Vraťme krajině život

Profesí jste ekolog, hydrolog a geodet, zadržováním vody v krajině se zabýváte již patnáct let. Co si myslíte o aktuálním návrhu ministerstva zemědělství na výstavbu jednatřiceti přehrad?

Je to marný pokus ze středověku vodního hospodářství. Svět je dávno jinde a pokrokové země jako USA či Francie přehrady ruší. Přehrady byly velmi sporným řešením i v minulosti ve světě bez klimatické změny. Pokud chceme vyřešit adaptaci na klima i nedostatek pitné vody, omezit povodně a sucho, musíme napravit celou krajinu a provést celoplošnou zádrž vody, nikoli jen tu bodovou.

Nedávno jste informoval, že ministři zemědělství a životního prostředí vítají realizaci vašeho pilotního projektu Model Zdoňov. Proč tedy přesto preferují výstavbu přehrad?

To opravdu nevím. Asi to přijde jejich poradcům jako dobrý nápad. Oprávněně se snaží podpořit zdroje pitné vody, ale špatnou cestou. Panuje názor, který část vodohospodářů stále ještě podporuje, že přehrada je jeden velký kohoutek, a krajina ne. To je ale hluboký omyl, který spočívá v ignorování možného růstu srážkového deficitu a skutečných potřeb obyvatelstva. Ignoruje i bezpečnost zádrže vody v krajině — ta nejlepší zádrž vody je z mnoha pohledů zádrž vody v podzemí.

Budoucí srážkový deficit, jak nám ukázaly roky 2014 až 2019, kdy jsme za těch pár let dosáhli na největší sucho za 500 let, může vést k drastickému poklesu vodnosti v krajině a řekách. Potom zůstanou přehrady doslova na suchu a lidé nebudou mít co pít, protože 50 procent národa pije vodu z přehrad, což je samo o sobě ohromné riziko.

Dvojitá tůň eLko. Její existence umožňuje rozvoj mnoha nových, zejména živočišných druhů. Například vážky zde prakticky nebyly k vidění, po pár měsících jsou jich tu desítky. Foto: archív Jiřího Malíka.

Co tedy podle vás místo přehrad pomůže k zadržování vody v krajině především?

Retence (zadržování), akumulace (shromažďování) a retardace (zpomalení) vody v celých plochách povodí, všude tam, kde je to možné. Jinými slovy, potřebujeme zdrsnit povrch krajiny novou zelení, škálou vodu zadržujících prvků a napravit zemědělskou půdu zničenou chemií a pojezdy vozidel, která kvůli tomu není schopna zasakovat tolik vody jako v minulosti. Jen když napravíme půdní schopnost jímat vodu, dostaneme v České republice objem vody přes deset Orlíků. Pokud alespoň minimálně napravíme retenci krajiny zlepšením její struktury, je to dalších deset Orlíků. Což několikanásobně přesahuje objem vody ve všech 165 českých přehradách a stonásobně těch pár desítek přehrad navíc.

Jakým způsobem můžeme zlepšit strukturu krajiny? Souvisí to s výsadbou smíšených lesů, popřípadě permakulturou?

Krajinu musíme zdrsnit řadou opatření, která na sebe musí navazovat, aby voda odtékala z povodí co nejpomaleji. Ukazuje se, že nejefektivnější opatření s nejmenším záborem zemědělské půdy představuje obnova původní funkce údolnic v mokřadech, loukách a potocích (údolnice je křivka spojující místa největšího vyhloubení — zjednodušeně křivka dna údolí, po které stéká voda — pozn. red.) a na to navazující dostatečně hustá a po vrstevnicích vedená struktura mezí, mezních pásů a průlehů (průleh neboli svejl je terénní vlna čili příkop vedený po vrstevnici, který brzdí odtok vody a umožňuje v jejím předpolí vsak do půdy i horninového prostředí — pozn. red.). Takové krajině říkáme konturová či konturovaná krajina.

Lesy potřebujeme lepší, a budeme jich potřebovat dokonce více než dosud. Budeme muset sázet stromy, které přežijí zvyšující se teplotu, jenže skoro nevíme jaké, protože nedokážeme říct, jak rychle si budeme planetu oteplovat. Jisté je, že u nás musí být více listnatých lesů a že se velmi rychle mění i zažité vzorce lesníků, kteří ještě nedávno tvrdili (a někteří chybně tvrdí i dnes), že sázet například smrky ve výšce nad 600 metrů nad mořem je stále ještě vhodné. Smrky již schnou a jsou napadány kůrovcem i zde.

S permakulturou souvisí nový způsob zemědělství — agrolesnictví. Ukazuje se, že spolu s novými krajinnými strukturami (tůně, malé vodní nádrže, meandry, mokřady, trávníky, meze, mezní pásy, svejly a poldry) věnovanými nové zádrži vody musíme do krajiny dostat i mnohem více keřové a stromové zeleně (a co nejvíce i zeleně jedlé).

Jinými slovy, musíme krajině vrátit život a houbovitou strukturu. Jinak budeme i bez klimatické změny nadále přicházet o podzemní zdroje vody, protože utužená půda vodu do podzemí prostě nepustí, i kdyby pršelo pořád.

Ze dvou třetin hotová tůň Wave s protipovodňovou hrázkou přes část nivy (excentrický polder). Foto: archív Jiřího Malíka.

Říkáte, že není složité napravit krajinu. Proč se tato náprava již dávno neděje? Hraje v tom roli také společenský nezájem či nepochopení vlastníků, kteří nechtějí pozemky vracet vodě? Mění se dnes situace v tomto smyslu?

Teoreticky napravit krajinu opravdu tak složité není, technicky také ne. Ale je nesmírně složité tyto změny „ukoučovat“, protože musíme napravit obrovská území, aby na sebe desetitisíce nových opatření dobře navazovaly. To se zatím nikomu nepodařilo. Navíc to bude stát obrovské finance, chybí k tomu dostatečně operativní administrativní proces a stát na to prozatím nemá systematické řešení, přestože mu ho nabízíme. Jen dotační tituly samy o sobě nápravu nevyřeší — sypou totiž opatření po vlasti jako mák zcela chaoticky.

Další potíží je vlastnická brzda. Vlastníci chtějí na půdě vydělávat, ne do ní vracet vodu. Brzdí to i nízká míra spolupráce mezi resorty, a jelikož to je pro veřejnost složitý problém k pochopení, není ani dostatečný politický tlak něco zásadně a rychle měnit. Hledají se jednoduchá, zkratkovitá řešení, která neřeší příčiny sucha, ale snaží se s ním vypořádat prohlubováním vrtů, propojováním vodovodů či plánem nových přehrad. Bohužel tak dláždí cestu dalšímu vysychání země.

Je ale potěšujícím faktem, že řada vlastníků, zejména drobných, se probouzí a chtějí na své pozemky vodu vracet sami. Jen nám jich denně s prosbou o pomoc volá několik.

Jak probíhá proces plánování nových vodu zadržujících prvků? Zvládne něco podobného opravdu každý?

Vymysleli jsme know-how, které může po zaškolení replikovat prakticky každý. Je nutné jít do terénu, mít mobil s potřebnou přesností určení souřadnic a umět číst krajinu a navrhovat opatření na konkrétní situaci. Zda toho každý bude skutečně schopen, ukáže čas, ale zatím máme dobré zkušenosti. Jde spíše o to, aby v novém místě vznikl tým z místních expertů, který to zvládne lépe než jediný člověk. Ale to záleží právě i na šikovnosti lokálního koordinátora, aby si takové lidi sehnal.

V jakém stadiu se momentálně nachází realizace vašeho Modelu Zdoňov? Vzdorují dnes nově vybudované tůně a mokřady stoletému suchu?

Ve Zdoňově máme již z minulosti hotový asi kilometr toku vráceného přírodě a vodě s jedenácti tůněmi. Právě zde celá soustava velice dobře odolala suchu v roce 2018. Jinak se snažíme dělat další menší tůně mimo tok, abychom pomohli zlepšit vodní bilanci majitelům, ať již pro hospodářská zvířata, či pro navazující jedlé sady.

Model Zdoňov bude stát 90 milionů korun. Čím to je, že se výstavba tůní tolik prodraží?

Ono je právě mýlka, že jde jen o tůně. Jedná se o celou sadu mnoha různých opatření: počínaje novými travními pásy v údolnicích přes vytvoření mokřadů pomocí vod z částečně přerušených meliorací a svejlů, výsadbu zeleně, větrolamů (dřevina vysazená s cílem poskytnout krytí proti větru a ochránit půdu před erozí větrem — pozn. red.) a nových lesů a konče výstavbou tůní, malých vodních nádrží a poldrů (území, na kterém se zachycuje a brzdí přívalová srážka pomocí hráze napříč údolím; poldr též funguje jako ochrana proti bleskovým povodním — pozn. red.).

Tůň Wave z bližší perspektivy, foto: archív Jiřího Malíka.

Objevila se při realizaci nějaká obtíž, se kterou jste původně nepočítal? Nepřekvapila vás krajina něčím?

To se děje vždy. Zejména nás překvapuje, jak má stát neuvěřitelně špatný přehled o tom, kde jsou odvodněné pozemky a kde ne, a vůbec na většině území České republiky neví, kde přesně vedou meliorační hlavníky. To nesmírně ztěžuje komplexitu řešení a zdržuje celý proces.

Co plánujete do budoucna a jakým způsobem se mohou lidé k vašemu projektu přidat?

Jako spolek Živá voda plánujeme pomoci obnově malého oběhu vody v České republice, případně Evropské unii, zhotovením Krajinného plánu ČR — jeho základní část tvoří návrh obnovy hydrologického režimu České republiky.

Potřebujeme tedy zejména pomocníky, kteří naplánují změny v dalších částech vlasti. Říkáme jim lokální koordinátoři, sháníme i národní koordinátory ze sousedních zemí. Potřebujeme i dobrovolníky, kteří něco přeloží do angličtiny, udělají grafiku a podobně. A určitě budeme potřebovat sponzory pro financování realizace studií podle našeho know-how nebo na nákupy pozemků pro vodu. Po odkladu kvůli korona opatřením jsme konečně začali školit prvních šedesát lokálních koordinátorů, kteří si již nyní vybrali asi tři tisíce čtverečních kilometrů v různých místech vlasti. Zde navrhnou obnovu krajiny podle našeho know-how s názvem Živá krajina.

Připravil Sebastian Prax. Kontakt: praxsebastian@seznam.cz a zapiskycestovatele.com.

Jiří Malík (*1962) je předsedou spolku Živá voda (zivavoda.biz) a členem Výboru pro krajinu, vodu a biodiverzitu při Radě vlády pro trvale udržitelný rozvoj. V devadesátých letech absolvoval dálkové pomaturitní studium Tvorba a ochrana životního prostředí na Státním energetickém institutu, od roku 1991 začal působit jako státní ochránce přírody v CHKO Broumovsko. V roce 2012 se stává vedoucím národní kampaně Koalice STOP HF (stophf.cz). Je též členem přípravného výboru celosvětového hnutí Rodina Matky Země a autorem konceptu know-how přechodu lidstva na udržitelnou stopu.