V hlavní roli klimatická krize

26. října 2020 /
foto: Kata Opuntia, www.hadivadlo.cz. Z divadelní hry Naši
V letech 2019 a 2020 se HaDivadlo věnuje klimatické krizi. Čtyřicátá pátá sezona s názvem Zdroje zastřešuje čtyři projekty: Naši — Studie rozhovoru o klimatické krizi, Vnímání, Moby Dick a Sedimenty, diagnózy, wellness. Ačkoli každý jiným způsobem a z jiného úhlu, všechny zpracovávají téma neutěšené éry antropocénu, zdrojů, které rychle docházejí, a především neodbytné otázky: Co s tím můžeme/budeme dělat?

 

Inscenace Naši — Studie rozhovoru o klimatické krizi, na níž se autorsky podílel umělecký šéf HaDivadla Ivan Buraj v týmu s výtvarníkem Pavlem Stercem a filmovým režisérem a scenáristou Bohdanem Karáskem, představuje úvodní slovo zahajující celou sezonu. A tak ji uvádí jevištní rozhovor na hlavní téma. Když autoři uvažovali, jak jej vhodně ztvárnit, došlo jim, že demonstrací a apelů bylo už docela dost, avšak v zobrazování klimatické krize zoufale postrádají intimitu a konkrétnost. V současné době je téměř nemožné nadále vnímat změnu klimatu jako něco, co sice existuje, ale našich vlastních životů se nijak nedotýká. Do intimní zóny každého člověka tato skutečnost nezadržitelně proniká, a pokud se přece jen bráníme tomu její vliv spatřit, zcela jistě je součástí alespoň našich rozhovorů — včetně těch rodinných.

Sonda do názorového spektra

Rodina v tomto případě podle Buraje funguje jako jakýsi model utopického světa, kde lidé především touží, aby se dohodli a rozešli se v dobrém — jak by to ostatně mělo být vždy. Vzhledem ke generačním a jiným rozdílům se sice i v rodinném kruhu setkáváme s názory v příkrém rozporu k těm našim, příbuzenské vazby však poněkud obrušují hrany konfliktů. Touha nebo nutnost se nadále stýkat nás nutí nalézt společnou řeč, nebo se alespoň smířit s nemožností si porozumět a opustit hádku bez hořkých pocitů. To ovšem zdaleka neznamená, že se tím celý proces zjednodušuje.

Na jevišti sledujeme nedělní poobědovou diskusi v rodinném kruhu, která se zprvu zdá vcelku neškodná, postupně ale přeroste v kalamitu výčitek, obviňování a zoufalý pocit nepochopení, jen aby nakonec všechno zachránila společná vzpomínka na vysavač. Divák má v hledišti nejspíš pocit lehkého déjà vu. Ne v tom smyslu, že by mu představení splývalo s jinými, velmi se však podobá každodenní (nebo alespoň víkendové) realitě mnohých z nás.

Míra realističnosti rozhodně není náhodná — text totiž podle Ivana Buraje vznikal až polodokumentárním způsobem. Autoři ze svého okolí vybrali zástupce tří nejvýraznějších názorových táborů, jejichž společný moderovaný rozhovor poté zaznamenali. Střetli se tak lidé spatřující řešení klimatické krize především v technologiích (v inscenaci reprezentováni příslušníky střední generace), jejich protipól zastávající spíše nerůstový přístup (nejmladší generace) a lidé mající zkušenost s minulým režimem, kterým představa jakýchkoli omezení, byť potřebných, evokuje návrat k totalitě. Se vzniklým záznamem poté autoři dál kreativně pracovali. Výsledkem je působivý obraz každodennosti, kde nic včetně scény jako vystřižené ze skutečného bytu příliš nevyčnívá a nic není násilně podstrkováno. Účinek se ale přesto nenuceně dostaví — dostáváme vzácnou příležitost pozorovat na jevišti téměř sami sebe a své blízké a zamyslet se nad tím, jestli své rozhovory skutečně vedeme tak, jak bychom rádi.

Z divadelní hry Naši, foto: Kata Opuntia, www.hadivadlo.cz.

Naučit se vnímat a nedělat nic

Rozhovorem o klimatické krizi sezona započala, inscenace Vnímání pak představuje jakési volné pokračování diskuse. Naši se značně přiblížili každodennosti a přes jasnou naléhavou zprávu příliš nešokovali. Druhý autorský příspěvek Ivana Buraje a kolektivu v pokračující spolupráci s Bohdanem Karáskem naopak klidné vody víří, jak se dá. Na scéně sledujeme postavu Herce, který se rozhodl na dobu neurčitou opustit svět produkce a produktivity a uzavřít se ve své hlavě — a mezi stěnami svého pokoje. Scénická introspektivní esej našla inspiraci v románu Koupelna Jeana-Philippa Toussainta a cituje z textů Georgese Pereca Muž, který spí a Lászla Krasznahorkaie Od severu hora Od jihu jezero Od západu cesty Od východu řeka. Zatímco v předchozí hře promlouvaly různé názorové skupiny, projekt Vnímání se zamýšlí především nad nerůstem, zároveň ale také nad herectvím a uměním jako takovým.

Hlavní postava je hercem ve hře i v realitě, a tedy zároveň hraje a prožívá svůj volný čas ve vlastním domově, čímž autoři upozorňují na nutnost redefinice hranice mezi prací a volným časem. Na scéně se ale navíc mnohdy vůbec nic neděje, hlavní postava jako by byla občas spíše rovna nábytku, zařízení pokoje, nemáme důvod věnovat jí větší pozornost. Když se člověk na jevišti poněkolikáté převalí ve své posteli nebo zase a znovu vyhlíží z okna, z hlediště je cítit netrpělivost. Začne se konečně něco dít?! My jsme se přišli podívat na představení! Tohle že má být umění? Přesně tohle nastavení se však autoři snaží nabourat. Copak musí stále probíhat nějaká akce? Co kdybychom všichni, včetně herce, na kterého se díváme, občas zkrátka jen byli a nedělali nic?

Epizodami nečinnosti prostupují citáty ze zmíněných knih, ke kterým se později přidávají zvukové efekty a světlo, až se celá scéna melancholickému rozjímání na hony vzdálí. Chvílemi je sál tak rozezvučen, že si divák, před jehož očima se navíc odehrává výjev jako z jiného světa doprovázený agresivně blikajícím světlem, téměř přeje být kdekoli jinde. Jaká je to pak ale úleva, když znovu přijde ticho a nečinnost! Vnímání nás svým způsobem učí začít si ubírání prvků, pomalosti a absence podnětů vážit. Je sice pravda, že by představení slušel poněkud údernější závěr, na druhou stranu lze však v postupném rozplynutí scény spatřovat další příspěvek k diskusi o divadelním umění.

Z divadelní hry Naši, foto: Kata Opuntia, www.hadivadlo.cz.

Adaptovat se na krizi

Kvůli koronavirové krizi se mnohá představení HaDivadla odložila a sezona Zdroje se přelévá do sezony následující. To ale znamená, že je stále možné inscenace zhlédnout. Moby Dick, symbolický most mezi oběma po sobě jdoucími cykly, se své premiéry dočká na začátku listopadu. Ostatně ani v sezoně Adaptace, která na Zdroje navazuje, HaDivadlo téma krize zcela neopouští. Vedle té klimatické se nyní ovšem chce zamýšlet i nad tou spojenou s nemocí COVID-19, jelikož tvůrci HaDivadla obě vnímají ve vzájemné logické souvislosti. Přežijeme nutnou adaptaci na nové podmínky ve zdraví?

Zdá se, že nyní, kdy se už dostatečně vyjádřila věda, přechází „povinnost“ přispět k diskusi i na kulturu. Ta má možnost nejen zasáhnout svým sdělením větší množství lidí, ale i promluvit mnohem empatičtěji a srozumitelněji. A skutečně promlouvá — i vně HaDivadla. Například hlavním tématem letošního ročníku Noci divadel, akce, jež každoročně přibližuje divákům českou divadelní scénu, bude udržitelnost. Téma navíc dostává s pandemií koronaviru nový rozměr — pořadatelé upozorňují, že environmentálně příznivější provoz divadel bývá často levnější, což by mohla být jedna z cest, jak divadlům pomoci přečkat nynější těžké časy. Nezbývá než doufat, že hlas vědy i kultury vyslyšíme.

Kontakt: adelafisch@seznam.cz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2021 vyjde v 2. polovině dubna.