Kokořínsko: poklidné soužití s vlky?

27. dubna 2022 /
foto: AOPK ČR. Vlčí mládě vyvedené v Máchově kraji, 2016.
O konfliktech mezi vlky a lidmi se píše dobře, co se ale děje v oblastech, odkud o žádných vyhrocených konfliktech s vlkem není slyšet? Pro odpovědi jsem se vypravil na Kokořínsko.

 

Návrat vlka na naše území, po téměř sto letech od jeho vyhubení, byl pro lidi se vztahem k přírodě důvodem k radosti. Jako vrcholový predátor má v přírodě své důležité místo. S vlkem se ale nesporně objevily také nové výzvy pro chovatele zvířat. Ti mohli mít z návratu šelmy pochopitelné obavy. Navíc dalším, kdo s návratem vlka nepočítal, byly zákony. A tak chvíli trvalo, než stát vytvořil systém podpory a pravidel, jenž by umožnil tuto vzácnou šelmu chránit a zároveň podpořil zemědělce, kteří nově musejí investovat do zabezpečení stád, nebo kterým dokonce vlk zardousí zvířata. Dnes už jsou pravidla nastavena jasně, i když stále mají své mouchy.

Vedle pochopitelné nejistoty chovatelů a snahy najít funkční řešení dorazily záhy také „protivlčí nálady“. Rozhodně ne nálady celospolečenské, ale odpor vůči vracející se šelmě převládal v určitých skupinách, kterým se více či méně dařilo tento postoj předávat dál.

V Beskydech za těmito náladami stáli hlavně někteří myslivci, vedoucí proti vlkům pytláckou gerilovou válku. Vlk je zkrátka škodná v revíru, ekosystém neekosystém. (Podrobněji to Sedmé generaci popisoval Ludvík Kunc v čísle 12/2004, pozn. red.) Kvůli ilegálnímu lovu trvalo celých dvacet let, než se zde v roce 2016 stabilně uchytila první vlčí smečka.

Největšímu odporu ale zřejmě čelí vlk na Broumovsku. Vlk tu, slovy novinových titulků, týrá hospodářská zvířata a terorizuje místní obce. Zapalují se tu vatry proti vlkům, píšou petice a podávají žaloby na stát, aby umožnil odstřel. V roce 2017 dokonce několik desítek agresivních odpůrců vlků vtrhlo v Polici nad Metují na ochranářské školení.

A právě zprávy z Broumovska tvoří významnou část mediálního obrazu soužití s vlkem. Při jejich sledování se může zdát, že konflikt je nevyhnutelný. Buď člověk, nebo vlk. Dá se ale místní situace zobecnit? Je broumovská situace normou, nebo výjimkou?

O problémech se nejsnáze píše. Je ale možné, že mimo pomyslný záběr kamery upřené na broumovské nesnáze se skrývá řada oblastí, kde je soužití vlků a lidí nekonfliktní? Pojďme se vypravit do další vlčí oblasti, na Kokořínsko, odkud o žádných vyhrocených konfliktech s vlkem slyšet není.

V lesích pod Bezdězem

Hrad Bezděz se tyčí vysoko nad chráněnou krajinnou oblastí Kokořínsko a nejde ho přehlédnout snad z žádného směru. Pod ním se rozpíná hustě zalesněná krajina, do které se vlk vrátil před necelými osmi lety. Podle informací CHKO se zde stabilně vyskytuje jedna vlčí smečka (čtyři až šest jedinců) a v posledních letech také jeden samostatný vlk.

K napadení ovcí či koz vlky tu čas od času dochází také. V roce 2020 bylo nahlášeno a správou chráněné krajinné oblasti potvrzeno šest napadení hospodářských zvířat vlkem. Zabito během nich bylo jedenáct chovaných zvířat. V loňském roce byl pak potvrzen jeden hlášený útok, při kterém vlk strhl jednu kozu. Kvůli přítomnosti vlka musejí chovatelé také svá zvířata důsledněji zabezpečit. Odpor proti vlkům ale z Kokořínska moc slyšet není. Zkrátka nic nenasvědčuje tomu, že by se tu hrálo podle broumovského scénáře.

Výhled na hrad Bezděz z Nosálova – CHKO Kokořínsko. Foto: Marek Soška.

Zpravodajské titulky ale nemusejí vždy odrážet skutečnou situaci. Proto se vydávám přímo do regionu, abych se potkal s místními. Ze Mšena, malého města přímo na hranici chráněné krajinné oblasti, vyrazím malým regionálním autobusem hlouběji do oblasti. „Slyšel jsem o těch pozorováních, je to spíš taková rarita,“ odpovídá mi asi třicetiletý muž se zarostlou tváří, jediný další cestující, když se ho ptám na vlky. „Ale mě se to nijak netýká, pro člověka nebezpeční nejsou, ne?“ dodává ještě, než se rozloučí a vystoupí v drobné vesnici Lobeč. Já pokračuji do podobně velkého Nosálova. Kousek od obecního úřadu potkávám dceru místní starostky na vycházce se svou asi pětiletou dcerkou. Z vlků strach nemá a jejich návrat vnímá jako okrajové téma, pro sebe i pro obec. Shodli by se na tom ale s místními chovateli? Jak vidí situaci oni?

Mezi vlky a chovateli

Z návsi odbočuji nezpevněnou cestou naproti staré škole, až dojdu k dřevěné bráně s cedulí Rodinná farma. „My vlka vnímáme špatně,“ netají se Robert Parus, který se svou ženou Lenkou farmu vlastní. Na Kokořínsku hospodaří sedmý rok. Mají ovce a kozy, dohromady s jehňaty přes sto jedinců. Chovají je na maso i mléko, které zpracovávají ve vlastní mlékárně. Na dalším pozemku pak mají také krůty a brojlery. Vlci pro ně představují hlavně náklady navíc.

„Kvůli vlkovi musíme platit sezónně člověka — baču, který nám ovce hlídá. Trochu s těmi ovcemi i kočujeme a na noc je máme zahnané do košárů u maringotky. Díky tomu nám žádné ovce vlk nezabil. Ale dvakrát nám do ovcí uhodil a museli jsme ho zahnat petardami,“ vysvětluje Parus, co pro ně přítomnost vlka v praxi znamená. „Funguje to, ale někdo to musí zaplatit,“ dodává.

Jako hlavní problém Parusovi ale nevnímají samotného vlka. Koexistenci s ním si představit dokážou. Nejvíce jim vadí nastavení dotací, jež podle jejich slov neumožňuje menším chovatelům dosáhnout na finance k zabezpečení zvířat nebo z části proplatit pracovní sílu, kterou kvůli nim zaměstnávají. „Pokud by byly podmínky nastaveny slušně a s ohledem na drobné farmáře, tak vlka jako takový problém ani nevnímáme,“ vysvětluje pan Robert nad hrnkem horkého čaje. Vadí jim také velká porce složité administrativy, která by je u podobných žádostí čekala. Kvůli přílišnému papírování přestali před pár lety také hospodařit pod hlavičkou ekologického zemědělství. Navíc mají pocit, že jsou z diskuse o nastavování legislativních podmínek vyloučeni a všechno se rozhoduje někde ve městech — o nich bez nich.

I když vlka nevítají, diskusi o něm nevnímají v regionu jako vyhrocenou. „Tady to není jako na Broumovsku,“ souhlasí.

Vlci na Kokořínsko jednoznačně patří…

V Nosálově chová zvířata také Jana Frundl se svým mužem, a tak zamířím i za nimi. U branky oprýskané roubenky na mě čeká jejich dcera, šestiletá Zorka. Vede mě dolů cestičkou za domem na pozemky, kde mají zvířata, a s nadšením mi je ukazuje. Zde se zdravím s paní Janou, která právě hází seno kravám a doplňuje vodu kozám.

Vystudovala ochranu přírody a dříve pracovala ve správě místní chráněné krajinné oblasti a v Agentuře ochrany přírody a krajiny, ale to bylo ještě před návratem vlků na Kokořínsko. Do Nosálova se přistěhovala před deseti lety a pořídila si zvířata. „Začínala jsem s ovcemi a drůbeží, teď chováme spíš kozy. Dnes jich máme asi dvacet pět a čtyři krávy. Obojí hlavně na mléko,“ popisuje. Čerstvě má schválený provoz sýrárny, která — jak doufá — ji brzy bude živit.

Rodinná farma Parusovi – Nosálov. Foto: Marek Soška.

Návrat vlků na Kokořínsko negativně nevnímá. „Jasně že je to pro mě nějaké riziko, ale já si myslím, že mám zvířata zajištěná dobře,“ říká. Pozemky, na kterých se pasou, má ohraničené robustním, přes metr a půl vysokým oplocením. „Vlk do zdejší krajiny jednoznačně patří, to je beze sporu,“ doplňuje. Soužití s navrátivší se šelmou na Kokořínsku vnímá jako poklidné. Sama s napadením zvířat vlkem zkušenost nemá. Zná také další drobné chovatele v okolí a o tom, že by někdo z nich přišel kvůli vlkovi o zvíře, neví.

Informací, jak zabezpečit zvířata, je podle ní dostatek. Spokojená je i s komunikací s institucemi a chválí si spolupráci s Hnutím DUHA, které jí pomohlo zajistit ohrady proti vlkům. S manželi Parusovými pak souhlasí v tom, že by drobným farmářům pomohlo zjednodušení žádostí o dotace a snížení minimální částky, o kterou lze žádat.

… jen člověk jim odvykl

Části místních obyvatel, kterou chov zvířat neživí, je vlk lhostejný. Další ho vnímají jako jasnou součást zdejší přírody. „Vlci do místní krajiny patří, jen člověk jim odvykl. Zvykl si, že je všechno jeho,“ říká asi padesátiletý muž v maskáčích s šedivými vlasy, kterého potkávám cestou do Oken — obce položené pět kilometrů severně od Nosálova. Má na pozemku za domem asi deset ovcí, ke spásání trávy a ze zájmu o chovatelství. „Jednou nám v noci něco ovci zabilo. Mohl to být vlk, ale i zatoulaný pes, to nevím. Žena je nechala na noc venku, to už teď neděláme,“ vzpomíná.

V Oknech vyrážím podél železniční trati a za obcí uhýbám do borového lesa. Odtud pokračuji úzkou stezkou mezi borůvčím ještě necelý kilometr, než se přede mnou objeví dvě osamocené hájovny. Bydlí tu čtyřicátník Zdenek Myška a jeho žena, ředitelka školy. I oni návrat vlka do přírody vítají.

Přestože žijí doslova uprostřed lesa, na vlastní oči tu vlka nikdy neviděli. Našli ale nedaleko v lese stržené zvíře, podle lesníků vlčí kořist. „Vlk do přírody zkrátka patří, byl tu ještě před námi. Měli bychom vůči němu být ohleduplní,“ vysvětluje svůj postoj pan Myška. Chápe, že chovatelé mohou mít obavy, avšak soužití s vlkem vnímá jako nekonfliktní. „Nevím o tom, že by se tu proti vlkovi někdo nějak angažoval,“ doplňuje.

Soužití s vlky si na rozdíl od nich nedovede za žádných okolností představit nosálovský myslivec Miloš Stejskal. Vadí mu zejména jejich negativní vliv na lovnou zvěř. „Nejvíc to odnáší srnčí, ty jsou teritoriální a neutečou, mufloni všichni utekli. Navíc kvalita zvěře jde dolů, jsou horší trofeje,“ vysvětluje. „Nám vlci z hlediska myslivosti škodí.“ S regulací zvěře prý vlk nepomůže, protože zvířata jsou kvůli jeho přítomnosti plašší a je těžší je lovit. „Do české krajiny v žádném případě vlk nepatří. Ten patří do oblastí, jako je Yellowstone,“ říká rozhořčeně.

Místní lesník, asi pětadvacetiletý Štěpán Adam, ale s tímto pohledem rozhodně nesouhlasí. „Zdejší krajina mi přijde natolik pestrá a členitá, že se tu i pro vlky najde místo. Přírodu a ekosystémy je třeba vnímat jako celek a neomezovat se jen na krátké časové horizonty. Z ekologického hlediska rozhodně není přítomnost vlka na škodu, a naopak může mít velmi dobrý vliv na populace zvěře,“ vysvětluje.

Myslivec Stejskal navíc nevěří, že se tu vlci rozšířili přirozeně. „Těžko přišli z Lužice, jak se tvrdí. Přijeli na čtyřech kolech,“ říká. Podobné pochybnosti má i farmář Parus. Vlčí populace v kokořínské oblasti pochází podle genetických testů z německé Lužice. Vlci odtud, navzdory pochybnostem některých místních, dorazili po vlastních. Na českém území k pokusu o reintrodukci vlka nikdy nikde nedošlo — na rozdíl například od rysa, jehož sedmnáct jedinců vypustili ochranáři v osmdesátých letech minulého století na Šumavě (viz článek Šumava společným domovem? v 7.G 3/2018).

To ale nebrání, aby se takové dezinformace šířily a byly využívány v argumentaci proti ochraně šelmy. „Nějakou dobu po návratu vlka začaly přibývat zavádějící zprávy, že jde o jedince odchované v zajetí a vypuštěné ochranáři. Čemuž podle některých nahrávalo i to, že ve stejném roce, kdy zde byla potvrzena reprodukce vlků, se chráněná krajinná oblast Kokořínsko rozšířila o Máchův kraj,“ vzpomíná Barbora Černá z Hnutí DUHA, které se ochraně šelem věnuje. Právě Hnutí DUHA, stejně jako Agentura ochrany přírody a krajiny a správa chráněné krajinné oblasti, se dlouhodobě věnuje také osvětě a snaží se mylné informace uvádět na pravou míru.

Chovatelka Jana Frundl s vlkem problém nemá. Foto: Marek Soška.

Poklidné soužití v mezích možností

Vypadá to, že soužití člověka a vlka je na Kokořínsku opravdu vcelku poklidné. I tady sice žijí chovatelé, kteří z vlka nadšení nejsou, ale situace se nezdá ani vzdáleně podobná té z Broumovska. Místním jsou vlci často lhostejní a lidi se vztahem k přírodě jejich návrat nezřídka těší. Nespokojena je část myslivců, nic jiného se snad ani nedá očekávat, ovšem nijak aktivně proti vlkům nevystupují.

O bezkonfliktních oblastech se ale nepíše a netočí tak vděčně jako o vatrách proti vlkům a o dalším angažmá jejich odpůrců na Broumovsku. Proto o poklidných případech soužití tak často neuslyšíme, i když by o pozornost stály více než exhibicionismus broumovského chovatele Jana Šefce.

V čem je tedy situace na Kokořínsku jiná než na Broumovsku? Půjde zřejmě o více faktorů. Roli jistě hraje menší počet chovaných koz a ovcí a celkově značně menší množství vlkem stržených hospodářských zvířat. Významná bude ale také absence velkochovatelů s tisíci ovcí či koz. Ti na severu patří mezi hlavní podněcovatele odporu, přestože na dotace pro zabezpečení zvířat na rozdíl od malých chovatelů dosáhnou bez obtíží.

Problém s vlky je totiž zřejmě dvojí: část chovatelů řeší primárně praktické problémy, které jim vlk jistě může způsobit, zejména špatně dostupné dotace na oplocení, náklady navíc a náročnou byrokracii. Na Broumovsku ale existuje zřejmě i druhá, hlasitější skupina, pro niž je vlk především téma politické. Téma identity, přesvědčení — ať už toho, že s vlkem žít nelze za žádných okolností, tak širšího politického odporu k Evropské unii či nedůvěře v instituce.

Navzdory časté medializaci konfliktních situací zkušenost Kokořínska dokládá, že soužití vlků a lidí nemusí být až tak problematické. A těchto pozitivních příkladů může být víc, než bychom čekali. A máme-li se zaměřovat na problémy, soustřeďme se na ty praktické, s nimiž se řada chovatelů skutečně potýká a které potřebují bezodkladná řešení.

Autor studuje environmentální studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Kontakt: soskamar@seznam.cz.

Dotace na prevenci škod

Prostředky z dotačního programu Prevence škod způsobených vlkem lze čerpat na pořízení elektrického oplocení, přesouvatelných košárů (ohrad) nebo pasteveckých psů. Čerpaná částka přitom musí být nejméně sto tisíc korun, horní strop stanoven není. Žadatel o dotaci si musí investici předfinancovat, tedy všechno zaplatit a poté žádat o zpětné proplacení. Vysoká minimální částka v kombinaci s nutností vlastní investice a složitým postupem podání je zřejmě častým důvodem, proč menší chovatelé dotační výzvy nevyužijí.

Článek podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

4 komentáře: “Kokořínsko: poklidné soužití s vlky?”

  1. Jaroslav Havel napsal:

    Trapne srovnani dvou vlcich oblasti o temer totozne rozloze, jen s malym rozdilem v poctu smecek a jejich clenu. CHKO Kokořínsko – 1 smečka 4-6 jedinců, rozloha 410 km². CHKO Broumovsko – 3 smečky cca 14 jedinců, rozloha 430km². Jednoduche pocty pomoci natvrdlych dat. Ale je potreba jeste pripocist ten “raz krajiny”.

  2. Anna Řezníčková napsal:

    Když vám to srovnání přijde trapné, pojďme se podívat do hloubky na váš argument: Kokořínsko – snad jediná opravdu vnitrozemská smečka pohybující se pouze na území ČR, podle dat z monitoringu. Broumovsko – tři smečky, pohybující se všechny na hranicích s Polskem a tudíž využívající i polské území. Rozloha pouze CHKO Broumovsko je v tomto případě irelevantní pro srovnávání.

  3. Jaroslav Havel napsal:

    Chytra ( nebo? ). A tak se nad tim teda zamyslete do hloubky, kdyz maji k dispozici jeste vetsi uzemi a presto delaji na Broumovsku takove skody. Jak je to mozne? Jiste mate informace o skodach i z Polske strany, jake jsou? jake jsou letos u nas nevime, protoze AOPKa ( kdo je zodpovedny za reporty o skodach?!! ) ma asi lidi po dovolenych, posledni report je z brezna 2022 a mame pulku cervna! Prestante se tam flakat. Chtel jsem po AOPKa kompletni data o utocich bez GDPR udaju, no velitel me odpalkoval s tim, ze tam nestihate a ze odmazat tyto udaje by bylo vlastne vytvoreni nove informace a na to nemam narok. Sikulka. A na dalsi vyzvu uz nereagoval. Asi moc prace. Trosku kasleme na zakony a vyhlasky, jak typicke.

    Fakt, ze nam tady skodi prebehlici neovlivni ani podle vas irelevantni srovnani rozloh obou CHKO.

  4. Jaroslav Havel napsal:

    Tak oprava, vy jste duhova :))) Tim hur.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2022 vychází v 2. polovině prosince.