Proč krajina nedokáže zadržet vodu

Povodně byly a budou. A nemělo by nás to pořád zaskakovat. Jde o jevy přírodního řádu a nic nepomůže lidské domýšlivosti si namlouvat, že jsme schopni jej řídit. Lidstvo je pouze součástí přírody. A že jsme všichni na jedné lodi, si uvědomujeme většinou jen při přírodních katastrofách, kdy cítíme svou bezmoc a maličkost. To však neznamená, že se na těchto dějích nepodílíme, třeba podobně jako hejna sarančat pustošících krajinu. Ovlivňujeme velikost a možná i četnost povodní. A to mnoha způsoby.

Degradace zemědělských půd

Z mého pohledu má největší význam vliv dlouhodobého hospodaření na zemědělských půdách. Trvale v nich totiž snižuje obsah organických látek, které zlepšují půdní strukturu i půdní život, což obojí pomáhá půdě jímat a zadržovat vodu. Při jejich nedostatku je půda špatně propustná, slehlá a voda, zvláště z vydatnějších srážek, zahltí povrchovou vrstvu a rychle po povrchu odtéká do koryt řek.

Lidé z půdy odebírají organickou hmotu v podobě úrody po staletí a mnohdy i tisíciletí, ale vracejí jí stále méně. Dříve to částečně řešili úhorovým hospodařením, tedy že část pozemku nechávali jeden rok ležet ladem, úhorem, aby si půda mohla trochu „odpočinout“ a život v ní se stačil zregenerovat. Potřeba vyšších výnosů však odbourala zdánlivě nevyužité úhory a odpočinek půdy nahradilo hnojení. Zprvu se do půdy zaorávala chlévská mrva nebo zelené plodiny poskytující velké množství biomasy, příznačně se tomu říkalo zelené hnojení. Zásadní obrat pro stav půdy nastal ve dvacátých letech minulého století, kdy se začala používat umělá hnojiva. Výrazně sice zvýšila výnosy, ale málokdo si uvědomoval, že to tak nemůže jít věčně a co to časem přinese, když už pomineme znečištění spodních vod. Období umělého hnojení kulminovalo v 70.—80. letech minulého století, ale doba organických hnojiv se už nevrátila. Nebo jen ojediněle — u moudrých hospodářů.

Půdě rozhodně nepomohl ani nástup těžké mechanizace do polních prací, stejně jako používání herbicidů a insekticidů neprospělo (nejen) půdnímu životu, jenž bez organické hmoty už beztak jen živoří. A to se ještě podařilo scelit mozaiky drobných polí do velkých lánů, upravit krajinu pro velkoplošné hospodaření, odstranit meze, rozptýlenou zeleň a zasakovací pásy a také odvodnit do konce 80. let i ty nejmenší a zdánlivě neužitečné mokřady.

Drobným kamínkem, který dláždil cestu k ještě horšímu stavu, bylo také velkoplošné pěstování plodin, jež půdu málo kryly a spotřebovávaly hodně živin — dříve šlo hlavně o cukrovou řepu, nyní kukuřici. Řádky často vedly po svahu dolů, takže srážková voda odnášela obrovská množství tun té nejúrodnější země do potoků. Koryta se půdou zanášela, takže se snižovala jejich kapacita, a to více, než se předpokládá. Totéž platí samozřejmě i u přehrad. Pro představu: během povodně v roce 1997 proteklo řekou Moravou přes Kroměříž 888 tisíc tun jemných částic, tzv. plavenin.
Dnes se navíc stále častěji začíná prosazovat plošné pěstování plodin na biomasu, velké výnosy potřebují hodně živin a v rychlém koloběhu. Co to může s půdou dělat?

A půdy pod lesními porosty?

Intenzivně se hospodaří také na lesních půdách, a to nejméně dvě století. Po těžbě se většina organické hmoty (tedy dřeva) odváží, zůstává klest, pařezy s kořeny, listí či jehličí, což je ovšem jen malá část toho, co by v půdě mohlo tlít, zlepšovat její strukturu, a tím i schopnost jímat a udržovat vodu. Tento intenzivní proces už proběhl v našich podmínkách nejméně dvakrát, někde i třikrát. Lze se domnívat, že tyto látky půdě nescházejí a že se vlastnosti lesní půdy nehorší? Již staří lesní hospodáři koncem 19. století vyloučili zákonem alespoň hrabání steliva v lesích (rozuměj listí a jehličí) stejně jako pastvu, aby se neochuzovala půda. My jsme už poučenější, přesto však propagujeme štěpkování i toho mála, co po těžbě dřeva (tzv. neužitečně) ještě zůstává v lese ke tlení a alespoň trošku obohacuje půdu o organické látky. A rozsáhlé monokultury smrku a borovice, často pěstované na nevhodných stanovištích, půdu jednostranně vyčerpávají a charakterem svého opadu ji zhoršují. Navíc se jehličí hromadí v silných vrstvách surového humusu, po kterých zvláště prudké srážky sjíždějí jako po koberci. Když jsem to viděl v roce 1988 při povodni na Kozlovském potoce u Luk nad Jihlavou, nevěřil jsem svým očím. Na stráních porostlých smrkovým lesem promáčely vydatné srážky (až 115 milimetrů během hodiny) vrstvu surového humusu jen do hloubky dva až tři centimetry, pod tím bylo sucho. Zbytek vody sklouzl po povrchu, rychle odtekl a zdevastoval pole, silnici i domy. Příkladem podobného neporozumění přírodním zákonitostem je pěstování plantáží rychlerostoucích dřevin, které sice v krátkém časovém období poskytnou velké množství biomasy, ale rychle vyčerpávají a degradují půdu po všech stránkách a se všemi důsledky.

Na špatném stavu půd se podepisuje také těžká technika, byť nepůsobí tak celoplošně jako v zemědělství. Tím, že vytváří hluboké koleje v měkkém terénu, urychluje odtok srážkových vod.
Rovněž na lesních půdách proběhlo dokonalé odvodnění zamokřených ploch i v těch nejvyšších pramenných oblastech, které bývaly přirozeným rezervoárem vody. Tak se stalo například v půli osmdesátých let minulého století v okolí Nového Města na Moravě, kde systémem vystřílených příkopů odvedli vodu z nepůvodních smrkových lesů, jež tam trpěly červenou hnilobou a václavkou. Smrkům to stejně nepomohlo, protože těmto i jiným škůdcům zde nahrává velmi častá námraza a jinovatka lámající vršky smrků, nemluvě o polomech působených silnými větry. Výsledkem však je, že se voda nemá kde hromadit a rychle, bez jakéhokoliv zdržení, odtéká.

Další příčiny povodní

Že zemědělské i lesní půdy trvale ztrácejí schopnost zadržovat vodu, je nejen u nás přehlíženou, neřešenou a důležitou příčinou stále rychlejšího odtoku srážkové vody z krajiny. Velkou měrou tomu napomáhá také stále větší zabetonování lidských sídel a narovnání a regulace toků. Vodu nelze stlačit. Pokud jí nenecháme prostor, vezme si ho sama. Když ji vměstnáme do úzkého koryta, které má spád, zvýšíme její rychlost, a tím i její sílu. Proto tak často dochází k narušení i důkladně opevněných koryt. Pokud není spád velký, voda potřebuje prostor, a když jej nemá, vybřežuje a rozlévá se do okolí. A narazí-li v toku na zúžení koryta (například při průchodu městy) nebo příčné stavby (například jezy), dochází ke zpětnému vzdutí do nečekaných vzdáleností i desítek kilometrů. Při povodni v roce 1997 vzdouvala vysoká hladina Dunaje hladinu Moravy přes osmdesát kilometrů proti jejímu toku. Zpětné vzdutí také způsobilo i větší zaplavení Olomouce, protože nivu Moravy napříč protínal násep železniční trati tvořící hráz s nedostatečnými průtočnými prostory.

Až nápadná četnost povodní v posledních letech je jistě dána také změnou charakteru a průběhu teplot i srážek. A domnívá-li se někdo, že k těmto změnám lidstvo nepřispívá, je to dojemně naivní, neřku-li hloupé. Každý, kdo jen trošičku žije s přírodou a má oči i rozum na svém místě, vnímá, že například odlesněním se zvyšuje výpar ze zemského povrchu a vzniká větší pohyb vzduchu. Totéž platí i naopak. Odlesnění velkých ploch tropických pralesů v Jižní Americe, Africe a jinde má zcela nepochybně vliv na větší pohyb vzduchových vrstev. Ostatně, nemusíme chodit ani tak daleko.

I vznik Novomlýnských nádrží na místě lužních lesů znamenal změnu klimatu pod Pálavou stejně jako zalesnění vátých písků mezi Bzencem a Strážnicí. Stejně tak nemůže zůstat bez odezvy spalování obrovského množství uhlí, ropy či zemního plynu na vytápění nebo v motorech. Změny, které se dříve projevovaly jen lokálně, nyní působí globálně. Vnímáme, že stále více scházejí tzv. zahradnické deště, kdy na jaře či na podzim pršívalo mírně, ovšem i celé týdny. Vše se ale stačilo vsáknout do půdy bez povodní. Nyní však dlouhá období beze srážek střídají přívalové deště, které nedokáže půda pojmout a které rychle odtékají z krajiny.

Technická opatření typu přehrad nebo třeba kapacitních koryt podle mých zkušeností jen vytloukají klín klínem a namísto příčin řeší pouze následky. Stačí, když se na toku nad námi, i když jsme chráněni hrází, ucpe most nebo udělá ledová bariéra a voda hned teče mimo koryto. Vždy se totiž něco nečekaného přihodí, každá povodeň má jinou logiku. Kdo žije v říční nivě, by měl zkrátka počítat s tím, že dříve nebo později může tok vybřežit. V krajinách, kde tradice zůstala neporušena a lidé ještě používali selského rozumu, se do blízkosti řeky nikdo netlačil. Například na bývalé Podkarpatské Rusi nikdy stará zástavba nezasahovala do nivy řeky Tisy. Na Moravě v povodí Vláry sice v její nivě pár domů najdeme, ale na vysokých podezdívkách a s betonovými kvádry od domu k silnici, na které se v případě povodně položí prkna, aby se obyvatelé po nich jako po mostě dostali do bezpečí. S rizikem povodní se naučili žít.

Nevhodná čísla?

Po poslední povodni jsem naivně očekával, že se poučíme, že konečně do postižené krajiny vyrazí týmy expertů a začnou navrhovat opatření. Povodním nezabráníme, ale můžeme ovlivnit jejich velikost i časový průběh tak, aby byl pro nás příznivější. Můžeme změnit styl hospodaření v lesích i na polích, aby byla půda i krajina zdravější a pro nastávající změny podnebí připravenější. Za povodní hraje roli každý centimetr, o který se sníží výše kulminace, a každá hodina, o kterou se zpozdí kulminace jednotlivých toků oproti kulminaci toku hlavního.

Ale tady se asi už dotýkám něčeho jiného. Během své praxe hydrologa jsem se setkal se zpochybňováním námi vyhodnocených kulminací při povodních. Podařilo se nám totiž změřit velikost průtoků, které doposud nikdo nezměřil, nejen kvůli tomu, že takové průtoky jsou vzácné, ale také kvůli náročnosti — musíte být ve správnou chvíli na správném místě, musíte mít štěstí, riskovat drahocenné přístroje i zdraví. Získali jsme tak jakési pevné body, které určují, kolik vody může ve skutečnosti téci koryty či krajinou. Bez těchto dat se otvírá volné pole pro výpočty, modely, fantazie a vlastní potřeby. Hlavní problém spočíval v tom, že námi v terénu naměřené výsledky byly vždy menší, než pravidelně vycházelo vodohospodářům z teoretických výpočtů a modelů, a to bez ohledu na panující režim. Snažili se nás přesvědčit, že jsme měřili špatně nebo že jsme nezměřili všechno. Jinak by přece nebylo možné, aby například tak malé průtoky řeky Moravy zaplavily Uherské Hradiště. Než nastanou povodně, je totiž všechno v pořádku, ochrany měst mají teoreticky zdolat i stoletou vodu. Jenže pak se ukáže, že došlo k zaplavení vodou i třeba výrazně nižší. Škody se počítají na miliardy, případně si povodně vyžádají i lidské životy. V takových okamžicích je málokdo ochoten přiznat, že něco podcenil, špatně spočítal, použil nevhodný model nebo třeba pochybil v předpouštění přehrad. Je snadnější napadnout měření hydrologa, které dokládají, že té vody vlastně tolik nebylo.

Nedělám si však iluze, že se něco změní, i když zřetelně nastává čas placení účtů za všechny prohřešky generací minulých i té současné, a to nejen v případě povodní. Dokonce se mi vtírá myšlenka, zda povodně nejsou přes veškeré způsobené škody vlastně vítané. Proti jejich vzniku preventivně stejně takřka nic neděláme. Asi jsme už ztratili pud sebezáchovy?!

Autor pracoval 35 let jako hydrolog v brněnské pobočce Českého hydrometeorologického ústavu, kde měřil a vyhodnocoval průtoky vod včetně rozsáhlých povodní v letech 1997, 2002, 2006.