Po nás potopa

Na katastrofy takového charakteru nejsme v naší poklidné krajině zvyklí. A jistě si všichni klademe otázku, proč se tak stalo a zda se něco podobného může v blízké době zopakovat. Není pochyb o tom, že k nebývalému rozsahu škod přispělo nerozumné zacházení s krajinou a ignorování přirozených přírodních procesů.

Vodní ekosystémy jsou jednou ze základních složek životního prostředí a jsou patrně jedny z nejvíce postižených negativními vlivy lidské činnosti. Voda je přitom limitujícím faktorem pro existenci člověka a ostatně života na Zemi vůbec. Nejenom její množství, ale i kvalita. Pitnou vodu vyrobit neumíme. Jen pro připomenutí – 97 % vody na naší planetě je voda slaná, zbývající 3 v mokřadech, jezerech, řekách nebo v podzemních zásobárnách. Člověku nejdostupnější voda je v řekách, a přestože je v nich obsaženo údajně jen 0,015 % celkových zásob vody, je nejdůležitějším zdrojem pitné vody. Navzdory tomu v řekách končí nejrůznější odpady.

Povodně do krajiny patří jako součást přirozených procesů. Zdá se však, a nasvědčují tomu i archeologické nálezy, že v poslední době povodně nabývají na síle. Dříve totiž lidé zakládali svá sídla tam, kde by dnes byla zaplavena vodou. Zvětšení rozsahu povodní je způsobeno změnami klimatu a negativními zásahy do krajiny, jako je odlesňovaní, meliorace a regulace řek.

Lidstvo už tisíce let u řek nejen poklidně bydlí, rybaří, pase dobytek a rozvíjí svou kulturu, ale také buduje různé zavlažovací kanály a kanálky. Mnohým systémům vybudovaným s minimální technikou se můžeme jen tiše obdivovat. Protože vodu užívají, neplýtvají s ní a znečišťují ji minimálně.

Alespoň některé z kultur snad chápaly trochu lépe než my, že množství vody je omezené. Abychom si neidealizovali staré časy – už od pradávna lidstvo sní také o obracení koryt řek, budování přehrad a kanálů, zkrátka o projektech, nad kterými by zaplesali ti nejmodernější a nejzarytější vodohospodáři.

Fungování vodních ekosystémů však nezávisí jen na samotné řece. Většinou nejsme zvyklí uvažovat o povodí jako celku. Mokřady chápeme podle definice jako velmi různorodý soubor ekosystémů od mokrých luk, bažinek, tůní, potůčků, řek, jezer, rašelinišť a vůbec všech vodou nasycených ekosystémů (a to buď celoročně, nebo periodicky) až po břehy moří. Podstatná část celosvětové populace žije právě v různých mokřadních oblastech, na březích moří, podél řek a potoků, ale nachází tam i potravu. Asi dvě třetiny ryb, které slouží za potravu lidem, žijí přímo v těchto oblastech nebo aspoň určitou částí svého životního cyklu na těchto oblastech závisí. Na řekách jsou závislé i ryby lovené v mořích. V případě, že se tok řeky přehradí, dojde k zadržení živin, které se původně dostávaly až do moře a dramaticky poklesne množství ryb. Tak tomu bylo například po dostavbě Asuánské přehrady na Nilu.

Mokřady se vyznačují vysokou biodiverzitou – žije v nich asi 12 % všech živočišných druhů. V oblastech jako Amazonie ovšem žije mnoho druhů, které doposud unikají naší pozornosti. Velká část druhů typických pro mokřadní ekosystémy je dnes ohrožena.

Všechny tyto rozmanité ekosystémy spolu komunikují a udržují vodu v krajině. Mokřady fungují i jako filtr čistící vodu. Když řeka teče v betonovém či kamenném kanále, nemůže komunikovat se svým okolím, poklesne hladina spodní vody, takže se může projevit nedostatek vody ve studních. Také poklesne množství živočišných i rostlinných druhů žijících v řece a jejím nejbližším okolí, protože ztratí vhodnou potravu.

Zregulovaná koryta řek zvyšují nebezpečí ničivých povodní. Toky většiny řek (nejen u nás) byly regulací zkráceny a narovnány a v případě zvýšených průtoků díky regulovanému korytu rychlost vody vzrůstá, voda z jednotlivých přítoků se stéká v hlavním korytě a působí větší škody, Za normálních okolností by se rozlévala mimo koryto a do hlavního řečiště by se dostávala postupně. Nehledě na to, že voda nezůstává v krajině a rychle mizí, takže pak vzniká potřeba vodu jímat do nádrží, ale i tak nemusí být dostupná pro vegetaci v dostatečné míře.

Ve Spojených státech byla vypracována zpráva o úbytku různých typů mokřadů. Uvádí se v ní, že od roku 1780 do roku 1980 došlo ke ztrátě 50 % mokřadních ekosystémů. To se projevuje úbytkem rostlinných a živočišných druhů a vysycháním krajiny, které má negativní dopady na přírodní ekosystémy, ale například i na zemědělství.

Nedlouho poté, co voda na našem území opadla, jsme mohli v televizním zpravodajství slyšet, že potřebujeme další přehrady, abychom v budoucnosti zabránili dalším škodám. Nemluví se však o tom, že voda, která je v našich přehradách a vodních dílech, není asi z poloviny vůbec využita. Někdy je to proto, že je příliš daleko od místa, kde by jí bylo třeba, proto, že obsah těžkých kovů nebo DDT vylučuje její použití pro zavlažování, anebo proto, že voda je pro zemědělce příliš drahá a v nových ekonomických podmínkách není rozumné a finančně únosné pokračovat ve starých socialistických plánech na zavlažování tisíců a tisíců hektarů i přesto, že to mnohdy vůbec není nutné. Ostatně, zavlažování polí v celosvětovém měřítku vede k zasolování půdy a tudíž k znehodnocování úrodné zeminy, které má obzvláště ve třetím světě katastrofické následky. S takovými projekty máme zkušenosti přímo z jižní Moravy, kde se plánovalo zavlažování z vodního díla Nové Mlýny asi 25 000 hektarů polí na české i slovenské straně.

Po povodních se také často vyzdvihovala kladná role přehrad, neboť pomohly zadržet obrovské množství vody a zmírnit tak povodeň. Nemluvilo se však o tom, že zmiňované přehrady byly poloprázdné spíše šťastnou shodou okolností. Tak tomu bylo například v případě Nových Mlýnů. K tomu možno uvést snad jen to, že diskuse o smysluplnosti této nádrže, která vypukla pro roce 1989, trvá dodnes. Kampaň za vypuštění třetí novomlýnské nádrže a pokus o obnovení původních mokřadních ekosystémů, iniciovaná skupinou místních obyvatel, vyvrcholila v roce 1991, kdy MŽP rozhodlo, že hladina bude snížena o 85 cm. To ovšem vyžaduje změnu manipulačního řádu a to je úžasně složitá věc, na které se podílí několik institucí neboli velká skupina různých úředníků.

Tento článek píšu v roce 1997. Zatím se jedná vždy jen o dočasné snížení hladiny, které ve skutečnosti poslouží jen pro dobudování ostrůvků pro hnízdění vodního ptactva. Před stavbou přehrady zde existovaly unikátní mokřadní ekosystémy, ve kterých by se ptactvo cítilo nepochybně pohodlněji a hnízdilo by zde zcela přirozeně. Takže z toho selským rozumem vyplývá, že normálně fungující přehrada je plná. Alespoň za současného převládajícího přístupu k funkci vodního díla ze strany vodohospodářů. To znamená, že za normálních okolností nemá volný zásobní prostor, do kterého by mohly být jímány záplavové vody. Taková vypuštěná přehrada se zachovanou hrází, na jejímž dně by se postupně obnovovaly mokřadní louky, lužní lesy a tůňky, by byla schopna zachytit vodu mnohem lépe. Nehledě na to, že třeba právě naše lužní lesy se svým životním cyklem závisí na záplavách, živočichové a rostliny jsou těmto jevům přizpůsobeny a mnohé pro svůj zdárný vývoj střídání záplav a vysychání tůněk přímo potřebují. Ostatně právě ze studie o Nových Mlýnech vyplynulo, že varianta vypuštění a obnovy aspoň části původního ekosystému je ekonomicky nejvýhodnější z několika možných variant. Záplavu běžného rozsahu by pak měly dobře zadržet louky a lužní lesy, tedy systém poldrů, do kterých se voda může přirozeně rozlít, doplněný samozřejmě systémem ochranných hrází. Ochránci přírody si v žádném případě nepřejí nedobrovolné koupání svých spoluobčanů.

Nemůžeme asi tvrdit, že každá přehrada je úplně špatná. Je třeba hledat kompromisy, ale měli bychom velice dobře zvažovat, kdy je tak drastický zásah do krajiny skutečně opodstatněný. Oblíbeným argumentem pro stavbu vodních děl ze strany vodohospodářů je akumulace vody v krajině. Jak už bylo řečeno dříve: voda se sice často kumuluje, ale na místech, kde není dostupná, její kvalita mnohdy není dobrá a její využití je drahé. Přehrada mění výrazně režim řeky, jako je teplota vody, ukládání sedimentů a migrace živočichů. Ve světě existuje asi 38 000 velkých přehrad a nespočet menších nádrží. Obzvláště země třetího světa plánují stavbu mnoha dalších obřích přehrad.

Kromě toho je přehrada v podstatě nebezpečné zařízení. V souvislosti s povodněmi jsme mohli slyšet, že přehrada se nemůže protrhnout, že přehradní hráz je vypočítaná na stoletou vodu a v případě většího množství voda přepadá přes přehradní hráz.

Zahraniční zkušenosti nám také jasně ukazují, že i když se investuje ohromné množství peněz do regulací řeky, stavby hrází a podobně, nelze tímto způsobem omezit škody způsobené povodněmi, protože příroda je mnohdy mocnější, nehledě na velké náklady potřebné na udržování takových zařízení.

Může nám být sice slabou útěchou, že po celém světě lidé bojují s jevy, jako jsou záplavy a už se dost dobře ví, že velkou část těchto problémů si lidé způsobili sami.

Problém povodní je třeba posuzovat komplexně, protože se týká všech, kdo na řece žijí. Během své studijní cesty po USA jsem poznala, že o řece uvažují v souvislosti s celým povodím. Mnohdy to však není jednoduché, protože řeky tečou přes několik států a tudíž spadají do působnosti různých úřadů. Velký rozdíl je také v tom, že rozhodovacích procesů se účastní i obyvatelé. Místní vláda iniciuje sestavení jakýchsi výborů pro řeku, tvořených zástupci jednotlivých okresů a organizovaných s velkým přispěním nevládních ekologů. I přesto, že situace v Americe je poněkud odlišná od situace naší, můžeme se inspirovat kladnými příklady, jako je tato účast místního obyvatelstva na rozhodovacích procesech a vytváření strategie péče o řeky a mokřady. Bylo také zřejmé, že i přes dlouhou historii vodohospodářských úprav na velkých i malých řekách se začínají uskutečňovat programy obnovy původních ekosystémů.

Různé neziskové organizace, ale i federální vláda vykupují pozemky kolem řek a jezer. Nechávají řeky zase zpět meandrovat a poskytují možnost návratu původním druhům. Takže poté, co utratili spoustu peněz za regulaci řek, utrácejí další za návrat k něčemu, co se blíží původnímu stavu. Je však nesporné, že z dlouhodobého hlediska se tato investice vyplatí. A to je myslím důležitá zpráva i pro další plánování a obnovu našich oblastí zničených povodněmi.

I u nás nyní existuje trend pouštět se do revitalizací. Tedy obnov přírodě blízkých ekosystémů. Často ale vidíme, že se na vývoji těchto projektů podílejí stejní lidé, kteří před tím řeky regulovali a odvodňovali louky. Osobně se proto někdy obávám, že se zase jedná o technokratický přístup, jen teď poněkud obrácený.

A co napsat závěrem? Návrat k původním ekosystémům už v mnoha případech není možný. Nejen proto, že taková obnova může trvat doslova stovky let, ale i proto, že v krajině už jaksi nezůstalo místo pro divočinu. Je tomu však opravdu tak? Události letošních prázdnin nás všechny dostatečně přesvědčily, že by bylo lépe postupovat cestou postupné obnovy stability vodních ekosystémů. Je to totiž přímo ukázkový příklad toho, že co je dobré pro přírodu, je dobré i pro člověka, včetně uspokojení jeho nároků na potravu, vodu, ale i rekreaci a estetickou hodnotu krajiny. A tak doufejme, že se podaří prosadit tento stále poněkud nový přístup právě v oblastech postižených povodněmi. A že nám rovněž připomene, že je nutné přírodu respektovat a přizpůsobovat se jejím podmínkám. Opačný postup se dlouhodobě nevyplácí. A ztráty tak vznikající jsou jen obtížně vyčíslitelné a mnohdy nenahraditelné.

Zuzana Štroufová pracuje pro Nadaci lužní krajiny a je konzultantkou nizozemské nadace Milienkontakt OostEuropa.

Prameny:

• Brickhill P., 1954: The Dam Busters. Pan Books Ltd., London.
• Brown L., 1996: State of the World 1996. Earthscan Publications Ltd., London.
• Dugan P.(ed.), 1993: Wetlands in Danger. Mitchell Beazley in association with IUCN, London.
• Nováček P., Mederly P. a kol., 1996: Strategie udržitelného rozvoje. G plus G, Praha.
• Statewide Wetlands Strategies. A Guide to Protecting and managing the Resource. World Wildlife Fund.. Island Press, Washington, D. C., Covelo, California, 1992.