Chemické ekologické divadlo

17. prosince 2019 /
foto: chemickedivadlo.cz
Z dlouhodobé spolupráce dramaturga a režiséra Vojtěcha Bárty a scénografky Jany Hauskrechtové postupem času vykrystalizovalo Chemické divadlo — profesionální divadelní soubor, který dle vlastních slov usiluje zejména o hledání nových forem divadla poezie. Ve svých experimentálních představeních velmi neotřelým způsobem reflektuje environmentální problémy nebo krizi společnosti, civilizace, kultury či umění.

Domovskou scénou je Chemickému divadlu už po několik let znovuotevřené kulturní centrum Venuše ve Švehlovce, jedna z nejmladších platforem pro autorské a nezávislé divadlo, nacházející se v Praze kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad. Soubor však Venušin překrásný historický sál ve stylu art deco čas od času rád opouští a cestuje za hranice Prahy, České republiky nebo i za hranice tradičních divadelních prostor. Chemické divadlo vstoupilo na scénu v červnu roku 2014 čtením z tibetské poezie ve vršovické open-air galerii ProLuka a od té doby si i nadále užívá experimentování na hranicích divadla, literatury a výtvarného umění.

Toto seskupení — jak o sobě samo píše na webových stránkách — jde „až na dřeň“ v tom nejhlubším slova smyslu. Představení Chemického divadla rozhodně nejsou oddychovou večerní zábavou a výletem za kulturou, přestože se při nich lze i od srdce zasmát, a pravděpodobně k tomu také dojde. Soubor se snaží (a i pokud to není snaha vědomá, účinek zůstává stejný) každého diváka a divačku donutit, aby v sobě našli odpovědi na otázky, které si snad nikdy nepoložili a které zpochybňují způsob, jakým žijeme své životy.

Vidět Neapol a zemřít

Chemické divadlo v minulosti uvedlo například představení Do Tmy na motivy stejnojmenného románu Anny Bolavé, konceptuální komentář ke knize Vegetariánka od jihokorejské autorky Han Kang s názvem Pytel na odpadky, (v šoku) ten černý pytel na odpadky nebo Zlaté město věnované Praze. Zatím poslední projekt souboru nese název gomora ekocida. Celkem tři říjnová představení této inscenace slavnostně zakončila letošní divadelní sezonu karlínské Invalidovny. Tato rozlehlá barokní stavba, jedna z vůbec nejpozoruhodnějších pražských historických budov, která v minulosti sloužila jako ubytovna pro válečné vysloužilce (pobýval v ní například významný český fotograf Josef Sudek, poté co v první světové válce přišel o pravou ruku), několik posledních let zeje prázdnotou a pomalu chátrá. Díky sdružení Iniciativa pro Invalidovnu se však letos od května do listopadu proměnila v kulturní a společenské centrum. To Chemickému divadlu a jeho lásce k netradičním divadelním prostorám a snaze o angažovanost hrálo do karet, nehledě na to, že chodba Invalidovny (při této příležitosti ozdobená toitoikami) jako by byla pro gomoru ekocidu přímo stvořená (i když to samozřejmě bylo naopak).

Hra Zkáza Tenočtitlánu, foto: Isaac Sibecas.

Scénář gomory ekocidy vznikl podle textů Roberta Saviana, italského novináře a spisovatele, jehož kniha Gomora z roku 2006 podává svědectví o nekalých praktikách současné neapolské mafie, která má stále na svědomí zarážející množství vražd a ve velkém obchoduje s drogami. Také ale nelegálně manipuluje s průmyslovými odpady a jedy, což tvoří velkou část jejích příjmů a způsobuje nejen v Neapoli závažné environmentální problémy. Autoři Vojtěch Bárta a Ondřej Novotný vytvořili z gomory ekocidy neuvěřitelně barevný, chaotický a geniální protest proti mafii, kapitalismu a snad proti všemu špatnému na tomto světě, při kterém je divák spíš náhodným kolemjdoucím a svědkem okolních událostí.

Tváří tvář antropocénu

Jedním ze základních stavebních kamenů Chemického divadla je umělecký vedoucí souboru, nedostudovaný geolog Vojtěch Bárta, v současnosti působící jako režisér, dramaturg, herec a autor divadelních inscenací. Sám nebo ve spolupráci s dalšími autory tvoří i pro jiné scény, témat typických pro Chemické divadlo se víceméně stále drží. Už několikrát navázal spolupráci s dramaturgem brněnského HaDivadla Matějem Nytrou, díky čemuž vzniklo například představení s názvem K antropocénu, uváděné v HaDivadle od března do září letošního roku. Tvůrci sami ho označili za autorskou „demenci“ o krizi ekologie a umění.

Hra Na slepičím zámku, foto: Jakub Machal.

Inscenace je pojata jako site-specific (navržena pro realizaci v konkrétním prostoru) a scénograf Matěj Sýkora pro ni využil schodiště a foyer divadla, kterým diváci obvykle pouze procházejí do hlavního sálu. Už to člověka velmi efektivně zasáhne, protože nesedí v hledišti, ale nachází se přímo ve víru dění. Čeká na něj setkání s prapodivnými bytostmi z roku 2050, jakýmsi krychlovitým člověko-strojem (ztvárněným Janem Lepšíkem) a šíleným „moderním divochem“ (v podání Jiřího Svobody). Celé představení je sledem zábavných, ale hrůzostrašných imaginativních obrazů světa, jaký možná bude a do jakého se rozhodně probudit nechceme. Postavy hovoří pochroumanou řečí budoucnosti (buď jako zasekaný počítač v případě člověko-stroje, nebo velmi zběsile a ztřeštěně, když promlouvá — či spíše hlaholí — divoch) a nutí diváka doufat, že nic podobného už nikdy nezažije.

Kdo nepracuje, nejí — kdo pracuje, nežije

Jeden z posledních scenáristických počinů Vojtěcha Bárty nese prostý titul Věci. Uvedení inscenace v režii Evy Rysové podle stejnojmenného debutu Georgese Pereca připravilo tento podzim pražské A studio Rubín. Stěžejní téma hry představuje konzum a závislost na věcech, do jejichž spárů se nechal chytit i čerstvý mladý pár v podání Jana Grundmana a Julie Goetzové. Oba ze všeho nejvíc touží po tom, aby měli dostatek peněz na uspokojení všech svých materiálních tužeb. V malinkém bytečku, který se s každým novým kusem hmotného „štěstí“ víc a víc podobá vězení, sní o životě jako z luxusních časopisů. Postupem času a s plným zapojením do vyčerpávajícího pracovního i společenského života přichází procitnutí a touha po změně, a tak se přestěhují na venkov. Ani tam však nástrahám konzumní společnosti neuniknou, počasí jim nepřeje a idea o návratu k přírodě zůstává nenaplněna. Pár, nyní už ve středních letech, se ocitá ve slepé uličce a — stejně jako postavy z románové předlohy — nakonec se spokojuje s pohodlným mainstreamovým životem městské střední třídy.

Chemické divadlo je divadlem životným, angažovaným a environmentálním. Se stále se prohlubující ekologickou krizí se potřeba zodpovědnosti k životnímu prostředí promítá víc a víc i do zdánlivě zcela mimo stojících oblastí, jako je třeba právě sféra divadelní. Mnohé divadelní soubory se snaží nejen apelovat na nutnost udržitelnějšího způsobu života prostřednictvím námětů svých inscenací, ale i provozovat divadlo ekologicky šetrněji. O to usiluje i Chemické divadlo, přestože Vojtěch Bárta přiznává, že má v tomto ohledu stále černé svědomí. Upozorňuje zároveň na to, že největší podíl na ekologické stopě divadla má třeba způsob vytápění sálů či svícení, a s tím soubor příliš nenadělá.

Možná že diváky podobných představení, jako jsou ta Vojtěcha Bárty, tvoří stále především lidé již zasvěcení. I pro ně má ale taková tvorba obrovský smysl — i kdyby jen v tom, že na chvíli naleznou pocit porozumění.

Kontakt: adelafisch@seznam.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2020 vyjde v 2. polovině října.