Jsem Bůh, abych rozhodoval o tom, kdo bude žít, a kdo ne? Aneb vlk se vrací…

28. dubna 2021 /
foto: Thomas Bonomet
Jsem praktikující zemědělec, hospodařím s rodinou na čtyřiceti hektarech pastvin v pod-hůří Jeseníků. Chováme 120 dojných ovcí plemene lacaune a z jejich mléka vyrábíme sýr. Je to náš hlavní zdroj příjmů. A je jen otázkou času, kdy se objeví vlci i tady.

Stavy spárkaté zvěře a divokých prasat se za posledních padesát let zmnohonásobi­ly. Exotická expanzivní zvěř jako jelen sika, muflon a daněk se kříží nejen s původními druhy, například s jelenem evropským, ale i s domácími ovcemi. Tato zvěř ničí les a zpomaluje jeho obnovu. Divočáci nám přerývají pastviny a každoroční obnova travních porostů je nereálná. Snižování sta­vů této zvěře lovem se nedaří. Jsem členem mysliveckého spolku a ze zkušeností jsem nabyl přesvědčení, že myslivci mají zájem pouze o uspokojení své lovecké vášně. Statistická čísla jasně dokazují, že této zvěře přibývá. Samozřejmě že hlavní příči­nou je průmyslový způsob hospodaření na velkoplošných polích, kdy plus mínus 16 procent zemědělských subjektů hospodaří na 60 procentech půdy. Jedna bioplynová stanice sežere 300 hektarů půdy, jedna havárie zabije čtyřicet kilometrů Bečvy, jeden druh brouka sežere smrkové monokultury.

Počítejme společně. Vlk sežere: X kilogramů masa denně krát 365 dní, polovinu tvoří spárkatá zvěř, 15 procent divočáci, jedno procento domácí zvířata. Výsledek? Kolik je to kusů zvířat? Na celkem sto kilometrech čtverečních vlčího teritoria smečka ročně konzumovala: 72 jelenů, 16 srnců a 31 divokých prasat. Vlčí teritorium má vždy minimálně 200—300 kilometrů čtverečních.

Nebo vyjádřeno jinými čísly — vlčí smečka o čtyřech až pěti vlcích uloví kořist v průměru každý druhý den. Podle toho, jak je kořist velká, se pochopitelně liší čas, který u kořisti stráví. Smečka ulovila jelena v průměru jednou za 3,2 dne, prase jednou za 6,8 dne, menší kořist typu zajíc nebo liška jednou za měsíc, srnce jednou za 44 dnů.

Kromě kokořínské smečky jsou všichni vlci přeshraniční, čili jich tu máme jen polo­vinu. Kolik hektarů pastvin rozryje a zničí jedno divoké prase? Kolik stromků sežere, okouše a zničí jeden kus spárkaté zvěře za rok? V penězích… Jde přece o prachy, ne? Nebo o moc a vládu nad přírodou? Podle mne je vlk v plusu. Užitečné zvíře.

Chovatelka ovcí Monika Menčíková vybojovala vysokou náhradu za zabitou ovci. Vděčíme za to soukromé chovatelce, a ne profesní ovčácké organizaci, která pouze rozdmýchává hysterii proti vlkům. Konstruktivní snaha o nalezení kompromi­su by se hodila spíše.

Ploty proti vlkům existují. Kdo z vás je viděl? Mluvili jste s někým, kdo je používá nebo umí stavět? Kolika řečmi mluvíte? Kde jste byli, co jste viděli? Ploty proti vlkům stavím elektrické, 120 centimetrů vysoké. Vlci tu nejsou, ale bezvadně to funguje na divočáky a také lidé tím získají povědomí o soukromém pozemku — majetku.

To, v čem se v Česku pasou ovce dnes, to nejsou ohrady, to je lákadlo a učební po­můcka pro vlky, jak sežrat co nejvíce ovcí. Necháte fotoaparát v autě s otevřenými okýnky na parkovišti? Položíte peněžen­ku na chodník a půjdete si pak na policii stěžovat, že vám ji někdo ukradl? Ne, ale ovce necháte ve čtyřech drátech bez psa na pastvě. Živá návnada je v České republice zakázána. Úplně stejně jako přivázat kozu ke kolíku a pak se divit, že ji vlk sežral. Není již toto náhodou mimo zákon o týrání zvířat? Kdo tu byl dřív — vlci, či lidé s ovcemi?

Stát má nachystány miliony korun na stavbu pořádných, moderních a férových ohrad. Pokryjí 100 procent nákladů, ale kvůli složité byrokracii tyto prostředky nikdo nevyčerpá. Nebylo by levnější a více efektivní bojovat s úřednickou hydrou? V autech taky použí­váme bezpečnostní pásy a platíme silniční daň. Tak proč se i při chovu ovcí nechová­me či nechceme chovat bezpečně a platit daň přírodě?

Kulturní národ se pozná podle toho, jak se umí postarat o svoje nejslabší a nejzranitelnější. My nyní nejvíce zraňu­jeme přírodu. Chemií, monokulturami, lhostejností… Roztrhaná ovce je mediálně vděčné téma. Rozrytá louka nebo les bez stromů už tolik netáhne. Byli byste ochotni dát hodnotu jedné ovce ročně na ochranu vlka? Na ochranu proti vlkovi?

Žijeme si nad poměry a nejsme ochotni se uskromnit či podělit s potřebnými. Vlk trávu nežere. Vlk žere Karkulky. V pohádce. A tady vidím naději. Pokud dokážeme na­učit naše děti, že jakýkoliv živočišný druh ve svém prostředí (a tedy i vlk) je hoden ochrany, povede se příští generaci lépe.

Autor je členem Asociace soukromých zemědělců Přerov a jeho záměrem je vyvolat skutečnou konstruktivní diskusi. Text původně vyšel v časopise Selská revue.

2 komentáře: “Jsem Bůh, abych rozhodoval o tom, kdo bude žít, a kdo ne? Aneb vlk se vrací…”

  1. Tomáš napsal:

    Argumentačně místy dost slabé.
    Jde znát, že je to psané z pozice většího chovatele, který nemalé náklady na prevenci útoků šelem dokáže absorbovat, popř je schopný se prokousat aministrativním peklíčkem žádostí o podporu jejich financování.
    Prozatím to bylo tak (snad se to s novým během opžp zlepšilo), že byla možnost žádat o dotace na akce s minimálními náklady nad 100 000 Kč. Naprosto nereálné pro malé chovatele.
    Věcná diskuze je potřeba jak sviň, ale vúbec ji nepomůžou zkratky a zjednodušování oparvdu komplikovaných témat.
    Jen jeden příklad z mnoha: jak se nám (a zvěři) bude žít v krajině zadrátované 120 až 150 cm vysokými ploty…? (a propo, chovatelé z CHKO o souhlas s jejich umístěním často žádají nejen stejný úřad, ale i stejné úředníky, kteří jim stvabu ohrad před několika málo lety zamítli s odkazem na ochranu přírody/průchodnost krajiny).
    Disclaimer: jsem (for the lack of better words) ochranář a návrat vlků mi dělá, povětšinou z důvodů s ochranou přírody vůbec nesouvisejících, docela radost 😉

  2. Zdeněk napsal:

    Naprostý souhlas s panem Hrdličkou! Raději budu obklopen smečkou vlků, než vedle hysterických (rádoby) ochranářů – myslivců, lesníků a chovatelů ovcí, kteří vlastně ani neví, proč ovce chovají. Pokud chovatel není schopen ochránit ovce a další hospodářská zvířata, tak ať to prostě a jednoduše nedělá. My jako společnost, se bez těchto rychlokvaškových chovatelů obejdeme.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2022 vychází v 2. polovině prosince.