětluje Lesomil. Plastové nádobí či hračky u nich nenajdete. „Třídíme co nejvíce a směsný odpad vynášíme tak dvakrát ročně,“ dodává a ukazuje na jediný kbelík, do něhož se vejde půlroční odpad. Je to také díky tomu, že úspěšně využívají bezplenkovou metodu.

Nakupují velká balení potravin nebo bezobalové produkty. „Máme mlýnek na mouku, takže si nekoupíme kilový pytlík, ale sto kilo žita v jednom pytli od místního zemědělce. Místo do obchodu chodíme na půdu nebo do sklepa,“ vypráví Beky. „Trochu se bojíme toho, jak si dnešní děti myslí, že peníze se berou v bankomatu samy, tak že u nás si budou myslet, že se jídlo objevuje jen tak ve sklepě,“ směje se manžel, zatímco mu Evička sedí na klíně a uždibuje z domácího štrůdlu.

foto: Veronika Charvátová, Jája Pivcová

Beky ráda experimentuje s jídlem, a tak u nich doma můžete v „ledničce“ schované pod poklopem v podlaze najít zavřeniny (jde o sklenice s neprodyšně uzavřeným a tepelně neupraveným ovocem), džemy či povidla. Na polici v kuchyni stojí desítky skleněných dóz s kořením, luštěninami nebo něčím na zub. „Teď jsme začali hodně kvasit, hlavně zeleninu, protože by pak měla být výživově hodnotnější než vařená nebo syrová,“ vysvětluje Beky.

Přirozenost na prvním místě

Dříve si chtěli pořídit také hospodářská zvířata. Dnes u nich doma najdete dva psy a pár koček. „Když jsme začínali s hledáním bydlení, zvažovali jsme farmu, teď jsme ale rádi, že jsme od toho upustili,“ přiznává Lesomil. Mezitím si totiž upravili jídelníček. „Jedním z důvodů bylo, že Beky dělala zootechničku u chovu skotu, což byla velkovýrobna masa, a to nám změnilo pohled na stravování. Maso už skoro nejíme,“ dodává.

Pro oba je důležitá sezónnost potravin. Na svou první úrodu však teprve čekají. „Na zimu máme zásoby obilí, okopanin a dýní, cibule či jablek, které jsme nashromáždili během podzimu od farmářů. Nepřijde nám přirozené jíst teď každý den rajčata, když běžně k sehnání v zimě nejsou,“ říká Lesomil.

Co nejvíce šetrní k přírodě se snaží být i v užívání kosmetiky a čisticích prostředků. „Nádobí myjeme v sodě a octu. Soda jej odmastí a ocet dezinfikuje. Pereme ve vaně v sodě a mýdle s jelenem,“ vysvětluje mladý kutil. Vlasy si myjí žitnou moukou. „Zkoušeli jsme toho hodně. Pak jsme zjistili, že z mouky uděláte kašičku, necháte deset minut působit a po opláchnutí máte krásnou hřívu. Sám jsem tomu dřív nevěřil,“ usmívá se a lehce pohodí vlasy.

Foto: Veronika Charvátová, Jája Pivcová

Lidi nevěřili, že to vydržíme

Okny vidíme zasněžené stráně, padne otázka na Vánoce. „Poslední dobou nám přijdou jako svátky konzumu a chaosu. Křesťanský hodnoty neuznáváme, oslavili jsme to jako pohanský svátky slunovratu,“ povídá Beky. Stromeček by se jim do malého domečku ani nevešel, a tak slaměnými ozdobami nazdobili větve. Beky se začne smát, když si vzpomene, jak se předloni před pečením cukroví zastavila v hospodě, kde se místní podivili, že vůbec bude péct. „Za vše mluví to, že nám říkají pralesní lidi,“ popisuje názor vesničanů. Vůbec je nenapadlo, že by mohli prožívat takové běžné radosti. Je to i tím, že rodinka se do vesnického dění příliš nezapojuje. Místní tak ze začátku nevěděli, co si o samotářích myslet. „Když první zimu napadl sníh, jel se na nás sousední statkář podívat. Lidi nevěřili, že to tady vydržíme,“ vzpomíná Lesomil
Přestěhování na samotu způsobilo, že ještě více propadli přírodě a starým známým se odcizili. Prožili si období, kdy se cítili osamělí. „Byli jsme frustrovaní, že jsme se zbláznili a jsme v tom sami,“ podívá se Beky na manžela. Široko daleko ale nemohli být jediní, kdo se snaží žít soběstačně, to zkrátka nebylo možné. Počítač sice nemají, ale chytrý telefon s internetem a dobrým foťákem stačí. Přes sociální sítě se poznali s lidmi podobného smýšlení. „Máme spřízněné rodiny i v zahraničí. Většinou vegetariány, kteří se zamýšlejí nad ekostopou,“ pochvaluje si Beky, zatímco kojí Evičku. Po čase též zjistili, že si dobře rozumí i se svou sousedkou. Paní je sedmdesát a už devatenáct let se snaží žít soběstačně. „Vtipné je, že jsme tyto lidi hledali přes celou Evropu, a pak člověk zjistí, že má takového člověka za kopcem,“ usmívá se Beky.

Soběstačnost jako životní styl

Rodina sice jejich hodnoty nesdílí, společnou řeč však najdou. Eviččina babička je v létě občas navštíví. „Na víkend sem jede ráda, pak se ale stejně ráda vrátí domů. Tady jde o komfort. Člověk se musí živit na místě, nebo počítat s dojížděním,“ vysvětluje Beky. „Soběstačnost není jen nějaká touha, je to životní styl, musíte ohledně energií i potravin přemýšlet dopředu,“ doplňuje Lesomil.

Foto: Lesomil a Beky

Lesomil pracoval v továrně, včetně nočních směn. Práce na plný úvazek podle něj soběstačnosti nijak nebrání. „Jen jsem si jedl svoje jídlo,“ popisuje, v čem byl jediný patrný rozdíl mezi ním a jeho kolegy. Podstatnou roli ale hraje i denní režim. „Nařizuji si každý den budík na šestou, ale většinou se ještě dřív vzbudím sám a v deset večer upadám do postele unavený. Mně biorytmus naladěný na přírodu vyhovuje.“ Noční směny mu to neumožní a s touto prací od ledna skončil. „Jsem před rozhodnutím, jestli tam půjdu znovu, nebo se budu živit sám,“ dodává. Zatím nespěchá. Beky je na mateřské a jídla mají zásoby na půl roku.

Když nejsou závislí na poplatcích, práci na plný úvazek nepotřebují. „Musím nanosit vodu, až budu mít hromady ovoce, musím je sčesat a uskladnit nebo zpracovat. Manželka musí upéct chleba a starat se o kvásek, namlít si mouku,“ přibližuje Lesomil běžné povinnosti. Když si člověk spočítá, kolik času stráví v supermarketu nebo sledováním filmů, není těžké uvěřit, kolik času manželé ušetří. „My to neprosedíme u televize. Raději koukáme na západ a východ slunce,“ usmějí se na sebe.

Izolovat se nechtějí

Auta se vzdát neplánují. „Máme obytné auto a rádi jezdíme na výlety a za kamarády na Vysočinu, na Šumavu, pod Brdy, letos i na Slovensko,“ popisuje Lesomil jejich cestování. Tímto postojem se liší od mnoha jiných soběstačných lidí, kteří auto mít nechtějí. To podle dvojice není dobré pro děti. „Chceme, aby viděly, že o nic nepřicházejí. Klidně je vezmeme do nákupního centra,“ vysvětluje Beky jejich postoj. „Jsou rodiny, které děti do deseti let do obchodu ani nepustí. Takové děti jim utečou. Chceme, aby naše byly šťastné a věděly, co tu všechno mají,“ dívá se Beky na Evičku.
Evičku by chtěli vzdělávat doma metodou svobodného vzdělávání. Ta u nás zatím není legální, v úvahu tedy připadá klasické domácí vzdělávání. „Když mi řekne: ,Taťko, chci chodit do školy‘, bránit jí nebudu,“ dušuje se Lesomil. „Chceme zajistit kontakt s dětmi skrze kroužky a rodiny, se kterými se vídáme,“ upřesňuje Beky. Zařazení svých dětí do společnosti berou jako důležitý úkol.
Mají vůbec čas na nějaké záliby? „Já mám rád kutilství, a když tady žiju, kutím dennodenně, žiju ve svém koníčku,“ rozhodí rukama Lesomil. Beky vyloží na stůl ručně šité oblečky pro Evičku a my nevěříme vlastním uším, když říká, že je šila na starém stroji po prababičce. „Má na sobě přírodní věci z kvalitních látek, ve kterých vím, že jí nebude zima,“ předvádí své výtvory. Je vidět, že je na svou práci hrdá.

Do budoucna je láká nedaleké území, kde se vyskytují vzácní motýli. Rádi by se stali oficiálními správci údolí. „Zasloužili bychom se o to, aby náš domov vzkvétal,“ zasní se oba. Rodinka působí spokojeně, až jim člověk závidí. Největší soběstačnost ale našli v sobě navzájem. Pravda, k vysněnému domovu vedla trnitá cesta. Navzdory tomu mají pro každého, kdo váhá, jasný vzkaz: „Nebát se!“

Autorky studují na Katedře environmentálních studií FSS MU. Kontakt: vcharvatova78@gmail.com a jajapivcova@gmail.com.